Knihy by Filmový PODCAST

Štítek: Impérium

  • Kapitola 9. – Orrotu

    Kapitola 9. – Orrotu

    Místo: planeta Orrotu
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Orrotu byla jedna ze zapomenutých planet ve vnějším pásu. Byla by už dávno pustá, kdyby zde nebylo bohaté ložisko quarnitu, který se nyní stal důležitý pro impérium. Největší doly byly na okraji malého hornického města Virell. Stálo v cestě expanzi dolů na vzácný minerál potřebný pro imperiální zbrojní systémy. Odtud pocházela většina příjmů, které živily všechny obyvatele planety. Zasedací síň městské rady byla prostorná, s okny obrácenými k dolům na jižní straně. V pozadí duněl těžební provoz, ale uvnitř panovalo dusivé ticho. Na jedné straně velkého stolu stáli členové rady – unavení, starší muži a ženy, oblečeni prostě, ale důstojně. Naproti nim stál kapitán Tharen Karr, ve své modré uniformě bez jediného zmačkání, s rukama za zády a výrazem, který naznačoval, že už dávno přestal poslouchat.

    „Jak jsem už řekl, kapitáne,“ začal starosta, „lidé se nechtějí stěhovat. Virell je klíčové město pro celou planetu. Můžeme vám nabídnout přístup ke vchodu z jihu, mimo obydlí—“

    Karr ho přerušil zdvižením ruky. Pomalu přešel k oknu a zadíval se ven. Jeho hlas byl klidný, až nepřirozeně klidný.

    „Je zvláštní,“ řekl tiše, „jak často civilisté přeceňují mou toleranci.“
    „Jak to myslíte?“ zeptala se jedna z radních s napětím v hlase.
    Karr se otočil. „Přeceňujete něco, co nemám. Vaše město stojí v cestě imperiální těžbě. Všechno ostatní je irelevantní.“
    „Tak nabízíme kompromis,“ řekl starosta, muž s prošedivělými vousy. „Odsuneme se blíž k útesům. Můžete začít těžbu od východu. Jen nám dejte čas.“

    Karr se na chvíli zadíval na hologram nad stolem – terénní mapa, doly, obytné zóny. Pak promluvil, tiše a s tónem, který měl znít racionálně, ale zněl spíš jako rozsudek: „Vaše město stojí přesně nad nejbohatší žílou. Čas nemáme. Impérium čeká výsledky.“
    „Stačí nám dvacet cyklů. Možná osmnáct. Přesuneme se—“ vrátila se do jednání radní.
    „Dvacet?“ Karr se mírně usmál, ale nebylo to přívětivé. „Když požádám nadřízené o odklad, budou se ptát proč. Když řeknu, že kvůli městu s dvěma tisíci obyvateli, zasmějí se. Pak se přestanou smát. A pošlou někoho, kdo se nebude ptát.“

    Odmlčel se. Pohledem přelétl všechny přítomné.

    Nejmladší členka rady se nadechla: „Ale—“
    „Myslíte si, že jste výjimka?“ pokračoval chladně Karr, ignorujíc protesty. „Že vás historie ušetří, protože jste sentimentální? Protože si myslíte, že na vás a vašich lidech záleží? Prokazujeme vám službu, když vám dáváme možnost město opustit. Už jste měli být dávno pryč, ale vy čekáte… slitování,“ dodal s pohrdáním.
    „Ale tihle lidé nemají kam jít, kapitáne!“ vykřikl starosta. „Jsou to rodiny. Ženy, děti. Žijí tady po generace.“
    Karr pokrčil rameny. „To není můj problém. To je váš problém a právě přestává existovat.“

    Otočil se ke svému důstojníkovi a zástupci, poručíku Dreskovi, který do té chvíle stál tiše za ním.

    „Připravte baterii. Cíl: obytné čtvrti, prioritně severovýchodní sektor.“
    Poručík Dresk se mírně naklonil ke svému nadřízenému a zašeptal: „Pane… mohli bychom vyjednat evakuaci. Dát jim čas.“
    Karr se k němu naklonil blíž. „Vy jste byl povýšen, poručíku?“

    Dresk rychle zmlkl. Karr se narovnal a otočil se zpět k radě. Nastalo ticho. Těžké, dusné, jako před bouří.

    „Evakuace začne za tři hodiny. Pokud budou občané spolupracovat, dostanou šanci odejít. Pokud ne…“
    Odmlčel se a pak pevným hlasem dodal: „Vojenský postup bude pokračovat bez ohledu na přítomnost civilistů.“

    Dresk přikývl, bledý. Otočil se a odešel vydat rozkazy. Starosta si ztěžka sedl. Radní se hroutili.

    „Jste monstrum,“ vykřikl jeden z nich.

    Karr se naposledy pousmál – chladně, téměř lhostejně a s neskrývanou arogancí.

    „Ne, jen jsem ochoten dělat věci pro vyšší zájmy Impéria. Plním rozkazy. Bude tady imperiální město. Zvýšíme denní produkci o 500 %. Na vás už si nikdo nevzpomene. Čas běží, měli byste začít s evakuací,“ ukončil jednání.

    Otočil se ke dveřím a v doprovodu svých vojáků opustil místnost. Radní na sebe jen zoufale hleděli. Do poslední chvíle doufali, že dosáhnout dohody. Za okny zazářil zlatavý obzor. Nad město se snášel imperiální křižník, jehož dopadající stín halil město do blížící se temnoty.

