Knihy by Filmový PODCAST

Štítek: Tharen Karr

  • Kapitola 9. – Orrotu

    Kapitola 9. – Orrotu

    Místo: planeta Orrotu
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Orrotu byla jedna ze zapomenutých planet ve vnějším pásu. Byla by už dávno pustá, kdyby zde nebylo bohaté ložisko quarnitu, který se nyní stal důležitý pro impérium. Největší doly byly na okraji malého hornického města Virell. Stálo v cestě expanzi dolů na vzácný minerál potřebný pro imperiální zbrojní systémy. Odtud pocházela většina příjmů, které živily všechny obyvatele planety. Zasedací síň městské rady byla prostorná, s okny obrácenými k dolům na jižní straně. V pozadí duněl těžební provoz, ale uvnitř panovalo dusivé ticho. Na jedné straně velkého stolu stáli členové rady – unavení, starší muži a ženy, oblečeni prostě, ale důstojně. Naproti nim stál kapitán Tharen Karr, ve své modré uniformě bez jediného zmačkání, s rukama za zády a výrazem, který naznačoval, že už dávno přestal poslouchat.

    „Jak jsem už řekl, kapitáne,“ začal starosta, „lidé se nechtějí stěhovat. Virell je klíčové město pro celou planetu. Můžeme vám nabídnout přístup ke vchodu z jihu, mimo obydlí—“

    Karr ho přerušil zdvižením ruky. Pomalu přešel k oknu a zadíval se ven. Jeho hlas byl klidný, až nepřirozeně klidný.

    „Je zvláštní,“ řekl tiše, „jak často civilisté přeceňují mou toleranci.“
    „Jak to myslíte?“ zeptala se jedna z radních s napětím v hlase.
    Karr se otočil. „Přeceňujete něco, co nemám. Vaše město stojí v cestě imperiální těžbě. Všechno ostatní je irelevantní.“
    „Tak nabízíme kompromis,“ řekl starosta, muž s prošedivělými vousy. „Odsuneme se blíž k útesům. Můžete začít těžbu od východu. Jen nám dejte čas.“

    Karr se na chvíli zadíval na hologram nad stolem – terénní mapa, doly, obytné zóny. Pak promluvil, tiše a s tónem, který měl znít racionálně, ale zněl spíš jako rozsudek: „Vaše město stojí přesně nad nejbohatší žílou. Čas nemáme. Impérium čeká výsledky.“
    „Stačí nám dvacet cyklů. Možná osmnáct. Přesuneme se—“ vrátila se do jednání radní.
    „Dvacet?“ Karr se mírně usmál, ale nebylo to přívětivé. „Když požádám nadřízené o odklad, budou se ptát proč. Když řeknu, že kvůli městu s dvěma tisíci obyvateli, zasmějí se. Pak se přestanou smát. A pošlou někoho, kdo se nebude ptát.“

    Odmlčel se. Pohledem přelétl všechny přítomné.

    Nejmladší členka rady se nadechla: „Ale—“
    „Myslíte si, že jste výjimka?“ pokračoval chladně Karr, ignorujíc protesty. „Že vás historie ušetří, protože jste sentimentální? Protože si myslíte, že na vás a vašich lidech záleží? Prokazujeme vám službu, když vám dáváme možnost město opustit. Už jste měli být dávno pryč, ale vy čekáte… slitování,“ dodal s pohrdáním.
    „Ale tihle lidé nemají kam jít, kapitáne!“ vykřikl starosta. „Jsou to rodiny. Ženy, děti. Žijí tady po generace.“
    Karr pokrčil rameny. „To není můj problém. To je váš problém a právě přestává existovat.“

    Otočil se ke svému důstojníkovi a zástupci, poručíku Dreskovi, který do té chvíle stál tiše za ním.

    „Připravte baterii. Cíl: obytné čtvrti, prioritně severovýchodní sektor.“
    Poručík Dresk se mírně naklonil ke svému nadřízenému a zašeptal: „Pane… mohli bychom vyjednat evakuaci. Dát jim čas.“
    Karr se k němu naklonil blíž. „Vy jste byl povýšen, poručíku?“

    Dresk rychle zmlkl. Karr se narovnal a otočil se zpět k radě. Nastalo ticho. Těžké, dusné, jako před bouří.

    „Evakuace začne za tři hodiny. Pokud budou občané spolupracovat, dostanou šanci odejít. Pokud ne…“
    Odmlčel se a pak pevným hlasem dodal: „Vojenský postup bude pokračovat bez ohledu na přítomnost civilistů.“

    Dresk přikývl, bledý. Otočil se a odešel vydat rozkazy. Starosta si ztěžka sedl. Radní se hroutili.

    „Jste monstrum,“ vykřikl jeden z nich.

