Štítek: L-47

  • Kapitola 16. – Jen plňte rozkazy, Kapitáne

    Kapitola 16. – Jen plňte rozkazy, Kapitáne

    Místo: zásobovací loď Vigilant / logistická vesmírná stanice Impéria L-47
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Týden po bombardování města na Orrotu seděl kapitán Tharen Karr ve své kajutě na palubě zásobovací lodi Vigilant. U svého stolu zrovna procházel hlášení. Světlo jeho holografického projektoru vykreslovalo do místnosti dlouhé stíny. Ozval se zvuk příchozího spojení. Komunikační hologram se chvíli formoval, než se ustálil do postavy viceadmirála Vedruse, přímého, neústupného muže s ostře řezanými rysy a pohledem, který dokázal zastavit proud slov i toho nejsebevědomějšího důstojníka.

    „Viceadmirále Vedrusi,“ začal Karr se vztyčenou hlavou a pečlivě kontrolovaným tónem. „Operace na Orrotu byla úspěšná. Město bylo evakuováno, odpor eliminován a těžební sektor je nyní zcela přístupný pro imperiální kontrolu. Pro přehled posílám záznamy a vizuální dokumentaci celé akce,“ dokončil hrdě své hlášení, aniž by viceadmirála pustil ke slovu.

    Viceadmirál jej chvíli mlčky sledoval. Potom se mírně naklonil a jeho pohled zůstal chladný.

    „Zajímavé,“ pronesl tiše, až skoro znepokojivě. „Podle hlášení oddílu 8-B jste využil k dosažení cíle bombardování civilního obyvatelstva. Bez přímého souhlasu a bez koordinace s vojenským velením.“

    Karr neztratil klid, ale v hlase mu přibyl podtón obrany. „Bylo nutné jednat rozhodně, pane. Civilní představitelé odmítli spolupráci a situace vyžadovala rychlou a autoritativní reakci. Chtěl jsem tím zabránit zbytečnému prodlení a demonstrovat vůli Impéria.“

    Vedrus se ani nepohnul. Jeho tvář zůstala kamenná. „Kapitáne, pletete si svou funkci. Nejste velitel frontové linie. Vaším úkolem je logistika. Zajištění. Dodávky. Zásoby. Ne čistky a vojenské invaze.“

    Ticho, které nastalo bylo nekonečné. Karr cítil, jak se mu mimoděk sevřela čelist. Ale neustoupil.

    „S dovolením, pane… domnívám se, že výsledky mé mise ukazují schopnost nést zodpovědnost v krizových situacích. Umět se rychle a správně rozhodnout je klíč k úspěchu. Snad by stálo za zvážení mé přeřazení do významnějšího sektoru. Vnější okraj, jak víte, trpí dlouhodobým podfinancováním a…“

    Vedrus se na okamžik pousmál. Ne laskavě, spíš jako lékař, který právě vyslechl směšnou diagnózu od laika.

    „Rozumím,“ přerušil Karra chladně. „Kéž by se imperiální velení zakládalo na osobních ambicích. Pokud někdy budu potřebovat někoho, kdo efektivně zásobí vyprahlou, vybombardovanou pustinu, vzpomenu si na vás Karre. Myslíte si, že když budete plnit své úkoly silou bez vědomí vašich nadřízených a překračovat své pravomoci, že je to cesta vzhůru? Řekl jste nést zodpovědnost? Tu spoušť na Orrotu považujete za zodpovědnou? Stálo by za zvážení, jaký obraz zanecháváme v očích ostatních sektorů.“

    Karr na chvíli uhnul očima, ale hned na to se nadechl. Než stačil odpověděl, viceadmirál pokračoval.