    O několik hodin později stál Karr na vyvýšeném pozorovacím bodě, na kopci několik kilometrů od města, nad kterým visel imperiální křižník se zbraněmi zamířenými na civilní pozice. Mezi domy panoval chaos. Někteří lidé utíkali, jiní odmítali opustit domy.

    Poručík Dresk přistoupil blíž a podal hlášení. „Evakuace není kompletní, pane. Stále jsou tam desítky, možná stovka lidí.“
    Karr mlčky sledoval město. Čelist měl napjatou: „To je jejich volba,“ řekl nakonec. „Já svou už udělal. Čas vypršel. Začněte.“

    První výbuch rozmetal severní část města v oblak prachu a trosek. Karr se nepohnul. Uvnitř cítil stín pochybnosti. Ale na povrchu zůstal chladný. Jeho jméno nebude spojováno se selháním. Druhá salva zasáhla střed města. Výbuch otřásl zemí a do všech stran se valila vlna prachu. Domy se hroutily jako domečky z karet. Křik – nejdřív vzdálený, pak náhle umlčený – se ztrácel v řadě explozí. Kapitán Karr stál nehnutě, ruce měl založené za zády a hleděl na tu zkázu. Na jeho tváři se neobjevil ani náznak výčitek, jen chladný, odtažitý výraz. V očích však na okamžik probleskla úzkost – ne kvůli městu, ale kvůli tomu, jestli bude rozkaz pochopen jako síla… nebo slabost.

    Poručík Dresk stál o krok zpět a sledoval nevinné město v plamenech a prachu. „Celá západní část hoří, pane,“ řekl tiše. „Zbytek města stále stojí,“ dodal.

    Karr pomalu přikývl. „Pak pokračujte.“ Několik sekund stál, jako by chtěl ještě něco dodat, ale pak se jen tiše otočil a vykročil po rampě do svého raketoplánu. Než nastoupil, ještě se otočil k veliteli dělostřelecké jednotky: „Nepřestávejte, dokud nebude srovnáno se zemí každé obydlí,“ pronesl suše. „Ať si každý další rozmyslí dvakrát, než začne vzdorovat vůli Impéria.“

    Velitel polkl a přikývl, pak pohledem uhnul stranou. Karr nastoupil do raketoplánu. Ten se vznesl bez otálení, zatímco za ním otřásl krajinou další výbuch. Bombardování pokračovalo. Bez cíleného výběru. Jednotlivé výbuchy se slévaly v jeden dlouhý, nepřerušovaný hukot. Krajina se měnila v pustinu. Prach stoupal k nebi a zakrýval oblohu, zatímco slunce mizelo za horami, jakoby se na tu hrůzu nemohlo dívat. Až bude Karr večer sedět ve své kajutě, nebude mluvit o tom, co se stalo. Ale bude vědět, že přinejmenším nikdo nezpochybnil jeho rozkaz a on splnil ten svůj.

  • Kapitola 8. – Minulost ukrytá v sazích

    Kapitola 8. – Minulost ukrytá v sazích

    Místo: planeta Onderon
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Na Onderonu byl jeden z mnoha obyčejných, nezajímavých dní. Slunce na obloze stálo vysoko nad hlavami obyvatel města Iziz a jeho paprsky rozpalovaly ulici. Před kovárnou, ve stínu plechového přístřešku, seděl Kael na nízké lavičce. Otevřel kovovou misku s dušeným masem a zeleninou, kterou mu připravila paní Brava, manželka jeho zaměstnavatele. Každý den chystala oběd všem v kovárně. Její jídlo bylo tak dobré, že by někteří dělníci klidně pracovali za méně kreditů jen, aby si mohli přidat. Kael jedl mlčky, zadumaně zíral do dálky a vychutnával si vzácné ticho. Zvuky kladiv a kovu za jeho zády na chvíli utichly.

    „Pane DarveneDarven Kael
    Bývalý Jedi, Kael Rindar, si pro svůj pobyt na Onderonu, kde se skrývá, změnil jméno na Darven Kael.    ! Pane Darvene!“ ozval se radostný dětský křik. Ze zadní uličky přiběhla dvojice dětí – Liro, desetiletý chlapec s věčně rozcuchanými vlasy a jeho mladší sestra Sena, sotva sedmiletá, s očima velkýma jako měsíc v úplňku. Oba byli udýchaní od toho, jak spěchali.
    Kael se pousmál, ale dál poklidně žvýkal. „Neměli byste být s matkou? Pomáhá vám s učením nebo ne?“
    „Říkala, že máme přestávku, stejně jako vy!“ prohlásil Liro hrdě a Sena horlivě s úsměvem přikývla.
    „A chceme příběh!“ dodala.
    „Příběh o Jediovi,“ upřesnil Liro. „Ten poslední byl skvělý! Jak zachránil senátorku na planetě z ledu!“
    Kael zavrtěl hlavou a trochu se odklonil. „Děti, to jsou jen pohádky. Jediové jsou pryč. Za pár let bude Impérium tvrdit, že ani neexistovali.“
    „Existovali!“ řekla Sena a její tvář se zamračila. „Teta Nia říkala, že hlídali mír v celé galaxii, ale impérium se jich bálo, a tak je zničilo!“ Kael zavřel oči a zhluboka se nadechl. Jeho vzpomínky byly stále živé.
    „Povídejte, pane Darvene,“ zaprosil Liro a zamrkal na něj svýma zvědavýma očima. „Třeba jen malý příběh. O Jediovi… a jeho učedníkovi.“

    Kael se podíval na děti, pak dolů na svou sotva načatou porci. Povzdechl si, odložil misku stranou a opřel se o koleno. V jeho očích se na okamžik objevil stín vzpomínek, který rychle potlačil. Pak začal pomalu s vyprávěním: „Dobře. Ale jen jeden. A musíte slíbit, že si ho necháte pro sebe.“ Obě děti horlivě přikývly.

