Autor: Jan Bureš

Kapitola 11. – Kael, mistr Jedi

Místo: planeta Coruscant
Rok: 21 BBY

Kael stál uprostřed chrámové síně, kde vysoké sloupy sahaly až k nebesům a světlo pronikalo skrze velká okna. Ticho a očekávání utvářelo atmosféru, kterou doplňoval tlumený dech přítomných Jediů, včetně členů nejvyšší rady. Před Kaelem stál mistr Yoda, jeho malá postava vyzařovala neobyčejnou sílu a klid. Vedle něj se tyčil majestátně mistr Mace Windu, s vážným a soustředěným pohledem, který však v Kaelových očích nesl i respekt.

Yoda pomalu pozvedl ruku a promluvil: „Velký krok, učinil jsi, Kaele Rindare. Mistr Jedi jsi nyní. Cestu dlouhou a náročnou za sebou máš, ale větší zodpovědnost teď čeká tě.“

Mace Windu přikývl a dodal: „Tvá oddanost Síle a moudrost, kterou jsi prokázal, jsou příkladem pro nás všechny.“

Další Jediové, kteří stáli kolem, tiše přikývli, jejich pohledy byly plné uznání. Mezi nimi byla i žena s hlubokým klidem v očích, mistryně Siala, která jemně pokývala hlavou. Kael zavřel oči, zhluboka se nadechl a cítil, jak se Síla kolem něj proudem rozlévá. Vnímal zodpovědnost, kterou mu tato hodnost přinesla, ale i klid, který vycházel z přesvědčení, že kráčí správnou cestou.

Yoda ještě jednou promluvil, tentokrát tišeji, téměř jako šeptem: „Temnota číhá v stínech stále, ale světlo v tobě nikdy nezhasne. Moudrost a sílu spojit musíš. Cesta před tebou, těžká bude, ale s vírou v Sílu přežiješ. Ta tvým spojencem je a vždy bude.“

„Doba je zlá a galaxie potřebuje naši pomoc a ochranu více, než kdy předtím. Válka je výsledkem narušení rovnováhy. Temná strana získává převahu, proto je potřeba, aby každý z nás bojoval ze všech sil za mír a spravedlnost pro všechny. Víme, že jsi příkladný Jedi oddaný vyššímu dobru, i proto si titul mistra zasloužíš,“ dodal mistr Windu hrdě.

Kael pokynul hlavou, v duchu slíbil, že bude stát pevně, ať už přijde cokoliv. Stal se mistrem Jedi, ale věděl, že pravá zkouška teprve začíná. Pomalu otevřel oči a srdce mu stále tlouklo v rytmu Síly. Cítil v sobě nové povědomí, nový smysl a odpovědnost. Každý člen rady k němu přišel, aby mu vyjádřil respekt. Někdo úklonou, někdo podáním ruky, jiní jej poplácali po rameni. S pokorou všem poděkoval a vyšel ven z chrámové síně na slunečný dvůr. Vzduch byl chladný a voněl po dešti, jeho kroky zněly ozvěnou v tichu rozsáhlého nádvoří. Kael se rozhlédl kolem — kamenné sloupy, vysoko rostlé stromy a v dálce nekonečný hukot Coruscantu. Ale jeho oči se brzy zastavily na jedné postavě stojící ve stínu u kamenné zdi. Byl to mistr Tarin Vosk, jeho vlastní učitel, jeho průvodce a přítel z dob padawana. Kaelovo hrdlo sevřela slabá bolest. Vosk při udělení titulu nebyl. Ačkoliv jeho slova a rady mu vždy pomáhala, dnes při tom chyběl. Věděl, že to není náhoda. Namířil své kroky k němu.

„Mistře Vosku,“ začal Kael tiše, „proč jste nebyl uvnitř? Doufal jsem, že tam budete…,“ jeho hlas zněl nejistě, možná i trochu zklamaně.

Mistr Vosk se přiblížil a položil Kaelovi ruku na rameno — pevnou, ale laskavou. „Kaeli,“ řekl s nádechem smutku, „cesty naše jsou spletité a někdy nás Síla zavede na jiné stezky, než bychom chtěli. Moje nepřítomnost dnes nebyla kvůli tobě. Měl jsem jiné povinnosti, které nešlo odložit. Válka je teď pánem našich životů. Zrovna jsem se vrátil, ale v Síle jsem s tebou byl a budu pořád. To moc dobře víš, můj učedníku.“

Kael přikývl, snažil se pochopit. „Vím, mistře, ale přesto jsem si přál, aby jste tam byl. Vy jste mě vedl od začátku. Vše jste mě učil.“

Vosk se usmál, i když smutek v jeho očích nezmizel. „Jsem hrdý na to, čeho jsi dnes dosáhl. Vše ses naučil sám, já ti jen ukázal cestu. A věř, že jsem s tebou byl na každém kroku tvé cesty — i když jen v myšlenkách. Síla nás spojuje, a tak to i zůstane. Navždy.“

Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho, naplněné nevyřčenými slovy a hlubokým porozuměním.

Kael se narovnal, zatnul pěst a rozhodně řekl: „Pak půjdu dál, mistře — s vámi v srdci i v Síle.“

Mistr Vosk přikývl. „Tak to má být, učedníku. Cesta mistra Jedi je teprve před tebou. Budeš velký mistr Jedi. Jsem na tebe pyšný,“ usmál se s otcovskou hrdostí.

11. 3. 2026
Tři lovci

Místo: planeta Zeffo-7 / orbitální stanice 9-Arna
Rok: 29 BBY

Zeffo-7, planeta v koutě galaxie, kde rez má větší cenu než čest. Atmosféra zde chutnala po železe a vzduch škrábal v krku. Planeta byla jen gigantickým hřbitovem lodí, kde se tisíce tun starého šrotu vznášely v umělých magnetických polích nad povrchem planety. Z komínů, které vyčnívaly z povrchu, pod kterým duněly recyklační a tavící pece, vycházel kouř různých barev, a tak mělo místní slunce každou chvíli jinou barvu. Přistát zde vyžadovalo buď mistrovskou ruku, nebo naprostý nedostatek pudu sebezáchovy.

K nákladní plošině 4, což byla vlastně obrovská vrata pro transportní lodě, se snášela Korellian Shadow – elegantní, tichá loď s černým nátěrem, která vypadala jako dravý pták. Když přistála, s mohutným syčením se otevřela její rampa a zahalila jí bílá pára. Po ní sestoupil Krellis. Jeho kroky na zrezivělém kovu zněly dutě. Upravil si koženou rukavici na kyborgické pravici, jejíž servomotory tiše vrněly. Už dávno nebyl člověk. Různé části svého těla postupem času vylepšil různými implantáty nebo náhradami, a pokud na sobě měl svou helmu, kdokoliv by jej měl spíše za droida. Krellis byl muž řádu. Jeho zbroj byla čistá, jeho pohyby úsporné. Aktivoval vizor v helmě a začal skenovat zbytky starého křižníku třídy Venator, který se tyčil před ním jako kostra pravěkého netvora. „Kdepak jsi, Grakkusi,“ zamumlal, jeho hlas zněl jako drcení štěrku.

Několik podlaží pod povrchem, v temnotě, kde se kondenzovala vlhkost a páchl tlející olej, se pohnulo něco masivního. Skorr nepotřeboval drahé skenery. Trandoshanský lovec měl žluté oči, které vnímaly teplo, a nozdry, které dokázaly vycítit strach na kilometr. Jeho těžký dech vyvolával v šeru jemnou mlhu. Přitáhl si popruh své masivní vibrosekyry a olízl si nos dlouhým, rozdvojeným jazykem. Skorr tu byl už dobré dvě hodiny. Čekal. Lovec není ten, kdo spěchá. Lovec je ten, kdo je trpělivý a stane se součástí stínu, aby svou kořist překvapil.

A pak tu byl Vance Mill přezdívaný Magor. Vance se svou lodí, která pravděpodobně asi ani nebyla jeho, nepřistál, on v podstatě ztroskotal o pár kilometrů dál a zbytek cesty urazil na vznášedlovém prkně, které vypadalo, že se při každém náklonu rozpadne. Jeho oči neustále těkaly a na opasku mu chrastily desítky podomácku vyrobených granátů. Vance nevypadal jako lovec. Svým zevnějškem měl blíže ke kořisti anebo k žebrákovi z nejnižších pater nejbohatších planet. „Už tam budeme, holky, už tam budeme,“ mumlal si pro sebe a plácal po kapsách své mastné vesty, ve kterých se hýbali malí mech-pavouci. Vance byl ten typ člověka, který by odpálil celou budovu, jen aby dostal pavouka na zdi, ale jeho intuice na peníze byla děsivě přesná.

Grakkus Vane, byl postarší zloděj z nižší ligy, který si tentokrát ukrojil velké sousto. Seděl a třásl se v rohu temné, opuštěné strojovny. Ve snaze se ukrýt, se v útrobách obřího vraku jednoduše ztratil. Tenhle tlustý podvodník si myslel, že ukrást šifrovací jádro Huttům a snažit se jej prodat na černém trhu, je dobrý nápad. Byl špinavý, hladový a vyděšený. Ozvalo se skřípění kovu o kov a pak velká rána. Dveře se rozletěly pod tlakem Krellisovy boty. Lump hlasitě vykřikl, zakopl a upadl, až to zadunělo. Krellis vstoupil, blaster v ruce, namířený přesně na Grakkusovo čelo. „Grakkusi Vane. Jménem Cechu…“

„…je tenhle cíl můj, kyborgu,“ ozvalo se z druhého konce místnosti. Skorr vystoupil z páry unikající z potrubí. Jeho postava zaplnila celé dveře. Vibrosekyra se mu v rukou rozbzučela nízkým, hrozivým tónem. „Cítím tvůj olej, plechovko. Zmiz, nebo ti vytrhnu tu tvoji mechanickou hračku i s ramenem.“

Krellis ani nemrkl, ale hlaveň jeho zbraně se mírně stočila ke Skorrovu břichu. „Skorr Naar. Je mi líto, ale já tu byl první. Dle článku 4 Kodexu. Ten, kdo vstoupí do bezprostředního kontaktu s cílem jako první…“

„…má smůlu, protože já už jsem podminoval celou tuhle sekci!“

Oba lovci ztuhli. Na jedné z trubek vedoucí podél zdi seděl ve stínu Vance Mill a v ruce držel dálkový detonátor, který vypadal jako stará dětská hračka, ale červená dioda na něm blikala s naprostou vážností. „Čau kluci! Krellisi, pořád tak upjatý? A Skorre, stále smrdíš jako mokrá ještěrka. Grakkus jde se mnou. Moje drony ho našly už před hodinou, jen jsem čekal, až mi sem naženete obecenstvo,“ usmál se svými zkaženými zuby. Pomalu vystoupil ze stínu a hodil bledému Grakkusovi roubík a pouta. „Buď tak hodný a tohle si nasaď, než to tady s kamarády vyřešíme,“ mrknul na něj šibalsky. Grakkus nezaváhal a třesoucíma ruka si nejdříve ucpal ústa a pak si spoutal ruce. „Hodný chlapec,“ poplácal jej Vance po hlavě. Nastal moment, kterému se v Cechu říkalo „Uzel“. Tři zbraně, tři lovci, jeden cíl uprostřed, který si všiml, že kousek od něj je vstup do ventilační šachty.

