Knihy by Filmový PODCAST

Štítek: Impérium

  • Kapitola 16. – Jen plňte rozkazy, Kapitáne

    Kapitola 16. – Jen plňte rozkazy, Kapitáne

    Místo: zásobovací loď Vigilant / logistická vesmírná stanice Impéria L-47
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Týden po bombardování města na Orrotu seděl kapitán Tharen Karr ve své kajutě na palubě zásobovací lodi Vigilant. U svého stolu zrovna procházel hlášení. Světlo jeho holografického projektoru vykreslovalo do místnosti dlouhé stíny. Ozval se zvuk příchozího spojení. Komunikační hologram se chvíli formoval, než se ustálil do postavy viceadmirála Vedruse, přímého, neústupného muže s ostře řezanými rysy a pohledem, který dokázal zastavit proud slov i toho nejsebevědomějšího důstojníka.

    „Viceadmirále Vedrusi,“ začal Karr se vztyčenou hlavou a pečlivě kontrolovaným tónem. „Operace na Orrotu byla úspěšná. Město bylo evakuováno, odpor eliminován a těžební sektor je nyní zcela přístupný pro imperiální kontrolu. Pro přehled posílám záznamy a vizuální dokumentaci celé akce,“ dokončil hrdě své hlášení, aniž by viceadmirála pustil ke slovu.

    Viceadmirál jej chvíli mlčky sledoval. Potom se mírně naklonil a jeho pohled zůstal chladný.

    „Zajímavé,“ pronesl tiše, až skoro znepokojivě. „Podle hlášení oddílu 8-B jste využil k dosažení cíle bombardování civilního obyvatelstva. Bez přímého souhlasu a bez koordinace s vojenským velením.“

    Karr neztratil klid, ale v hlase mu přibyl podtón obrany. „Bylo nutné jednat rozhodně, pane. Civilní představitelé odmítli spolupráci a situace vyžadovala rychlou a autoritativní reakci. Chtěl jsem tím zabránit zbytečnému prodlení a demonstrovat vůli Impéria.“

    Vedrus se ani nepohnul. Jeho tvář zůstala kamenná. „Kapitáne, pletete si svou funkci. Nejste velitel frontové linie. Vaším úkolem je logistika. Zajištění. Dodávky. Zásoby. Ne čistky a vojenské invaze.“

    Ticho, které nastalo bylo nekonečné. Karr cítil, jak se mu mimoděk sevřela čelist. Ale neustoupil.

    „S dovolením, pane… domnívám se, že výsledky mé mise ukazují schopnost nést zodpovědnost v krizových situacích. Umět se rychle a správně rozhodnout je klíč k úspěchu. Snad by stálo za zvážení mé přeřazení do významnějšího sektoru. Vnější okraj, jak víte, trpí dlouhodobým podfinancováním a…“

    Vedrus se na okamžik pousmál. Ne laskavě, spíš jako lékař, který právě vyslechl směšnou diagnózu od laika.

    „Rozumím,“ přerušil Karra chladně. „Kéž by se imperiální velení zakládalo na osobních ambicích. Pokud někdy budu potřebovat někoho, kdo efektivně zásobí vyprahlou, vybombardovanou pustinu, vzpomenu si na vás Karre. Myslíte si, že když budete plnit své úkoly silou bez vědomí vašich nadřízených a překračovat své pravomoci, že je to cesta vzhůru? Řekl jste nést zodpovědnost? Tu spoušť na Orrotu považujete za zodpovědnou? Stálo by za zvážení, jaký obraz zanecháváme v očích ostatních sektorů.“

    Karr na chvíli uhnul očima, ale hned na to se nadechl. Než stačil odpověděl, viceadmirál pokračoval.

    „Dejte si pozor, kapitáne. Nejde mi o ty mrtvé civilisty. Těch je plná galaxie, ale žádný velitel nechce velet lidem, kteří jednají bez jejich vědomí vojenskou silou. Ano, misi jste splnil. To jediné mi brání, abych z celé události něco vyvozoval. Radím vám, dělejte jen to, co je vaše práce, plňte své rozkazy. Toužíte po povýšení a lepším zařazení? Tak nevytvářejte problémy a dodržujte předpisy. Nezapomínejte na to, že i vaše nynější zařazení jste získal za vaši ukázkovou službu. Rozumíte?“

    Karr polkl: „Ano, pane. Rozumím.“

    Hologram se bez dalšího varování rozpadl do mihotajících se čar a zhasnul. Karr zůstal sedět v tiché kajutě. Chvíli jen zíral do prázdna, než se opřel v křesle a zabodl pohled do holografické mapy sektoru, která svítila před ním. Jeho prsty neklidně bubnovaly o stůl.

    Myslí si, že mi může poroučet jako všem ostatním. Že já jsem jen další šroub v jejich mašinérii. Ale není slepý. Musel vidět výsledky. Věděl, že to fungovalo. Honilo se mu hlavou.

    Po chvíli se zvedl, přešel ke konzoli a mapu vypnul. Ačkoliv ho Vedrus usadil, v nitru kapitána znovu klíčila ta známá, neodbytná myšlenka. Musí mě vzít vážně. Musím jen najít způsob.

    Na konci dne dorazila loď zpět na Karrovu domovskou stanici L-47. Stále si v hlavě přehrával hovor s viceadmirálem Vedrusem a věřil, že ho jen nemohl oficiálně pochválit za dobrou práci. Vstoupil do své kajuty. Byla dokonale uklizená. Každá věc měla své místo, z každého rohu byl cítit řád. Karr si sundal čepici a uniformu. Pečlivě ji zavěsil do skříně a nezapomněl srovnat límec a rukávy. Když si po dlouhém dni oplachoval v koupelně obličej, ozval se jeho osobní terminál. Oznámení říkalo: PŘÍCHOZÍ HOLOGRAFICKÝ HOVOR – MATKA a u něj známý identifikační znak z Corellie. Zamračil se.

    „Ne…“ zašeptal tiše a otráveně. Ale hovor neukončil. Chvíli terminál sledoval, jako by čekal, že zase zhasne. Nakonec natáhl ruku a stiskl spínač. Na hologramu se objevila postarší žena s obličejem plným vrásek, které si Karr pamatoval už ze svého dětství. Vlasy měla stažené, ale uvolněné prameny lemovaly její obličej tak, jak to měla vždycky ráda. Byla to žena s duší idealistky, která ani po pádu Republiky nedokázala zcela přiznat, že impérium není jen „dočasný režim“.

    „Tharene,“ pronesla, sotva hologram naskočil. Nebyla v tom výčitka. Ale nebyla v tom ani radost.

    „Matko,“ odpověděl stroze. „Jsem zaneprázdněn. Jestli voláš jen kvůli…“

    „Tvého bratra zatkli,“ přerušila ho.

    Karr se zarazil. Vteřinu trvalo, než si vybavil, že má vůbec bratra. Neviděl ho od té doby, co odjel z Corellie – a to bylo dobře. Tassel mu vždy připadal příliš měkký. Idealista. Snílek. Slaboch.

    „Kdy?“ zeptal se čistě ze zvyku. Doopravdy ho to nezajímalo.

    „Včera. Na Coruscantu. Byl součástí demonstrace před ministerstvem dopravy – protestoval proti přesměrování zásob z okrajových světů do zbrojního průmyslu. Když je rozehnali, nepřestal… nahrávali to. Je na záznamu, jak křičí na důstojníky, že slouží tyranovi.“

    Karr se opřel o stěnu a složil ruce za záda. V koutku úst mu cuklo. Ne úsměv. Spíš náznak uvolnění.

    „Samozřejmě že ho zatkli,“ řekl chladně. „Zákony platí pro všechny. I pro sentimentální hlupáky.“

    Jeho matka se zamračila. „Tharene, je to tvůj bratr. A ty přece…“

    „Já co?“ přerušil ji. „Mám použít své postavení k tomu, abych ospravedlnil rebela? Máš vůbec představu, co by to znamenalo pro moji pozici?“

    „Není rebel,“ šeptla a v očích se ji zaleskla slza.

    „Každý, kdo zpochybňuje Impérium, je rebel. Tak to funguje. A víš co? Možná je dobře, že konečně pochopí důsledky svých činů. Celý život jsi ho bránila. Možná sis ho měla víc hlídat.“

    Jeho hlas byl na bodu mrazu. Zmizel i ten poslední stín empatie. Ale v jeho očích se zablesklo něco jiného – zadostiučinění. Matka zbledla.

    „Prosím tě, Tharene… můžeš zařídit, aby alespoň nebyl poslán do dolů… někde do neznáma? Prosím…“

    „Mám práci, matko. Věci důležitější než tvé zklamané city. Jestli ho pošlou do dolů – měl si to rozmyslet, než se postavil proti zákonu. Není to moje starost. Nakonec bude pro Impérium prospěšný i on.“

    „Tolik ses změnil,“ pronesla tiše.

    „Ne. Jen jsi nikdy nechtěla vidět, kdo doopravdy jsem,“ odvětil a hovor ukončil.

    V místnosti se rozhostilo ticho. Karr chvíli zíral do prázdna. Pak vstal a vrátil se k umyvadlu. Sledoval svůj odraz v zrcadle. Tvář měl zcela klidnou. Ale uvnitř ho hřálo jediné. Tentokrát vyhrál on, konečně.

  • Mír v Galaxii

    Mír v Galaxii

    Místo: planeta Coruscant / planeta Baltara
    Rok: 8 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Zlatavé paprsky coruscantského slunce jen stěží pronikaly přes hustý smog dolních pater, ale tady, v tisících metrech nad povrchem, v prestižní rezidenční čtvrti s výhledem na budovu Senátu, bylo nebe průzračné a čisté. Světlo se opíralo do velkých panoramatických oken bytu a kreslilo na naleštěné podlahy z drahého dřeva dlouhé stíny.