    „Tak poslouchejte. Jedi, jemuž říkali Ridan… byl zkušený rytíř. Ale nebyl sám. Měl mladého padawana, chlapce jménem Elor. Byl odvážný, trochu neposlušný, ale měl srdce větší než celý Coruscant.“
    Děti seděly tiše a s napětím čekaly na dobrodružství.

    „Jednou je rada Jediů vyslala na Verthii. Byla to nehostinná planeta, kde vítr řezal do tváří jako nůž a vše bylo zahalené prachem. Místní osadníci žádali o pomoc. Báli se něčeho ve starých opuštěných dolech kousek za městem. Často se odtamtud ozývaly podivné zvuky. Téměř každou noc se tam něco pohybovalo a byla vidět různá světla. Už se odtamtud nevrátili čtyři muži, kteří se místo rozhodli prozkoumat na vlastní pěst. Obvykle se Jediové takovými věcmi nezabývají, ale byl to ideální úkol pro výcvik mladého padawana. Radě se to příliš nezamlouvalo, ale mistr Ridan si prosadil svou. Elor byl nadšený. Konečně mohl někomu v galaxii skutečně pomoci a nejen nudně dokola trénovat v chrámu a vést filozofické debaty, jak sám říkal.

    Jakmile Ridan a Elor přistáli na Verthii, vyslechli si místní obyvatele a vyrazili do dolů – temných, nekonečných chodeb, kde ozvěna jejich vlastních kroků zněla jako cizí.“
    „Co to bylo?“ zašeptala Sena a podívala se tázavě na brášku. Ten jen pokrčil rameny a pak se oba zvídavě obrátili zpět na svého vypravěče. Kael se pousmál.
    „To nikdo přesně nevěděl. Proto požádali o pomoc Jedie. Ti došli k ústí do důlní chodby. Všude bylo ticho a nikde nikdo. Kývli na sebe a pomalu vstoupili dovnitř. Nejdříve mistr a za ním jeho učedník. Po nějaké době zvedl Ridan ruku a oba zastavili. Něco cítil. Promlouvala k němu Síla.
    ‚Cítíš to?‘ zeptal se tiše Elora.
    Mladík zavřel oči a zhluboka se nadechl: ‚Pečené maso,‘ odpověděl, když zavětřil vůni jídla.
    Ridan obrátil oči v sloup: ‚Co ti říká Síla, ne tvůj nos.‘
    Elor se začervenal: ‚Promiňte, mistře.‘
    ‚Je jich tam osm, někteří spí. Zatím o nás neví. Je to asi padesát kroků tudy,‘ ukázal Ridan prstem před sebe.

    Byla to skupinka pašeráků, využívali důl jako skrýš. Měli tam zbraně, bedny s různým zbožím, droidy, všechno. Jediové věděli, že nesmí zaútočit, ale musí využít moment překvapení. Elor navrhl, že je obejde skrze starý výtahový tunel a přiblíží se k nim z druhé strany. Ridanovi se to moc nelíbilo, bylo to riskantní, ale Elor měl pravdu. Bylo třeba se k nim dostat blíž a zaskočit je.
    Elor se konečně vyloupl z úzké chodbičky. Byl blízko pašeráků, ale skrytý ve stínu. Na druhé straně viděl svého mistra za velkým kusem skály. Šest mužů spalo zabalených v dekách u zdi a dva seděli u ohně. O něčem se bavili a u toho střídavě popíjeli z velké, už poloprázdné lahve. Podle jejich pohybů bylo zjevné, že to není voda, ale něco ostřejšího. Kolem se válely bedny s různým, povětšinou vzácným obsahem. Součástky, alkohol, zbraně. Elor si pozorně vše prohlížel. Oči mu kmitaly z bedny na bednu, až se u jedné zastavil a dostal nápad. Padawan totiž poznal, že bedna je plná malých pytlíků s vzácným Tuissanským kořením. Na černém trhu mělo vysokou cenu jako silný opiát.