„Jestli to zmáčkneš, Vanci,“ řekl Krellis ledově klidným hlasem, „přijdeš o ruku dřív, než ten signál doletí k náloži. A Skorr tě pak sežere k večeři.“

„Hssss… pravda,“ zasyčel Trandoshan. „Ale ty, kyborgu, zemřeš jako první. Tvoje zbroj je sice hezká, ale moje sekera krájí durastel jako máslo.“

Vance se nervózně zasmál a pevněji stiskl detonátor. „Hele, pojďme se bavit jako lidi. Teda… jako dva lidi a jedna přerostlá ještěrka,“ Skorr vztekle zasyčel, ale Vance pokračoval. „Dobře, dobře. Promiňte. Jako člověk, poločlověk a ten vrčící plaz támhle. Padesát tisíc kreditů. To je hodně peněz. Co kdybychom to… já nevím… rozdělili? Ne toho chlapa, tu odměnu, samozřejmě,“ a zase vycenil svůj odpudivý chrup.

„Kodex nezmiňuje dělení, pokud nejsou lovci v oficiálním týmu,“ poznamenal Krellis, ale bylo vidět, že kalkuluje. „Ale… pokud bychom se dohodli na společném zajištění, mohli bychom se vyhnout vzájemné eliminaci,“ dodal.

„Já se nedělím o jídlo ani o kořist!“ zařval Skorr a udělal krok vpřed. „Na Kodex vám kašlu. Cech tady není a když z vás udělám žrádlo pro červy, budu mít odměnu a o dva konkurenty míň,“ dodal výhružně.

„Proto taky nemáš přátele a jsi takový mrzout,“ zašklebil se na něj Vance a odplivl si.

„Nepotřebuju přátelé, nepotřebuju nikoho,“ odsekl vztekle Skorr. Grakkus se začal pomalu po zemi sunout k rezavé mříži.

„Chyba. Kdybys měl nějaké přátele, mohl by ses vypovídat, ulevit svému srdci a zbavit se všeho trápení a nahromaděného vzteku. Ale chápu, že žít s tímhle obličejem není jednoduché. Když tě někdo vidí, říká si, zda se s tebou přátelit nebo se nechat sežrat,“ Vance vyprskl smíchem. Ani Krellis neskryl skrze svou helmu smích.

„Já tě zabiju!“ zařval Skorr, až mu z úst létaly sliny. Vyskočil a máchl sekyrou. Trubka, na které Magor seděl povolila a zřítil se na kovovou podlahu. Skorr se znova rozmáchl, zatímco Vance tasil blaster.

V tu chvíli Grakkus, využívající jejich hádky, prorazil nohou zrezivělou mříž, jako by byla ze skla a skočil do šachty. Jenže Grakkus byl… no, měl rád jídlo. Šachta byla stará, prorezivělá a on byl příliš těžký. S ohlušujícím skřípěním se celá konstrukce utrhla a Grakkus i s kusem potrubí propadl o podlaží níž, přímo do automatického nákladního modulu, který se právě odlepoval od servisní plošiny, aby dopravil náklad do tavírny.

„To snad ne!“ vyštěkl Vance, nechal naštvaného ještěra ještěrem a bez přemýšlení skočil za Grakkusem. Krellis a Skorr se na sebe podívali jen na zlomek vteřiny a pak se vrhli do díry v podlaze taky.

Následovala scéna, kterou by žádný seriózní kronikář Jediů nikdy nezapsal. Tři elitní lovci galaxie se rvali v hromadě starého šrotu na palubě automatického transportéru. Skorr se snažil chytit Grakkuse, ale Vance mu do cesty hodil pár kouřových granátů, které místo toho zasáhly Krellisovy senzory, takže kyborg začal střílet do stropu jako zběsilý.

„Vypni to! Vypni ten plyn!“ řval Krellis, když jedna z jeho střel zasáhla nádrž s hasicí pěnou.

Během vteřiny byl celý prostor plný bílé, lepkavé hmoty. Skorr v ní klouzal jako namydlený, Vance se v ní snažil plavat a Krellis se pokoušel zachovat důstojnost, i když jeho helma vypadala jako sněhová koule. Grakkus, celý od pěny a krve, se pokusil vylézt ven, ale Skorr vystřelil ze svého předloktí tenké lano, které se lumpovi omotalo kolem nohy a přitáhl ho k sobě jako obří pavouk. „Mám tě, červíčku!“

„Pusť ho, Skorre, nebo ti do té tlamy nacpu svůj termální detonátor!“ šíleně pištěl Vance a tvářil se skutečně jako blázen.

Krellis vstal, otřel si vizor a zvedl ruku. „DOST! Všichni. Podívejte se, kde jsme,“ ukázal prstem dopředu.

Nákladní modul zatím opustil útroby vraku a pokračoval do komplexu v podzemí. Jakmile se jeho magnetické kotvy zamkly do vodící kolejnice, trhl sebou. „Pánové,“ ozval se Krellis skrze pěnu, která mu tuhla na bradě, „tato loď letí do tavicí pece.“

Grakkus Vane v rohu začal zoufale výt přes roubík, když uviděl skrze průzor blížící se žhavé hrdlo drtičky.

„Vanci! Udělej s těmi dveřmi něco, nebo nás všechny promění v ingoty!“ zařval Skorr, jež viděl jedinou cestu ven skrze vrata nákladního prostoru.

„Pracuju na tom, pracuju!“ Vance Mill vyhrabal z kapsy své vesty malého kovového pavouka. „Běž, krasavče, ukaž jim, co je to zkrat!“ Malý droid vběhl do ovládacího panelu dveří a o vteřinu později vybuchly pojistky v gejzíru jisker. Rampa transportéru se s trhnutím pootevřela do mrazivého vzduchu vrakoviště.

Krellis aktivoval dálkové ovládání své lodi. Jeho Korellian Shadow se vynořila z mlhy pod nimi jako stříbrný přízrak. „Skočte!“ křikl.

Byl to chaos. Skorr popadl Grakkuse pod paží jako pytel brambor, Vance se ho držel za nohu a Krellis je oba jistil tryskami v botách, i když je hasící pěna, od které byl Krellis od hlavy až k patě, chvílemi dusila. Dopadli na rampu jeho lodi vteřinu předtím, než se transportér s ohlušujícím skřípěním zřítil do drtičky. Zkrat vyřadil kompletně automatické řízení, takže byl modul sešrotován i se svým nákladem.

O dvě hodiny později už nebylo po blátě a pěně ani stopy, ale napětí v kokpitu lodi by se dalo krájet. Nikdo nemluvil a lovci se na sebe téměř nepodívali. Jen Grakkus se třásl, žmoulal roubík a jeho vyděšené oči pozorovaly střídavě všechny tři zabijáky. Přistáli na orbitální stanici 9-Arna, neutrálním uzlu, kde Cech provozoval jednu ze svých regionálních poboček.

Vlekli Grakkuse chodbou, která voněla po sterilním kovu a levné kávě. Na konci bylo malé okénko ve zdi. Přepážka. Za ní seděl postarší Durosan s povislou kůží a unavenýma červenýma očima – administrátor Cechu.

„Grakkus Vane,“ pronesl Krellis a hodil Grakkusův identifikační datapad na stůl. „Živý a víceméně vcelku. Chceme svou odměnu. Padesát tisíc kreditů.“

Administrátor se ani nepodíval na zajatce. Místo toho se zahleděl na obrazovku svého terminálu, která začala zběsile blikat červeně. „Ach ano… incident na Zeffo-7. Korporace ‚Recyklační systémy Zeffo‘ už poslala hlášení. Byli docela… expresivní.“

„Tomu tedy říkám rychlost,“ poznamenal Krellis. Vance Mill se nervózně zasmál. „No tak, pár zničených trubek a jedna stará loď… to je v rámci provozních rizik, ne?“

Administrátor si povzdychl a začal vyťukávat čísla. „Podívejme se na to. Podle záznamů z bezpečnostních kamer slévárny jste způsobili: Strukturální poškození plošiny číslo 4. Dále poškození a ztráta automatického transportního modulu řady B. Kontaminace vnitřních prostor průmyslovou hasící pěnou…“ podíval se na ně nechápavě, „…pěna?“
Vance Mill jen s ironickým úsměvem rozpažil, zatímco jeho komplici stáli nehnutě jako sousoší. Administrátor se na ně ještě chvíli díval a pak zase sklonil hlavu k obrazovce. „Cech musel tyto nároky uznat, abychom v systému Zeffo nepřišli o licenci k lovu. Vaše činy ohrozily dobré jméno Cechu. Škoda byla tedy vyčíslena na 30 000 kreditů.“

„To je loupež!“ zařval Skorr a práskl pěstí do přepážky. „To my jsme ty škody utrpěli! Podívej se na mě!“ ukázal na potrhanou a ušpiněnou kombinézu a oděrky po celém těle, včetně pár chybějících šupin na své kůži. „Takhle si přátele neuděláš,“ šeptnul mu Vance do ucha, načež musel rychle uhnout, aby neschytal ránu do obličeje od vrčícího Trandoshana.

