Knihy by Filmový PODCAST

Štítek: Tharen Karr

  • Kapitola 16. – Jen plňte rozkazy, Kapitáne

    Kapitola 16. – Jen plňte rozkazy, Kapitáne

    Místo: zásobovací loď Vigilant / logistická vesmírná stanice Impéria L-47
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Týden po bombardování města na Orrotu seděl kapitán Tharen Karr ve své kajutě na palubě zásobovací lodi Vigilant. U svého stolu zrovna procházel hlášení. Světlo jeho holografického projektoru vykreslovalo do místnosti dlouhé stíny. Ozval se zvuk příchozího spojení. Komunikační hologram se chvíli formoval, než se ustálil do postavy viceadmirála Vedruse, přímého, neústupného muže s ostře řezanými rysy a pohledem, který dokázal zastavit proud slov i toho nejsebevědomějšího důstojníka.

    „Viceadmirále Vedrusi,“ začal Karr se vztyčenou hlavou a pečlivě kontrolovaným tónem. „Operace na Orrotu byla úspěšná. Město bylo evakuováno, odpor eliminován a těžební sektor je nyní zcela přístupný pro imperiální kontrolu. Pro přehled posílám záznamy a vizuální dokumentaci celé akce,“ dokončil hrdě své hlášení, aniž by viceadmirála pustil ke slovu.

    Viceadmirál jej chvíli mlčky sledoval. Potom se mírně naklonil a jeho pohled zůstal chladný.

    „Zajímavé,“ pronesl tiše, až skoro znepokojivě. „Podle hlášení oddílu 8-B jste využil k dosažení cíle bombardování civilního obyvatelstva. Bez přímého souhlasu a bez koordinace s vojenským velením.“

    Karr neztratil klid, ale v hlase mu přibyl podtón obrany. „Bylo nutné jednat rozhodně, pane. Civilní představitelé odmítli spolupráci a situace vyžadovala rychlou a autoritativní reakci. Chtěl jsem tím zabránit zbytečnému prodlení a demonstrovat vůli Impéria.“

    Vedrus se ani nepohnul. Jeho tvář zůstala kamenná. „Kapitáne, pletete si svou funkci. Nejste velitel frontové linie. Vaším úkolem je logistika. Zajištění. Dodávky. Zásoby. Ne čistky a vojenské invaze.“

    Ticho, které nastalo bylo nekonečné. Karr cítil, jak se mu mimoděk sevřela čelist. Ale neustoupil.

    „S dovolením, pane… domnívám se, že výsledky mé mise ukazují schopnost nést zodpovědnost v krizových situacích. Umět se rychle a správně rozhodnout je klíč k úspěchu. Snad by stálo za zvážení mé přeřazení do významnějšího sektoru. Vnější okraj, jak víte, trpí dlouhodobým podfinancováním a…“

    Vedrus se na okamžik pousmál. Ne laskavě, spíš jako lékař, který právě vyslechl směšnou diagnózu od laika.

    „Rozumím,“ přerušil Karra chladně. „Kéž by se imperiální velení zakládalo na osobních ambicích. Pokud někdy budu potřebovat někoho, kdo efektivně zásobí vyprahlou, vybombardovanou pustinu, vzpomenu si na vás Karre. Myslíte si, že když budete plnit své úkoly silou bez vědomí vašich nadřízených a překračovat své pravomoci, že je to cesta vzhůru? Řekl jste nést zodpovědnost? Tu spoušť na Orrotu považujete za zodpovědnou? Stálo by za zvážení, jaký obraz zanecháváme v očích ostatních sektorů.“

    Karr na chvíli uhnul očima, ale hned na to se nadechl. Než stačil odpověděl, viceadmirál pokračoval.

    „Dejte si pozor, kapitáne. Nejde mi o ty mrtvé civilisty. Těch je plná galaxie, ale žádný velitel nechce velet lidem, kteří jednají bez jejich vědomí vojenskou silou. Ano, misi jste splnil. To jediné mi brání, abych z celé události něco vyvozoval. Radím vám, dělejte jen to, co je vaše práce, plňte své rozkazy. Toužíte po povýšení a lepším zařazení? Tak nevytvářejte problémy a dodržujte předpisy. Nezapomínejte na to, že i vaše nynější zařazení jste získal za vaši ukázkovou službu. Rozumíte?“

    Karr polkl: „Ano, pane. Rozumím.“

    Hologram se bez dalšího varování rozpadl do mihotajících se čar a zhasnul. Karr zůstal sedět v tiché kajutě. Chvíli jen zíral do prázdna, než se opřel v křesle a zabodl pohled do holografické mapy sektoru, která svítila před ním. Jeho prsty neklidně bubnovaly o stůl.

    Myslí si, že mi může poroučet jako všem ostatním. Že já jsem jen další šroub v jejich mašinérii. Ale není slepý. Musel vidět výsledky. Věděl, že to fungovalo. Honilo se mu hlavou.

    Po chvíli se zvedl, přešel ke konzoli a mapu vypnul. Ačkoliv ho Vedrus usadil, v nitru kapitána znovu klíčila ta známá, neodbytná myšlenka. Musí mě vzít vážně. Musím jen najít způsob.

    Na konci dne dorazila loď zpět na Karrovu domovskou stanici L-47. Stále si v hlavě přehrával hovor s viceadmirálem Vedrusem a věřil, že ho jen nemohl oficiálně pochválit za dobrou práci. Vstoupil do své kajuty. Byla dokonale uklizená. Každá věc měla své místo, z každého rohu byl cítit řád. Karr si sundal čepici a uniformu. Pečlivě ji zavěsil do skříně a nezapomněl srovnat límec a rukávy. Když si po dlouhém dni oplachoval v koupelně obličej, ozval se jeho osobní terminál. Oznámení říkalo: PŘÍCHOZÍ HOLOGRAFICKÝ HOVOR – MATKA a u něj známý identifikační znak z Corellie. Zamračil se.