    Terun Rask se líně protáhl pod lehkou přikrývkou. Vzduch v ložnici byl dokonale klimatizovaný, prosycený jemnou vůní ranní kávoviny, kterou už automat v kuchyni začal podle nastaveného programu vařit. Otočil se na bok a chvíli jen pozoroval svou ženu Minru. Spala s hlavou zabořenou v polštáři, obličej lemovaný tmavými, mírně rozcuchanými vlasy. Vypadala neuvěřitelně mladě a klidně. V těchto ranních chvílích, kdy byl celý ten hlučný, přetechnizovaný svět tam venku ještě daleko, cítil Terun hlubokou, téměř hmatatelnou vlnu vděčnosti. Tento klid však netrval dlouho. Dveře ložnice se s tichým, sotva slyšitelným zasyčením zasunuly do zdi a do pokoje vtrhl bosý, rozesmátý uragán.

    „Tati! Mami! Už musíte vstávat, nebo nám ten transport uletí!“ vyhrkla sedmiletá Vika a s nevídanou energií skočila na postel přímo mezi ně.

    Terun předstíral divoké zasténání, chytil dceru za pas a začal ji neúprosně lechtat. Vika se svíjela smíchy a její pronikavý hlas spolehlivě probudil i Minru.

    „Vy dva jste se zase spikli, že?“ zamumlala Minra s úsměvem, protřela si oči a přitáhla si Viku k sobě, aby ji políbila do rozcuchaných vlasů. „Neboj se, rybičko, nic nám neuletí. Máme spoustu času.“

    „Ale Petrus říkal, že musíme být na platformě přesně na čas!“ namítla Vika a dlaněmi chytila tátu za bradu, jako by ho chtěla fyzicky donutit vstát.

    „Pokud jde o dochvilnost, Petrus má samozřejmě vždycky pravdu,“ ozval se hluboký, pobavený hlas ode dveří ložnice.

    Stál tam Petrus Zazini, jejich nejlepší přítel a soused z vedlejšího bytu na patře. Byl už oblečený do civilního, ale dokonale střiženého cestovního oblečení a v ruce držel dva kouřící šálky. Za ním se objevila jeho manželka Monarin, která držela krabici s čerstvým coruscantským pečivem.

    „Dveře byly odemčené, tak jsme si dovolili udělat ranní inspekci,“ usmála se Monarin a mrkla na Viku. „Vidím, že hlavní velení této rodiny ještě leží v posteli.“

    Terun se posadil a přijal od Petruse jeden z hrnků. „Petrusi, Monarin, vy jste neuvěřitelní. Fungujete jako armádní budíček.“

    „Když jde o naši první společnou velkou dovolenou po pěti letech, nenechám nic náhodě,“ opáčil Petrus a s láskou se podíval na Monarin, která mezitím vzala Viku do náruče a slibovala jí, že jí ukáže, jak se na pláži staví ty největší hrady.

    Petrus a Monarin byli o pár let mladší a zatím neměli vlastní děti. Monarin se plně soustředila na svou kariéru v archivu a Petrus byl také pohlcen svou prací. K Vice se však chovali jako vlastní strýc a teta. Mezi oběma páry panovalo ono vzácné, naprosté pouto, jaké vzniká jen během let společného studia, sdílených začátků v podnájmech a vzájemné podpory v dobách, kdy galaxií ještě zmítal chaos nastolený v Klonových válkách. Teď však bylo všechno jinak. Terun i Petrus nedávno získali významné přeložení a s ním spojené povýšení. Vyšší plat jim otevřel dveře k životu, o kterém se jim dřív ani nezdálo. Tento výlet byl oslavou jejich úspěchu a symbolem nové, stabilní éry.

    Tyrkysové vlny se líně přelévaly přes oslepující bílý písek a teplý vítr si pohrával s listy obřích palem lemujících pobřeží. Baltara byla rájem. Planeta v odlehlé části Vnějšího okraje byla plná rezortů pro vysoce postavené pracovníky a jejich rodiny. Každý zde mohl najít svou oázu klidu. Nikde žádný shon, žádné politické demonstrace, žádný strach. Jen nekonečné azurové nebe. Terun seděl na stíněné terase plážového bungalovu a sledoval scénu před sebou. Kousek od břehu stála Minra s Monarin, obě měly vyhrnuté lehké šaty a smály se, když jim chladivá voda omývala kotníky. Petrus klečel v písku vedle Viky a s nesmírnou inženýrskou precizností jí pomáhal hloubit vodní příkop kolem monumentálního hradu z písku.

    „Takhle ne, strýčku Petrusi! Tady to spadne, musíme tam dát ten klacík jako podpěru!“ poučovala ho Vika a rozhazovala rukama.

    „Rozkaz, velitelko Viko,“ smál se Petrus, utřel si pot z čela a poslušně plnil její pokyny.

    Monarin se otočila, zamávala na Teruna a pak se pomalým krokem vrátila k terase, kde se posadila na lehátko vedle něj. Vzala si sklenici vychlazeného růžového džusu z místního ovoce.

    „Je to tu jako z reklamy na spokojený život, že?“ řekla potichu a zahleděla se na svého manžela, který právě předstíral, že ho písečné monstrum porazilo do vln. „Někdy si říkám, jestli si to vůbec zasloužíme.“

    „Zasloužíme,“ odpověděl Terun pevně, ale laskavě. „Pracovali jsme na tom. Naše generace musela obětovat hodně, abychom ten chaos zastavili. To, co máme teď, ten klid, ten řád, to není náhoda. Je to výsledek systému, který konečně funguje.“

    Monarin přikývla a v očích se jí zrcadlila upřímná úleva. „Máš pravdu. Petrus v poslední době skoro nespal, jak byl tou novou prací pohlcený. Jsem ráda, že ho vidím se takhle smát. Zaslouží si vědět, že jeho úsilí buduje něco trvalého.“

    Večery na Baltaře byly stejně kouzelné jako dny. Když unavená Vika konečně usnula v chladivém bezpečí ložnice, čtveřice přátel se sešla na terase při svitu tří měsíců. Popíjeli drahé corellianské víno, smáli se starým historkám z akademie a plánovali budoucnost. Mluvili o tom, jak Petrus a Monarin jednou budou mít také děti, jak budou společně jezdit na další planety a jak Vika vyroste v bezpečné, prosperující galaxii. Byl to dokonalý obraz štěstí – čtyři mladí, inteligentní a milující lidé, kteří se dívali do budoucnosti bez jediné pochybnosti.

    Poslední noc dovolené byla vlahá a vzduch voněl solí a exotickými květy. Petrus a Monarin si vzali Viku na večer k sobě do bungalovu, aby dali Terunovi a Minře trochu soukromí. Terun stál na pláži, nohy zabořené do teplého písku, a díval se na horizont, kde se temný oceán setkával s hvězdnou oblohou. Cítil se neuvěřitelně odpočatý, plný síly a optimismu. Minra k němu tiše přistoupila zezadu, ovinula mu paže kolem pasu a opřela si hlavu o jeho záda.

    „Na co myslíš?“ zašeptala.

    „Na to, jak moc vás miluju,“ otočil se Terun v jejím objetí a políbil ji do vlasů. „A na to, že se vlastně těším domů. Ta nová práce… to povýšení, které jsme s Petrusem dostali… dává mi to pocit, že dělám něco, co má obrovský smysl. Už nejsme jen kolečka v obří byrokratické mašinérii. Podílíme se na projektu, který zajistí, že lidé jako my, jako Vika, už nikdy nezažijí válku.“

    Minra se od něj mírně odtáhla a podívala se mu do očí. Na tváři jí hrál tajemný, dojatý úsměv, který Terun tak dobře znal. V měsíčním světle se jí zaleskly slzy.

    „V tom případě,“ vzala jeho ruku a položila ji na své břicho, „budeš muset pracovat ještě o něco usilovněji. A po návratu budeme muset přestavět tu ložnici pro hosty.“

    Terun na vteřinu ztuhl. Srdce se mu divoce rozbušilo. „Minro… ty…?“

    „Ano,“ vydechla s pláčem, který byl čistým projevem štěstí. „Jsem těhotná, Terune. Vika bude mít sourozence.“

    Terun ji popadl do náruče, zvedl ji do vzduchu a zatočil se s ní na pláži. Jeho šťastný smích se mísil se šuměním příboje. V tu chvíli pro něj neexistovalo nic silnějšího, než touha chránit svou rodinu. Byl připraven obětovat veškerou svou energii pro své děti a jejich budoucnost.

    Návrat na Coruscant následujícího dne byl provázen radostným vzrušením. Když to v salonku transportu oznámili Petrusovi a Monarin, Petrus okamžitě objednal nejlepší pití a Monarin objímala Minru tak pevně, až se obě rozesmály.

    „Budu ten nejlepší strýček v galaxii, to ti garantuju!“ prohlašoval Petrus hrdě a plácal Teruna po zádech. Všichni čtyři seděli v luxusních křeslech, plánovali nákupy dětského nábytku do nového bytu a mluvili o tom, jak skvělé je, že jejich nová práce a vyšší plat přišly v tu nejlepší možnou chvíli. Život byl naplánovaný, bezpečný a dokonalý.