„A to není vše,“ pokračoval Durosan monotónně. „Administrativní poplatek za vyřízení škodní události činí tři tisíce kreditů. Poplatek za použití orbitálního doku dva tisíce kreditů. A srážka za odevzdání cíle s pohmožděninami, které nebyly v původním popisu – dva tisíce.“

Krellisovi ztuhly rysy. „Kolik zbývá?“

Durosan otočil obrazovku k nim.

Konečná suma k vyplacení: 13 000 kreditů.

„Třináct tisíc?“ vyhrkl Vance. „To je… to je… počkejte…“ začal počítat na prstech, „to je čtyři tisíce tři sta třicet tři na hlavu! To mi nezaplatí ani ty granáty, co jsem tam nechal!“

„A jeden kredit zbývá,“ dodal administrátor a položil na pult malý kovový žeton. „Ten si můžete rozdělit třeba v kantýně. Přeji hezký den,“ uzavřel celou záležitost.

Lovci vyšli ven na hlavní promenádu stanice. Grakkus Vane už byl v rukou stráží a mířil k Huttům, kde ho čekal osud mnohem horší než srážky z odměny. Stáli tam a mlčky zírali na své výpisy z účtů. „Příště,“ zavrčel Skorr a jeho vibrosekyra se nebezpečně zaleskla, „příště ho sežeru hned na místě a ušetřím nám cestu.“

„Příště,“ dodal Krellis a upravil si poškozený vizor, „si pořádně přečtu pojistné podmínky v mé cechovní smlouvě. Tohle byla logistická katastrofa.“

Vance Mill si pohrával s tím jedním přebývajícím kreditem a díval se na své dva společníky. „Hele, pořád jsme naživu. Nakonec to byla zábava, ne? A Krellisi, ta tvoje loď je vážně rychlá. Co kdybychom…“

Oba lovci se na něj podívali s takovým výrazem, že Vance raději polkl zbytek věty.

„Byl to jen nápad! Jen nápad…“ zamumlal. „Ale kdybyste někdo chtěl, vím o jednom kšeftu na Ord Mantell. Osmdesát táců. Fakt drsnej týpek. Vrahoun. Odměnu na něj vypsala samotná republika. To by byl skutečný lov. A myslím, že tam žádná recyklační korporace není…,“

Skorr si odplivl a šel svou cestou. Krellis se vydal na druhou stranu k dokům, ale ani jeden z nich neřekl „ne“. Neřekli nic. Kráčeli chodbou pryč od sebe, osamělí dravci v galaxii, která je právě oškubala, ale věděli, že se jejich cesty dřív nebo později zase zkříží. Protože v tomhle vesmíru nebyla nouze o tlusté podvodníky, ale o lovce, kteří přežijí vlastní hloupost, byla nouze vždycky. Vance se díval za Skorrem. „Stejně vím, že mě máš rád, šupináči,“ ale nedostalo se mu ani ohlédnutí. Tak se rozběhl za Krellisem. „Krellisi, příteli. Víš, já svou loď na tý planetě rozsekal, tak kdybys mě kousek svezl…,“ ale Kreliss nastoupil do výtahu a dveře se za ním zavřely. Vance tam stál sám. Ušklíbl se, poškrábal se na hlavě plné mastných kudrlin, pak se podíval na kredit ve své dlani a oči se mu šibalsky zaleskly. „Jejich škoda, dám si toho panáka v kantýně sám,“ otočil se čelem zad a vítězně vykračoval do místního baru.

9. 3. 2026
Kapitola 10. – Ravok

Místo: planeta Onderon
Rok: 17 BBY

Byl to další den v hlavním městě Iziz na Onderonu. Slunce zalévalo jeho prašné ulice zlatavým světlem. Kael byl ještě v kovárně. Zněly údery jeho kladiva dopadající na rozžhavený kus železa, když do dílny vtrhl zadýchaný mladík.

„Darvene!“ vyrazil ze sebe a opřel se o rám dveří, lapajíc po dechu.

Kael se pomalu otočil, otřel si ruce do kožené zástěry a tázavě pohlédl na chlapce.

„Co se děje, Fille?“
„Viděl jsem… Ravoka! Ten… ten lovec odměn! Je tady!“

Okamžitě to vzbudilo pozornost všech v kovárně. Ostatní řemeslníci se přestali věnovat práci a přistoupili blíž. Jeden z nich, starší muž s šedými vousy, si zamyšleně promnul bradu.

„Co by tady dělal takový zabiják?“ zamumlal. Nebyl snad nikdo, kdo by onoho maskovaného lovce neznal nebo alespoň jeho jméno. Kael se lehce zamračil a přikývl. Ravok. Znal to jméno z povídaček a různých vyprávění. Kamkoliv lovec dorazil, všichni se klidili z ulice kudy procházel.
„Kde si ho viděl?“ zeptal se Kael tiše.
„Prochází hlavní ulicí. Myslím, že jde sem, sem do naší ulice. A… má s sebou toho droida. Všichni se mu klidí z cesty,“ vykoktal Fill.
Kael kývl a sundal si zástěru. „Pojďme se podívat,“ pronesl. Jeho hlas nezněl ani vzrušeně, ani vystrašeně. BS-8 se k nim automaticky přidal.

Když se dostali ven, ulice už byla téměř prázdná. Lidé se schovávali v domech nebo sledovali dění z bezpečné vzdálenosti. A pak ho spatřili – vysoká postava v kápi a černém brnění s maskou, která zcela zakrývala obličej. Za ním se nesl jeho droid, HK-51, kovový přízrak s červeně zářícíma očima. Štíhlý, kovově stříbrný očividně bojový droid s robustním hrudním plátem a dlouhými mechanickými pažemi zakončenými drtivými prsty. Působil jako neúprosný nástroj na zabíjení. Ravok se zastavil u jednoho domu v ulici a hlasem, který zněl jako skřípot kovu, promluvil.

„Vyjdi ven Maskale Fexi. Mám tě přivést živého, ale nerad bych změnil plán.“

Nic se nedělo. Ravok chvíli vyčkával, pak pokynul droidovi, aby otevřel dveře. HK-51 bez zaváhání přistoupil, chytil velké kovové panely a za skřípavého zvuku je pomalu odsunul stranou. „Potvrzení: Rozkaz splněn,“ pronesl chladným mechanickým hlasem. Když se průchod uvolnil, droid ustoupil, aby jeho pán mohl vejít. Nějakou dobu bylo ticho. Všichni kolem byli v očekávání, co bude dál. Pak se z útrob domu ozvaly tiché dunivé rány, jako by někdo převracel nábytek. Lidé v okolí ani nedutali. Po několika minutách ticha se ozval zvuk rozbitého skla a oknem prolétla postava – muž, který dopadl na prašnou cestu jako hadrová panenka.

Ravok se po chvíli elegantně vyhoupl oknem za ním. Muž na zemi se snažil postavit, ale HK-51 mu mechanicky přišlápl hrudník. Ravok k němu pomalu přistoupil, vzal ho za límec a zvedl na nohy.

„Ty sis vážně myslel, že se přede mnou schováš?“ pronesl chladně. Pak mu připnul pouta a pokynul droidovi.
„Odveď ho na loď,“ přikázal.

Droid kývl, zvedl zajatce jednou rukou jako by nic nevážil a nesl ho ulicí. Lidé se krčili v postranních uličkách, napjatí jako struny. Najednou se z domu vyřítil další muž s blasterem. Měl strach, ale rozhodnost mu dodávala odvahu. Vystřelil na Ravoka, ale minul. Lovec se bleskově otočil a jeho blaster vyštěkl. Útočník zakřičel bolestí. Zbraň mu vypadla z ruky a on sám se zhroutil na kolena, držíc si spálené zápěstí.

„Zrůdo! Nemáš právo!“ vykřikl, plný bolesti a vzteku.
„Právo?“ ozvalo se z pod masky. Ravok přistoupil k muži, aniž by věnoval jediný pohled lidem okolo. Uchopil muže za hrdlo a vytáhl malý skener. Přitiskl ho k jeho tváři a chvíli čekal na výsledek.
„Mizerná odměna,“ pronesl. „Nestojíš za námahu.“

Pak ho prostě pohodil na zem a chladnokrevně jednou ranou zastřelil. Lidé kolem zděšeně vykřikli a někteří se rozprchli. Ravok pomalu zasunul blaster do pouzdra a rozhlédl se.

„Zloděj,“ pronesl stroze. „Uprchl z trestanecké kolonie. Nezaslouží slitování.“

Pak, jako by se nic nestalo, se otočil a vykročil za svým droidem. Ulice byla prázdná, jako by kolem prošla smrt sama.

Kael to vše sledoval. Ravok byl přesně takový, jakého ho popisovali – chladný, nemilosrdný a efektivní. Bez váhání zničil kohokoli, kdo mu stál v cestě.

„Tak to je Ravok,“ zamumlal Fill vedle něj třesoucím se hlasem.

Kael nepřítomně přikývl. Věděl, že muž jako Ravok nevěří na náhody. Jeho přítomnost v Izizu by příště mohla znamenat potíže pro všechny.

Jakmile Ravok a jeho droid zmizeli za rohem, napjaté ticho v ulici se pomalu rozplynulo. Jako by se to ani nestalo. Seběhlo se to rychle. Jen rozbité okno a sklo na ulici odrážející sluneční paprsky zůstaly jako důkaz. Lidé se opatrně vrátili ke svým každodenním činnostem, ale na jejich tvářích zůstával výraz strachu a šoku. V kovárně se začalo znovu ozývat bušení kladiv a syčení rozžhaveného kovu, ale konverzace byla o něco tišší než obvykle.

Kael se vrátil ke své práci, ale myšlenky se mu neustále vracely k Ravokovi a jeho podivnému společníkovi. Když mlčenlivě zatloukal nýt do čerstvě vykovaného plátu, jeho zvědavost nakonec zvítězila.