    Vytáhl z pláště vysílačku: ‚Mistře mám nápad,‘ řekl tiše. Jejich oči se setkaly a Elor mrknul na jednu otevřenou bednu na kraji jeskyně. Ridan pochopil, souhlasně na Elora kývnul a řekl: ‚Odlákej je.‘

    Pak si oba nasadili na ústa a nos malý dýchací přístroj. Elor natáhl ruku směrem k hromadě blasterů a Silou pohnul jedním vespod. Hromada se najednou sesunula, až oba muži u ohně nadskočili. Podívali se na sebe. Pak vstali, a zatímco se hádali, kdo zbraně tak nedbale naskládal, je začali rovnat zpátky. V tu chvíli natáhl ruku mistr Ridan. Čtyři pytlíky s kořením z bedny se vznesly do vzduchu a pomalu pluly k ohništi. Jakmile byly nad plameny, kde si pašeráci pekli večeři, ruku sklonil a pytlíky pohltil oheň. Trvalo to jen pár vteřin a koření se vzňalo velkým fialovým plamenem. Jeskyni zalil hustý dým. Nebylo vidět na jediný krok. Oba Jediové čekali, až se oblak rozptýlí. Pak vystoupili ze svých úkrytů. Oba muži leželi na zemi v bezvědomí. Ridan přikázal svému žákovi, aby všechny svázal. Věděl, že teď budou ještě několik hodin v hlubokém spánku a pak je čeká ukrutný bolehlav, což jim trochu škodolibě přál. A tak pašeráky porazili – a nikoho nemuseli zabít. Šli na to důvtipem a mladý Elor prokázal své schopnosti hodné Jedie. Rozvahu, trpělivost a improvizaci.“
    „A co ti čtyři osadníci? Ty nenašli?“ ptala se zvědavě Sena.
    „No vidíš, na ty jsem zapomněl,“ usmál se Kael, „Ty samozřejmě potom všichni hledali a našli je svázané mnohem dále v jedné studené a vlhké chodbě. Byli zesláblí, hladoví, ale naštěstí je našli včas.“
    „Takže vyhráli?“ zeptal se Liro.
    Kael přikývl. „Ano. Nejdůležitější však nebylo vítězství, ale to, co Elor řekl na konci: ‚Jedi nepřináší světlo galaxii silou, ale tím, komu pomůže ve tmě najít cestu ven.‘“
    Chvíli bylo ticho. Děti seděly beze slov, zahloubané. Sena tiše špitla: „Myslím, že Ridan byl jako vy.“
    Kael se usmál, ale jeho oči zůstaly trochu nepřítomné. Vzal do ruky misku s obědem a znovu se pustil do jídla.
    „Možná,“ řekl tiše. „A teď běžte, ať vás matka nechytí, že zahálíte.“

    Děti odběhly, šeptajíce si o Jediovi a jeho učedníkovi. Kael zůstal sedět sám. Vánek zvedl trochu prachu a přinesl s sebou vůni kovu a uhlí. V jeho srdci, hluboko uvnitř, jej na chvíli zahřála vzpomínka na Elana.
    Když dojedl svůj oběd. Podíval se směrem, kam odběhly děti. Už po nich nebylo stopy. Vyšel ze stínu na slunce. Zavřel oči a své čelo vystavil jeho horkým paprskům. Chvíli tam jen tak nehnutě stál. Po chvíli se za ním ozvaly pásy droida BS-8, který vyjel z vrat kovárny: „DarveneDarven Kael
    Bývalý Jedi, Kael Rindar, si pro svůj pobyt na Onderonu, kde se skrývá, změnil jméno na Darven Kael.    . Konec přestávky. Zpátky do práce.“ Znělo to až nevrle. Kael pomalu otevřel oči, po tváři mu stékala lesklá slza. Otřel si ji a otočil se: „Kdy se z tebe stal mistr, Osmičko? Pokud vím, tak ty rozkazy nedáváš, jen přijímáš,“ usmál se Kael a když droida cestou zpět do kovárny míjel, poplácal ho po hlavě. BS-8 se za nim jen otočil a tiše poznamenal: „Lidé.“

  • Kapitola 7. – Otravný hmyz

    Kapitola 7. – Otravný hmyz

    Místo: Logistická vesmírná stanice Impéria L-47
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Kapitán Tharen Karr seděl za svým pracovním stolem, hlavu měl skloněnou nad hromadou denních hlášení a jeho výraz byl plně soustředěný. Hladká kovová deska stolu odrážela záři hologramu s mapou vnějšího pásu a vyznačeným sektorem, kde odpovídal za logistiku. Vzduch byl těžký. Ticho přerušovalo jen jemné bzučení terminálu.

    Karr byl muž pevných zásad a neochvějné loajality k Impériu. Vyrostl v řádu a disciplíně, postupně se vypracoval až na pozici, kde měl pod kontrolou několik systémů. Přestože jeho činy často vedly k upevnění imperiální moci v těchto okrajových sektorech, měl jednu vadu – nesnášel selhání. Každý neúspěch jej spaloval jako žhavé uhlíky, které mu tlačily na hruď a drásaly jeho sebevědomí. Už to byl rok, co se rozloučil se svou rodinou, aby řídil logistické a podpůrné operace ve vnějším okraji galaxie. Na matku ani bratra si většinu času ani nevzpomněl. Nechápali jeho poslání a jeho touhu po tom, něco dokázat. Naopak často v duchu promlouval ke svému otci, který by jistě ocenil jeho kariéru a postup.

    Monotónní atmosféru a klid kanceláře přerušilo náhlé otevření dveří. Karr sebou nepatrně cukl. Do kanceláře vpadl mladý důstojník. Karr vzhlédl s podrážděným výrazem: „Co je?“ zeptal se s ledovým klidem, který maskoval narůstající podráždění.

    „Pane, zpráva z Dantoru,“ hlásil muž, zatímco se gestem omlouval za svůj vpád. „Konvoj s vězni byl napaden. Všichni vojáci… jsou mrtví. A farmáři utekli. Je také možné, že se mobilizují na boj s našimi jednotkami.“

    Karr se pomalu postavil. V jeho očích se objevil nebezpečný záblesk. „Jak… se to stalo?“ pronesl tónem, který mrazil.