    Následující ráno na Coruscantu už vonělo realitou všedního dne, ale Terunovi to vůbec nevadilo. Stál před velkým zrcadlem v předsíni a s absolutní precizností si uhlazoval límec. Na sobě měl olivově šedou, dokonale padnoucí a čerstvě vyžehlenou uniformu důstojníka Galaktického impéria. Na levé straně hrudi se mu leskla deska s jeho novou hodností, která svědčila o jeho nedávném povýšení. Zkontroloval si opasek, vyleštěné černé vysoké boty a nasadil si důstojnickou čepici. Z kuchyně se ozývalo cinkání nádobí. Minra tam připravovala snídani pro Viku, která se zrovna hlasitě dohadovala, že si do školy nechce vzít teplý svetr. Terun tam vešel, s úsměvem políbil svou ženu na rty, přičemž svou ruku na vteřinu nechal spočinout na jejím břiše, a pak pevně objal dceru.

    „Buď hodná, rybičko. Tatínek se vrátí za několik týdnů. A přiveze ti něco hezkého,“ mrkl na ni.

    „Slibuješ?“ žadonila Vika.

    „Slibuju,“ usmál se.

    Když vyšel na chodbu, dveře vedlejšího bytu se otevřely a ven vyšel Petrus. V naprosto stejné, bezchybné uniformě, s elegantním služebním kufříkem v ruce. Vyměnili si profesionální, ale vřelý stisk ruky. Byli to přátelé, sousedé a teď i spolubojovníci na cestě za lepším světem, za lepší galaxií.

    Cestou na imperiální letovou platformu probrali detaily ohledně rekonstrukce bytu pro nové miminko. Petrus slíbil, že Terunovi pomůže s instalací nových bezpečnostních senzorů do dětského pokoje. Na platformě nastoupili do elegantního vládního raketoplánu třídy Lambda. Uvnitř už seděly dvě desítky dalších mužů a žen. Inženýři, logistici, vysocí důstojníci a vědci. Atmosféra v kabině byla elektrizující, prostoupená hlubokou hrdostí a nadšením. Jakmile raketoplán opustil atmosféru Coruscantu a zamířil do hlubokého vesmíru, piloti aktivovali hyperpohon. Okna zaplavil známý, uklidňující modravý tunel zkresleného časoprostoru.

    „Slyšel jsi ty nejnovější zprávy z logistického centra?“ otočil se k Terunovi jeden ze starších inženýrů sedících před nimi. „Dodávky kyber krystalů z Ilumu byly ukončeny. Energetické jádro bude brzy v plném provozu.“

    „To je neuvěřitelné,“ přikývl Petrus a položil si ruce na kolena. „Když si uvědomíte ten rozsah… celá ta struktura. To je náš technologický triumf. “

    „Přesně tak,“ reagoval Terun a v hlase se mu odráželo pevné přesvědčení. „Až bude tento projekt dokončen, žádná rebelská buňka, žádní extremisté ani piráti už nikdy nebudou moci ohrozit mír v galaxii. Celé soustavy budou vědět, že Impérium má sílu udržet řád. Už žádné další občanské války. Žádný strach pro naše rodiny.“

    Kolem něj seděli lidé, kteří sdíleli stejné přesvědčení. Všichni věřili, že pomáhají budovat trvalý mír, stabilitu pro sebe a své děti.

    „Připravte se na výstup z hyperprostoru,“ ozval se z reproduktorů klidný hlas pilota.

    Modravý tunel za okny se náhle roztříštil a raketoplán se prudce zbrzdil v reálném prostoru. Plavidlo provedlo táhlý manévr a všem přítomným v kabině se naskytl pohled, ze kterého se tajil dech. V temnotě hlubokého vesmíru jen tak visela gigantická, kovová koule. Byla tak nepředstavitelně obrovská, že okolní imperiální křižníky vedle ní vypadaly jako drobné hračky. Její povrch byl zatím nedokončený, protkaný miliony světel ze stavebních modulů, obřími strukturálními žebry a lešením, na kterém jako mravenci pracovali menší nákladní roboti. Na severní polokouli se však už jasně rýsovala obrovská, hluboká kruhová prohlubeň, ohnisko, které zatím vypadalo jako slepé oko spícího titána. V kabině raketoplánu to uznale zahučelo. Lidé se nakláněli k oknům, v očích se jim zračil úžas a hluboká úcta k lidskému géniu, který dokázal něco takového stvořit. Byl to symbol jejich nové éry. Terun se díval na rozestavěnou Hvězdu smrti, bitevní stanici, a cítil, jak se mu v hrdle stahuje pýcha. Věděl, že jeho práce na optimalizaci systémů pomůže tento kolos dokončit včas. Otevřel svůj služební kufřík, aby si připravil datapady na ranní brífink sekce. Na vnitřní straně víka měl připevněnou malou holofotografii, kterou pořídil poslední večer na Baltaře. Byla na ní Minra, která se šťastně smála do objektivu, a Vika, která seděla na Petrusových ramenou a dělala legrační obličej, zatímco Monarin v pozadí tleskala.

    Terun se na obrázek své rodiny láskyplně usmál. Jemně pohladil prstem tvář své těhotné ženy, s tichým klidným povzdechem kufřík zavřel a raketoplán pomalu vletěl do jednoho z obřích hangárů stanice.

  • Kapitola 15. – Rono a Lis

    Kapitola 15. – Rono a Lis

    Místo: měsíc Pantora
    Rok: 18 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Zvuk nářadí se odrážel od kovových stěn hangáru. Šestnáctiletý Rono Vey ležel na zádech pod trupem středně velké nákladní lodi a utahoval poslední svorníky na levém motoru. Vedle něj, s hlavou nakloněnou tak, aby viděla dovnitř, klečela jeho osmiletá sestra Lis.

    „A co dělá tahle trubka?“ zeptala se už asi po desáté.

    Rono si povzdechl a s lehkým úsměvem jí odpověděl: „To je palivové potrubí. Už jsem ti to říkal třikrát.“

    „Já vím,“ zazubila se, „jen chci slyšet, jak to říkáš. Zníš jako táta.“

    Táta – Maren Vey, majitel společnosti Vey Transport. Měl pětadvacet nákladních lodí různé velikosti, desítky zaměstnanců, spolehlivou reputaci po celém sektoru. A Rono se nemohl dočkat dne, kdy dostane vlastní loď, aby mohl konečně sám převážet náklady. Uměl pilotovat už od desíti, ale zatím jen trénoval na simulátorech a občas na prázdných tratích v kluzáku. Potřeboval ještě pár let, aby jeho přísný otec uznal, že je připraven. Rono byl ale trpělivý. Věděl, že tak, jak ho otec nyní nechává samotného opravovat jejich lodě, jednou jej pustí i za kormidlo.

    Všechno se změnilo během jediného odpoledne. Do doku vtrhly imperiální jednotky. Z koridoru se ozývalo dunění těžkých bot a hlasité povely. Rono nechápal, dokud neuviděl, jak skupina stormtrooperů vede jejich otce v poutech.

    „Marene Vey, jste zatčen pro pašování zbraní a napomáhání povstalcům,“ procedil velitel jednotky.

    Matka, Sera Vey, vyběhla z kanceláře, bledá a roztřesená. „To je nesmysl! Jsme dopravci, ne zločinci!“

    Otec se jen krátce otočil k Ronovi a Lis. V jeho pohledu nebyl strach – jen rozhodnost. „Rono… vezmi Lis. Běž ke Zlatému srdci. A nezastavujte se.“

    Zlaté srdce byla jejich nejlepší loď. Maren Vey ji celou postavil se svým synem. Nebyla to jen nákladní loď, byla rychlá a vybavená tím nejlepším, co v této době galaxie nabízela. Její matně černou barvu protínaly lesklé zlaté pruhy. I proto, aby nepřitahovala příliš mnoho pozornosti, byla uzamčená v samostatném doku.

    Děti se vyděšeně dívaly na svého otce. Jeden z vojáků ho strhl k zemi, ale Maren se vzepjal, popadl ze země kovovou tyč a udeřil prvního stormtroopera do přilby. Druhého srazil loktem, ale to byl jeho poslední vzdor. Ozval se výstřel a z Marenovy hrudi vyšlehl rudý plamen od zásahu blasterem.

    „BĚŽ!“ zařval, když se vojáci znovu shlukli kolem něj.

    Rono popadl sestru za ruku. Lis křičela se slzami v očích, ale on ji táhl, co mu síly stačily. Blasterové střely svištěly kolem nich a odrážely se od stěn doku. Doběhli k malým vratům. Rono rychle zadal přístupový kód. Za vraty stála ve tmě loď zvaná Zlaté srdce. Několik vojáku běželo za nimi. Střecha doku nad jejich hlavami se začala otevírat. Rono dál táhl sestru po rampě na palubu otcovy lodi. Bránila se, křičela a prala se se svým bratrem, který se jí snažil připoutat do sedadla. Rampu nechal Rono spuštěnou – věděl, že nebudou mít čas na formality.

    Když si sedl na místo pilota, vojáci už byli u lodi. Vtom motory zaburácely. Rono proletěl startovní sekvenci z paměti. Poprvé tak sám nastartoval loď naostro. Bleskově ji odlepil od země a tah motorů odmrštil vojáky na zeď. Jak děti stoupaly z hangáru, na palubní obrazovce se objevil obraz z bezpečnostní kamery. Otec ležel bez hnutí na zemi s kouřící ránou na prsou. Jejich matka klečela u jeho těla, držela ho za ruku a dívala se přímo do kamery, jako by věděla, že ji syn vidí.

    „Rono… tatínek…“ šeptala Lis skrze slzy v očích, kterými se zoufale dívala na svého brášku.