    „Dejte si pozor, kapitáne. Nejde mi o ty mrtvé civilisty. Těch je plná galaxie, ale žádný velitel nechce velet lidem, kteří jednají bez jejich vědomí vojenskou silou. Ano, misi jste splnil. To jediné mi brání, abych z celé události něco vyvozoval. Radím vám, dělejte jen to, co je vaše práce, plňte své rozkazy. Toužíte po povýšení a lepším zařazení? Tak nevytvářejte problémy a dodržujte předpisy. Nezapomínejte na to, že i vaše nynější zařazení jste získal za vaši ukázkovou službu. Rozumíte?“

    Karr polkl: „Ano, pane. Rozumím.“

    Hologram se bez dalšího varování rozpadl do mihotajících se čar a zhasnul. Karr zůstal sedět v tiché kajutě. Chvíli jen zíral do prázdna, než se opřel v křesle a zabodl pohled do holografické mapy sektoru, která svítila před ním. Jeho prsty neklidně bubnovaly o stůl.

    Myslí si, že mi může poroučet jako všem ostatním. Že já jsem jen další šroub v jejich mašinérii. Ale není slepý. Musel vidět výsledky. Věděl, že to fungovalo. Honilo se mu hlavou.

    Po chvíli se zvedl, přešel ke konzoli a mapu vypnul. Ačkoliv ho Vedrus usadil, v nitru kapitána znovu klíčila ta známá, neodbytná myšlenka. Musí mě vzít vážně. Musím jen najít způsob.

    Na konci dne dorazila loď zpět na Karrovu domovskou stanici L-47. Stále si v hlavě přehrával hovor s viceadmirálem Vedrusem a věřil, že ho jen nemohl oficiálně pochválit za dobrou práci. Vstoupil do své kajuty. Byla dokonale uklizená. Každá věc měla své místo, z každého rohu byl cítit řád. Karr si sundal čepici a uniformu. Pečlivě ji zavěsil do skříně a nezapomněl srovnat límec a rukávy. Když si po dlouhém dni oplachoval v koupelně obličej, ozval se jeho osobní terminál. Oznámení říkalo: PŘÍCHOZÍ HOLOGRAFICKÝ HOVOR – MATKA a u něj známý identifikační znak z Corellie. Zamračil se.

    „Ne…“ zašeptal tiše a otráveně. Ale hovor neukončil. Chvíli terminál sledoval, jako by čekal, že zase zhasne. Nakonec natáhl ruku a stiskl spínač. Na hologramu se objevila postarší žena s obličejem plným vrásek, které si Karr pamatoval už ze svého dětství. Vlasy měla stažené, ale uvolněné prameny lemovaly její obličej tak, jak to měla vždycky ráda. Byla to žena s duší idealistky, která ani po pádu Republiky nedokázala zcela přiznat, že impérium není jen „dočasný režim“.

    „Tharene,“ pronesla, sotva hologram naskočil. Nebyla v tom výčitka. Ale nebyla v tom ani radost.

    „Matko,“ odpověděl stroze. „Jsem zaneprázdněn. Jestli voláš jen kvůli…“

    „Tvého bratra zatkli,“ přerušila ho.

    Karr se zarazil. Vteřinu trvalo, než si vybavil, že má vůbec bratra. Neviděl ho od té doby, co odjel z Corellie – a to bylo dobře. Tassel mu vždy připadal příliš měkký. Idealista. Snílek. Slaboch.

    „Kdy?“ zeptal se čistě ze zvyku. Doopravdy ho to nezajímalo.

    „Včera. Na Coruscantu. Byl součástí demonstrace před ministerstvem dopravy – protestoval proti přesměrování zásob z okrajových světů do zbrojního průmyslu. Když je rozehnali, nepřestal… nahrávali to. Je na záznamu, jak křičí na důstojníky, že slouží tyranovi.“

    Karr se opřel o stěnu a složil ruce za záda. V koutku úst mu cuklo. Ne úsměv. Spíš náznak uvolnění.

    „Samozřejmě že ho zatkli,“ řekl chladně. „Zákony platí pro všechny. I pro sentimentální hlupáky.“

    Jeho matka se zamračila. „Tharene, je to tvůj bratr. A ty přece…“

    „Já co?“ přerušil ji. „Mám použít své postavení k tomu, abych ospravedlnil rebela? Máš vůbec představu, co by to znamenalo pro moji pozici?“

    „Není rebel,“ šeptla a v očích se ji zaleskla slza.