    „Podle toho, co víme… pane… zachránil je Jedi. Nikdo z našich nepřežil.“

    Karr zaťal čelist, jeho prsty se křečovitě sevřely kolem okraje stolu: „Jedi,“ procedil mezi zuby. „Už zase. Jak je možné, že se pokaždé objeví někde jinde? Kolik vojáků je třeba, aby ho konečně našli a zlikvidovali. Tohle už je výsměch. Vysmívá se nám. Vysmívá se mi!“ praštil pěstí do stolu. Zhluboka se nadechl, narovnal se a upravil si uniformu.

    „Je jako hmyz, otravný hmyz. Chci jej zašlápnout jako škůdce a mít klid jednou pro vždy,“ podíval se přísně na svého podřízeného. „Naše speciální jednotky jej nedokážou vystopovat. Objevuje se a mizí na různých planetách v tomto sektoru jako duch. Jak je to možné?“ otočil s otázkou pohled ven z okna.

    Důstojník přistoupil blíž, opatrně volil slova: „Pane, nabízí se…“

    Karr přimhouřil oči: „Ne!“ okřikl jej. „Žádní inkvizitoři. Je to můj problém a já ho vyřeším,“ dodal důrazně a rozhodně bez snahy zakrýt svou rozhořčenost.

    „V tom případě mě napadá něco trochu… netradičního, pane,“ pokračoval důstojník velice pomalu přikročil blíže.

    Karr se na něj chvíli nehybně díval, pak se opřel dlaněmi o stůl: „Co? Mluvte?“

    „Pokud trváte na tom, že celou záležitost vyřešíte sám bez vědomí nadřízených, slyšel jsem o jednom námezdním lovci… Ravokovi. Působí tady, ve vnějších soustavách. Říkají, že je to ten nejlepší, pokud jde o hledání a eliminaci cílů. Ať už jsou to zločinci, dezertéři nebo… Jediové.“

    Karr si založil ruce za zády a začal přecházet po místnosti. Jméno mu nic neříkalo, ale pokud byl ten Ravok skutečně tak dobrý… „Co o něm víme?“ zeptal se nakonec.

    Důstojník polkl. „Není o něm moc informací. Pracuje samostatně, nikdy nezůstává dlouho na jednom místě. Nepatří do CechuCech námezdních lovců
    Nezávislá organizace sdružující lovce odměn po celé galaxii. Zprostředkovává zakázky, dohlíží na dodržování pravidel a udržuje rovnováhu mezi klienty a vykonavateli kontraktů.     a má vlastní pravidla a ceny. Říkají, že nosí masku, která zakrývá jeho obličej a jeho hlas je prý… děsivý. Nikdo neví, kdo to je a odkud se vzal. Doprovází ho droid, bojový typ, který mu kryje záda. Říká se, že nikdy neselhal, ale jeho metody jsou… no, řekněme, že ho více zajímá výsledek než nějaký kodex.“

    Karr přemýšlel. Nelíbila se mu představa svěřit tak delikátní úkol někomu bez disciplíny, ale zároveň cítil, že se krátí čas. Pokud se s Jediem nedokáže vypořádat systém, mohl by to zvládnout někdo, kdo není jeho součástí. „Myslíte, že mu můžeme věřit?“

    Důstojník pokrčil rameny. „Jeho loajalita patří kreditům. Ale pokud vím, nikdy neselhal. A v tomhle sektoru… No, pane, nemáme už moc jiných možností.“

    Karr se zastavil u okna, hleděl do temnoty vesmíru, která byla protkaná světly lodí přistávajících na orbitální stanici L-47. Jeho mysl byla v tu chvíli jako stroj, kalkulující riziko a přínos. Ten Jedi představoval hrozbu, která podkopávala jeho autoritu – a jestli bude zvyšovat počet útoků, mohlo by to upoutat pozornost vyšších míst. To by bylo nepřijatelné.

    Pomalu se otočil zpět k důstojníkovi: „Najděte ho. Co nejdřív. Pokud ten Ravok opravdu stojí za svou pověstí, možná máme řešení. Celá operace podléhá přísnému utajení, jasné?“ dodal.

    Důstojník přikývl a spěšně opustil místnost. Karr zůstal stát u okna, jeho mysl vířila plány a možnostmi. Nesmí selhat. Ne teď, když Impérium upevňuje svou moc. Pomalu se usmál – chladně a nebezpečně. „Pokud je Ravok opravdu tak dobrý, jak tvrdí… možná konečně dostanu toho prokletého Jedie,“ upnul se na nový způsob řešení. V hlavě už se mu rýsovaly plány na další kariérní postup a s chladným úsměvem se posadil zpátky k denním hlášením.

  • Kapitola 4. – Dantorus

    Kapitola 4. – Dantorus

    Místo: planeta Dantorus
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Na planetě Dantorus vládlo dlouhé roky ticho. Tento svět nikoho nezajímal, ani republiku. Byla to chudá planeta ve vnější soustavě, kde většina obyvatel přežívala díky skromné úrodě, skryté ve stínech většinou malých roztroušených farem. Pro farmáře byla hlavním bohatstvím půda, na které pěstovali plodiny. Život zde byl tvrdý, ale byl to jejich domov.

