Místo: Logistická vesmírná stanice Impéria L-47
Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).
Kapitán Tharen Karr seděl za svým pracovním stolem, hlavu měl skloněnou nad hromadou denních hlášení a jeho výraz byl plně soustředěný. Hladká kovová deska stolu odrážela záři hologramu s mapou vnějšího pásu a vyznačeným sektorem, kde odpovídal za logistiku. Vzduch byl těžký. Ticho přerušovalo jen jemné bzučení terminálu.
Karr byl muž pevných zásad a neochvějné loajality k Impériu. Vyrostl v řádu a disciplíně, postupně se vypracoval až na pozici, kde měl pod kontrolou několik systémů. Přestože jeho činy často vedly k upevnění imperiální moci v těchto okrajových sektorech, měl jednu vadu – nesnášel selhání. Každý neúspěch jej spaloval jako žhavé uhlíky, které mu tlačily na hruď a drásaly jeho sebevědomí. Už to byl rok, co se rozloučil se svou rodinou, aby řídil logistické a podpůrné operace ve vnějším okraji galaxie. Na matku ani bratra si většinu času ani nevzpomněl. Nechápali jeho poslání a jeho touhu po tom, něco dokázat. Naopak často v duchu promlouval ke svému otci, který by jistě ocenil jeho kariéru a postup.
Monotónní atmosféru a klid kanceláře přerušilo náhlé otevření dveří. Karr sebou nepatrně cukl. Do kanceláře vpadl mladý důstojník. Karr vzhlédl s podrážděným výrazem: „Co je?“ zeptal se s ledovým klidem, který maskoval narůstající podráždění.
„Pane, zpráva z Dantoru,“ hlásil muž, zatímco se gestem omlouval za svůj vpád. „Konvoj s vězni byl napaden. Všichni vojáci… jsou mrtví. A farmáři utekli. Je také možné, že se mobilizují na boj s našimi jednotkami.“
Karr se pomalu postavil. V jeho očích se objevil nebezpečný záblesk. „Jak… se to stalo?“ pronesl tónem, který mrazil.
„Podle toho, co víme… pane… zachránil je Jedi. Nikdo z našich nepřežil.“
Karr zaťal čelist, jeho prsty se křečovitě sevřely kolem okraje stolu: „Jedi,“ procedil mezi zuby. „Už zase. Jak je možné, že se pokaždé objeví někde jinde? Kolik vojáků je třeba, aby ho konečně našli a zlikvidovali. Tohle už je výsměch. Vysmívá se nám. Vysmívá se mi!“ praštil pěstí do stolu. Zhluboka se nadechl, narovnal se a upravil si uniformu.
„Je jako hmyz, otravný hmyz. Chci jej zašlápnout jako škůdce a mít klid jednou pro vždy,“ podíval se přísně na svého podřízeného. „Naše speciální jednotky jej nedokážou vystopovat. Objevuje se a mizí na různých planetách v tomto sektoru jako duch. Jak je to možné?“ otočil s otázkou pohled ven z okna.
Důstojník přistoupil blíž, opatrně volil slova: „Pane, nabízí se…“
Karr přimhouřil oči: „Ne!“ okřikl jej. „Žádní inkvizitoři. Je to můj problém a já ho vyřeším,“ dodal důrazně a rozhodně bez snahy zakrýt svou rozhořčenost.
„V tom případě mě napadá něco trochu… netradičního, pane,“ pokračoval důstojník velice pomalu přikročil blíže.
Karr se na něj chvíli nehybně díval, pak se opřel dlaněmi o stůl: „Co? Mluvte?“
„Pokud trváte na tom, že celou záležitost vyřešíte sám bez vědomí nadřízených, slyšel jsem o jednom námezdním lovci… Ravokovi. Působí tady, ve vnějších soustavách. Říkají, že je to ten nejlepší, pokud jde o hledání a eliminaci cílů. Ať už jsou to zločinci, dezertéři nebo… Jediové.“
Karr si založil ruce za zády a začal přecházet po místnosti. Jméno mu nic neříkalo, ale pokud byl ten Ravok skutečně tak dobrý… „Co o něm víme?“ zeptal se nakonec.
Důstojník polkl. „Není o něm moc informací. Pracuje samostatně, nikdy nezůstává dlouho na jednom místě. Nepatří do CechuCech námezdních lovců
Nezávislá organizace sdružující lovce odměn po celé galaxii. Zprostředkovává zakázky, dohlíží na dodržování pravidel a udržuje rovnováhu mezi klienty a vykonavateli kontraktů. a má vlastní pravidla a ceny. Říkají, že nosí masku, která zakrývá jeho obličej a jeho hlas je prý… děsivý. Nikdo neví, kdo to je a odkud se vzal. Doprovází ho droid, bojový typ, který mu kryje záda. Říká se, že nikdy neselhal, ale jeho metody jsou… no, řekněme, že ho více zajímá výsledek než nějaký kodex.“
Karr přemýšlel. Nelíbila se mu představa svěřit tak delikátní úkol někomu bez disciplíny, ale zároveň cítil, že se krátí čas. Pokud se s Jediem nedokáže vypořádat systém, mohl by to zvládnout někdo, kdo není jeho součástí. „Myslíte, že mu můžeme věřit?“
Důstojník pokrčil rameny. „Jeho loajalita patří kreditům. Ale pokud vím, nikdy neselhal. A v tomhle sektoru… No, pane, nemáme už moc jiných možností.“
Karr se zastavil u okna, hleděl do temnoty vesmíru, která byla protkaná světly lodí přistávajících na orbitální stanici L-47. Jeho mysl byla v tu chvíli jako stroj, kalkulující riziko a přínos. Ten Jedi představoval hrozbu, která podkopávala jeho autoritu – a jestli bude zvyšovat počet útoků, mohlo by to upoutat pozornost vyšších míst. To by bylo nepřijatelné.
Pomalu se otočil zpět k důstojníkovi: „Najděte ho. Co nejdřív. Pokud ten Ravok opravdu stojí za svou pověstí, možná máme řešení. Celá operace podléhá přísnému utajení, jasné?“ dodal.
Důstojník přikývl a spěšně opustil místnost. Karr zůstal stát u okna, jeho mysl vířila plány a možnostmi. Nesmí selhat. Ne teď, když Impérium upevňuje svou moc. Pomalu se usmál – chladně a nebezpečně. „Pokud je Ravok opravdu tak dobrý, jak tvrdí… možná konečně dostanu toho prokletého Jedie,“ upnul se na nový způsob řešení. V hlavě už se mu rýsovaly plány na další kariérní postup a s chladným úsměvem se posadil zpátky k denním hlášením.
Napsat komentář