    „Ne…“ zašeptal tiše a otráveně. Ale hovor neukončil. Chvíli terminál sledoval, jako by čekal, že zase zhasne. Nakonec natáhl ruku a stiskl spínač. Na hologramu se objevila postarší žena s obličejem plným vrásek, které si Karr pamatoval už ze svého dětství. Vlasy měla stažené, ale uvolněné prameny lemovaly její obličej tak, jak to měla vždycky ráda. Byla to žena s duší idealistky, která ani po pádu Republiky nedokázala zcela přiznat, že impérium není jen „dočasný režim“.

    „Tharene,“ pronesla, sotva hologram naskočil. Nebyla v tom výčitka. Ale nebyla v tom ani radost.

    „Matko,“ odpověděl stroze. „Jsem zaneprázdněn. Jestli voláš jen kvůli…“

    „Tvého bratra zatkli,“ přerušila ho.

    Karr se zarazil. Vteřinu trvalo, než si vybavil, že má vůbec bratra. Neviděl ho od té doby, co odjel z Corellie – a to bylo dobře. Tassel mu vždy připadal příliš měkký. Idealista. Snílek. Slaboch.

    „Kdy?“ zeptal se čistě ze zvyku. Doopravdy ho to nezajímalo.

    „Včera. Na Coruscantu. Byl součástí demonstrace před ministerstvem dopravy – protestoval proti přesměrování zásob z okrajových světů do zbrojního průmyslu. Když je rozehnali, nepřestal… nahrávali to. Je na záznamu, jak křičí na důstojníky, že slouží tyranovi.“

    Karr se opřel o stěnu a složil ruce za záda. V koutku úst mu cuklo. Ne úsměv. Spíš náznak uvolnění.

    „Samozřejmě že ho zatkli,“ řekl chladně. „Zákony platí pro všechny. I pro sentimentální hlupáky.“

    Jeho matka se zamračila. „Tharene, je to tvůj bratr. A ty přece…“

    „Já co?“ přerušil ji. „Mám použít své postavení k tomu, abych ospravedlnil rebela? Máš vůbec představu, co by to znamenalo pro moji pozici?“

    „Není rebel,“ šeptla a v očích se ji zaleskla slza.

    „Každý, kdo zpochybňuje Impérium, je rebel. Tak to funguje. A víš co? Možná je dobře, že konečně pochopí důsledky svých činů. Celý život jsi ho bránila. Možná sis ho měla víc hlídat.“

    Jeho hlas byl na bodu mrazu. Zmizel i ten poslední stín empatie. Ale v jeho očích se zablesklo něco jiného – zadostiučinění. Matka zbledla.

    „Prosím tě, Tharene… můžeš zařídit, aby alespoň nebyl poslán do dolů… někde do neznáma? Prosím…“

    „Mám práci, matko. Věci důležitější než tvé zklamané city. Jestli ho pošlou do dolů – měl si to rozmyslet, než se postavil proti zákonu. Není to moje starost. Nakonec bude pro Impérium prospěšný i on.“

    „Tolik ses změnil,“ pronesla tiše.

    „Ne. Jen jsi nikdy nechtěla vidět, kdo doopravdy jsem,“ odvětil a hovor ukončil.

    V místnosti se rozhostilo ticho. Karr chvíli zíral do prázdna. Pak vstal a vrátil se k umyvadlu. Sledoval svůj odraz v zrcadle. Tvář měl zcela klidnou. Ale uvnitř ho hřálo jediné. Tentokrát vyhrál on, konečně.

  • Kapitola 14. – Mám tě

    Kapitola 14. – Mám tě

    Místo: planeta Sutus
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Ravok seděl v pilotní kabině svého stíhače, oči soustředěné na hvězdné pozadí před ním. Droid HK-51 stál opřený o panel s přístroji, jeho červené oči hypnotizovaly obrazovky. Když loď přešla do hyperprostoru, droid se natočil směrem k Ravokovi a jeho hlas se nesl mechanickým tónem: „Poznatek: Cíl je Jedi. Riziko: Vysoké. Doporučení: Analyzovat dostupné taktiky a minimalizovat přímý konflikt.“

    Ravok mlčel s pohledem stále upřeným na rozmazané hvězdy. HK-51 pokračoval bez zaváhání.

    „Dotaz: Proč byla zvolena mise s vysokou pravděpodobností komplikací? Alternativní možnosti: Cíle s nižším rizikem a vyšší efektivitou.“

    Ravok odpověděl bez emocí, chladným a odměřeným hlasem. „Nejde jen o odměnu. Jedi je symbol. Ulov ho, a dokážeš, že žádná legenda není nezranitelná.“

    „Konstatování: Symbolická hodnota cíle zvýšena. Možný přínos: Přímý i nepřímý zisk. Doporučení: Uplatnit maximální opatrnost při kontaktu.“

    Ravok se zamračil. „Opatrnost je pro ty, co se bojí. Jediové jsou přeceňovaní.“

    HK-51 naklonil hlavu, jeho oči zableskly. „Upozornění: Podcenění nepřítele zvyšuje pravděpodobnost selhání o 34 procent. Doporučení: Přizpůsobit strategii. Eliminace: Přijatelné řešení.“

    „Chci ho živého,“ přerušil ho Ravok bez emocí. „Najdeme ho a vymlátím z něj vše, co ví. Až pak ho odevzdáme, pokud mě nedonutí jej zabít.“

    „Potvrzení: Primární cíl – zajmout živého. Sekundární cíl – likvidace v případě odporu. Rozkaz potvrzen.“

    Ravok se na chvíli zadíval ven z okna, jeho hlas byl ledově klidný. „Nepodceňuj ho. Až se přiblížíme, vypočítej jeho pravděpodobné únikové trasy. A měj připravenou analýzu, až přistaneme.“

    „Potvrzení: Rozkaz přijat. Analýza bude připravena.“

    Loď pokračovala hyperprostorem, zatímco Ravok tiše přemítal nad svou kořistí. Kurz byl nastaven na planetu, kde tajemný Jedi nedávno zničil celou imperiální základnu. Byla to první stopa, kterou se lovec rozhodl prověřit.

