Místo: planeta Onderon
Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).
Podvečerní slunce se sklánělo nad střechami domů Onderonu. Nad městem se vznášel hnědý opar. Den pomalu končil. Malá zásobovací loď právě odlétala z místního přístavu a Kael, od hlavy až k patě pokrytý kovovým prachem, se loudal směrem domů. V ruce nesl těžký vak a přemýšlel o tom, jak ho dnes kovárna doslova pohltila. Kovářský droid BS-8, přezdívaný Osmička, opět nedokázal správně nastavit tavnou pec, a tak se Kael musel zdržet, aby vše opravil. Těšil se, až si dá koupel, smyje ze sebe další den a padne na svou postel. Rozhlížel se ulicí a viděl to, co každý den. Rutina, ti samí lidé, ty samé zvuky, ty samé pachy linoucí se z pouličního stánku s jídlem. Uvědomoval si, jak je jeho život jednobarevný a monotónní. Zhluboka se nadechl, hodil si vak přes druhé rameno a dále pokračoval ke svému domovu.
Když míjel jedno z menších náměstí, slyšel vřískot všudypřítomných dětí, které pobíhaly sem a tam zabrány do jakési hry na honěnou, ale také cinkot nádobí a smích z místní hospody. Lákala ho představa jedné sklenice silného corellianského piva, ale zároveň cítil, jak na něj dopadá únava z dnešní tvrdé dřiny. Navíc po dlouhém dni ve výhni nebyl úplně v náladě na společnost. Někdy jindy, řekl si.
Jak se blížil k malému tržišti u přístavu, slyšel zvláštní ruch. Instinktivně zpomalil a nastražil uši. Následoval zvuk, o kterém mu instinkt říkal, že může znamenat potíže. Skupinka lidí se shlukla před bránou do doku, ve kterém stála loď s oprýskaným trupem.
Uprostřed skupinky stálo šest mužů v ošoupaných kožených vestách a na první pohled bylo jasné, že patří k pirátské bandě. Tady na Onderonu jim nic nehrozilo, pokud své řemeslo vykonávali jinde. Město nemělo dostatek prostředků, aby ještě bojovalo s piráty. Za dok a palivo platili jako každý jiný a většina z nich se chovala spořádaně. Tihle ale už očividně navštívili hospodu nebo si vystačili sami něčím vlastním na lodi. Jeden z nich, ramenatý chlapík s rozcuchanými vousy, právě surově přitáhl za paži mladou dívku, která šla okolo.
„Co jsi to říkala tady o mém příteli!“ zařval na ni a ostatní piráti se zasmáli.
„Nechte mě být! Já… já vás neznám! Chci jen jít domů“ vykřikla dívka a pokusila se mu vytrhnout.
Kael se zastavil. Pomalu si všechny prohlédl a zhodnotil situaci. Místní obyvatelé se pomalu rozestoupili, tvářili se vyděšeně a ani se nepokoušeli zasáhnout. Věděli, že piráti se nenechají vyprovokovat bez následků. Takové malé potyčky zde nejsou nijak vzácné. Tyhle kriminální živly jsou právě ti, kteří je vyhledávají a udržují tak strach v obyčejných obyvatelích různých světů.
Kael si povzdechl a vykročil směrem k nim: „Hej! Nech tu dívku na pokoji,“ řekl chladně, až otráveně.
Vůdce pirátů se pomalu otočil a přimhouřil oči. „Co jsi to řekl?“ zeptal se s přehnaným údivem a jeho společníci se znova zasmáli.
„Říkal jsem, že ji máš pustit. Nepotřebuješ problémy, věř mi,“ zopakoval Kael už důrazněji s pohledem upřeným na otrapu a požádal přihlížejícího muže, aby mu podržel jeho vak.
Pirát se uchechtl a pustil dívku, která okamžitě odběhla k lidem v davu. Pak udělal krok ke Kaelovi. „Ty jsi nějakej hrdina, co?“
Kael se jen ironicky usmál a téměř nepostřehnutelně zakroutil hlavou. Pirátovi došla trpělivost a chtěl dát troufalci lekci. Naštvaně vykročil, Kael se mu však jediným hbitým pohybem vyhnul a podkopl mu nohy. Pirát se zřítil na zem jako pytel písku, až mu to vyrazilo dech a zbytek jeho bandy na okamžik ztuhl.