    „Každý, kdo zpochybňuje Impérium, je rebel. Tak to funguje. A víš co? Možná je dobře, že konečně pochopí důsledky svých činů. Celý život jsi ho bránila. Možná sis ho měla víc hlídat.“

    Jeho hlas byl na bodu mrazu. Zmizel i ten poslední stín empatie. Ale v jeho očích se zablesklo něco jiného – zadostiučinění. Matka zbledla.

    „Prosím tě, Tharene… můžeš zařídit, aby alespoň nebyl poslán do dolů… někde do neznáma? Prosím…“

    „Mám práci, matko. Věci důležitější než tvé zklamané city. Jestli ho pošlou do dolů – měl si to rozmyslet, než se postavil proti zákonu. Není to moje starost. Nakonec bude pro Impérium prospěšný i on.“

    „Tolik ses změnil,“ pronesla tiše.

    „Ne. Jen jsi nikdy nechtěla vidět, kdo doopravdy jsem,“ odvětil a hovor ukončil.

    V místnosti se rozhostilo ticho. Karr chvíli zíral do prázdna. Pak vstal a vrátil se k umyvadlu. Sledoval svůj odraz v zrcadle. Tvář měl zcela klidnou. Ale uvnitř ho hřálo jediné. Tentokrát vyhrál on, konečně.

  • Kapitola 7. – Otravný hmyz

    Kapitola 7. – Otravný hmyz

    Místo: logistická vesmírná stanice Impéria L-47
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Kapitán Tharen Karr seděl za svým pracovním stolem, hlavu měl skloněnou nad hromadou denních hlášení a jeho výraz byl plně soustředěný. Hladká kovová deska stolu odrážela záři hologramu s mapou vnějšího pásu a vyznačeným sektorem, kde odpovídal za logistiku. Vzduch byl těžký. Ticho přerušovalo jen jemné bzučení terminálu.

    Karr byl muž pevných zásad a neochvějné loajality k Impériu. Vyrostl v řádu a disciplíně, postupně se vypracoval až na pozici, kde měl pod kontrolou několik systémů. Přestože jeho činy často vedly k upevnění imperiální moci v těchto okrajových sektorech, měl jednu vadu – nesnášel selhání. Každý neúspěch jej spaloval jako žhavé uhlíky, které mu tlačily na hruď a drásaly jeho sebevědomí. Už to byl rok, co se rozloučil se svou rodinou, aby řídil logistické a podpůrné operace ve vnějším okraji galaxie. Na matku ani bratra si většinu času ani nevzpomněl. Nechápali jeho poslání a jeho touhu po tom, něco dokázat. Naopak často v duchu promlouval ke svému otci, který by jistě ocenil jeho kariéru a postup.

    Monotónní atmosféru a klid kanceláře přerušilo náhlé otevření dveří. Karr sebou nepatrně cukl. Do kanceláře vpadl mladý důstojník. Karr vzhlédl s podrážděným výrazem: „Co je?“ zeptal se s ledovým klidem, který maskoval narůstající podráždění.

    „Pane, zpráva z Dantoru,“ hlásil muž, zatímco se gestem omlouval za svůj vpád. „Konvoj s vězni byl napaden. Všichni vojáci… jsou mrtví. A farmáři utekli. Je také možné, že se mobilizují na boj s našimi jednotkami.“

    Karr se pomalu postavil. V jeho očích se objevil nebezpečný záblesk. „Jak… se to stalo?“ pronesl tónem, který mrazil.

    „Podle toho, co víme… pane… zachránil je Jedi. Nikdo z našich nepřežil.“

    Karr zaťal čelist, jeho prsty se křečovitě sevřely kolem okraje stolu: „Jedi,“ procedil mezi zuby. „Už zase. Jak je možné, že se pokaždé objeví někde jinde? Kolik vojáků je třeba, aby ho konečně našli a zlikvidovali. Tohle už je výsměch. Vysmívá se nám. Vysmívá se mi!“ praštil pěstí do stolu. Zhluboka se nadechl, narovnal se a upravil si uniformu.