„Hej, Terysi,“ oslovil jednoho z kovářů, který se právě snažil opravit zlomené kleště. „Víš, co to bylo za droida? Ještě jsem nic takového neviděl.“
Terys, vysoký a štíhlý muž s potrhanou zástěrou, zavrtěl hlavou. „Já nevím, mistře. Vypadalo to jako nějaký starý model, ale evidentně dobře modernizovaný. Nikdy jsem nic takového neviděl. A upřímně… už ani nechci.“

Ostatní v kovárně jen pokrčili rameny a věnovali se svým úkolům. Nikdo z nich nebyl příliš zběhlý ve starých technologiích nebo modelech droidů. Kael se zamračil a přemýšlel, až nakonec pohlédl na BS-8. „Osmičko,“ zavolal na něj, „co to bylo za droida? Tady nikdo netuší, co to bylo.“

BS-8 se pomalu otočil, červené světlo uprostřed jeho hlavy zablikalo. „Vypadal jako model HK-51, pane.“
„HK-51?“ Kael zvedl obočí. „To mi nic neříká.“

Droid chvíli tiše zpracovával informace. „Model HK-51 byl navržen jako pokročilý bojový droid během éry Staré republiky, přibližně před 3500 standardními roky. Vycházel z dřívějšího modelu HK-47. Tito droidi byli známí svou vysokou efektivitou při lovu cílů a v eliminaci nepřátel. Většina z nich byla zničena nebo deaktivována po válkách, které následovaly po pádu Sithského impéria.“

Kael si utřel zpocené čelo a zkusil si poskládat všechny informace dohromady. „Takže je to nějaký prastarý droid? Jak je možné, že je ještě v provozu? Vypadal velice zachovale.“

BS-8 přitakal. „Zaznamenány jsou pouze ojedinělé případy přežití modelů HK-51. Nejpravděpodobnější scénář zahrnuje jejich uskladnění v dávno ztracených základnách nebo lodích. Vzhledem k jejich konstrukci by mělo být možné provést jejich reaktivaci, ačkoliv to zahrnuje náročnou opravu.“

Kael se zamyslel. „Takže Ravok musel najít jednoho z těch droidů a nějak ho opravit… nebo mu někdo pomohl. Tak či tak, mít něco takového po boku je… děsivé.“

Terys přistoupil blíž a přidal se k rozhovoru. „Zní to, jako by Ravok potřeboval něco, co je stejně nemilosrdné jako on sám.“

Kael přikývl a jeho mysl se stáhla zpět k tomu, co právě viděl. Ravok působil jako chladnokrevný stroj a jeho droid nebyl o nic méně hrozivý. Kovář znovu zvedl kladivo a snažil se přehlušit své obavy rytmickými údery, ale bylo jasné, že přítomnost lovce v Izizu přinesla do města neklid, který jen tak nezmizí.

4. 3. 2026
Kapitola 9. – Orrotu

Místo: planeta Orrotu
Rok: 17 BBY

Orrotu byla jedna ze zapomenutých planet ve vnějším pásu. Byla by už dávno pustá, kdyby zde nebylo bohaté ložisko quarnitu, který se nyní stal důležitý pro impérium. Největší doly byly na okraji malého hornického města Virell. Stálo v cestě expanzi dolů na vzácný minerál potřebný pro imperiální zbrojní systémy. Odtud pocházela většina příjmů, které živily všechny obyvatele planety. Zasedací síň městské rady byla prostorná, s okny obrácenými k dolům na jižní straně. V pozadí duněl těžební provoz, ale uvnitř panovalo dusivé ticho. Na jedné straně velkého stolu stáli členové rady – unavení, starší muži a ženy, oblečeni prostě, ale důstojně. Naproti nim stál kapitán Tharen Karr, ve své modré uniformě bez jediného zmačkání, s rukama za zády a výrazem, který naznačoval, že už dávno přestal poslouchat.

„Jak jsem už řekl, kapitáne,“ začal starosta, „lidé se nechtějí stěhovat. Virell je klíčové město pro celou planetu. Můžeme vám nabídnout přístup ke vchodu z jihu, mimo obydlí—“

Karr ho přerušil zdvižením ruky. Pomalu přešel k oknu a zadíval se ven. Jeho hlas byl klidný, až nepřirozeně klidný.

„Je zvláštní,“ řekl tiše, „jak často civilisté přeceňují mou toleranci.“
„Jak to myslíte?“ zeptala se jedna z radních s napětím v hlase.
Karr se otočil. „Přeceňujete něco, co nemám. Vaše město stojí v cestě imperiální těžbě. Všechno ostatní je irelevantní.“
„Tak nabízíme kompromis,“ řekl starosta, muž s prošedivělými vousy. „Odsuneme se blíž k útesům. Můžete začít těžbu od východu. Jen nám dejte čas.“

Karr se na chvíli zadíval na hologram nad stolem – terénní mapa, doly, obytné zóny. Pak promluvil, tiše a s tónem, který měl znít racionálně, ale zněl spíš jako rozsudek: „Vaše město stojí přesně nad nejbohatší žílou. Čas nemáme. Impérium čeká výsledky.“
„Stačí nám dvacet cyklů. Možná osmnáct. Přesuneme se—“ vrátila se do jednání radní.
„Dvacet?“ Karr se mírně usmál, ale nebylo to přívětivé. „Když požádám nadřízené o odklad, budou se ptát proč. Když řeknu, že kvůli městu s dvěma tisíci obyvateli, zasmějí se. Pak se přestanou smát. A pošlou někoho, kdo se nebude ptát.“

Odmlčel se. Pohledem přelétl všechny přítomné.

Nejmladší členka rady se nadechla: „Ale—“
„Myslíte si, že jste výjimka?“ pokračoval chladně Karr, ignorujíc protesty. „Že vás historie ušetří, protože jste sentimentální? Protože si myslíte, že na vás a vašich lidech záleží? Prokazujeme vám službu, když vám dáváme možnost město opustit. Už jste měli být dávno pryč, ale vy čekáte… slitování,“ dodal s pohrdáním.
„Ale tihle lidé nemají kam jít, kapitáne!“ vykřikl starosta. „Jsou to rodiny. Ženy, děti. Žijí tady po generace.“
Karr pokrčil rameny. „To není můj problém. To je váš problém a právě přestává existovat.“

Otočil se ke svému důstojníkovi a zástupci, poručíku Dreskovi, který do té chvíle stál tiše za ním.

„Připravte baterii. Cíl: obytné čtvrti, prioritně severovýchodní sektor.“
Poručík Dresk se mírně naklonil ke svému nadřízenému a zašeptal: „Pane… mohli bychom vyjednat evakuaci. Dát jim čas.“
Karr se k němu naklonil blíž. „Vy jste byl povýšen, poručíku?“

Dresk rychle zmlkl. Karr se narovnal a otočil se zpět k radě. Nastalo ticho. Těžké, dusné, jako před bouří.

„Evakuace začne za tři hodiny. Pokud budou občané spolupracovat, dostanou šanci odejít. Pokud ne…“
Odmlčel se a pak pevným hlasem dodal: „Vojenský postup bude pokračovat bez ohledu na přítomnost civilistů.“

Dresk přikývl, bledý. Otočil se a odešel vydat rozkazy. Starosta si ztěžka sedl. Radní se hroutili.

„Jste monstrum,“ vykřikl jeden z nich.

Karr se naposledy pousmál – chladně, téměř lhostejně a s neskrývanou arogancí.

„Ne, jen jsem ochoten dělat věci pro vyšší zájmy Impéria. Plním rozkazy. Bude tady imperiální město. Zvýšíme denní produkci o 500 %. Na vás už si nikdo nevzpomene. Čas běží, měli byste začít s evakuací,“ ukončil jednání.

Otočil se ke dveřím a v doprovodu svých vojáků opustil místnost. Radní na sebe jen zoufale hleděli. Do poslední chvíle doufali, že dosáhnout dohody. Za okny zazářil zlatavý obzor. Nad město se snášel imperiální křižník, jehož dopadající stín halil město do blížící se temnoty.

O několik hodin později stál Karr na vyvýšeném pozorovacím bodě, na kopci několik kilometrů od města, nad kterým visel imperiální křižník se zbraněmi zamířenými na civilní pozice. Mezi domy panoval chaos. Někteří lidé utíkali, jiní odmítali opustit domy.

Poručík Dresk přistoupil blíž a podal hlášení. „Evakuace není kompletní, pane. Stále jsou tam desítky, možná stovka lidí.“
Karr mlčky sledoval město. Čelist měl napjatou: „To je jejich volba,“ řekl nakonec. „Já svou už udělal. Čas vypršel. Začněte.“

První výbuch rozmetal severní část města v oblak prachu a trosek. Karr se nepohnul. Uvnitř cítil stín pochybnosti. Ale na povrchu zůstal chladný. Jeho jméno nebude spojováno se selháním. Druhá salva zasáhla střed města. Výbuch otřásl zemí a do všech stran se valila vlna prachu. Domy se hroutily jako domečky z karet. Křik – nejdřív vzdálený, pak náhle umlčený – se ztrácel v řadě explozí. Kapitán Karr stál nehnutě, ruce měl založené za zády a hleděl na tu zkázu. Na jeho tváři se neobjevil ani náznak výčitek, jen chladný, odtažitý výraz. V očích však na okamžik probleskla úzkost – ne kvůli městu, ale kvůli tomu, jestli bude rozkaz pochopen jako síla… nebo slabost.

Poručík Dresk stál o krok zpět a sledoval nevinné město v plamenech a prachu. „Celá západní část hoří, pane,“ řekl tiše. „Zbytek města stále stojí,“ dodal.