„Ale, ale…,“ Kael se k němu sklonil a poklepal mu na hlavu. „Nechceš si trochu odpočinout? Vypadáš unaveně,“ někteří lidé v přihlížejícím davu se neubránili úsměvu.
To už se ostatní piráti probrali ze šoku. Rozběhli se ke kováři a obestoupili jej. Jeden z nich se napřáhl pěstí, ale Kael se jen lehce skrčil a pirát praštil svého kamaráda do brady. Další z mužů vytáhl nůž a rozmáchl se, ale Kael jen uskočil a zavadil loktem o rezavý sloup, na kterém visela stará pouliční lampa. Ta se uvolnila a přistála pirátovi přímo na hlavě. Muž se jen bezvládně svalil k zemi. To už si lidé nemohli pomoct a nahlas se smáli. Čtvrtý pirát se rozběhl proti Kaelovi, i jemu se v poslední chvíli vyhnul, ale zároveň nastavil nohu a pirát klouzal po kamenitém povrchu jako na ledě, dokud jeho hlava nenarazila do jakési bedny. Vedle něj se po kamenitém chodníku kutálel jeden z jeho zubů. Pátý pirát, poslední z bandy, se pokusil vytáhnout blaster, ale Kael k němu rychle přistoupil, vzal mu zbraň přímo z ruky a jedním plynulým chvatem jej povalil rychle na zem. Z blasteru vyjmul energetický článek a zahodil jej.
Vůdce pirátů se mezitím zvedl, setřel si prach z obličeje a rozzuřeně zamířil blasterem na Kaela. „Teď tě rozstřílím na cucky!“ Kael se na něj podíval s ledovým klidem. Jemně pohnul prsty na pravé ruce a řekl tichým hlasem: „Měl bys zapomenout na to, co se tady stalo. Vezmi svoje muže a vraťte se na loď. Iziz není nic pro vás.“
Piráti se pomalu s bolestnými nářky zvedali, někteří s pomocí svých kamarádů. Všichni měli v očích zmatek. „Sejměte ho kapitáne!“ vyhrklo z jednoho. Vůdce se zatvářil, jako by si nemohl vzpomenout, proč vlastně na Kaela míří. Otočil se ke svým kumpánům, blaster zasunul zpět do pouzdra a nahlas zařval: „Hej… nasedáme. Tady jen zbytečně ztrácíme čas. Tohle město není nic pro nás. Letíme pryč. Nečumte na mě. Dělejte!“
Piráti se ještě chvíli zmateně rozhlíželi, ale pak se začali potácet zpátky ke své lodi. Jeden z nich sledoval usmívajícího se Kaela a za ním pobavený dav: „S tebou jsme neskončili!“ křikl na něj. Kael jen polohlasně a klidně odpověděl: „Ale skončili. Skončili.“
Z davu se ozvala slova uznání a někdo snad i opatrně zatleskal. Kael se pousmál, otočil se a poplácal po rameni mladého chlapce, který ho přišel s obdivem pochválit. „Nejsem žádný hrdina,“ řekl s úsměvem a vzal si zpět svůj vak. „Jak si to udělal?“ následoval jej chlapec. „Jakto, že tě nerozstřílel?“ dívaly se na Kaela zvědavé dětské oči. „Měl jsem štěstí,“ usmál se na chlapce a chtěl pokračovat dál svou cestou. Ale neudělal ani tři kroky a doběhla jej dívka, kvůli které to celé začalo. „Díky,“ usmála se na Kaela. „Děkuju vám.“ Kael jí úsměv oplatil a chtěl jít dál. „Jsem Mee. Kdybyste něco potřeboval, mí rodiče mají pekárnu vedle v ulici. Zastavte se někdy, dostanete snídani na účet podniku,“ pronesla k vzdalujícímu se zachránci. Kael se za ní je krátce ohlédl a beze slova pokračoval svou cestou.
Když byl už kousek dál, zaslechl malé děvče, jak šeptá ke svému otci: „Kdo to je?“
„Jen kovář,“ odpověděl muž, ale v očích měl cosi jako úctu.
Kael se ještě jednou otočil, aby zkontroloval, zda piráti skutečně nastoupili do lodi a pak už jen pokračoval domů. Připravil si večeři a když seděl u okna a jedl, přemýšlel, jak dlouho ještě dokáže žít v úkrytu, než ho jeho minulost dožene. Ale pro dnešek bylo vše v pořádku – a to mu stačilo.
Napsat komentář