    Starý muž jménem Kallan seděl pod velkým stromem na okraji své farmy a sledoval modrou oblohu. Bílý plnovous už dávno dominoval jeho obličeji před ustupujícími vlasy a v očích už neměl tu jiskru, co kdysi. Ovšem síly jej ještě neopouštěly a v práci na farmě se stále vyrovnal mladším farmářům i některým droidům. Jeho farma patřila k největším v této oblasti. Ještě v dobách největší prosperity skoupil několik okolních farem i s poli. Jenže obhospodařovat takové množství půdy, bylo rok od roku těžší. „Letos bychom měli mít dobrou úrodu,“ řekl synovi, mladému Arlenovi, který stál vedle něj a pozoroval širé lány, které se táhly, kam oko dohlédlo. Arlen byl jediný ze tří synů, který s Kallanem na farmě zůstal. Starší bratr přišel o život již dávno při nehodě na poli. Ten nejstarší pak nechtěl strávit život farmařením a jakmile dosáhl plnoletosti, opustil planetu. Od té doby o něm neslyšeli. Jediný Arlen nepoznal matku, která zemřela při jeho porodu. Teď už to byl dospělý a urostlý muž, který měl brzy převzít celou farmu. Jejich farma neživila jen je, ale i spoustu mužů a žen, kteří u nich od rána do večera pracovali, a když bylo třeba, pomáhali si farmáři i mezi sebou.

    Dalšího dne se Arlen vrátil z města, kde byl odevzdat pravidelnou daň Impériu a koupit náhradní díly na opravy zemědělských droidů. Ovšem tentokrát přivezl i jednu novinku. Vrazil do domu, kde zrovna jeho otec chystal večeři. Byl rozčilený, jeho oči nedokázaly skrýt hněv.

    „Ti…,“ nedokázal najít slova, chodil tam a zpět po místnosti. Kallan všeho nechal a svého syna zastavil: „Co se děje?“

    „Co se děje? Vymysleli si další, novou, nesmyslně vysokou daň, tentokrát na úrodu. Začnou ji vybírat už po dalším cyklu. Chtějí nás zničit a nechat umřít na poli!“ křížil se v jeho hlase hněv a čiré zoufalství.

    Novina se rychle šířila mezi farmáři na Dantoru. Mnozí z nich byli na pokraji zoufalství, už nyní s těží vydělali dost na své živobytí, avšak Kallan se rozhodl vzdorovat, protože věděl, že pokud kapitulují bez boje, ztratí všechno – půdu, důstojnost a budoucnost svých dětí.

    Arlen sledoval svého otce, jak se den co den s dalšími farmáři schází a plánuje, jak protestovat proti nespravedlnosti. „Otče, ty nemáš strach?“ ptal se mladík jednou večer, když seděli u ohně. „Bojím se, že nezvládneme ochránit to, co milujeme,“ přiznal Kallan tiše a v očích se mu odrážely plameny. „Největší strach mám z toho, že bychom se vzdali bez boje.“

    Farmáři se začali scházet v centru malého farmářského města Bol Tun, diskutovali tiše a s obavami. Mnozí věděli, že většina z nich nebude schopna novou daň zaplatit, a to Impérium nebude tolerovat. Znamenalo by to ztrátu půdy, ztrátu domova, ztrátu života, který znali.

    Když uběhl další cyklus, byl čas zaplatit novou daň. Impérium poslalo vojáky a důstojníky do všech farmářských měst, protože vědělo, že s místními budou problémy. Začaly tvrdé časy. Vojenské jednotky Stormtrooperů teď byly všude a začaly dohlížet na pořádek. Všichni obyvatelé věděli, že pokud by se někdo vzepřel, nikoho nebude zajímat proč.

    Kallan se s dalšími farmáři několikrát pokusil s výběrčími domluvit. „Prosíme, dejte nám čas,“ říkal důstojníkovi, který s kamenným výrazem odpovídal: „Nařízení je nařízení. Daně musí být zaplaceny. Včas.“

    Když už se nedalo vyjít s penězi, farmáři začali protestovat. Slova se měnila v křik, křik v rány. Až nakonec zasáhli vojáci, aby zatkli „vzbouřence“. Kallan a několik dalších bylo zatčeno, zatímco jejich rodiny byly ponechány bez pomoci, bez prostředků.

    Když odváděli Arlenova otce, neunesl mladík bolest v srdci a vrhl se na stráže. Ovšem neměl žádnou šanci. Skončil omráčený s pouty na rukou stejně jako ostatní. Všechny vzpurné farmáře naložili do transportéru a konvoj se pomalu vydal na cestu do vzdáleného vězení, kde měli být drženi, dokud se nerozhodne o jejich trestu. Cesta byla dlouhá, plná strachu. Farmáři, svázaní a vyčerpaní, doufali v zázrak, který by jim pomohl uniknout osudu, který jim byl určen. Přece jen, naděje umírá poslední.