    Netrvalo to dlouho a Ravokova loď dosedla na Sutus, chudou a prašnou planetu, kde vyprahlý vítr zvedal popel ze sutin trosek někdejší imperiální základny. Slunce bylo bílé, nemilosrdné, vrhalo ostré stíny mezi pokřivené ocelové nosníky a zčernalé obvodové zdi. Bylo tu ticho. Ticho spáleniště. Ticho po výbuchu, který roztrhal energetické jádro a rozmetal desítky tun zbraní, zásob a vojáků do prostoru. Ticho po Jediovi, který to způsobil.

    Ravok stál na okraji proražené zdi velkého hangáru, těžký kabát mu vlál v poryvech větru. Jeho maska odrážela záblesky slunce, ale oči pod ní byly soustředěné. Studoval stopy – spálené otisky, ohořelé zdi, stopy na podlaze, deformované pancéřové dveře… a napůl zasypaný servisní výtah vedoucí do podzemí.

    „Terminály mohly být chráněné,“ zamumlal spíš pro sebe než pro někoho jiného.

    Za ním se tiše přiblížil HK-51. „Odhad: Pravděpodobnost funkčního jádra systému je tři celá devět procent, s tendencí k nule. Doporučení: Vyčkat uvnitř raketoplánu a provést kompletní sken komplexu.“

    „Ne, nebudeme ztrácet čas. Půjdeme dolů. Jedi se sem neprobojoval jen tak. Možná zanechal stopu.“

    Průchod chodbami připomínal cestu mrtvým světem. HK-51 svítil svýma očima na cestu. Impérium z trosek zachránilo vše, co mělo nějakou cenu, ale některá spálená těla svých vojáků, zde stále tlela. Ze zdí se odlupovaly vrstvy popela a plastoceli, potrubí trčelo ze stropu jako polámané kosti. A pak, v nejnižší části – zázrak. Zablikal panel. Terminál. Ravok přistoupil a z kabátu vytáhl vlastní přístupové zařízení a připojil jej do portu na zdi. Hologramy se rozsvítily a s nimi i data – roztřesené záběry z bezpečnostních kamer základny. Spustil poslední sekvenci před výbuchem.

    Chodbami zněl poplach, blikalo červené světlo. Postava v plášti, tmavá silueta v kápi, se pohybovala s rychlostí a přesností, která se nedala popsat. Každý voják, který se jí postavil, padl. Buď sražen neviditelnou silou nebo rozseknut zábleskem světelného meče. Jedi nedělal chyby. A z pohybu těla bylo znát, že se nehýbe s hněvem, ale s chladnou rozhodností a precizností. Ravok se nedíval na záznam jako fascinovaný. Spíš jako analytik. Hledal cokoliv, co by mu pomohlo v pátrání. Když byla poslední kamera pohlcena ohnivou vlnou, záznam skončil. Ravok beze slova připojil datapad, vše zkopíroval a pak se vydal ven. „Nic víc tu nenajdeme,“ pronesl k droidovi.

    Když vystoupili z temných chodeb základny, sluneční záře byla oslepující. Cestou zpět k raketoplánu se ukázalo, že tam nejsou sami. Ze stínu hangárového oblouku vystoupili první dva. Pak další. Dohromady devět banditů. Znetvoření, špinaví, ozbrojení improvizovanými blastery a vibročepelemi. Jeden měl dokonce harpunový hák přimontovaný k ruce. Jejich speederbiky stály zaparkované nedaleko.

    „Zdravím, příteli,“ ozval se první z nich, Twi’lek s černým šátkem přes obličej. „Tohle je naše území. Všechno, co u sebe máš, je teď naše.“

    Ravok mlčel. Jeho krok se nezpomalil. Když už se blížil k rampě své lodi, Twi’lek dodal: „Zastav! Myslím to vážně. Zbraně. Kredity. A tu krásku,“ kývl směrem k lodi. „Jo, vezmem si i tu.“

    Ravok se konečně zastavil. Natočil hlavu mírně dozadu, jen tolik, aby maska odrážela světlo směrem k ozbrojencům. „Můžete odejít. A žít.“

    Skupinka se rozesmála. Někdo plivl na zem a jeden z nich nabil zbraň. Ravok se otočil zpět k lodi a jen tiše pronesl: „HK?“

    Zloději se na sebe nechápavě dívali. Droid však zareagoval bez zaváhání. „Potvrzení: Priorita změněna. Útočný protokol aktivován.“

    Ozvalo se ostré cvaknutí. Puška, která vypadala příliš těžce pro jakkoliv silnou ruku, se sklopila z droidova ramene a první výstřel udělal z Twi’leka letící škvarek dřív, než stačil sáhnout po pojistce na svém blasteru. Pak už následoval jen tanec zkázy. HK-51 postupoval jako nezastavitelná zbraň. Jednoho útočníka chytil za krk, ozvalo se krátké křupnutí a droid jej jen pohodil na zem, jako by nic nevážil. Dalšího popadl za ruku a odhodil jej na speeder. Než se muž vzpamatoval HK vypálil z blasteru a speeder i s mužem explodoval. Blastery se odrážely od droidova pancíře bez jakéhokoliv efektu. Za to jeho zbraň pálila přesně s ničivou brutalitou. Poslední z ozbrojenců se pokusil utéct, ale droid ho velmi rychle dohnal.