Karr pomalu přikývl. „Pak pokračujte.“ Několik sekund stál, jako by chtěl ještě něco dodat, ale pak se jen tiše otočil a vykročil po rampě do svého raketoplánu. Než nastoupil, ještě se otočil k veliteli dělostřelecké jednotky: „Nepřestávejte, dokud nebude srovnáno se zemí každé obydlí,“ pronesl suše. „Ať si každý další rozmyslí dvakrát, než začne vzdorovat vůli Impéria.“

Velitel polkl a přikývl, pak pohledem uhnul stranou. Karr nastoupil do raketoplánu. Ten se vznesl bez otálení, zatímco za ním otřásl krajinou další výbuch. Bombardování pokračovalo. Bez cíleného výběru. Jednotlivé výbuchy se slévaly v jeden dlouhý, nepřerušovaný hukot. Krajina se měnila v pustinu. Prach stoupal k nebi a zakrýval oblohu, zatímco slunce mizelo za horami, jakoby se na tu hrůzu nemohlo dívat. Až bude Karr večer sedět ve své kajutě, nebude mluvit o tom, co se stalo. Ale bude vědět, že přinejmenším nikdo nezpochybnil jeho rozkaz a on splnil ten svůj.

25. 2. 2026
Proč Anakine?

Rok: 19 BBY

Byla jen tma. A v té tmě zněly hlasy.
„Ty jsi vyvolený.“
„Miluji tě.“
„Ne, ne, prosím…“
„Mistře Skywalkere?“
„Tohle Jediové nedělají…“
„Musíš proniknout závojem lží, který kolem tebe utkali Jediové.“
„Věř mi, příteli…“
„Anakine, zlomil jsi mi srdce. Vybral sis cestu, na které tě nemůžu následovat.“
„Co jsi to udělal?!“
„Je s tebou spojena velká síla. Od teď budeš znám jako Darth Vader.“
„Anakine, kancléř Palpatin je zlo.”
„Byl jsi můj bratr, Anakine! Měl jsem tě rád.“
„Zdá se, že jsi ji v záchvatu hněvu zabil.“

Pak už jen křik plný bolesti a utrpení. Každé slovo bylo jako kapka jedu. Některé pronesené šeptem, jiné jako ostrý výkřik. A všechny známé, protkané zvuky pohybů světelného meče. Mezi nimi medový hlas Palpatina, potom Padmé, pak Obi-Wan. Vzápětí dětské hlásky. Ty byly nejhorší. Drobné, křehké, a přesto těžší než všechna slunce galaktické říše.

Anakin, teď už několik týdnů jako lord Darth Vader, učedník Darth Sidiouse, otevřel oči. Jeho pohled se zastavil o sklo nádrže. Pravidelné řetězy malých bublin stoupaly nahoru. Těžká, viskózní kapalina bacty ho držela ve stavu, který nebyl spánkem, ale ani bděním. Bolelo ho dýchat, bolelo ho být. Jeho zranění bacta vyléčit nedokázala, mohla jen mírnit bolest, která i přesto byla téměř nesnesitelná.

Důmyslný mechanismus jej vyjmul z nádrže. Jakmile byl mimo léčivou tekutinu, bolest se nadechla k útoku na jeho smysly. Stál tam na podstavci, na svých kybernetických nohách. Několik mechanických paží lékařského droida mu ošetřilo kůži a všechny rány. Jeho tělo bylo jako jedna velká jizva. Bolest se drala ven přes Anakinovy zaťaté zuby, ale to bylo vše, co na sobě dal znát. Následovalo oblékání. Postupně jedna část obleku za druhou. Více než oblek to byla schránka, která mu pomáhala dýchat, žít a přežít. Jako poslední byla helma. Po jejím nasazení mohl dýchat mnohem snadněji. Přechod mezi nádrží a zbrojí bylo jako mučení. Každý den, znova a znova. Do jeho očí pronikalo tlumené světlo přes helmový displej, který mu přetvářel realitu v chladné ukazatele v chladných barvách. Darth Vader sestoupil z podstavce a krok po kroku vyšel ven ze své kajuty. Byl nový den.

Hlasy ho probudily z toho, čemu teď říkal spánek i další ráno. V kajutě, kam se uchyloval na konci každého dne, byly stěny tak tlusté, že by neprošel ani křik tisíců lidí. A přesto je slyšel. Všechno, co kdy slyšel od lidí, které miloval. A které ztratil.

Na můstku své lodi se věnoval rutinním zprávám. Od kapitána si s pohledem upřeným do prázdna vyslechl hlášení o stavu flotily, o sektorech, kde je potlačovaná vzpoura. Důstojníci poznali, že Lord Vader neposlouchá.

„Anakine?“ ozvalo se.

Jeho hlava se prudce otočila. Všichni zpozorněli. Kapitán byl zaskočený. Nechápal, proč se Lord Vader prudce otočil. Obával se, že se mu nelíbil obsah hlášení. Ovšem Vadera v tu chvíli flotila ani boje nezajímaly. Zbytek dne strávil sám, mlčky, beze slov, bez pohybu ve své kajutě. Ale v jeho hlavě to tepalo a hlasy se stále vracely.

„Anakine…“

Tichý ženský hlas ho probral v nádrži další den. Když mu automatické systémy připnuly plášť k jeho zbroji. Vyšel do chodby. Rozhlížel se. Nikde nikdo. Toho dne jej čekala inspekce pokroku výstavby Hvězdy smrti. Orson Krennic, vrchní velitel výzkumu a výstavby, a jeho šéf inženýr podávali hlášení celou věčnost. Vaderova mysl byla však zaměstnána vzpomínkami, výčitkami a bojem s hlasy, které mu zněly v hlavě. Když pak procházel šedými chodbami, koutkem oka zahlédl siluetu v šatech. Šla za ním. Otočil se. Byla pryč, ale jakoby cítil známou vůni. Když se vracel raketoplánem na svou loď, komunikátor v helmě slabě zasyčel. Žádný signál. Jen to samé jméno a známý hlas.

„Anakine…“

Pilot se otřásl jakoby mu někdo za límec nalil ledovou vodu. Zmateně se rozhlédl, promnul si šíji.

Hlasy nepřestaly ani v dalších dnech. Mluvily, i když Vader z orbity pozoroval, jak střely ničí cíle na povrchu planet.

„Proč?“ šeptalo dítě.
„Příteli…“ pronesl Obi-Wanův hlas, těsně u ucha.
„Zradil jsi nás,“ ozval se Mace Windu.

V noci, když vešel do své kajuty, sundal plášť a pověsil jej na stojan. Bylo ticho. Mezi zdmi syčel jen jeho hlasitý dech.

Pak se ozvalo: „Mistře Skywalkere!“
Něco se v něm zlomilo. „DOST!“ jeho hlas se rozlehl kajutou jako úder hromu. Hlasy ztichly.
„Proč jsi to udělal?“ ozval se po chvíli hlas malého chlapce.
Vader se pomalu otočil. U dveří stál, bosý chlapec, lemovaný slabý světlem, tak osmiletý v oděvu malého padawana. Vlasy měl rozcuchané, tvář vážnou a na těle černou stopu po zásahu světelného meče.

„Co jsi tím získal?“
„Co jsi ztratil?“
„Jak jsi mohl?“

Chlapec se přiblížil. Za ním se objevily další postavy. Děti. Stejné, jaké viděl, když byl naposledy v Chrámu Jediů.

„Jak jsi mohl?“ křičely přes sebe. „Proč?“ „Proč?“ „Proč?!“

Vader před nimi couval, až narazil na zeď. Chvěl se a rychle oddechoval.

„Přestaňte…,“ řekl polohlasně.
„Proč?“ pokračovaly děti.
„Přestaňte!“ ozval se hlasitý výkřik z jeho temné masky.
„Proč?“
Světla začala blikat, kovové stěny se zachvěly. Vader sevřel svou helmu oběma rukama. „DOST!“

Úder Síly odhodil malé padawany do prázdna. Zmizeli. Jen ozvěna jejich hlasů kroužila chodbou, než se rozplynula i ta. Vader padl na kolena. Dýchal těžce. Kontrolky na jeho obleku blikaly jako na poplach.

„Odpusť, Padmé,“ zašeptal. Tak tiše, že to nezaslechl ani on sám.

Uběhlo několik dalších týdnů. Opět hlasy. Opět probuzení. Tentokrát bez vzteku, bez boje. Přijal je. Byly jako dech – neodbytné, součást jeho existence. Smířil se s tím. Smířil se s nimi. Postel, kdysi připravená pro imperiální důstojníky, zůstávala netknutá – pro něj byla zbytečná. Jeho zničené tělo znalo jen dva způsoby odpočinku. Neúprosný chlad brnění nebo tíživé ticho bactové nádrže. Vyměnil nádrž za brnění jako každý den. Hlasy, které jej sužovaly, byly v nádrži hlasitější, rezonovaly s každou kapkou tekutiny, takže sebemenší spánek byl nemožný. Přesto věděl, že ani v brnění jej klid nečeká. Vyšel z kajuty do tichých chodeb svého Star Destroyeru. Pochopil, že mu hlasy nikdy nepřestanou šeptat a trýznit jeho duši. Věděl, že to ticho, po kterém tolik toužil, zůstane navždy něčím nedosažitelným. Jen další stíny, další výčitky, které se k němu vkrádaly, ať byl vzhůru, či ne.

24. 2. 2026
Kapitola 8. – Minulost ukrytá v sazích

Místo: planeta Onderon
Rok: 17 BBY

Na Onderonu byl jeden z mnoha obyčejných, nezajímavých dní. Slunce na obloze stálo vysoko nad hlavami obyvatel města Iziz a jeho paprsky rozpalovaly ulici. Před kovárnou, ve stínu plechového přístřešku, seděl Kael na nízké lavičce. Otevřel kovovou misku s dušeným masem a zeleninou, kterou mu připravila paní Brava, manželka jeho zaměstnavatele. Každý den chystala oběd všem v kovárně. Její jídlo bylo tak dobré, že by někteří dělníci klidně pracovali za méně kreditů jen, aby si mohli přidat. Kael jedl mlčky, zadumaně zíral do dálky a vychutnával si vzácné ticho. Zvuky kladiv a kovu za jeho zády na chvíli utichly.