    „Je jako hmyz, otravný hmyz. Chci jej zašlápnout jako škůdce a mít klid jednou pro vždy,“ podíval se přísně na svého podřízeného. „Naše speciální jednotky jej nedokážou vystopovat. Objevuje se a mizí na různých planetách v tomto sektoru jako duch. Jak je to možné?“ otočil s otázkou pohled ven z okna.

    Důstojník přistoupil blíž, opatrně volil slova: „Pane, nabízí se…“

    Karr přimhouřil oči: „Ne!“ okřikl jej. „Žádní inkvizitoři. Je to můj problém a já ho vyřeším,“ dodal důrazně a rozhodně bez snahy zakrýt svou rozhořčenost.

    „V tom případě mě napadá něco trochu… netradičního, pane,“ pokračoval důstojník velice pomalu přikročil blíže.

    Karr se na něj chvíli nehybně díval, pak se opřel dlaněmi o stůl: „Co? Mluvte?“

    „Pokud trváte na tom, že celou záležitost vyřešíte sám bez vědomí nadřízených, slyšel jsem o jednom námezdním lovci… Ravokovi. Působí tady, ve vnějších soustavách. Říkají, že je to ten nejlepší, pokud jde o hledání a eliminaci cílů. Ať už jsou to zločinci, dezertéři nebo… Jediové.“

    Karr si založil ruce za zády a začal přecházet po místnosti. Jméno mu nic neříkalo, ale pokud byl ten Ravok skutečně tak dobrý… „Co o něm víme?“ zeptal se nakonec.

    Důstojník polkl. „Není o něm moc informací. Pracuje samostatně, nikdy nezůstává dlouho na jednom místě. Nepatří do CechuCech námezdních lovců
    Nezávislá organizace sdružující lovce odměn po celé galaxii. Zprostředkovává zakázky, dohlíží na dodržování pravidel a udržuje rovnováhu mezi klienty a vykonavateli kontraktů.
    a má vlastní pravidla a ceny. Říkají, že nosí masku, která zakrývá jeho obličej a jeho hlas je prý… děsivý. Nikdo neví, kdo to je a odkud se vzal. Doprovází ho droid, bojový typ, který mu kryje záda. Říká se, že nikdy neselhal, ale jeho metody jsou… no, řekněme, že ho více zajímá výsledek než nějaký kodex.“

    Karr přemýšlel. Nelíbila se mu představa svěřit tak delikátní úkol někomu bez disciplíny, ale zároveň cítil, že se krátí čas. Pokud se s Jediem nedokáže vypořádat systém, mohl by to zvládnout někdo, kdo není jeho součástí. „Myslíte, že mu můžeme věřit?“

    Důstojník pokrčil rameny. „Jeho loajalita patří kreditům. Ale pokud vím, nikdy neselhal. A v tomhle sektoru… No, pane, nemáme už moc jiných možností.“

    Karr se zastavil u okna, hleděl do temnoty vesmíru, která byla protkaná světly lodí přistávajících na orbitální stanici L-47. Jeho mysl byla v tu chvíli jako stroj, kalkulující riziko a přínos. Ten Jedi představoval hrozbu, která podkopávala jeho autoritu – a jestli bude zvyšovat počet útoků, mohlo by to upoutat pozornost vyšších míst. To by bylo nepřijatelné.

    Pomalu se otočil zpět k důstojníkovi: „Najděte ho. Co nejdřív. Pokud ten Ravok opravdu stojí za svou pověstí, možná máme řešení. Celá operace podléhá přísnému utajení, jasné?“ dodal.

    Důstojník přikývl a spěšně opustil místnost. Karr zůstal stát u okna, jeho mysl vířila plány a možnostmi. Nesmí selhat. Ne teď, když Impérium upevňuje svou moc. Pomalu se usmál – chladně a nebezpečně. „Pokud je Ravok opravdu tak dobrý, jak tvrdí… možná konečně dostanu toho prokletého Jedie,“ upnul se na nový způsob řešení. V hlavě už se mu rýsovaly plány na další kariérní postup a s chladným úsměvem se posadil zpátky k denním hlášením.