    Když Ravok stoupal po rampě lodi, ozvalo se za ním mechanické: „Hlášení: Cíle eliminovány. Zbývající hrozby: nula.“

    Ravok beze slova přikývl a zamířil do kokpitu. Začal zadávat souřadnice, když přišel HK-51, trochu od krve, ale klidný jako vždy. „Hlášení: Neefektivní opozice. Doporučuji příště ignorovat verbální kontakt a přistoupit rovnou k eliminaci.“

    „Možná příště,“ zamumlal Ravok chladně a zapojil datapad do palubního počítače.

    Znovu se rozběhl holografický záznam Jediovy cesty chodbami. Ravok sledoval nahrávku tentokrát ještě pozorněji. Jedi měl styl. Ale styl ho před lovcem neochrání. HK-51 mezitím s lodí odstartoval.

    Stěny kokpitu osvětloval jen namodralý odlesk hologramového projektoru a pravidelné poblikávání kontrolních světel. Ravokovu masku osvětlovalo mihotání opakovaně přehrávaného záznamu. Znovu a znovu. Jedi v kápi běží úzkou chodbou, červená světla poplachu vrhají stíny na stěny. Vojáci padají jako stébla trávy. A pak – v jednom snímku, ne víc než pár okének – rukáv bojovníkova pláště povolí a zpod něj vyklouzne kousek holé kůže. Ne lidské. Zelené. Lesklé potem. A v dalším záběru už je vše zase zakryté. Ravok okamžitě zastavil záznam, vrátil jej zpět a přehrál. Znovu. Zpomaleně. Zastavil. Zvětšil obraz. Zaostřil. Zelená kůže.

    „HK,“ řekl tiše, bez toho, aby odvrátil pohled od záznamu. „Nahraj databázi Jediů, kterou nám dal Karr.“

    Droid se nehnul. Jeho optika jen tiše zablikala. „Potvrzení: Otevírám databázi. Seznam známých Jediů, aktualizováno dle imperiálního záznamu verze třicet osm. Dotaz: Filtr?“

    „Rasa. Zelená kůže.“

    „Potvrzení: Filtr aktivován. Hlášení: Třicet tři Jediů odpovídá parametru. Třicet potvrzeno mrtvých. Dva nezvěstní. Jeden…,“ droid se odmlčel, než dokončil: „…nepotvrzený.“

    Hologram se změnil. Tváře. Jména. Ravok je přeskakoval rychle, jeden po druhém. Každý, kdo byl na seznamu, měl buď záznam o likvidaci nebo dostatečné důkazy o smrti. Až… zastavil. Jeho soustředěný pohled pod maskou se na chvíli rozjasnil. Tvář ženy. Zelená kůže. Mirialanka. Tetování podle zvyklostí její rasy, na tváři geometrické znaky víry. Světlé oči, chladný výraz. Na ramenou prostý plášť. Jméno chybělo. Doplňkové záznamy neúplné. Hodnocena jako „pokročilá“ v boji s mečem. Světlený meč – modrý. Někdo se ji pokusil vymazat, ale přesto tu zůstala. Ravok se opřel s pohledem upřeným na hologram. Z jeho hlasu byl cítit lehký úsměv: „Mám tě.“

  • Kapitola 12. – Lovec

    Kapitola 12. – Lovec

    Místo: planeta Norix
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Norix byla velká pustá planeta, která jako jediná obíhala kolem své hvězdy. Impérium si ji vybralo jako bezpečné místo, kde nikdo nebude hledat imperiální základnu a logistický sklad pro celý sektor. Veškerý personál zde byl za trest.

    Ve skladištní hale základny bylo chladno a sterilně čisto, jak to měl mladý důstojník rád, i když se za otevřenými vraty vzduchem vířil rozpálený písek a záře slunce byla oslepující. Vzduch byl nasáklý pachem kovu. Kapitán Karr stál s rukama založenýma za zády, uniformu bez jediného skladu, oči upřené na přistávací plošinu. Ač se to snažil skrýt, byl nervózní. Za ním stáli v pozoru čtyři stormtroopeři. Karr se po chvíli otočil na svého důstojníka opodál, který v jeho kanceláři před časem přišel s nápadem najmout Ravoka jako řešení problému s Jediem.

    „Kde je?“ zeptal se podrážděně.

    Důstojník svou nervozitu naopak neskrýval vůbec. „Ne… nevím, pane. Zprávu jsme odeslali, nevíme jestli dorazí. Takhle Ravok nefunguje.“

    „Zjevně ho to budeme muset naučit. Impérium nečeká a já také ne. Můj čas je drahý,“ dodal Karr s typickou povýšeností imperiálních velitelů.

    Jeden z voják přiložil ruku ke své helmě a sklonil hlavu. „Pane, velín hlásí, že se blíží neregistrovaná loď,“ ohlásil vzápětí.

    Karr se ušklíbl. „To bude on. Konečně. Ať ho nechají přistát.“

    Loď se rychle přibližovala. Tlumený zvuk motorů se odrážel od kovových stěn. Z plošiny před skladištěm zmizel veškerý nános prachu a písku. Loď dosedla jako stín zahalený do béžového závoje z pískových zrnek. Když se rampa lodi otevřela, zjevil se v oparu námezdní lovec Ravok, temná silueta s maskou, za ním kráčel bojový droid HK-51. Bez zaváhání mířili ke kapitánovi, kterému se začaly potit ruce.