„Pane Darvene! Pane Darvene!“ ozval se radostný dětský křik. Ze zadní uličky přiběhla dvojice dětí – Liro, desetiletý chlapec s věčně rozcuchanými vlasy a jeho mladší sestra Sena, sotva sedmiletá, s očima velkýma jako měsíc v úplňku. Oba byli udýchaní od toho, jak spěchali.
Kael se pousmál, ale dál poklidně žvýkal. „Neměli byste být s matkou? Pomáhá vám s učením nebo ne?“
„Říkala, že máme přestávku, stejně jako vy!“ prohlásil Liro hrdě a Sena horlivě s úsměvem přikývla.
„A chceme příběh!“ dodala.
„Příběh o Jediovi,“ upřesnil Liro. „Ten poslední byl skvělý! Jak zachránil senátorku na planetě z ledu!“
Kael zavrtěl hlavou a trochu se odklonil. „Děti, to jsou jen pohádky. Jediové jsou pryč. Za pár let bude Impérium tvrdit, že ani neexistovali.“
„Existovali!“ řekla Sena a její tvář se zamračila. „Teta Nia říkala, že hlídali mír v celé galaxii, ale impérium se jich bálo, a tak je zničilo!“ Kael zavřel oči a zhluboka se nadechl. Jeho vzpomínky byly stále živé.
„Povídejte, pane Darvene,“ zaprosil Liro a zamrkal na něj svýma zvědavýma očima. „Třeba jen malý příběh. O Jediovi… a jeho učedníkovi.“

Kael se podíval na děti, pak dolů na svou sotva načatou porci. Povzdechl si, odložil misku stranou a opřel se o koleno. V jeho očích se na okamžik objevil stín vzpomínek, který rychle potlačil. Pak začal pomalu s vyprávěním: „Dobře. Ale jen jeden. A musíte slíbit, že si ho necháte pro sebe.“ Obě děti horlivě přikývly.

„Tak poslouchejte. Jedi, jemuž říkali Ridan… byl zkušený rytíř. Ale nebyl sám. Měl mladého padawana, chlapce jménem Elor. Byl odvážný, trochu neposlušný, ale měl srdce větší než celý Coruscant.“
Děti seděly tiše a s napětím čekaly na dobrodružství.

„Jednou je rada Jediů vyslala na Verthii. Byla to nehostinná planeta, kde vítr řezal do tváří jako nůž a vše bylo zahalené prachem. Místní osadníci žádali o pomoc. Báli se něčeho ve starých opuštěných dolech kousek za městem. Často se odtamtud ozývaly podivné zvuky. Téměř každou noc se tam něco pohybovalo a byla vidět různá světla. Už se odtamtud nevrátili čtyři muži, kteří se místo rozhodli prozkoumat na vlastní pěst. Obvykle se Jediové takovými věcmi nezabývají, ale byl to ideální úkol pro výcvik mladého padawana. Radě se to příliš nezamlouvalo, ale mistr Ridan si prosadil svou. Elor byl nadšený. Konečně mohl někomu v galaxii skutečně pomoci a nejen nudně dokola trénovat v chrámu a vést filozofické debaty, jak sám říkal.

Jakmile Ridan a Elor přistáli na Verthii, vyslechli si místní obyvatele a vyrazili do dolů – temných, nekonečných chodeb, kde ozvěna jejich vlastních kroků zněla jako cizí.“
„Co to bylo?“ zašeptala Sena a podívala se tázavě na brášku. Ten jen pokrčil rameny a pak se oba zvídavě obrátili zpět na svého vypravěče. Kael se pousmál.
„To nikdo přesně nevěděl. Proto požádali o pomoc Jedie. Ti došli k ústí do důlní chodby. Všude bylo ticho a nikde nikdo. Kývli na sebe a pomalu vstoupili dovnitř. Nejdříve mistr a za ním jeho učedník. Po nějaké době zvedl Ridan ruku a oba zastavili. Něco cítil. Promlouvala k němu Síla.
‚Cítíš to?‘ zeptal se tiše Elora.
Mladík zavřel oči a zhluboka se nadechl: ‚Pečené maso,‘ odpověděl, když zavětřil vůni jídla.
Ridan obrátil oči v sloup: ‚Co ti říká Síla, ne tvůj nos.‘
Elor se začervenal: ‚Promiňte, mistře.‘
‚Je jich tam osm, někteří spí. Zatím o nás neví. Je to asi padesát kroků tudy,‘ ukázal Ridan prstem před sebe.

Byla to skupinka pašeráků, využívali důl jako skrýš. Měli tam zbraně, bedny s různým zbožím, droidy, všechno. Jediové věděli, že nesmí zaútočit, ale musí využít moment překvapení. Elor navrhl, že je obejde skrze starý výtahový tunel a přiblíží se k nim z druhé strany. Ridanovi se to moc nelíbilo, bylo to riskantní, ale Elor měl pravdu. Bylo třeba se k nim dostat blíž a zaskočit je.
Elor se konečně vyloupl z úzké chodbičky. Byl blízko pašeráků, ale skrytý ve stínu. Na druhé straně viděl svého mistra za velkým kusem skály. Šest mužů spalo zabalených v dekách u zdi a dva seděli u ohně. O něčem se bavili a u toho střídavě popíjeli z velké, už poloprázdné lahve. Podle jejich pohybů bylo zjevné, že to není voda, ale něco ostřejšího. Kolem se válely bedny s různým, povětšinou vzácným obsahem. Součástky, alkohol, zbraně. Elor si pozorně vše prohlížel. Oči mu kmitaly z bedny na bednu, až se u jedné zastavil a dostal nápad. Padawan totiž poznal, že bedna je plná malých pytlíků s vzácným Tuissanským kořením. Na černém trhu mělo vysokou cenu jako silný opiát.

Vytáhl z pláště vysílačku: ‚Mistře mám nápad,‘ řekl tiše. Jejich oči se setkaly a Elor mrknul na jednu otevřenou bednu na kraji jeskyně. Ridan pochopil, souhlasně na Elora kývnul a řekl: ‚Odlákej je.‘

Pak si oba nasadili na ústa a nos malý dýchací přístroj. Elor natáhl ruku směrem k hromadě blasterů a Silou pohnul jedním vespod. Hromada se najednou sesunula, až oba muži u ohně nadskočili. Podívali se na sebe. Pak vstali, a zatímco se hádali, kdo zbraně tak nedbale naskládal, je začali rovnat zpátky. V tu chvíli natáhl ruku mistr Ridan. Čtyři pytlíky s kořením z bedny se vznesly do vzduchu a pomalu pluly k ohništi. Jakmile byly nad plameny, kde si pašeráci pekli večeři, ruku sklonil a pytlíky pohltil oheň. Trvalo to jen pár vteřin a koření se vzňalo velkým fialovým plamenem. Jeskyni zalil hustý dým. Nebylo vidět na jediný krok. Oba Jediové čekali, až se oblak rozptýlí. Pak vystoupili ze svých úkrytů. Oba muži leželi na zemi v bezvědomí. Ridan přikázal svému žákovi, aby všechny svázal. Věděl, že teď budou ještě několik hodin v hlubokém spánku a pak je čeká ukrutný bolehlav, což jim trochu škodolibě přál. A tak pašeráky porazili – a nikoho nemuseli zabít. Šli na to důvtipem a mladý Elor prokázal své schopnosti hodné Jedie. Rozvahu, trpělivost a improvizaci.“
„A co ti čtyři osadníci? Ty nenašli?“ ptala se zvědavě Sena.
„No vidíš, na ty jsem zapomněl,“ usmál se Kael, „Ty samozřejmě potom všichni hledali a našli je svázané mnohem dále v jedné studené a vlhké chodbě. Byli zesláblí, hladoví, ale naštěstí je našli včas.“
„Takže vyhráli?“ zeptal se Liro.
Kael přikývl. „Ano. Nejdůležitější však nebylo vítězství, ale to, co Elor řekl na konci: ‚Jedi nepřináší světlo galaxii silou, ale tím, komu pomůže ve tmě najít cestu ven.‘“
Chvíli bylo ticho. Děti seděly beze slov, zahloubané. Sena tiše špitla: „Myslím, že Ridan byl jako vy.“
Kael se usmál, ale jeho oči zůstaly trochu nepřítomné. Vzal do ruky misku s obědem a znovu se pustil do jídla.
„Možná,“ řekl tiše. „A teď běžte, ať vás matka nechytí, že zahálíte.“

Děti odběhly, šeptajíce si o Jediovi a jeho učedníkovi. Kael zůstal sedět sám. Vánek zvedl trochu prachu a přinesl s sebou vůni kovu a uhlí. V jeho srdci, hluboko uvnitř, jej na chvíli zahřála vzpomínka na Elana.
Když dojedl svůj oběd. Podíval se směrem, kam odběhly děti. Už po nich nebylo stopy. Vyšel ze stínu na slunce. Zavřel oči a své čelo vystavil jeho horkým paprskům. Chvíli tam jen tak nehnutě stál. Po chvíli se za ním ozvaly pásy droida BS-8, který vyjel z vrat kovárny: „Darvene. Konec přestávky. Zpátky do práce.“ Znělo to až nevrle. Kael pomalu otevřel oči, po tváři mu stékala lesklá slza. Otřel si ji a otočil se: „Kdy se z tebe stal mistr, Osmičko? Pokud vím, tak ty rozkazy nedáváš, jen přijímáš,“ usmál se Kael a když droida cestou zpět do kovárny míjel, poplácal ho po hlavě. BS-8 se za nim jen otočil a tiše poznamenal: „Lidé.“

11. 2. 2026
Kapitola 7. – Otravný hmyz

Místo: logistická vesmírná stanice Impéria L-47
Rok: 17 BBY

Kapitán Tharen Karr seděl za svým pracovním stolem, hlavu měl skloněnou nad hromadou denních hlášení a jeho výraz byl plně soustředěný. Hladká kovová deska stolu odrážela záři hologramu s mapou vnějšího pásu a vyznačeným sektorem, kde odpovídal za logistiku. Vzduch byl těžký. Ticho přerušovalo jen jemné bzučení terminálu.

Karr byl muž pevných zásad a neochvějné loajality k Impériu. Vyrostl v řádu a disciplíně, postupně se vypracoval až na pozici, kde měl pod kontrolou několik systémů. Přestože jeho činy často vedly k upevnění imperiální moci v těchto okrajových sektorech, měl jednu vadu – nesnášel selhání. Každý neúspěch jej spaloval jako žhavé uhlíky, které mu tlačily na hruď a drásaly jeho sebevědomí. Už to byl rok, co se rozloučil se svou rodinou, aby řídil logistické a podpůrné operace ve vnějším okraji galaxie. Na matku ani bratra si většinu času ani nevzpomněl. Nechápali jeho poslání a jeho touhu po tom, něco dokázat. Naopak často v duchu promlouval ke svému otci, který by jistě ocenil jeho kariéru a postup.