    Rono polkl, stiskl zuby a odtrhl pohled od obrazovky. „Drž se, Lis. Teď už nás nedostanou.“

    Loď zmizela v prázdnotě mezi studenými hvězdami. Za nimi zůstal domov, rodina a celý dosavadní život. Před nimi byla jen nejistota a dlouhá cesta do neznáma, na které se Rono musel stát pilotem dřív, než si kdy myslel.

  • Kapitola 12. – Lovec

    Kapitola 12. – Lovec

    Místo: planeta Norix
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Norix byla velká pustá planeta, která jako jediná obíhala kolem své hvězdy. Impérium si ji vybralo jako bezpečné místo, kde nikdo nebude hledat imperiální základnu a logistický sklad pro celý sektor. Veškerý personál zde byl za trest.

    Ve skladištní hale základny bylo chladno a sterilně čisto, jak to měl mladý důstojník rád, i když se za otevřenými vraty vzduchem vířil rozpálený písek a záře slunce byla oslepující. Vzduch byl nasáklý pachem kovu. Kapitán Karr stál s rukama založenýma za zády, uniformu bez jediného skladu, oči upřené na přistávací plošinu. Ač se to snažil skrýt, byl nervózní. Za ním stáli v pozoru čtyři stormtroopeři. Karr se po chvíli otočil na svého důstojníka opodál, který v jeho kanceláři před časem přišel s nápadem najmout Ravoka jako řešení problému s Jediem.

    „Kde je?“ zeptal se podrážděně.

    Důstojník svou nervozitu naopak neskrýval vůbec. „Ne… nevím, pane. Zprávu jsme odeslali, nevíme jestli dorazí. Takhle Ravok nefunguje.“

    „Zjevně ho to budeme muset naučit. Impérium nečeká a já také ne. Můj čas je drahý,“ dodal Karr s typickou povýšeností imperiálních velitelů.

    Jeden z voják přiložil ruku ke své helmě a sklonil hlavu. „Pane, velín hlásí, že se blíží neregistrovaná loď,“ ohlásil vzápětí.

    Karr se ušklíbl. „To bude on. Konečně. Ať ho nechají přistát.“

    Loď se rychle přibližovala. Tlumený zvuk motorů se odrážel od kovových stěn. Z plošiny před skladištěm zmizel veškerý nános prachu a písku. Loď dosedla jako stín zahalený do béžového závoje z pískových zrnek. Když se rampa lodi otevřela, zjevil se v oparu námezdní lovec Ravok, temná silueta s maskou, za ním kráčel bojový droid HK-51. Bez zaváhání mířili ke kapitánovi, kterému se začaly potit ruce.

    Karr se nadmul a zvedl bradu. „Očekával jsem vás dřív,“ pronesl a pozvedl obočí. „Vy námezdní lovci snad neumíte dodržet jednoduchý rozkaz?“

    Ravok se zastavil uprostřed skladiště a pomalu se rozhlédl. HK-51 stál o krok za ním a jeho červené oči slabě pulzovaly. Ticho. Karrovi stormtroopeři nervózně přehmátli na svých blasterech. Ravok naklonil hlavu, jako by vyhodnocoval situaci. „Někdy věci zaberou čas,“ ozvalo se z jeho masky, hlas pokřivený, temný a klidný. „Zejména když nestojí za spěch.“

    Karr sevřel rty. „Zdá se, že nechápete, s kým mluvíte. Já jsem kapitán nejen této základny. Mám pod kontrolou všechny zásobovací trasy v tomto kvadrantu. Nemáte právo na—“

    „Na co?“ přerušil ho Ravok a udělal krok vpřed. HK-51 napodobil jeho pohyb jako stín. „Na respekt? Autoritu? Na přežití? Povězte, na co přesně, kapitáne?“

    Karr ucítil mrazivý závan na zátylku. „Podívejte, Ravoku,“ polkl a začal klidněji, „mám pro vás práci. Hledám jednoho Jedie. Přepadl náš vězeňský transport na planetě Dantorus a—“

    „Jedie?“ Ravokova maska se lehce naklonila na stranu. „To je jiná věc. Lovit Jedie vyžaduje čas… správné vybavení a postup. Není to jako lovit špinavého piráta.“

    Karr ztuhl. „Zaplacen budete až po dokončení mise. Standardní odměna.“

    Ravok udělal dalších pár kroků dopředu až se zastavil přímo před ním. Byť byl o půl hlavy vyšší než Karr, jeho přítomnost působila jako stín smrti. „Odměna za Jedia je vždy dvojnásobná. A pokud na mě ještě jednou zvýšíte hlas, kapitáne, bude vám k ničemu, kolik hvězdných systémů máte pod kontrolou. Vaši muži vás tu neochrání. Nikdo vás neochrání. Nikde,“ dodal s ledovým chladem v hlase, který se dral skrz jeho masku.

    Karr se zadíval do jeho očí, ale tam, kde měly být, viděl jen tmu. Pocítil tlak na hrudi, jako by se nemohl nadechnout. „Samozřejmě… samozřejmě,“ zamumlal a o krok ustoupil. „Dostanete svou odměnu, Ravoku. Jen ho přiveďte živého. Chci, aby zaplatil za škodu, kterou impériu způsobil. A chci, aby viděl, kdo jej donutí zaplatit než naposled vydechne.“

    Ravok přikývl, aniž by věnoval kapitánovi další pohled. „Jestli je to skutečně Jedi, bude platit i za to, že je naživu. Ale nemohu zaručit, že až jej přivedu, bude žít,“ řekl tiše, vzal si od Karra datapad s informacemi a záznamy o všech incidentech, který mu podával a obrátil se zpět ke své lodi s droidem v patách.

    Jak se Ravokova loď zvedala z plošiny, Karr si s výdechem uvolnil límec uniformy. Snad poprvé v přítomnosti svých podřízených. Všichni stormtroopeři se konečně pohnuli, jakoby s Ravokovou přítomností zkameněli. Kapitán Karr cítil, jak mu z čela stéká pot, přestože věděl, že teplota v hangáru se nezměnila. Otřel si čelo a trochu zmateně se rozhlédl. „Připravte mi raketoplán. Vracím se na základnu. Ať už jsem z téhle díry pryč,“ rozkázal. Tentokrát už zase svým rozhodným a pevným hlasem.

  • Kapitola 9. – Orrotu

    Kapitola 9. – Orrotu

    Místo: planeta Orrotu
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Orrotu byla jedna ze zapomenutých planet ve vnějším pásu. Byla by už dávno pustá, kdyby zde nebylo bohaté ložisko quarnitu, který se nyní stal důležitý pro impérium. Největší doly byly na okraji malého hornického města Virell. Stálo v cestě expanzi dolů na vzácný minerál potřebný pro imperiální zbrojní systémy. Odtud pocházela většina příjmů, které živily všechny obyvatele planety. Zasedací síň městské rady byla prostorná, s okny obrácenými k dolům na jižní straně. V pozadí duněl těžební provoz, ale uvnitř panovalo dusivé ticho. Na jedné straně velkého stolu stáli členové rady – unavení, starší muži a ženy, oblečeni prostě, ale důstojně. Naproti nim stál kapitán Tharen Karr, ve své modré uniformě bez jediného zmačkání, s rukama za zády a výrazem, který naznačoval, že už dávno přestal poslouchat.

    „Jak jsem už řekl, kapitáne,“ začal starosta, „lidé se nechtějí stěhovat. Virell je klíčové město pro celou planetu. Můžeme vám nabídnout přístup ke vchodu z jihu, mimo obydlí—“

    Karr ho přerušil zdvižením ruky. Pomalu přešel k oknu a zadíval se ven. Jeho hlas byl klidný, až nepřirozeně klidný.

    „Je zvláštní,“ řekl tiše, „jak často civilisté přeceňují mou toleranci.“
    „Jak to myslíte?“ zeptala se jedna z radních s napětím v hlase.
    Karr se otočil. „Přeceňujete něco, co nemám. Vaše město stojí v cestě imperiální těžbě. Všechno ostatní je irelevantní.“
    „Tak nabízíme kompromis,“ řekl starosta, muž s prošedivělými vousy. „Odsuneme se blíž k útesům. Můžete začít těžbu od východu. Jen nám dejte čas.“

    Karr se na chvíli zadíval na hologram nad stolem – terénní mapa, doly, obytné zóny. Pak promluvil, tiše a s tónem, který měl znít racionálně, ale zněl spíš jako rozsudek: „Vaše město stojí přesně nad nejbohatší žílou. Čas nemáme. Impérium čeká výsledky.“
    „Stačí nám dvacet cyklů. Možná osmnáct. Přesuneme se—“ vrátila se do jednání radní.
    „Dvacet?“ Karr se mírně usmál, ale nebylo to přívětivé. „Když požádám nadřízené o odklad, budou se ptát proč. Když řeknu, že kvůli městu s dvěma tisíci obyvateli, zasmějí se. Pak se přestanou smát. A pošlou někoho, kdo se nebude ptát.“

    Odmlčel se. Pohledem přelétl všechny přítomné.

    Nejmladší členka rady se nadechla: „Ale—“
    „Myslíte si, že jste výjimka?“ pokračoval chladně Karr, ignorujíc protesty. „Že vás historie ušetří, protože jste sentimentální? Protože si myslíte, že na vás a vašich lidech záleží? Prokazujeme vám službu, když vám dáváme možnost město opustit. Už jste měli být dávno pryč, ale vy čekáte… slitování,“ dodal s pohrdáním.
    „Ale tihle lidé nemají kam jít, kapitáne!“ vykřikl starosta. „Jsou to rodiny. Ženy, děti. Žijí tady po generace.“
    Karr pokrčil rameny. „To není můj problém. To je váš problém a právě přestává existovat.“

    Otočil se ke svému důstojníkovi a zástupci, poručíku Dreskovi, který do té chvíle stál tiše za ním.