    Karr se nadmul a zvedl bradu. „Očekával jsem vás dřív,“ pronesl a pozvedl obočí. „Vy námezdní lovci snad neumíte dodržet jednoduchý rozkaz?“

    Ravok se zastavil uprostřed skladiště a pomalu se rozhlédl. HK-51 stál o krok za ním a jeho červené oči slabě pulzovaly. Ticho. Karrovi stormtroopeři nervózně přehmátli na svých blasterech. Ravok naklonil hlavu, jako by vyhodnocoval situaci. „Někdy věci zaberou čas,“ ozvalo se z jeho masky, hlas pokřivený, temný a klidný. „Zejména když nestojí za spěch.“

    Karr sevřel rty. „Zdá se, že nechápete, s kým mluvíte. Já jsem kapitán nejen této základny. Mám pod kontrolou všechny zásobovací trasy v tomto kvadrantu. Nemáte právo na—“

    „Na co?“ přerušil ho Ravok a udělal krok vpřed. HK-51 napodobil jeho pohyb jako stín. „Na respekt? Autoritu? Na přežití? Povězte, na co přesně, kapitáne?“

    Karr ucítil mrazivý závan na zátylku. „Podívejte, Ravoku,“ polkl a začal klidněji, „mám pro vás práci. Hledám jednoho Jedie. Přepadl náš vězeňský transport na planetě Dantorus a—“

    „Jedie?“ Ravokova maska se lehce naklonila na stranu. „To je jiná věc. Lovit Jedie vyžaduje čas… správné vybavení a postup. Není to jako lovit špinavého piráta.“

    Karr ztuhl. „Zaplacen budete až po dokončení mise. Standardní odměna.“

    Ravok udělal dalších pár kroků dopředu až se zastavil přímo před ním. Byť byl o půl hlavy vyšší než Karr, jeho přítomnost působila jako stín smrti. „Odměna za Jedia je vždy dvojnásobná. A pokud na mě ještě jednou zvýšíte hlas, kapitáne, bude vám k ničemu, kolik hvězdných systémů máte pod kontrolou. Vaši muži vás tu neochrání. Nikdo vás neochrání. Nikde,“ dodal s ledovým chladem v hlase, který se dral skrz jeho masku.

    Karr se zadíval do jeho očí, ale tam, kde měly být, viděl jen tmu. Pocítil tlak na hrudi, jako by se nemohl nadechnout. „Samozřejmě… samozřejmě,“ zamumlal a o krok ustoupil. „Dostanete svou odměnu, Ravoku. Jen ho přiveďte živého. Chci, aby zaplatil za škodu, kterou impériu způsobil. A chci, aby viděl, kdo jej donutí zaplatit než naposled vydechne.“

    Ravok přikývl, aniž by věnoval kapitánovi další pohled. „Jestli je to skutečně Jedi, bude platit i za to, že je naživu. Ale nemohu zaručit, že až jej přivedu, bude žít,“ řekl tiše, vzal si od Karra datapad s informacemi a záznamy o všech incidentech, který mu podával a obrátil se zpět ke své lodi s droidem v patách.

    Jak se Ravokova loď zvedala z plošiny, Karr si s výdechem uvolnil límec uniformy. Snad poprvé v přítomnosti svých podřízených. Všichni stormtroopeři se konečně pohnuli, jakoby s Ravokovou přítomností zkameněli. Kapitán Karr cítil, jak mu z čela stéká pot, přestože věděl, že teplota v hangáru se nezměnila. Otřel si čelo a trochu zmateně se rozhlédl. „Připravte mi raketoplán. Vracím se na základnu. Ať už jsem z téhle díry pryč,“ rozkázal. Tentokrát už zase svým rozhodným a pevným hlasem.

  • Kapitola 9. – Orrotu

    Kapitola 9. – Orrotu

    Místo: planeta Orrotu
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Orrotu byla jedna ze zapomenutých planet ve vnějším pásu. Byla by už dávno pustá, kdyby zde nebylo bohaté ložisko quarnitu, který se nyní stal důležitý pro impérium. Největší doly byly na okraji malého hornického města Virell. Stálo v cestě expanzi dolů na vzácný minerál potřebný pro imperiální zbrojní systémy. Odtud pocházela většina příjmů, které živily všechny obyvatele planety. Zasedací síň městské rady byla prostorná, s okny obrácenými k dolům na jižní straně. V pozadí duněl těžební provoz, ale uvnitř panovalo dusivé ticho. Na jedné straně velkého stolu stáli členové rady – unavení, starší muži a ženy, oblečeni prostě, ale důstojně. Naproti nim stál kapitán Tharen Karr, ve své modré uniformě bez jediného zmačkání, s rukama za zády a výrazem, který naznačoval, že už dávno přestal poslouchat.

    „Jak jsem už řekl, kapitáne,“ začal starosta, „lidé se nechtějí stěhovat. Virell je klíčové město pro celou planetu. Můžeme vám nabídnout přístup ke vchodu z jihu, mimo obydlí—“

    Karr ho přerušil zdvižením ruky. Pomalu přešel k oknu a zadíval se ven. Jeho hlas byl klidný, až nepřirozeně klidný.