    Konvoj jel pomalu po rozbité cestě – těžký obrněný transportér naložený spoutanými lidmi. Před ním vznášedlo s Imperiálním důstojníkem. Další vojáci v bílé zbroji doprovázeli transport na Speederbicích. Prach se zvedal pod koly. Farmáři seděli jeden vedle druhého. Někteří už litovali svého vzdoru, většina sledovala nepřítomně tmavě šedou podlahu. Kallan se naklonil ke svému synovi: „Neměl jsi jim vzdorovat… Neměl ses do toho plést.“

    Syn mu sevřel zápěstí. „Musel jsem. Nemůžeme jim dát všechno, co máme. Jsme v právu, otče.“

    Ozvala se rána, když jeden z vojáků udeřil starého muže pažbou blasteru. „Buď zticha nebo tě umlčím navždy!“ zařval a přitom se rozhlédl, jako by hledal někoho dalšího, koho by mohl potrestat.

    Vjeli do malého údolí mezi skalami. Na jedné straně skály se nad konvojem rýsovala postava zahalená v plášti. Přikrčila se, když kolem projížděl transport, a pak sevřela v pravé ruce světelný meč. V očích bylo odhodlání, ale i opatrnost. Musí jednat rychle. Než se konvoj dostal na otevřenou pláň, postava v kápi natáhla ruce. Kamenný svah se náhle zatřásl a uvolnil se velký balvan. Zřítil se přímo doprostřed cesty. Vznášedlo i transportér prudce zastavili. Vojáci začali zmateně vykřikovat a pobíhat kolem.

    „Co to bylo?! Kdo to udělal?“ postavil se důstojník.

    Než stihli zareagovat, první z vojáků zahlédl rychlý pohyb. Tmavá postava se objevila vedle něj, a než se nadál, jeho blaster byl rozpůlen modrým světelným mečem. Ostatní okamžitě zahájili palbu, ale pohyby meče odrážely jeden výboj za druhým, aniž by postava zpomalila.

    Když důstojník viděl, jak vojáci padají jeden po druhém, popadl komunikátor: „Posily! Potřebujeme posily! Je to Jedi!“

    Postava v kápi zničila vysílačku jediným mávnutím ruky, silou ji rozdrtila na prach. Pak Jedi natáhl ruku a vytrhnul dalšímu vojákovi pušku z rukou, jako by to byl jen klacek. Důstojník se zmohl na zoufalý pokus o úder, ale postava v kápi ho jedním pohybem paže srazila na zem. Obrněný transportér se pokusil uletět, ale Jedi se otočil a prudkým mávnutím ruky vymrštil velký kus kamene přímo na kabinu s řidičem. Ta váhu skály nevydržela, nikdo nepřežil. Jedi přiskočil k zadním dveřím transportéru. Jedno mávnutí meče a dveře dunivě dopadly na zem k jeho nohám. Spoutaní farmáři na něj vyděšeně zírali. Uvnitř, u jejich nohou leželi dva omráčení vojáci, které sami přemohli v nastalém zmatku. Postava v kápi, která halila celý svůj obličej, s modře zářícím světelným mečem, tam stála jako zjevení. Další mávnutí ruky a všechny okovy padly na zem. „Jste volní, běžte,“ zaslechli neurčitým hlasem. Mladí pomáhali starším ven z transportéru. Jeden z mužů se na Jedie zadýchaně podíval: „Kdo jste? Proč nám pomáháte?“

    Neznámý Jedi se jen krátce otočil, jeho tvář zůstala skrytá. „Nikdy nepřestávejte bojovat za svobodu. Až se Impérium vrátí, musíte být připraveni,“ řekl polohlasně. A než kdokoli stihl zareagovat, zmizel ve stínu kopců, jako by nikdy neexistoval. Zůstala tu jen spoušť. Těla a kouř.

    Farmáři posbírali zbraně vojáků a vydali se zpět ke svým farmám. Tak se začaly šířit legendy o tajemném zachránci mezi lidmi jako lesní požár. Farmáři přísahali, že až se Impérium vrátí, budou připraveni se mu postavit, i kdyby to mělo být to poslední, co udělají.

  • Kapitola 2. – Tharen Karr

    Kapitola 2. – Tharen Karr

    Místo: planeta Corellia
    Rok: 18 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Ve středu skromného bytu na Corellii zavládlo ticho, které tlačilo na hruď jako těžký kámen. Tharen Karr stál u dveří, v ruce držel svou imperiální uniformu, která byla bezchybně vyžehlená, ale stejně těžká, jako břemeno, jež s sebou nesl.

    Kapitán Karr byl jeden z těch, kdo měl kariéru jasně danou. Už v 16 letech nastoupil na vojenskou akademii, aby sloužil republice jako jeho otec. Během studia sledoval otce, jak bojuje v klonových válkách. Ten se bohužel nedožil dne, kdy jeho syn s vyznamenáním absolvoval. To byla pro Tharena největší rána, vše totiž dělal, aby na něj byl otec hrdý. Matka jeho vojenskou kariéru nikdy neschvalovala. Naštěstí měla i druhého syna, který netoužil po uniformě a válčení v galaxii.

    Tharen byl horlivý student, kterého poháněly jeho ambice a touha všem, kteří se mu jako malému klukovi posmívali, dokázat, že je lepší než oni. Proto mu nakonec bylo jedno, zda pracuje pro republiku nebo impérium. Nástup nového vládce a transformace republiky mu přinesli možnost růstu. Během jednoho roku se mu podařilo přetavit své výsledky v povýšení na kapitána a získal vlastní sektor, kde měl řídit logistické operace. Pro mnohé důstojníky byl příliš mladý a nezkušený, ovšem admirálům se líbila jeho loajalita a preciznost, s jakou plnil rozkazy.