    „Připravte baterii. Cíl: obytné čtvrti, prioritně severovýchodní sektor.“
    Poručík Dresk se mírně naklonil ke svému nadřízenému a zašeptal: „Pane… mohli bychom vyjednat evakuaci. Dát jim čas.“
    Karr se k němu naklonil blíž. „Vy jste byl povýšen, poručíku?“

    Dresk rychle zmlkl. Karr se narovnal a otočil se zpět k radě. Nastalo ticho. Těžké, dusné, jako před bouří.

    „Evakuace začne za tři hodiny. Pokud budou občané spolupracovat, dostanou šanci odejít. Pokud ne…“
    Odmlčel se a pak pevným hlasem dodal: „Vojenský postup bude pokračovat bez ohledu na přítomnost civilistů.“

    Dresk přikývl, bledý. Otočil se a odešel vydat rozkazy. Starosta si ztěžka sedl. Radní se hroutili.

    „Jste monstrum,“ vykřikl jeden z nich.

    Karr se naposledy pousmál – chladně, téměř lhostejně a s neskrývanou arogancí.

    „Ne, jen jsem ochoten dělat věci pro vyšší zájmy Impéria. Plním rozkazy. Bude tady imperiální město. Zvýšíme denní produkci o 500 %. Na vás už si nikdo nevzpomene. Čas běží, měli byste začít s evakuací,“ ukončil jednání.

    Otočil se ke dveřím a v doprovodu svých vojáků opustil místnost. Radní na sebe jen zoufale hleděli. Do poslední chvíle doufali, že dosáhnout dohody. Za okny zazářil zlatavý obzor. Nad město se snášel imperiální křižník, jehož dopadající stín halil město do blížící se temnoty.

    O několik hodin později stál Karr na vyvýšeném pozorovacím bodě, na kopci několik kilometrů od města, nad kterým visel imperiální křižník se zbraněmi zamířenými na civilní pozice. Mezi domy panoval chaos. Někteří lidé utíkali, jiní odmítali opustit domy.

    Poručík Dresk přistoupil blíž a podal hlášení. „Evakuace není kompletní, pane. Stále jsou tam desítky, možná stovka lidí.“
    Karr mlčky sledoval město. Čelist měl napjatou: „To je jejich volba,“ řekl nakonec. „Já svou už udělal. Čas vypršel. Začněte.“

    První výbuch rozmetal severní část města v oblak prachu a trosek. Karr se nepohnul. Uvnitř cítil stín pochybnosti. Ale na povrchu zůstal chladný. Jeho jméno nebude spojováno se selháním. Druhá salva zasáhla střed města. Výbuch otřásl zemí a do všech stran se valila vlna prachu. Domy se hroutily jako domečky z karet. Křik – nejdřív vzdálený, pak náhle umlčený – se ztrácel v řadě explozí. Kapitán Karr stál nehnutě, ruce měl založené za zády a hleděl na tu zkázu. Na jeho tváři se neobjevil ani náznak výčitek, jen chladný, odtažitý výraz. V očích však na okamžik probleskla úzkost – ne kvůli městu, ale kvůli tomu, jestli bude rozkaz pochopen jako síla… nebo slabost.

    Poručík Dresk stál o krok zpět a sledoval nevinné město v plamenech a prachu. „Celá západní část hoří, pane,“ řekl tiše. „Zbytek města stále stojí,“ dodal.

    Karr pomalu přikývl. „Pak pokračujte.“ Několik sekund stál, jako by chtěl ještě něco dodat, ale pak se jen tiše otočil a vykročil po rampě do svého raketoplánu. Než nastoupil, ještě se otočil k veliteli dělostřelecké jednotky: „Nepřestávejte, dokud nebude srovnáno se zemí každé obydlí,“ pronesl suše. „Ať si každý další rozmyslí dvakrát, než začne vzdorovat vůli Impéria.“

    Velitel polkl a přikývl, pak pohledem uhnul stranou. Karr nastoupil do raketoplánu. Ten se vznesl bez otálení, zatímco za ním otřásl krajinou další výbuch. Bombardování pokračovalo. Bez cíleného výběru. Jednotlivé výbuchy se slévaly v jeden dlouhý, nepřerušovaný hukot. Krajina se měnila v pustinu. Prach stoupal k nebi a zakrýval oblohu, zatímco slunce mizelo za horami, jakoby se na tu hrůzu nemohlo dívat. Až bude Karr večer sedět ve své kajutě, nebude mluvit o tom, co se stalo. Ale bude vědět, že přinejmenším nikdo nezpochybnil jeho rozkaz a on splnil ten svůj.

  • Kapitola 8. – Minulost ukrytá v sazích

    Kapitola 8. – Minulost ukrytá v sazích

    Místo: planeta Onderon
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Na Onderonu byl jeden z mnoha obyčejných, nezajímavých dní. Slunce na obloze stálo vysoko nad hlavami obyvatel města Iziz a jeho paprsky rozpalovaly ulici. Před kovárnou, ve stínu plechového přístřešku, seděl Kael na nízké lavičce. Otevřel kovovou misku s dušeným masem a zeleninou, kterou mu připravila paní Brava, manželka jeho zaměstnavatele. Každý den chystala oběd všem v kovárně. Její jídlo bylo tak dobré, že by někteří dělníci klidně pracovali za méně kreditů jen, aby si mohli přidat. Kael jedl mlčky, zadumaně zíral do dálky a vychutnával si vzácné ticho. Zvuky kladiv a kovu za jeho zády na chvíli utichly.

    „Pane DarveneDarven Kael
    Bývalý Jedi, Kael Rindar, si pro svůj pobyt na Onderonu, kde se skrývá, změnil jméno na Darven Kael.    ! Pane Darvene!“ ozval se radostný dětský křik. Ze zadní uličky přiběhla dvojice dětí – Liro, desetiletý chlapec s věčně rozcuchanými vlasy a jeho mladší sestra Sena, sotva sedmiletá, s očima velkýma jako měsíc v úplňku. Oba byli udýchaní od toho, jak spěchali.
    Kael se pousmál, ale dál poklidně žvýkal. „Neměli byste být s matkou? Pomáhá vám s učením nebo ne?“
    „Říkala, že máme přestávku, stejně jako vy!“ prohlásil Liro hrdě a Sena horlivě s úsměvem přikývla.
    „A chceme příběh!“ dodala.
    „Příběh o Jediovi,“ upřesnil Liro. „Ten poslední byl skvělý! Jak zachránil senátorku na planetě z ledu!“
    Kael zavrtěl hlavou a trochu se odklonil. „Děti, to jsou jen pohádky. Jediové jsou pryč. Za pár let bude Impérium tvrdit, že ani neexistovali.“
    „Existovali!“ řekla Sena a její tvář se zamračila. „Teta Nia říkala, že hlídali mír v celé galaxii, ale impérium se jich bálo, a tak je zničilo!“ Kael zavřel oči a zhluboka se nadechl. Jeho vzpomínky byly stále živé.
    „Povídejte, pane Darvene,“ zaprosil Liro a zamrkal na něj svýma zvědavýma očima. „Třeba jen malý příběh. O Jediovi… a jeho učedníkovi.“

    Kael se podíval na děti, pak dolů na svou sotva načatou porci. Povzdechl si, odložil misku stranou a opřel se o koleno. V jeho očích se na okamžik objevil stín vzpomínek, který rychle potlačil. Pak začal pomalu s vyprávěním: „Dobře. Ale jen jeden. A musíte slíbit, že si ho necháte pro sebe.“ Obě děti horlivě přikývly.

    „Tak poslouchejte. Jedi, jemuž říkali Ridan… byl zkušený rytíř. Ale nebyl sám. Měl mladého padawana, chlapce jménem Elor. Byl odvážný, trochu neposlušný, ale měl srdce větší než celý Coruscant.“
    Děti seděly tiše a s napětím čekaly na dobrodružství.

    „Jednou je rada Jediů vyslala na Verthii. Byla to nehostinná planeta, kde vítr řezal do tváří jako nůž a vše bylo zahalené prachem. Místní osadníci žádali o pomoc. Báli se něčeho ve starých opuštěných dolech kousek za městem. Často se odtamtud ozývaly podivné zvuky. Téměř každou noc se tam něco pohybovalo a byla vidět různá světla. Už se odtamtud nevrátili čtyři muži, kteří se místo rozhodli prozkoumat na vlastní pěst. Obvykle se Jediové takovými věcmi nezabývají, ale byl to ideální úkol pro výcvik mladého padawana. Radě se to příliš nezamlouvalo, ale mistr Ridan si prosadil svou. Elor byl nadšený. Konečně mohl někomu v galaxii skutečně pomoci a nejen nudně dokola trénovat v chrámu a vést filozofické debaty, jak sám říkal.

    Jakmile Ridan a Elor přistáli na Verthii, vyslechli si místní obyvatele a vyrazili do dolů – temných, nekonečných chodeb, kde ozvěna jejich vlastních kroků zněla jako cizí.“
    „Co to bylo?“ zašeptala Sena a podívala se tázavě na brášku. Ten jen pokrčil rameny a pak se oba zvídavě obrátili zpět na svého vypravěče. Kael se pousmál.
    „To nikdo přesně nevěděl. Proto požádali o pomoc Jedie. Ti došli k ústí do důlní chodby. Všude bylo ticho a nikde nikdo. Kývli na sebe a pomalu vstoupili dovnitř. Nejdříve mistr a za ním jeho učedník. Po nějaké době zvedl Ridan ruku a oba zastavili. Něco cítil. Promlouvala k němu Síla.
    ‚Cítíš to?‘ zeptal se tiše Elora.
    Mladík zavřel oči a zhluboka se nadechl: ‚Pečené maso,‘ odpověděl, když zavětřil vůni jídla.
    Ridan obrátil oči v sloup: ‚Co ti říká Síla, ne tvůj nos.‘
    Elor se začervenal: ‚Promiňte, mistře.‘
    ‚Je jich tam osm, někteří spí. Zatím o nás neví. Je to asi padesát kroků tudy,‘ ukázal Ridan prstem před sebe.