    „Je zvláštní,“ řekl tiše, „jak často civilisté přeceňují mou toleranci.“
    „Jak to myslíte?“ zeptala se jedna z radních s napětím v hlase.
    Karr se otočil. „Přeceňujete něco, co nemám. Vaše město stojí v cestě imperiální těžbě. Všechno ostatní je irelevantní.“
    „Tak nabízíme kompromis,“ řekl starosta, muž s prošedivělými vousy. „Odsuneme se blíž k útesům. Můžete začít těžbu od východu. Jen nám dejte čas.“

    Karr se na chvíli zadíval na hologram nad stolem – terénní mapa, doly, obytné zóny. Pak promluvil, tiše a s tónem, který měl znít racionálně, ale zněl spíš jako rozsudek: „Vaše město stojí přesně nad nejbohatší žílou. Čas nemáme. Impérium čeká výsledky.“
    „Stačí nám dvacet cyklů. Možná osmnáct. Přesuneme se—“ vrátila se do jednání radní.
    „Dvacet?“ Karr se mírně usmál, ale nebylo to přívětivé. „Když požádám nadřízené o odklad, budou se ptát proč. Když řeknu, že kvůli městu s dvěma tisíci obyvateli, zasmějí se. Pak se přestanou smát. A pošlou někoho, kdo se nebude ptát.“

    Odmlčel se. Pohledem přelétl všechny přítomné.

    Nejmladší členka rady se nadechla: „Ale—“
    „Myslíte si, že jste výjimka?“ pokračoval chladně Karr, ignorujíc protesty. „Že vás historie ušetří, protože jste sentimentální? Protože si myslíte, že na vás a vašich lidech záleží? Prokazujeme vám službu, když vám dáváme možnost město opustit. Už jste měli být dávno pryč, ale vy čekáte… slitování,“ dodal s pohrdáním.
    „Ale tihle lidé nemají kam jít, kapitáne!“ vykřikl starosta. „Jsou to rodiny. Ženy, děti. Žijí tady po generace.“
    Karr pokrčil rameny. „To není můj problém. To je váš problém a právě přestává existovat.“

    Otočil se ke svému důstojníkovi a zástupci, poručíku Dreskovi, který do té chvíle stál tiše za ním.

    „Připravte baterii. Cíl: obytné čtvrti, prioritně severovýchodní sektor.“
    Poručík Dresk se mírně naklonil ke svému nadřízenému a zašeptal: „Pane… mohli bychom vyjednat evakuaci. Dát jim čas.“
    Karr se k němu naklonil blíž. „Vy jste byl povýšen, poručíku?“

    Dresk rychle zmlkl. Karr se narovnal a otočil se zpět k radě. Nastalo ticho. Těžké, dusné, jako před bouří.

    „Evakuace začne za tři hodiny. Pokud budou občané spolupracovat, dostanou šanci odejít. Pokud ne…“
    Odmlčel se a pak pevným hlasem dodal: „Vojenský postup bude pokračovat bez ohledu na přítomnost civilistů.“

    Dresk přikývl, bledý. Otočil se a odešel vydat rozkazy. Starosta si ztěžka sedl. Radní se hroutili.

    „Jste monstrum,“ vykřikl jeden z nich.

    Karr se naposledy pousmál – chladně, téměř lhostejně a s neskrývanou arogancí.

    „Ne, jen jsem ochoten dělat věci pro vyšší zájmy Impéria. Plním rozkazy. Bude tady imperiální město. Zvýšíme denní produkci o 500 %. Na vás už si nikdo nevzpomene. Čas běží, měli byste začít s evakuací,“ ukončil jednání.

    Otočil se ke dveřím a v doprovodu svých vojáků opustil místnost. Radní na sebe jen zoufale hleděli. Do poslední chvíle doufali, že dosáhnout dohody. Za okny zazářil zlatavý obzor. Nad město se snášel imperiální křižník, jehož dopadající stín halil město do blížící se temnoty.

    O několik hodin později stál Karr na vyvýšeném pozorovacím bodě, na kopci několik kilometrů od města, nad kterým visel imperiální křižník se zbraněmi zamířenými na civilní pozice. Mezi domy panoval chaos. Někteří lidé utíkali, jiní odmítali opustit domy.

    Poručík Dresk přistoupil blíž a podal hlášení. „Evakuace není kompletní, pane. Stále jsou tam desítky, možná stovka lidí.“
    Karr mlčky sledoval město. Čelist měl napjatou: „To je jejich volba,“ řekl nakonec. „Já svou už udělal. Čas vypršel. Začněte.“

    První výbuch rozmetal severní část města v oblak prachu a trosek. Karr se nepohnul. Uvnitř cítil stín pochybnosti. Ale na povrchu zůstal chladný. Jeho jméno nebude spojováno se selháním. Druhá salva zasáhla střed města. Výbuch otřásl zemí a do všech stran se valila vlna prachu. Domy se hroutily jako domečky z karet. Křik – nejdřív vzdálený, pak náhle umlčený – se ztrácel v řadě explozí. Kapitán Karr stál nehnutě, ruce měl založené za zády a hleděl na tu zkázu. Na jeho tváři se neobjevil ani náznak výčitek, jen chladný, odtažitý výraz. V očích však na okamžik probleskla úzkost – ne kvůli městu, ale kvůli tomu, jestli bude rozkaz pochopen jako síla… nebo slabost.

    Poručík Dresk stál o krok zpět a sledoval nevinné město v plamenech a prachu. „Celá západní část hoří, pane,“ řekl tiše. „Zbytek města stále stojí,“ dodal.