Monotónní atmosféru a klid kanceláře přerušilo náhlé otevření dveří. Karr sebou nepatrně cukl. Do kanceláře vpadl mladý důstojník. Karr vzhlédl s podrážděným výrazem: „Co je?“ zeptal se s ledovým klidem, který maskoval narůstající podráždění.

„Pane, zpráva z Dantoru,“ hlásil muž, zatímco se gestem omlouval za svůj vpád. „Konvoj s vězni byl napaden. Všichni vojáci… jsou mrtví. A farmáři utekli. Je také možné, že se mobilizují na boj s našimi jednotkami.“

Karr se pomalu postavil. V jeho očích se objevil nebezpečný záblesk. „Jak… se to stalo?“ pronesl tónem, který mrazil.

„Podle toho, co víme… pane… zachránil je Jedi. Nikdo z našich nepřežil.“

Karr zaťal čelist, jeho prsty se křečovitě sevřely kolem okraje stolu: „Jedi,“ procedil mezi zuby. „Už zase. Jak je možné, že se pokaždé objeví někde jinde? Kolik vojáků je třeba, aby ho konečně našli a zlikvidovali. Tohle už je výsměch. Vysmívá se nám. Vysmívá se mi!“ praštil pěstí do stolu. Zhluboka se nadechl, narovnal se a upravil si uniformu.

„Je jako hmyz, otravný hmyz. Chci jej zašlápnout jako škůdce a mít klid jednou pro vždy,“ podíval se přísně na svého podřízeného. „Naše speciální jednotky jej nedokážou vystopovat. Objevuje se a mizí na různých planetách v tomto sektoru jako duch. Jak je to možné?“ otočil s otázkou pohled ven z okna.

Důstojník přistoupil blíž, opatrně volil slova: „Pane, nabízí se…“

Karr přimhouřil oči: „Ne!“ okřikl jej. „Žádní inkvizitoři. Je to můj problém a já ho vyřeším,“ dodal důrazně a rozhodně bez snahy zakrýt svou rozhořčenost.

„V tom případě mě napadá něco trochu… netradičního, pane,“ pokračoval důstojník velice pomalu přikročil blíže.

Karr se na něj chvíli nehybně díval, pak se opřel dlaněmi o stůl: „Co? Mluvte?“

„Pokud trváte na tom, že celou záležitost vyřešíte sám bez vědomí nadřízených, slyšel jsem o jednom námezdním lovci… Ravokovi. Působí tady, ve vnějších soustavách. Říkají, že je to ten nejlepší, pokud jde o hledání a eliminaci cílů. Ať už jsou to zločinci, dezertéři nebo… Jediové.“

Karr si založil ruce za zády a začal přecházet po místnosti. Jméno mu nic neříkalo, ale pokud byl ten Ravok skutečně tak dobrý… „Co o něm víme?“ zeptal se nakonec.

Důstojník polkl. „Není o něm moc informací. Pracuje samostatně, nikdy nezůstává dlouho na jednom místě. Nepatří do Cechu a má vlastní pravidla a ceny. Říkají, že nosí masku, která zakrývá jeho obličej a jeho hlas je prý… děsivý. Nikdo neví, kdo to je a odkud se vzal. Doprovází ho droid, bojový typ, který mu kryje záda. Říká se, že nikdy neselhal, ale jeho metody jsou… no, řekněme, že ho více zajímá výsledek než nějaký kodex.“

Karr přemýšlel. Nelíbila se mu představa svěřit tak delikátní úkol někomu bez disciplíny, ale zároveň cítil, že se krátí čas. Pokud se s Jediem nedokáže vypořádat systém, mohl by to zvládnout někdo, kdo není jeho součástí. „Myslíte, že mu můžeme věřit?“

Důstojník pokrčil rameny. „Jeho loajalita patří kreditům. Ale pokud vím, nikdy neselhal. A v tomhle sektoru… No, pane, nemáme už moc jiných možností.“

Karr se zastavil u okna, hleděl do temnoty vesmíru, která byla protkaná světly lodí přistávajících na orbitální stanici L-47. Jeho mysl byla v tu chvíli jako stroj, kalkulující riziko a přínos. Ten Jedi představoval hrozbu, která podkopávala jeho autoritu – a jestli bude zvyšovat počet útoků, mohlo by to upoutat pozornost vyšších míst. To by bylo nepřijatelné.

Pomalu se otočil zpět k důstojníkovi: „Najděte ho. Co nejdřív. Pokud ten Ravok opravdu stojí za svou pověstí, možná máme řešení. Celá operace podléhá přísnému utajení, jasné?“ dodal.

Důstojník přikývl a spěšně opustil místnost. Karr zůstal stát u okna, jeho mysl vířila plány a možnostmi. Nesmí selhat. Ne teď, když Impérium upevňuje svou moc. Pomalu se usmál – chladně a nebezpečně. „Pokud je Ravok opravdu tak dobrý, jak tvrdí… možná konečně dostanu toho prokletého Jedie,“ upnul se na nový způsob řešení. V hlavě už se mu rýsovaly plány na další kariérní postup a s chladným úsměvem se posadil zpátky k denním hlášením.

4. 2. 2026
Poslední závod

Rok: 15 BBY

Pod dvojitým západem sluncí na okrajové planetě Thaleen se prašná pole zbarvovala do odstínů ohně a zlata. V té záři se rýsovaly siluety dvou malých dětí — hubený kluk s rozcuchanými tmavými vlasy a dívka s dlouhým ledabyle zapleteným copem a ofinou, která jí padala do očí.

Kairn a Lira byli nerozluční od chvíle, kdy se naučili chodit. Byli jako jedno tělo, jedna duše. Dny trávili na šrotištích, hledali vyřazené součástky, opravovali staré droidy a stavěli všechno možné — nejčastěji kluzáky, které sotva držely pohromadě. Nevadilo jim to, nejdůležitější byl zážitek z jízdy.

„Zítra tě porazím,“ volala Lira, když jí Kairn už potřetí ten den předjel.

„Vždycky to říkáš,“ smál se, a pak oba zmizeli za kopcem, motory jejich podomácku vyrobených kluzáků kašlaly a plivaly kouř.

Všechno, co věděli o závodění, se naučili od Dora Torvala, bývalého závodníka, který se na Thaleen uchýlil po zranění ze svého posledního závodu. Ukazoval jim, jak držet stroj pod kontrolou, jak poslouchat motor a hlavně — jak závod cítit. Nešlo jen o rychlost, šlo o srdce a instinkt. Dor Torval byl jejich inspirací, jejich přítelem. Věděl o závodění všechno. Vlastně nic jiného neznal. Naučil děti vše, co uměl a znal, našel v tom zase smysl života, když už nemohl závodit sám. O pár let později umíral spokojený a šťastný. Lira i Kairn byli u něj a drželi jej za ruku. Usmíval se na ně a byl vděčný. Posteskl si, že by je chtěl vidět závodit a vyhrát nějaký velký závod. Děti se na sebe podívaly a slíbily mu, že až jej vyhrají, bude to pro něj. Dor jim naposledy pevně stiskl ruce: „Spolu jste neporazitelní. Máte ta správná srdce. Jsem na vás pyšný a vždy budu,“ usmál se a po tváři mu stekla slza. Stisk polevil a z jeho očí se vytratila jiskra. Odešel.

Léta plynula a z dětí se stali mladí lidé. Jejich přátelství přerostlo v tichou, pevnou lásku, která nepotřebovala velká slova. Stále závodili — teď už nejen někde sami za městem, ale i v malých lokálních soutěžích. Jejich kluzáky už nebyly plechovky, ze kterých se kouřilo. Postavili si nejrychlejší stroje široko daleko. Vyhrávali na nich, občas nějaký prodali a postavili další.

Každý vydělaný kredit schovávali. Měli totiž nový plán, nový sen: postavit vlastní vesmírnou loď a zúčastnit se Velkého hvězdného okruhu — legendárního závodu, který se konal jednou za pět let. Dor Torval jim o něm vyprávěl. Bylo to něco jiného než se prohánět pískem na kluzáku. Je to závod, který láká závodníky a lodě z celé galaxie. Kdyby jej vyhráli mohli by si koupit dům na nějaké hezké planetě a do konce života by nemuseli pracovat. Vyrůstali v chudobě a špíně a vidina nového života pro ně byla neodolatelná. Ale ještě více chtěli závodit a vyhrávat.

Byla to práce na roky. Loď rostla pomalu, svařovaná z tisíců nalezených a koupených dílů. Nikdo nevěřil, že z toho kdy bude něco letuschopného. Kairn a Lira se ale střídali mezi závody a stavbou, podporovali se navzájem a nikdy nezapomínali, proč to dělají.

Když loď konečně stála v celé své kráse, pojmenovali ji Torval’s Dream — po muži, který je všechno naučil. Byla jiná než všechny ostatní: nepocházela z žádné tovární linky, neměla lesklý povrch ani luxusní kokpit. Ale byla jejich.

Loď se stala jejich domovem. Prodali vše, co nepotřebovali. Všechny kluzáky i hromadu součástek a dva droidy, co jim pomáhali. V lodi žili, spali a když nespali, tak trénovali a vylepšovali ji, aby byla rychlejší a lépe manévrovala. Občas si vydělali převozem nějakého nákladu na jinou planetu nebo do jiného sektoru. Potřebovali každý kredit, aby mohli zaplatit startovné Velkého hvězdného okruhu. Čas od času se přihlásili do nějakého malého závodu v sektoru. Dlouho to netrvalo a začali vyhrávat. Když spolu pilotovali v kokpitu, neexistovalo pro ně nic lepšího. V sektoru se stali obávanými závodníky a jméno jejich lodi znali na všech planetách. Nastal čas poměřit své síly s těmi nejlepšími.