    Byla to skupinka pašeráků, využívali důl jako skrýš. Měli tam zbraně, bedny s různým zbožím, droidy, všechno. Jediové věděli, že nesmí zaútočit, ale musí využít moment překvapení. Elor navrhl, že je obejde skrze starý výtahový tunel a přiblíží se k nim z druhé strany. Ridanovi se to moc nelíbilo, bylo to riskantní, ale Elor měl pravdu. Bylo třeba se k nim dostat blíž a zaskočit je.
    Elor se konečně vyloupl z úzké chodbičky. Byl blízko pašeráků, ale skrytý ve stínu. Na druhé straně viděl svého mistra za velkým kusem skály. Šest mužů spalo zabalených v dekách u zdi a dva seděli u ohně. O něčem se bavili a u toho střídavě popíjeli z velké, už poloprázdné lahve. Podle jejich pohybů bylo zjevné, že to není voda, ale něco ostřejšího. Kolem se válely bedny s různým, povětšinou vzácným obsahem. Součástky, alkohol, zbraně. Elor si pozorně vše prohlížel. Oči mu kmitaly z bedny na bednu, až se u jedné zastavil a dostal nápad. Padawan totiž poznal, že bedna je plná malých pytlíků s vzácným Tuissanským kořením. Na černém trhu mělo vysokou cenu jako silný opiát.

    Vytáhl z pláště vysílačku: ‚Mistře mám nápad,‘ řekl tiše. Jejich oči se setkaly a Elor mrknul na jednu otevřenou bednu na kraji jeskyně. Ridan pochopil, souhlasně na Elora kývnul a řekl: ‚Odlákej je.‘

    Pak si oba nasadili na ústa a nos malý dýchací přístroj. Elor natáhl ruku směrem k hromadě blasterů a Silou pohnul jedním vespod. Hromada se najednou sesunula, až oba muži u ohně nadskočili. Podívali se na sebe. Pak vstali, a zatímco se hádali, kdo zbraně tak nedbale naskládal, je začali rovnat zpátky. V tu chvíli natáhl ruku mistr Ridan. Čtyři pytlíky s kořením z bedny se vznesly do vzduchu a pomalu pluly k ohništi. Jakmile byly nad plameny, kde si pašeráci pekli večeři, ruku sklonil a pytlíky pohltil oheň. Trvalo to jen pár vteřin a koření se vzňalo velkým fialovým plamenem. Jeskyni zalil hustý dým. Nebylo vidět na jediný krok. Oba Jediové čekali, až se oblak rozptýlí. Pak vystoupili ze svých úkrytů. Oba muži leželi na zemi v bezvědomí. Ridan přikázal svému žákovi, aby všechny svázal. Věděl, že teď budou ještě několik hodin v hlubokém spánku a pak je čeká ukrutný bolehlav, což jim trochu škodolibě přál. A tak pašeráky porazili – a nikoho nemuseli zabít. Šli na to důvtipem a mladý Elor prokázal své schopnosti hodné Jedie. Rozvahu, trpělivost a improvizaci.“
    „A co ti čtyři osadníci? Ty nenašli?“ ptala se zvědavě Sena.
    „No vidíš, na ty jsem zapomněl,“ usmál se Kael, „Ty samozřejmě potom všichni hledali a našli je svázané mnohem dále v jedné studené a vlhké chodbě. Byli zesláblí, hladoví, ale naštěstí je našli včas.“
    „Takže vyhráli?“ zeptal se Liro.
    Kael přikývl. „Ano. Nejdůležitější však nebylo vítězství, ale to, co Elor řekl na konci: ‚Jedi nepřináší světlo galaxii silou, ale tím, komu pomůže ve tmě najít cestu ven.‘“
    Chvíli bylo ticho. Děti seděly beze slov, zahloubané. Sena tiše špitla: „Myslím, že Ridan byl jako vy.“
    Kael se usmál, ale jeho oči zůstaly trochu nepřítomné. Vzal do ruky misku s obědem a znovu se pustil do jídla.
    „Možná,“ řekl tiše. „A teď běžte, ať vás matka nechytí, že zahálíte.“

    Děti odběhly, šeptajíce si o Jediovi a jeho učedníkovi. Kael zůstal sedět sám. Vánek zvedl trochu prachu a přinesl s sebou vůni kovu a uhlí. V jeho srdci, hluboko uvnitř, jej na chvíli zahřála vzpomínka na Elana.
    Když dojedl svůj oběd. Podíval se směrem, kam odběhly děti. Už po nich nebylo stopy. Vyšel ze stínu na slunce. Zavřel oči a své čelo vystavil jeho horkým paprskům. Chvíli tam jen tak nehnutě stál. Po chvíli se za ním ozvaly pásy droida BS-8, který vyjel z vrat kovárny: „DarveneDarven Kael
    Bývalý Jedi, Kael Rindar, si pro svůj pobyt na Onderonu, kde se skrývá, změnil jméno na Darven Kael.    . Konec přestávky. Zpátky do práce.“ Znělo to až nevrle. Kael pomalu otevřel oči, po tváři mu stékala lesklá slza. Otřel si ji a otočil se: „Kdy se z tebe stal mistr, Osmičko? Pokud vím, tak ty rozkazy nedáváš, jen přijímáš,“ usmál se Kael a když droida cestou zpět do kovárny míjel, poplácal ho po hlavě. BS-8 se za nim jen otočil a tiše poznamenal: „Lidé.“

  • Kapitola 7. – Otravný hmyz

    Kapitola 7. – Otravný hmyz

    Místo: logistická vesmírná stanice Impéria L-47
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Kapitán Tharen Karr seděl za svým pracovním stolem, hlavu měl skloněnou nad hromadou denních hlášení a jeho výraz byl plně soustředěný. Hladká kovová deska stolu odrážela záři hologramu s mapou vnějšího pásu a vyznačeným sektorem, kde odpovídal za logistiku. Vzduch byl těžký. Ticho přerušovalo jen jemné bzučení terminálu.

    Karr byl muž pevných zásad a neochvějné loajality k Impériu. Vyrostl v řádu a disciplíně, postupně se vypracoval až na pozici, kde měl pod kontrolou několik systémů. Přestože jeho činy často vedly k upevnění imperiální moci v těchto okrajových sektorech, měl jednu vadu – nesnášel selhání. Každý neúspěch jej spaloval jako žhavé uhlíky, které mu tlačily na hruď a drásaly jeho sebevědomí. Už to byl rok, co se rozloučil se svou rodinou, aby řídil logistické a podpůrné operace ve vnějším okraji galaxie. Na matku ani bratra si většinu času ani nevzpomněl. Nechápali jeho poslání a jeho touhu po tom, něco dokázat. Naopak často v duchu promlouval ke svému otci, který by jistě ocenil jeho kariéru a postup.

    Monotónní atmosféru a klid kanceláře přerušilo náhlé otevření dveří. Karr sebou nepatrně cukl. Do kanceláře vpadl mladý důstojník. Karr vzhlédl s podrážděným výrazem: „Co je?“ zeptal se s ledovým klidem, který maskoval narůstající podráždění.

    „Pane, zpráva z Dantoru,“ hlásil muž, zatímco se gestem omlouval za svůj vpád. „Konvoj s vězni byl napaden. Všichni vojáci… jsou mrtví. A farmáři utekli. Je také možné, že se mobilizují na boj s našimi jednotkami.“

    Karr se pomalu postavil. V jeho očích se objevil nebezpečný záblesk. „Jak… se to stalo?“ pronesl tónem, který mrazil.

    „Podle toho, co víme… pane… zachránil je Jedi. Nikdo z našich nepřežil.“

    Karr zaťal čelist, jeho prsty se křečovitě sevřely kolem okraje stolu: „Jedi,“ procedil mezi zuby. „Už zase. Jak je možné, že se pokaždé objeví někde jinde? Kolik vojáků je třeba, aby ho konečně našli a zlikvidovali. Tohle už je výsměch. Vysmívá se nám. Vysmívá se mi!“ praštil pěstí do stolu. Zhluboka se nadechl, narovnal se a upravil si uniformu.

    „Je jako hmyz, otravný hmyz. Chci jej zašlápnout jako škůdce a mít klid jednou pro vždy,“ podíval se přísně na svého podřízeného. „Naše speciální jednotky jej nedokážou vystopovat. Objevuje se a mizí na různých planetách v tomto sektoru jako duch. Jak je to možné?“ otočil s otázkou pohled ven z okna.

    Důstojník přistoupil blíž, opatrně volil slova: „Pane, nabízí se…“

    Karr přimhouřil oči: „Ne!“ okřikl jej. „Žádní inkvizitoři. Je to můj problém a já ho vyřeším,“ dodal důrazně a rozhodně bez snahy zakrýt svou rozhořčenost.

    „V tom případě mě napadá něco trochu… netradičního, pane,“ pokračoval důstojník velice pomalu přikročil blíže.