    Karr se naposledy pousmál – chladně, téměř lhostejně a s neskrývanou arogancí.

    „Ne, jen jsem ochoten dělat věci pro vyšší zájmy Impéria. Plním rozkazy. Bude tady imperiální město. Zvýšíme denní produkci o 500 %. Na vás už si nikdo nevzpomene. Čas běží, měli byste začít s evakuací,“ ukončil jednání.

    Otočil se ke dveřím a v doprovodu svých vojáků opustil místnost. Radní na sebe jen zoufale hleděli. Do poslední chvíle doufali, že dosáhnout dohody. Za okny zazářil zlatavý obzor. Nad město se snášel imperiální křižník, jehož dopadající stín halil město do blížící se temnoty.

    O několik hodin později stál Karr na vyvýšeném pozorovacím bodě, na kopci několik kilometrů od města, nad kterým visel imperiální křižník se zbraněmi zamířenými na civilní pozice. Mezi domy panoval chaos. Někteří lidé utíkali, jiní odmítali opustit domy.

    Poručík Dresk přistoupil blíž a podal hlášení. „Evakuace není kompletní, pane. Stále jsou tam desítky, možná stovka lidí.“
    Karr mlčky sledoval město. Čelist měl napjatou: „To je jejich volba,“ řekl nakonec. „Já svou už udělal. Čas vypršel. Začněte.“

    První výbuch rozmetal severní část města v oblak prachu a trosek. Karr se nepohnul. Uvnitř cítil stín pochybnosti. Ale na povrchu zůstal chladný. Jeho jméno nebude spojováno se selháním. Druhá salva zasáhla střed města. Výbuch otřásl zemí a do všech stran se valila vlna prachu. Domy se hroutily jako domečky z karet. Křik – nejdřív vzdálený, pak náhle umlčený – se ztrácel v řadě explozí. Kapitán Karr stál nehnutě, ruce měl založené za zády a hleděl na tu zkázu. Na jeho tváři se neobjevil ani náznak výčitek, jen chladný, odtažitý výraz. V očích však na okamžik probleskla úzkost – ne kvůli městu, ale kvůli tomu, jestli bude rozkaz pochopen jako síla… nebo slabost.

    Poručík Dresk stál o krok zpět a sledoval nevinné město v plamenech a prachu. „Celá západní část hoří, pane,“ řekl tiše. „Zbytek města stále stojí,“ dodal.

    Karr pomalu přikývl. „Pak pokračujte.“ Několik sekund stál, jako by chtěl ještě něco dodat, ale pak se jen tiše otočil a vykročil po rampě do svého raketoplánu. Než nastoupil, ještě se otočil k veliteli dělostřelecké jednotky: „Nepřestávejte, dokud nebude srovnáno se zemí každé obydlí,“ pronesl suše. „Ať si každý další rozmyslí dvakrát, než začne vzdorovat vůli Impéria.“

    Velitel polkl a přikývl, pak pohledem uhnul stranou. Karr nastoupil do raketoplánu. Ten se vznesl bez otálení, zatímco za ním otřásl krajinou další výbuch. Bombardování pokračovalo. Bez cíleného výběru. Jednotlivé výbuchy se slévaly v jeden dlouhý, nepřerušovaný hukot. Krajina se měnila v pustinu. Prach stoupal k nebi a zakrýval oblohu, zatímco slunce mizelo za horami, jakoby se na tu hrůzu nemohlo dívat. Až bude Karr večer sedět ve své kajutě, nebude mluvit o tom, co se stalo. Ale bude vědět, že přinejmenším nikdo nezpochybnil jeho rozkaz a on splnil ten svůj.

  • Kapitola 7. – Otravný hmyz

    Kapitola 7. – Otravný hmyz

    Místo: Logistická vesmírná stanice Impéria L-47
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Kapitán Tharen Karr seděl za svým pracovním stolem, hlavu měl skloněnou nad hromadou denních hlášení a jeho výraz byl plně soustředěný. Hladká kovová deska stolu odrážela záři hologramu s mapou vnějšího pásu a vyznačeným sektorem, kde odpovídal za logistiku. Vzduch byl těžký. Ticho přerušovalo jen jemné bzučení terminálu.

    Karr byl muž pevných zásad a neochvějné loajality k Impériu. Vyrostl v řádu a disciplíně, postupně se vypracoval až na pozici, kde měl pod kontrolou několik systémů. Přestože jeho činy často vedly k upevnění imperiální moci v těchto okrajových sektorech, měl jednu vadu – nesnášel selhání. Každý neúspěch jej spaloval jako žhavé uhlíky, které mu tlačily na hruď a drásaly jeho sebevědomí. Už to byl rok, co se rozloučil se svou rodinou, aby řídil logistické a podpůrné operace ve vnějším okraji galaxie. Na matku ani bratra si většinu času ani nevzpomněl. Nechápali jeho poslání a jeho touhu po tom, něco dokázat. Naopak často v duchu promlouval ke svému otci, který by jistě ocenil jeho kariéru a postup.