    Jeho matka seděla na židli, pevně sevřená v pažích, v očích skleněný chlad, ale v koutcích úst se jí chabě třásl úsměv – zoufalý pokus o přirozenost. Vedle ní se opíral o rám dveří Tharenův mladší bratr Tassel, ruce v kapsách, pohled upřený do podlahy, jako by se snažil schovat před něčím, co nikdy nepochopí.

    „Tak tedy odcházíš,“ řekla matka tiše, hlas se jí třásl, ale snažila se neukázat slabost. „Impérium nepotřebuje syna, co sedí doma a váhá,“ přikývl Tharen a ztěžka polkl. „Musím jít. Je to povýšení. Důstojné místo. Mám to brát jako šanci.“
    „Šanci,“ opakoval bratr s jízlivým nádechem a zvedl oči k Tharenovi. „Na okraji galaxie, kde na tebe všichni zapomenou?“

    Tharen přimhouřil oči: „Lepší než zůstat tady a nic nedokázat. Aspoň tam budu mít moc.“
    „Moc,“ zašeptala matka, jako by to slovo znělo jako nemoc. „Moc, co tě jen tíží.“

    Chvíli nikdo nemluvil. Vzduch byl těžký od nevyřčených slov, od bolesti, které vnášeli do místnosti chlad.

    „Nezapomeň na nás. Nezapomeň, že máš rodinu,“ pronesla matka nakonec, ale její lesknoucí se oči říkaly něco jiného – „a snaž se nezapomenout, odkud pocházíš.“

    Tharen obrátil hlavu, oči mu na okamžik zkameněly a na rtech mu probleskl slabý úsměv – ten křehký, který by nikdo neměl vidět.
    „Já… budu bojovat,“ řekl tiše, ale v jeho hlase byla spíš výzva k sobě samému než slib matce.

    Otočil se a vyšel do šedého světla ranního dne, zatímco v domě zůstal tichý vzdor, co nezmizel ani za zavřenými dveřmi. Matka se zhroutila do náruče svého mladšího syna.

  • Prolog

    Prolog

    Tento příběh se odehrává před dávnými časy v jedné předaleké galaxii. V době, kdy dobro podlehlo zlu, Galaktická republika byla reformována na Impérium a vládu převzal sithský lord Darth Sidious. Celou galaxii zahalila temnota, strach a také chaos. Řád Jediů, kteří po tisíciletí bránili mír a spravedlnost, byl rozprášen a většina z nich pobita. Ti, kteří přežili, se schovali a často začali žít normální život a svou původní totožnost raději skrývali. Nikde nebyli v bezpečí stejně tak jako ti, kteří jim pomáhali. Darth Vader stvořil tým tzv. inkvizitorů, temných agentů, vyškolených v užívání temné strany Síly, jejichž hlavním úkolem bylo lovit a likvidovat přeživší Jedie. Původně šlo často o bývalé padawany nebo Jedie, kteří byli zlomeni a zrekrutováni právě Darth Vaderem. Ti byli velice efektivní a také krutí. Slovo Jedi se stalo v galaxii synonymem nebezpečí a smrti. Proto si ti, jež přežili, nemohli dovolit nikomu věřit a odhalit svou minulost. Od centra až po okraj galaxie panoval strach o holý život. Impérium si dělalo vše, co chtělo a čím dále od pozornosti senátu to bylo, tím méně se jeho důstojníci a vojáci zdráhali zasáhnout čistou a ničivou silou.

    Ovšem ne všichni rytíři z řádu Jedi dokázali zůstat ve stínu a jen přihlížet příkořím a zvěrstvům, které Impérium začalo páchat napříč světy. Někteří pomáhali alespoň lidem kolem sebe, jiní zase zasahovali na vlastní pěst jako přízraky Impérium tam, kde ho to bolelo, a i když to nevedlo k jeho porážce, alespoň naplňovali stále svou přísahu, že budou ze všech sil a do posledního dechu bránit život, pravdu a mír v galaxii. Byli tak i nadále trnem v patě Impériu a Sithům, kteří byli odhodlaní vynaložit téměř neomezené zdroje na jejich likvidaci. Jediové byli najednou zrádci, které udávali obyvatelé všech světů, lovili je námezdní lovci ve všech soustavách a pronásledovala je jednotka inkvizitorů. Není divu, že bylo velmi těžké se v tak velké galaxii dobře schovat. Řady uprchlíků rychle řídly a Impérium ve své snaze nepolevovalo.

    Mistr Jedi, Kael Rindar byl jeden z těch, komu se podařilo uniknout před rozkazem 66. Bohužel v ten den přišel o svého mladého padawana, který naposledy vydechl v jeho náručí. Plný bolesti z této ztráty, zrady a genocidy celého řádu se uchýlil do vyhnanství do jedné z vnějších soustav na zapadlou a ne příliš zajímavou planetu Onderon. Odložil svůj světlený meč a pod jménem Darven Kael tam začal pracovat jako kovář, nenápadný a spořádaný občan hlavního města Iziz. Rozhodl se dožít svůj život v poklidu a svůj boj proti Sithům vzdal. Ovšem i tady, na okraji galaxie, byla znát vláda Impéria den ode dne více. A blížící se pach zla, může probudit dřímající ukryté dobro.