    Karr se na něj chvíli nehybně díval, pak se opřel dlaněmi o stůl: „Co? Mluvte?“

    „Pokud trváte na tom, že celou záležitost vyřešíte sám bez vědomí nadřízených, slyšel jsem o jednom námezdním lovci… Ravokovi. Působí tady, ve vnějších soustavách. Říkají, že je to ten nejlepší, pokud jde o hledání a eliminaci cílů. Ať už jsou to zločinci, dezertéři nebo… Jediové.“

    Karr si založil ruce za zády a začal přecházet po místnosti. Jméno mu nic neříkalo, ale pokud byl ten Ravok skutečně tak dobrý… „Co o něm víme?“ zeptal se nakonec.

    Důstojník polkl. „Není o něm moc informací. Pracuje samostatně, nikdy nezůstává dlouho na jednom místě. Nepatří do CechuCech námezdních lovců
    Nezávislá organizace sdružující lovce odměn po celé galaxii. Zprostředkovává zakázky, dohlíží na dodržování pravidel a udržuje rovnováhu mezi klienty a vykonavateli kontraktů.     a má vlastní pravidla a ceny. Říkají, že nosí masku, která zakrývá jeho obličej a jeho hlas je prý… děsivý. Nikdo neví, kdo to je a odkud se vzal. Doprovází ho droid, bojový typ, který mu kryje záda. Říká se, že nikdy neselhal, ale jeho metody jsou… no, řekněme, že ho více zajímá výsledek než nějaký kodex.“

    Karr přemýšlel. Nelíbila se mu představa svěřit tak delikátní úkol někomu bez disciplíny, ale zároveň cítil, že se krátí čas. Pokud se s Jediem nedokáže vypořádat systém, mohl by to zvládnout někdo, kdo není jeho součástí. „Myslíte, že mu můžeme věřit?“

    Důstojník pokrčil rameny. „Jeho loajalita patří kreditům. Ale pokud vím, nikdy neselhal. A v tomhle sektoru… No, pane, nemáme už moc jiných možností.“

    Karr se zastavil u okna, hleděl do temnoty vesmíru, která byla protkaná světly lodí přistávajících na orbitální stanici L-47. Jeho mysl byla v tu chvíli jako stroj, kalkulující riziko a přínos. Ten Jedi představoval hrozbu, která podkopávala jeho autoritu – a jestli bude zvyšovat počet útoků, mohlo by to upoutat pozornost vyšších míst. To by bylo nepřijatelné.

    Pomalu se otočil zpět k důstojníkovi: „Najděte ho. Co nejdřív. Pokud ten Ravok opravdu stojí za svou pověstí, možná máme řešení. Celá operace podléhá přísnému utajení, jasné?“ dodal.

    Důstojník přikývl a spěšně opustil místnost. Karr zůstal stát u okna, jeho mysl vířila plány a možnostmi. Nesmí selhat. Ne teď, když Impérium upevňuje svou moc. Pomalu se usmál – chladně a nebezpečně. „Pokud je Ravok opravdu tak dobrý, jak tvrdí… možná konečně dostanu toho prokletého Jedie,“ upnul se na nový způsob řešení. V hlavě už se mu rýsovaly plány na další kariérní postup a s chladným úsměvem se posadil zpátky k denním hlášením.

  • Kapitola 4. – Dantorus

    Kapitola 4. – Dantorus

    Místo: planeta Dantorus
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Na planetě Dantorus vládlo dlouhé roky ticho. Tento svět nikoho nezajímal, ani republiku. Byla to chudá planeta ve vnější soustavě, kde většina obyvatel přežívala díky skromné úrodě, skryté ve stínech většinou malých roztroušených farem. Pro farmáře byla hlavním bohatstvím půda, na které pěstovali plodiny. Život zde byl tvrdý, ale byl to jejich domov.

    Starý muž jménem Kallan seděl pod velkým stromem na okraji své farmy a sledoval modrou oblohu. Bílý plnovous už dávno dominoval jeho obličeji před ustupujícími vlasy a v očích už neměl tu jiskru, co kdysi. Ovšem síly jej ještě neopouštěly a v práci na farmě se stále vyrovnal mladším farmářům i některým droidům. Jeho farma patřila k největším v této oblasti. Ještě v dobách největší prosperity skoupil několik okolních farem i s poli. Jenže obhospodařovat takové množství půdy, bylo rok od roku těžší. „Letos bychom měli mít dobrou úrodu,“ řekl synovi, mladému Arlenovi, který stál vedle něj a pozoroval širé lány, které se táhly, kam oko dohlédlo. Arlen byl jediný ze tří synů, který s Kallanem na farmě zůstal. Starší bratr přišel o život již dávno při nehodě na poli. Ten nejstarší pak nechtěl strávit život farmařením a jakmile dosáhl plnoletosti, opustil planetu. Od té doby o něm neslyšeli. Jediný Arlen nepoznal matku, která zemřela při jeho porodu. Teď už to byl dospělý a urostlý muž, který měl brzy převzít celou farmu. Jejich farma neživila jen je, ale i spoustu mužů a žen, kteří u nich od rána do večera pracovali, a když bylo třeba, pomáhali si farmáři i mezi sebou.

    Dalšího dne se Arlen vrátil z města, kde byl odevzdat pravidelnou daň Impériu a koupit náhradní díly na opravy zemědělských droidů. Ovšem tentokrát přivezl i jednu novinku. Vrazil do domu, kde zrovna jeho otec chystal večeři. Byl rozčilený, jeho oči nedokázaly skrýt hněv.

    „Ti…,“ nedokázal najít slova, chodil tam a zpět po místnosti. Kallan všeho nechal a svého syna zastavil: „Co se děje?“

    „Co se děje? Vymysleli si další, novou, nesmyslně vysokou daň, tentokrát na úrodu. Začnou ji vybírat už po dalším cyklu. Chtějí nás zničit a nechat umřít na poli!“ křížil se v jeho hlase hněv a čiré zoufalství.

    Novina se rychle šířila mezi farmáři na Dantoru. Mnozí z nich byli na pokraji zoufalství, už nyní s těží vydělali dost na své živobytí, avšak Kallan se rozhodl vzdorovat, protože věděl, že pokud kapitulují bez boje, ztratí všechno – půdu, důstojnost a budoucnost svých dětí.

    Arlen sledoval svého otce, jak se den co den s dalšími farmáři schází a plánuje, jak protestovat proti nespravedlnosti. „Otče, ty nemáš strach?“ ptal se mladík jednou večer, když seděli u ohně. „Bojím se, že nezvládneme ochránit to, co milujeme,“ přiznal Kallan tiše a v očích se mu odrážely plameny. „Největší strach mám z toho, že bychom se vzdali bez boje.“

    Farmáři se začali scházet v centru malého farmářského města Bol Tun, diskutovali tiše a s obavami. Mnozí věděli, že většina z nich nebude schopna novou daň zaplatit, a to Impérium nebude tolerovat. Znamenalo by to ztrátu půdy, ztrátu domova, ztrátu života, který znali.

    Když uběhl další cyklus, byl čas zaplatit novou daň. Impérium poslalo vojáky a důstojníky do všech farmářských měst, protože vědělo, že s místními budou problémy. Začaly tvrdé časy. Vojenské jednotky Stormtrooperů teď byly všude a začaly dohlížet na pořádek. Všichni obyvatelé věděli, že pokud by se někdo vzepřel, nikoho nebude zajímat proč.

    Kallan se s dalšími farmáři několikrát pokusil s výběrčími domluvit. „Prosíme, dejte nám čas,“ říkal důstojníkovi, který s kamenným výrazem odpovídal: „Nařízení je nařízení. Daně musí být zaplaceny. Včas.“

    Když už se nedalo vyjít s penězi, farmáři začali protestovat. Slova se měnila v křik, křik v rány. Až nakonec zasáhli vojáci, aby zatkli „vzbouřence“. Kallan a několik dalších bylo zatčeno, zatímco jejich rodiny byly ponechány bez pomoci, bez prostředků.

    Když odváděli Arlenova otce, neunesl mladík bolest v srdci a vrhl se na stráže. Ovšem neměl žádnou šanci. Skončil omráčený s pouty na rukou stejně jako ostatní. Všechny vzpurné farmáře naložili do transportéru a konvoj se pomalu vydal na cestu do vzdáleného vězení, kde měli být drženi, dokud se nerozhodne o jejich trestu. Cesta byla dlouhá, plná strachu. Farmáři, svázaní a vyčerpaní, doufali v zázrak, který by jim pomohl uniknout osudu, který jim byl určen. Přece jen, naděje umírá poslední.

    Konvoj jel pomalu po rozbité cestě – těžký obrněný transportér naložený spoutanými lidmi. Před ním vznášedlo s Imperiálním důstojníkem. Další vojáci v bílé zbroji doprovázeli transport na Speederbicích. Prach se zvedal pod koly. Farmáři seděli jeden vedle druhého. Někteří už litovali svého vzdoru, většina sledovala nepřítomně tmavě šedou podlahu. Kallan se naklonil ke svému synovi: „Neměl jsi jim vzdorovat… Neměl ses do toho plést.“

    Syn mu sevřel zápěstí. „Musel jsem. Nemůžeme jim dát všechno, co máme. Jsme v právu, otče.“

    Ozvala se rána, když jeden z vojáků udeřil starého muže pažbou blasteru. „Buď zticha nebo tě umlčím navždy!“ zařval a přitom se rozhlédl, jako by hledal někoho dalšího, koho by mohl potrestat.

    Vjeli do malého údolí mezi skalami. Na jedné straně skály se nad konvojem rýsovala postava zahalená v plášti. Přikrčila se, když kolem projížděl transport, a pak sevřela v pravé ruce světelný meč. V očích bylo odhodlání, ale i opatrnost. Musí jednat rychle. Než se konvoj dostal na otevřenou pláň, postava v kápi natáhla ruce. Kamenný svah se náhle zatřásl a uvolnil se velký balvan. Zřítil se přímo doprostřed cesty. Vznášedlo i transportér prudce zastavili. Vojáci začali zmateně vykřikovat a pobíhat kolem.