    Monotónní atmosféru a klid kanceláře přerušilo náhlé otevření dveří. Karr sebou nepatrně cukl. Do kanceláře vpadl mladý důstojník. Karr vzhlédl s podrážděným výrazem: „Co je?“ zeptal se s ledovým klidem, který maskoval narůstající podráždění.

    „Pane, zpráva z Dantoru,“ hlásil muž, zatímco se gestem omlouval za svůj vpád. „Konvoj s vězni byl napaden. Všichni vojáci… jsou mrtví. A farmáři utekli. Je také možné, že se mobilizují na boj s našimi jednotkami.“

    Karr se pomalu postavil. V jeho očích se objevil nebezpečný záblesk. „Jak… se to stalo?“ pronesl tónem, který mrazil.

    „Podle toho, co víme… pane… zachránil je Jedi. Nikdo z našich nepřežil.“

    Karr zaťal čelist, jeho prsty se křečovitě sevřely kolem okraje stolu: „Jedi,“ procedil mezi zuby. „Už zase. Jak je možné, že se pokaždé objeví někde jinde? Kolik vojáků je třeba, aby ho konečně našli a zlikvidovali. Tohle už je výsměch. Vysmívá se nám. Vysmívá se mi!“ praštil pěstí do stolu. Zhluboka se nadechl, narovnal se a upravil si uniformu.

    „Je jako hmyz, otravný hmyz. Chci jej zašlápnout jako škůdce a mít klid jednou pro vždy,“ podíval se přísně na svého podřízeného. „Naše speciální jednotky jej nedokážou vystopovat. Objevuje se a mizí na různých planetách v tomto sektoru jako duch. Jak je to možné?“ otočil s otázkou pohled ven z okna.

    Důstojník přistoupil blíž, opatrně volil slova: „Pane, nabízí se…“

    Karr přimhouřil oči: „Ne!“ okřikl jej. „Žádní inkvizitoři. Je to můj problém a já ho vyřeším,“ dodal důrazně a rozhodně bez snahy zakrýt svou rozhořčenost.

    „V tom případě mě napadá něco trochu… netradičního, pane,“ pokračoval důstojník velice pomalu přikročil blíže.

    Karr se na něj chvíli nehybně díval, pak se opřel dlaněmi o stůl: „Co? Mluvte?“

    „Pokud trváte na tom, že celou záležitost vyřešíte sám bez vědomí nadřízených, slyšel jsem o jednom námezdním lovci… Ravokovi. Působí tady, ve vnějších soustavách. Říkají, že je to ten nejlepší, pokud jde o hledání a eliminaci cílů. Ať už jsou to zločinci, dezertéři nebo… Jediové.“

    Karr si založil ruce za zády a začal přecházet po místnosti. Jméno mu nic neříkalo, ale pokud byl ten Ravok skutečně tak dobrý… „Co o něm víme?“ zeptal se nakonec.

    Důstojník polkl. „Není o něm moc informací. Pracuje samostatně, nikdy nezůstává dlouho na jednom místě. Nepatří do CechuCech námezdních lovců
    Nezávislá organizace sdružující lovce odměn po celé galaxii. Zprostředkovává zakázky, dohlíží na dodržování pravidel a udržuje rovnováhu mezi klienty a vykonavateli kontraktů.     a má vlastní pravidla a ceny. Říkají, že nosí masku, která zakrývá jeho obličej a jeho hlas je prý… děsivý. Nikdo neví, kdo to je a odkud se vzal. Doprovází ho droid, bojový typ, který mu kryje záda. Říká se, že nikdy neselhal, ale jeho metody jsou… no, řekněme, že ho více zajímá výsledek než nějaký kodex.“

    Karr přemýšlel. Nelíbila se mu představa svěřit tak delikátní úkol někomu bez disciplíny, ale zároveň cítil, že se krátí čas. Pokud se s Jediem nedokáže vypořádat systém, mohl by to zvládnout někdo, kdo není jeho součástí. „Myslíte, že mu můžeme věřit?“

    Důstojník pokrčil rameny. „Jeho loajalita patří kreditům. Ale pokud vím, nikdy neselhal. A v tomhle sektoru… No, pane, nemáme už moc jiných možností.“

    Karr se zastavil u okna, hleděl do temnoty vesmíru, která byla protkaná světly lodí přistávajících na orbitální stanici L-47. Jeho mysl byla v tu chvíli jako stroj, kalkulující riziko a přínos. Ten Jedi představoval hrozbu, která podkopávala jeho autoritu – a jestli bude zvyšovat počet útoků, mohlo by to upoutat pozornost vyšších míst. To by bylo nepřijatelné.