    Karr pomalu přikývl. „Pak pokračujte.“ Několik sekund stál, jako by chtěl ještě něco dodat, ale pak se jen tiše otočil a vykročil po rampě do svého raketoplánu. Než nastoupil, ještě se otočil k veliteli dělostřelecké jednotky: „Nepřestávejte, dokud nebude srovnáno se zemí každé obydlí,“ pronesl suše. „Ať si každý další rozmyslí dvakrát, než začne vzdorovat vůli Impéria.“

    Velitel polkl a přikývl, pak pohledem uhnul stranou. Karr nastoupil do raketoplánu. Ten se vznesl bez otálení, zatímco za ním otřásl krajinou další výbuch. Bombardování pokračovalo. Bez cíleného výběru. Jednotlivé výbuchy se slévaly v jeden dlouhý, nepřerušovaný hukot. Krajina se měnila v pustinu. Prach stoupal k nebi a zakrýval oblohu, zatímco slunce mizelo za horami, jakoby se na tu hrůzu nemohlo dívat. Až bude Karr večer sedět ve své kajutě, nebude mluvit o tom, co se stalo. Ale bude vědět, že přinejmenším nikdo nezpochybnil jeho rozkaz a on splnil ten svůj.

  • Kapitola 7. – Otravný hmyz

    Kapitola 7. – Otravný hmyz

    Místo: logistická vesmírná stanice Impéria L-47
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Kapitán Tharen Karr seděl za svým pracovním stolem, hlavu měl skloněnou nad hromadou denních hlášení a jeho výraz byl plně soustředěný. Hladká kovová deska stolu odrážela záři hologramu s mapou vnějšího pásu a vyznačeným sektorem, kde odpovídal za logistiku. Vzduch byl těžký. Ticho přerušovalo jen jemné bzučení terminálu.

    Karr byl muž pevných zásad a neochvějné loajality k Impériu. Vyrostl v řádu a disciplíně, postupně se vypracoval až na pozici, kde měl pod kontrolou několik systémů. Přestože jeho činy často vedly k upevnění imperiální moci v těchto okrajových sektorech, měl jednu vadu – nesnášel selhání. Každý neúspěch jej spaloval jako žhavé uhlíky, které mu tlačily na hruď a drásaly jeho sebevědomí. Už to byl rok, co se rozloučil se svou rodinou, aby řídil logistické a podpůrné operace ve vnějším okraji galaxie. Na matku ani bratra si většinu času ani nevzpomněl. Nechápali jeho poslání a jeho touhu po tom, něco dokázat. Naopak často v duchu promlouval ke svému otci, který by jistě ocenil jeho kariéru a postup.

    Monotónní atmosféru a klid kanceláře přerušilo náhlé otevření dveří. Karr sebou nepatrně cukl. Do kanceláře vpadl mladý důstojník. Karr vzhlédl s podrážděným výrazem: „Co je?“ zeptal se s ledovým klidem, který maskoval narůstající podráždění.

    „Pane, zpráva z Dantoru,“ hlásil muž, zatímco se gestem omlouval za svůj vpád. „Konvoj s vězni byl napaden. Všichni vojáci… jsou mrtví. A farmáři utekli. Je také možné, že se mobilizují na boj s našimi jednotkami.“

    Karr se pomalu postavil. V jeho očích se objevil nebezpečný záblesk. „Jak… se to stalo?“ pronesl tónem, který mrazil.

    „Podle toho, co víme… pane… zachránil je Jedi. Nikdo z našich nepřežil.“

    Karr zaťal čelist, jeho prsty se křečovitě sevřely kolem okraje stolu: „Jedi,“ procedil mezi zuby. „Už zase. Jak je možné, že se pokaždé objeví někde jinde? Kolik vojáků je třeba, aby ho konečně našli a zlikvidovali. Tohle už je výsměch. Vysmívá se nám. Vysmívá se mi!“ praštil pěstí do stolu. Zhluboka se nadechl, narovnal se a upravil si uniformu.

    „Je jako hmyz, otravný hmyz. Chci jej zašlápnout jako škůdce a mít klid jednou pro vždy,“ podíval se přísně na svého podřízeného. „Naše speciální jednotky jej nedokážou vystopovat. Objevuje se a mizí na různých planetách v tomto sektoru jako duch. Jak je to možné?“ otočil s otázkou pohled ven z okna.

    Důstojník přistoupil blíž, opatrně volil slova: „Pane, nabízí se…“

    Karr přimhouřil oči: „Ne!“ okřikl jej. „Žádní inkvizitoři. Je to můj problém a já ho vyřeším,“ dodal důrazně a rozhodně bez snahy zakrýt svou rozhořčenost.

    „V tom případě mě napadá něco trochu… netradičního, pane,“ pokračoval důstojník velice pomalu přikročil blíže.

    Karr se na něj chvíli nehybně díval, pak se opřel dlaněmi o stůl: „Co? Mluvte?“

    „Pokud trváte na tom, že celou záležitost vyřešíte sám bez vědomí nadřízených, slyšel jsem o jednom námezdním lovci… Ravokovi. Působí tady, ve vnějších soustavách. Říkají, že je to ten nejlepší, pokud jde o hledání a eliminaci cílů. Ať už jsou to zločinci, dezertéři nebo… Jediové.“

    Karr si založil ruce za zády a začal přecházet po místnosti. Jméno mu nic neříkalo, ale pokud byl ten Ravok skutečně tak dobrý… „Co o něm víme?“ zeptal se nakonec.