    „Co to bylo?! Kdo to udělal?“ postavil se důstojník.

    Než stihli zareagovat, první z vojáků zahlédl rychlý pohyb. Tmavá postava se objevila vedle něj, a než se nadál, jeho blaster byl rozpůlen modrým světelným mečem. Ostatní okamžitě zahájili palbu, ale pohyby meče odrážely jeden výboj za druhým, aniž by postava zpomalila.

    Když důstojník viděl, jak vojáci padají jeden po druhém, popadl komunikátor: „Posily! Potřebujeme posily! Je to Jedi!“

    Postava v kápi zničila vysílačku jediným mávnutím ruky, silou ji rozdrtila na prach. Pak Jedi natáhl ruku a vytrhnul dalšímu vojákovi pušku z rukou, jako by to byl jen klacek. Důstojník se zmohl na zoufalý pokus o úder, ale postava v kápi ho jedním pohybem paže srazila na zem. Obrněný transportér se pokusil uletět, ale Jedi se otočil a prudkým mávnutím ruky vymrštil velký kus kamene přímo na kabinu s řidičem. Ta váhu skály nevydržela, nikdo nepřežil. Jedi přiskočil k zadním dveřím transportéru. Jedno mávnutí meče a dveře dunivě dopadly na zem k jeho nohám. Spoutaní farmáři na něj vyděšeně zírali. Uvnitř, u jejich nohou leželi dva omráčení vojáci, které sami přemohli v nastalém zmatku. Postava v kápi, která halila celý svůj obličej, s modře zářícím světelným mečem, tam stála jako zjevení. Další mávnutí ruky a všechny okovy padly na zem. „Jste volní, běžte,“ zaslechli neurčitým hlasem. Mladí pomáhali starším ven z transportéru. Jeden z mužů se na Jedie zadýchaně podíval: „Kdo jste? Proč nám pomáháte?“

    Neznámý Jedi se jen krátce otočil, jeho tvář zůstala skrytá. „Nikdy nepřestávejte bojovat za svobodu. Až se Impérium vrátí, musíte být připraveni,“ řekl polohlasně. A než kdokoli stihl zareagovat, zmizel ve stínu kopců, jako by nikdy neexistoval. Zůstala tu jen spoušť. Těla a kouř.

    Farmáři posbírali zbraně vojáků a vydali se zpět ke svým farmám. Tak se začaly šířit legendy o tajemném zachránci mezi lidmi jako lesní požár. Farmáři přísahali, že až se Impérium vrátí, budou připraveni se mu postavit, i kdyby to mělo být to poslední, co udělají.

  • Kapitola 2. – Tharen Karr

    Kapitola 2. – Tharen Karr

    Místo: planeta Corellia
    Rok: 18 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Ve středu skromného bytu na Corellii zavládlo ticho, které tlačilo na hruď jako těžký kámen. Tharen Karr stál u dveří, v ruce držel svou imperiální uniformu, která byla bezchybně vyžehlená, ale stejně těžká, jako břemeno, jež s sebou nesl.

    Kapitán Karr byl jeden z těch, kdo měl kariéru jasně danou. Už v 16 letech nastoupil na vojenskou akademii, aby sloužil republice jako jeho otec. Během studia sledoval otce, jak bojuje v klonových válkách. Ten se bohužel nedožil dne, kdy jeho syn s vyznamenáním absolvoval. To byla pro Tharena největší rána, vše totiž dělal, aby na něj byl otec hrdý. Matka jeho vojenskou kariéru nikdy neschvalovala. Naštěstí měla i druhého syna, který netoužil po uniformě a válčení v galaxii.

    Tharen byl horlivý student, kterého poháněly jeho ambice a touha všem, kteří se mu jako malému klukovi posmívali, dokázat, že je lepší než oni. Proto mu nakonec bylo jedno, zda pracuje pro republiku nebo impérium. Nástup nového vládce a transformace republiky mu přinesli možnost růstu. Během jednoho roku se mu podařilo přetavit své výsledky v povýšení na kapitána a získal vlastní sektor, kde měl řídit logistické operace. Pro mnohé důstojníky byl příliš mladý a nezkušený, ovšem admirálům se líbila jeho loajalita a preciznost, s jakou plnil rozkazy.

    Jeho matka seděla na židli, pevně sevřená v pažích, v očích skleněný chlad, ale v koutcích úst se jí chabě třásl úsměv – zoufalý pokus o přirozenost. Vedle ní se opíral o rám dveří Tharenův mladší bratr Tassel, ruce v kapsách, pohled upřený do podlahy, jako by se snažil schovat před něčím, co nikdy nepochopí.

    „Tak tedy odcházíš,“ řekla matka tiše, hlas se jí třásl, ale snažila se neukázat slabost. „Impérium nepotřebuje syna, co sedí doma a váhá,“ přikývl Tharen a ztěžka polkl. „Musím jít. Je to povýšení. Důstojné místo. Mám to brát jako šanci.“
    „Šanci,“ opakoval bratr s jízlivým nádechem a zvedl oči k Tharenovi. „Na okraji galaxie, kde na tebe všichni zapomenou?“

    Tharen přimhouřil oči: „Lepší než zůstat tady a nic nedokázat. Aspoň tam budu mít moc.“
    „Moc,“ zašeptala matka, jako by to slovo znělo jako nemoc. „Moc, co tě jen tíží.“

    Chvíli nikdo nemluvil. Vzduch byl těžký od nevyřčených slov, od bolesti, které vnášeli do místnosti chlad.

    „Nezapomeň na nás. Nezapomeň, že máš rodinu,“ pronesla matka nakonec, ale její lesknoucí se oči říkaly něco jiného – „a snaž se nezapomenout, odkud pocházíš.“

    Tharen obrátil hlavu, oči mu na okamžik zkameněly a na rtech mu probleskl slabý úsměv – ten křehký, který by nikdo neměl vidět.
    „Já… budu bojovat,“ řekl tiše, ale v jeho hlase byla spíš výzva k sobě samému než slib matce.

    Otočil se a vyšel do šedého světla ranního dne, zatímco v domě zůstal tichý vzdor, co nezmizel ani za zavřenými dveřmi. Matka se zhroutila do náruče svého mladšího syna.

  • Prolog

    Prolog

    Tento příběh se odehrává před dávnými časy v jedné předaleké galaxii. V době, kdy dobro podlehlo zlu, Galaktická republika byla reformována na Impérium a vládu převzal sithský lord Darth Sidious. Celou galaxii zahalila temnota, strach a také chaos. Řád Jediů, kteří po tisíciletí bránili mír a spravedlnost, byl rozprášen a většina z nich pobita. Ti, kteří přežili, se schovali a často začali žít normální život a svou původní totožnost raději skrývali. Nikde nebyli v bezpečí stejně tak jako ti, kteří jim pomáhali. Darth Vader stvořil tým tzv. inkvizitorů, temných agentů, vyškolených v užívání temné strany Síly, jejichž hlavním úkolem bylo lovit a likvidovat přeživší Jedie. Původně šlo často o bývalé padawany nebo Jedie, kteří byli zlomeni a zrekrutováni právě Darth Vaderem. Ti byli velice efektivní a také krutí. Slovo Jedi se stalo v galaxii synonymem nebezpečí a smrti. Proto si ti, jež přežili, nemohli dovolit nikomu věřit a odhalit svou minulost. Od centra až po okraj galaxie panoval strach o holý život. Impérium si dělalo vše, co chtělo a čím dále od pozornosti senátu to bylo, tím méně se jeho důstojníci a vojáci zdráhali zasáhnout čistou a ničivou silou.

    Ovšem ne všichni rytíři z řádu Jedi dokázali zůstat ve stínu a jen přihlížet příkořím a zvěrstvům, které Impérium začalo páchat napříč světy. Někteří pomáhali alespoň lidem kolem sebe, jiní zase zasahovali na vlastní pěst jako přízraky Impérium tam, kde ho to bolelo, a i když to nevedlo k jeho porážce, alespoň naplňovali stále svou přísahu, že budou ze všech sil a do posledního dechu bránit život, pravdu a mír v galaxii. Byli tak i nadále trnem v patě Impériu a Sithům, kteří byli odhodlaní vynaložit téměř neomezené zdroje na jejich likvidaci. Jediové byli najednou zrádci, které udávali obyvatelé všech světů, lovili je námezdní lovci ve všech soustavách a pronásledovala je jednotka inkvizitorů. Není divu, že bylo velmi těžké se v tak velké galaxii dobře schovat. Řady uprchlíků rychle řídly a Impérium ve své snaze nepolevovalo.

    Mistr Jedi, Kael Rindar byl jeden z těch, komu se podařilo uniknout před rozkazem 66. Bohužel v ten den přišel o svého mladého padawana, který naposledy vydechl v jeho náručí. Plný bolesti z této ztráty, zrady a genocidy celého řádu se uchýlil do vyhnanství do jedné z vnějších soustav na zapadlou a ne příliš zajímavou planetu Onderon. Odložil svůj světlený meč a pod jménem Darven Kael tam začal pracovat jako kovář, nenápadný a spořádaný občan hlavního města Iziz. Rozhodl se dožít svůj život v poklidu a svůj boj proti Sithům vzdal. Ovšem i tady, na okraji galaxie, byla znát vláda Impéria den ode dne více. A blížící se pach zla, může probudit dřímající ukryté dobro.