    Pomalu se otočil zpět k důstojníkovi: „Najděte ho. Co nejdřív. Pokud ten Ravok opravdu stojí za svou pověstí, možná máme řešení. Celá operace podléhá přísnému utajení, jasné?“ dodal.

    Důstojník přikývl a spěšně opustil místnost. Karr zůstal stát u okna, jeho mysl vířila plány a možnostmi. Nesmí selhat. Ne teď, když Impérium upevňuje svou moc. Pomalu se usmál – chladně a nebezpečně. „Pokud je Ravok opravdu tak dobrý, jak tvrdí… možná konečně dostanu toho prokletého Jedie,“ upnul se na nový způsob řešení. V hlavě už se mu rýsovaly plány na další kariérní postup a s chladným úsměvem se posadil zpátky k denním hlášením.

  • Kapitola 2. – Tharen Karr

    Kapitola 2. – Tharen Karr

    Místo: planeta Corellia
    Rok: 18 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Ve středu skromného bytu na Corellii zavládlo ticho, které tlačilo na hruď jako těžký kámen. Tharen Karr stál u dveří, v ruce držel svou imperiální uniformu, která byla bezchybně vyžehlená, ale stejně těžká, jako břemeno, jež s sebou nesl.

    Kapitán Karr byl jeden z těch, kdo měl kariéru jasně danou. Už v 16 letech nastoupil na vojenskou akademii, aby sloužil republice jako jeho otec. Během studia sledoval otce, jak bojuje v klonových válkách. Ten se bohužel nedožil dne, kdy jeho syn s vyznamenáním absolvoval. To byla pro Tharena největší rána, vše totiž dělal, aby na něj byl otec hrdý. Matka jeho vojenskou kariéru nikdy neschvalovala. Naštěstí měla i druhého syna, který netoužil po uniformě a válčení v galaxii.

    Tharen byl horlivý student, kterého poháněly jeho ambice a touha všem, kteří se mu jako malému klukovi posmívali, dokázat, že je lepší než oni. Proto mu nakonec bylo jedno, zda pracuje pro republiku nebo impérium. Nástup nového vládce a transformace republiky mu přinesli možnost růstu. Během jednoho roku se mu podařilo přetavit své výsledky v povýšení na kapitána a získal vlastní sektor, kde měl řídit logistické operace. Pro mnohé důstojníky byl příliš mladý a nezkušený, ovšem admirálům se líbila jeho loajalita a preciznost, s jakou plnil rozkazy.

    Jeho matka seděla na židli, pevně sevřená v pažích, v očích skleněný chlad, ale v koutcích úst se jí chabě třásl úsměv – zoufalý pokus o přirozenost. Vedle ní se opíral o rám dveří Tharenův mladší bratr Tassel, ruce v kapsách, pohled upřený do podlahy, jako by se snažil schovat před něčím, co nikdy nepochopí.

    „Tak tedy odcházíš,“ řekla matka tiše, hlas se jí třásl, ale snažila se neukázat slabost. „Impérium nepotřebuje syna, co sedí doma a váhá,“ přikývl Tharen a ztěžka polkl. „Musím jít. Je to povýšení. Důstojné místo. Mám to brát jako šanci.“
    „Šanci,“ opakoval bratr s jízlivým nádechem a zvedl oči k Tharenovi. „Na okraji galaxie, kde na tebe všichni zapomenou?“

    Tharen přimhouřil oči: „Lepší než zůstat tady a nic nedokázat. Aspoň tam budu mít moc.“
    „Moc,“ zašeptala matka, jako by to slovo znělo jako nemoc. „Moc, co tě jen tíží.“

    Chvíli nikdo nemluvil. Vzduch byl těžký od nevyřčených slov, od bolesti, které vnášeli do místnosti chlad.

    „Nezapomeň na nás. Nezapomeň, že máš rodinu,“ pronesla matka nakonec, ale její lesknoucí se oči říkaly něco jiného – „a snaž se nezapomenout, odkud pocházíš.“

    Tharen obrátil hlavu, oči mu na okamžik zkameněly a na rtech mu probleskl slabý úsměv – ten křehký, který by nikdo neměl vidět.
    „Já… budu bojovat,“ řekl tiše, ale v jeho hlase byla spíš výzva k sobě samému než slib matce.

    Otočil se a vyšel do šedého světla ranního dne, zatímco v domě zůstal tichý vzdor, co nezmizel ani za zavřenými dveřmi. Matka se zhroutila do náruče svého mladšího syna.