    Důstojník polkl. „Není o něm moc informací. Pracuje samostatně, nikdy nezůstává dlouho na jednom místě. Nepatří do CechuCech námezdních lovců
    Nezávislá organizace sdružující lovce odměn po celé galaxii. Zprostředkovává zakázky, dohlíží na dodržování pravidel a udržuje rovnováhu mezi klienty a vykonavateli kontraktů.     a má vlastní pravidla a ceny. Říkají, že nosí masku, která zakrývá jeho obličej a jeho hlas je prý… děsivý. Nikdo neví, kdo to je a odkud se vzal. Doprovází ho droid, bojový typ, který mu kryje záda. Říká se, že nikdy neselhal, ale jeho metody jsou… no, řekněme, že ho více zajímá výsledek než nějaký kodex.“

    Karr přemýšlel. Nelíbila se mu představa svěřit tak delikátní úkol někomu bez disciplíny, ale zároveň cítil, že se krátí čas. Pokud se s Jediem nedokáže vypořádat systém, mohl by to zvládnout někdo, kdo není jeho součástí. „Myslíte, že mu můžeme věřit?“

    Důstojník pokrčil rameny. „Jeho loajalita patří kreditům. Ale pokud vím, nikdy neselhal. A v tomhle sektoru… No, pane, nemáme už moc jiných možností.“

    Karr se zastavil u okna, hleděl do temnoty vesmíru, která byla protkaná světly lodí přistávajících na orbitální stanici L-47. Jeho mysl byla v tu chvíli jako stroj, kalkulující riziko a přínos. Ten Jedi představoval hrozbu, která podkopávala jeho autoritu – a jestli bude zvyšovat počet útoků, mohlo by to upoutat pozornost vyšších míst. To by bylo nepřijatelné.

    Pomalu se otočil zpět k důstojníkovi: „Najděte ho. Co nejdřív. Pokud ten Ravok opravdu stojí za svou pověstí, možná máme řešení. Celá operace podléhá přísnému utajení, jasné?“ dodal.

    Důstojník přikývl a spěšně opustil místnost. Karr zůstal stát u okna, jeho mysl vířila plány a možnostmi. Nesmí selhat. Ne teď, když Impérium upevňuje svou moc. Pomalu se usmál – chladně a nebezpečně. „Pokud je Ravok opravdu tak dobrý, jak tvrdí… možná konečně dostanu toho prokletého Jedie,“ upnul se na nový způsob řešení. V hlavě už se mu rýsovaly plány na další kariérní postup a s chladným úsměvem se posadil zpátky k denním hlášením.

  • Kapitola 2. – Tharen Karr

    Kapitola 2. – Tharen Karr

    Místo: planeta Corellia
    Rok: 18 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Ve středu skromného bytu na Corellii zavládlo ticho, které tlačilo na hruď jako těžký kámen. Tharen Karr stál u dveří, v ruce držel svou imperiální uniformu, která byla bezchybně vyžehlená, ale stejně těžká, jako břemeno, jež s sebou nesl.

    Kapitán Karr byl jeden z těch, kdo měl kariéru jasně danou. Už v 16 letech nastoupil na vojenskou akademii, aby sloužil republice jako jeho otec. Během studia sledoval otce, jak bojuje v klonových válkách. Ten se bohužel nedožil dne, kdy jeho syn s vyznamenáním absolvoval. To byla pro Tharena největší rána, vše totiž dělal, aby na něj byl otec hrdý. Matka jeho vojenskou kariéru nikdy neschvalovala. Naštěstí měla i druhého syna, který netoužil po uniformě a válčení v galaxii.

    Tharen byl horlivý student, kterého poháněly jeho ambice a touha všem, kteří se mu jako malému klukovi posmívali, dokázat, že je lepší než oni. Proto mu nakonec bylo jedno, zda pracuje pro republiku nebo impérium. Nástup nového vládce a transformace republiky mu přinesli možnost růstu. Během jednoho roku se mu podařilo přetavit své výsledky v povýšení na kapitána a získal vlastní sektor, kde měl řídit logistické operace. Pro mnohé důstojníky byl příliš mladý a nezkušený, ovšem admirálům se líbila jeho loajalita a preciznost, s jakou plnil rozkazy.

    Jeho matka seděla na židli, pevně sevřená v pažích, v očích skleněný chlad, ale v koutcích úst se jí chabě třásl úsměv – zoufalý pokus o přirozenost. Vedle ní se opíral o rám dveří Tharenův mladší bratr Tassel, ruce v kapsách, pohled upřený do podlahy, jako by se snažil schovat před něčím, co nikdy nepochopí.

    „Tak tedy odcházíš,“ řekla matka tiše, hlas se jí třásl, ale snažila se neukázat slabost. „Impérium nepotřebuje syna, co sedí doma a váhá,“ přikývl Tharen a ztěžka polkl. „Musím jít. Je to povýšení. Důstojné místo. Mám to brát jako šanci.“
    „Šanci,“ opakoval bratr s jízlivým nádechem a zvedl oči k Tharenovi. „Na okraji galaxie, kde na tebe všichni zapomenou?“

    Tharen přimhouřil oči: „Lepší než zůstat tady a nic nedokázat. Aspoň tam budu mít moc.“
    „Moc,“ zašeptala matka, jako by to slovo znělo jako nemoc. „Moc, co tě jen tíží.“

    Chvíli nikdo nemluvil. Vzduch byl těžký od nevyřčených slov, od bolesti, které vnášeli do místnosti chlad.

    „Nezapomeň na nás. Nezapomeň, že máš rodinu,“ pronesla matka nakonec, ale její lesknoucí se oči říkaly něco jiného – „a snaž se nezapomenout, odkud pocházíš.“

    Tharen obrátil hlavu, oči mu na okamžik zkameněly a na rtech mu probleskl slabý úsměv – ten křehký, který by nikdo neměl vidět.
    „Já… budu bojovat,“ řekl tiše, ale v jeho hlase byla spíš výzva k sobě samému než slib matce.

    Otočil se a vyšel do šedého světla ranního dne, zatímco v domě zůstal tichý vzdor, co nezmizel ani za zavřenými dveřmi. Matka se zhroutila do náruče svého mladšího syna.