Do startovního sektoru dorazili jako úplní nováčci, tady je nikdo neznal. Ostatní posádky — v drahých, upravených strojích — se jim smály.

„To je nějaká recese?“ utrousil jeden soupeř.

Kairn jen stiskl Lirinu ruku. „Nech je. Uvidíme na trati.“

Trasa závodu vedla přes pás asteroidů, prachovou mlhovinu i blízké průlety kolem hvězd.

Byli připraveni na startu, kontrolovali všechny systémy. „Až ti řeknu, zapneš turbo. Je to naše eso v rukávu,“ mrknula Lira na Kairna. Vše se zdálo v pořádku, loď i její piloti byli připraveni. Obrátili se k sobě a polibkem si popřáli hodně štěstí. Závod odstartoval. Hned od začátku museli bojovat nejen se soupeři, ale i se samotnou lodí. V tak velkém závodě nikdy nebyli. Účastnila se téměř stovka lodí. Velkých i malých. Některé se blýskaly, jako by zrovna vyjely z výrobní linky, jiné zase vypadaly, že sotva drží pohromadě. Hypermotor byl zakázaný, vše bylo o čisté rychlosti a pilotní dovednosti. Kairn se s Lirou museli střídat — zatímco jeden pilotoval, druhý rekonfiguroval pohon a když bylo třeba, opravoval přetížené systémy. Střídavě na sebe pokřikovali: „Zvyš výkon cívek! Přepni na druhé čerpadlo! Překalibruj stabilizátory! Rychle.“ Byli dokonale sehraný tým, oni dva a jejich loď. Každý vteřina, každé zaváhání mohlo být rozhodující.

Ve třetím úseku jim jeden soupeř zablokoval cestu, ale Lira v prudkém manévru proklouzla skrz gravitační vír, což jim dalo náskok. Kairn vykřikl nadšením: „Oooo, to byl parádní manévr,“ usmáli se na sebe. V poslední části závodu prosvištěli těsně kolem komety, která zničila dva jiné stroje za nimi. Torval’s Dream to ustál, ale trup se otřásal tak, že se zdálo, že se rozpadne.

Na posledním úseku letěli bok po boku s favoritem závodu — těžkým plavidlem Ravager. Kairn přesměroval energii z obranných štítů do motorů, loď vyrazila vpřed, až je to oba zatlačilo do sedaček.

Cílová brána se blížila. Ravager se je snažil blokovat a vytlačit, ale Lira, s očima přimhouřenýma vykřikla: „Turbo, teď!“
Kairn stiskl spínač na řídící konzoli, motory se rozzářily jasným oslňujícím bílým světlem a Lira provedla manévr, který by Torval nazval „čistým šílenstvím“. Proklouzli v mžiku pod trupem Ravageru tak blízko, že o sebe lodě zaskřípaly a protnuli cílovou linii jako první. Ticho. A pak ohlušující jásot. V kokpitu vše svítilo a hlásilo kritická přetížení různých okruhů, ale Lira a Kairn nic z toho nevnímali, protože jásali a v objetí oslavovali splnění svého snu.

Přistáli na planetě Garwon, u které se celý závod konal. K lodi se seběhl velký dav příznivců závodu, oslavovali je, křičeli a jásali. Když dvojice vystoupila z lodi, dav je popadl a nesl je k připravenému pódiu, kde se jim byla předána trofej a vysněná výhra. Společně trofej zvedli nad hlavu a pak se znova objali se slzami dojetí a radosti. „To je pro Torvala,“ šeptla Lira. „Ano, bez něj bychom to nedokázali,“ usmál se Kairn.

Oslavy trvaly dny. Získali obrovskou finanční odměnu, slávu a hlavně — pocit, že splnili sen, který začal na prašných polích Thaleenu. Slavili s nimi všichni včetně jiných závodníků. Celé to z dálky sledoval zamračeně pilot jménem Run Sal Ron, Sahadan z jedné zapadlé planety na okraji galaxie. Sahadané jsou humanoidní rasa se sytě zelenýma očima, bez uší a srstí, která zrovna nevoní. Byl pokořen, protože právě on už dvakrát závod vyhrál a právě jeho loď Ravager byla tou, jež Lira a Keirn podletěli těsně před cílem. Nelíbilo se mu, že jej porazily nějaké nuly ze smetiště. Vřelo to v něm. Nakonec se otočil a vyrazil do doků ke své lodi. Na palubě Ravagera otevřel dveře do nákladového prostoru. Pod hromadou beden našel jednu docela malou a usmál se. S bednou v ruce vystoupil z lodi, kde u rampy čekal jeho droid. Podal mu bednu: „Víš, co máš dělat.“

Večer po poslední slavnosti seděli Lira a Kairn na palubě Torval’s Dream, ruce propletené. Byli na cestě hyperprostorem, vraceli se na Thaleen. „A co kdybychom se usadili?“ navrhla Lira, pohladila Kairna po tváři. „Máme dost na celý život.“

Kairn se usmál. „Jo. Už žádné honění se za cílovou čárou. Jen my dva,“ a políbil ji na čelo.

Byla to chvíle jako ze živého snu — než ji přerušilo ostré pípnutí a červeně blikající kontrolka. Loď se zachvěla.

„Selhání hypermotoru,“ řekl Kairn tiše.

Loď vyklouzla z hyperprostoru do prázdného, temného sektoru. Navigace neznala jejich polohu. Systémy hlásily závadu za závadou. Motory se spouštěly a zase vypínaly, trup skřípal pod silou náhodných zážehů trysek.

Hledali příčinu. V kokpitu to vypadalo na kompletní selhání. „Co to je? Co se stalo?“ překřikovala Lira zvuk poplachu. „Vypadá to na hlavní rozvod, podívám se na to. Zatím odpoj primární napájení, ať se nepřetíží kondenzátory,“ odpovídal Kairn. Doběhl k černému panelu v hlavní chodbě. Mezitím všechno utichlo, pípání i zvuk motorů. Zhasla světla a rozsvítilo se jen slabé pohotovostní osvětlení. Kairn sundal mohutný kryt panelu a uviděl to. Téměř všechny kabely byly poškozené, překousané. „To ne. Ne, ne, ne,“ opakoval a díval se na tu spoušť plnou jisker. To už za ním doběhla Lira. „Co jsi zjistil?“ vyhrkla ze sebe. Kairn je se skloněnou hlavou ukázal prstem před sebe. „Jak to, jak se to stalo?“ ptala se nechápavě. „Přines detektor. Myslím, že tu máme nějaké škůdce,“ otočil se na ní Kairn. Netrvalo to dlouho a v jednom z úzkých servisních tunelů našli dvě rattroky — malá hlodavcovitá stvoření, známá svou zálibou v kabelech. Zabili je, ale škody byly obrovské. Neměli tušení, že jim je tam nasadil Run Sal Ron.

Poškození bylo kritické. Komunikace nefungovala, zásoby kyslíku a jídla zbývaly sotva na pár dní. Navigace mlčela. Byli uvězněni mezi soustavami, daleko od jakýchkoliv tras.

První den se snažili opravit hlavní rozvody, ale bez úspěchu. Neměli dost náhradních dílů. Druhý den se pohádali — frustrace a strach se mísily s bezmocí. Nakonec se usmířili. Došly jim nápady a ubývala i naděje.

„Jestli tohle má být konec,“ řekla Lira tiše, „jsem ráda, že ho trávím s tebou,“ a položila ruku na rameno svého vyvoleného, když se stále snažil najít způsob, jak loď opravit. „Ještě jsme neskončili,“ odpověděl, ale jeho hlas zněl prázdně. Upustil nářadí a otočil se k ní.

Dny plynuly. Teplota v lodi klesala. Dech se zkracoval, hlava se točila. Zásoby kyslíku se blížily k nule. Nejhorší bylo to ticho. Takové ticho, že Lira slyšela tlouct i své srdce. Občas se ozvalo plechové vrzání. To, jak si vesmírný chlad hrál s kovovým pláštěm lodi.

Už ani nevěděli kolik uběhlo dní. Za okny to vypadalo stále stejně. Temný vesmír posetý hvězdami, které se zdály být tak blízko. Hlava jim třeštila, poléval je ledový pot. Co ale při pohledu na ukazatele kyslíku věděli bylo, že se blíží konec. Třesoucíma se rukama aktivovali palubní záznamník.

„Pokud někdo najde Torval’s Dream…“ začal Kairn, od úst mu šla pára, „…říkejte všem, že jsme žili naplno. A že jsme závod vyhráli.“

„A že jsme se milovali,“ dodala Lira a pohladila ho po tváři. „Ničeho nelituji,“ dodala a usmála se na něj se slzami v očích. „Ani já ne,“ odpověděl. Polibek, který si dali byl jiný. Studený a vroucí zároveň.

Pak se vrátili do úzké kajuty, lehli si přitisknutí k sobě. Lira poslouchala jeho srdce hlavou přitisknutou na jeho hrudi a on ji pevně držel. Uběhlo pár hodin, když systém ukazatelů životních funkcí na palubním panelu pomalu přešel z 2 na 1… a nakonec na 0.

Vesmír kolem byl tichý a studený. Stále stejný, nic se nezměnilo. Torval’s Dream dál plul nekonečnou temnotou, loď dvou lidí, kteří si splnili sen — a zaplatili za něj vše.

2. 2. 2026
Kapitola 6. – Kovář

Místo: planeta Onderon
Rok: 17 BBY

Podvečerní slunce se sklánělo nad střechami domů Onderonu. Nad městem se vznášel hnědý opar. Den pomalu končil. Malá zásobovací loď právě odlétala z místního přístavu a Kael, od hlavy až k patě pokrytý kovovým prachem, se loudal směrem domů. V ruce nesl těžký vak a přemýšlel o tom, jak ho dnes kovárna doslova pohltila. Kovářský droid BS-8, přezdívaný Osmička, opět nedokázal správně nastavit tavnou pec, a tak se Kael musel zdržet, aby vše opravil. Těšil se, až si dá koupel, smyje ze sebe další den a padne na svou postel. Rozhlížel se ulicí a viděl to, co každý den. Rutina, ti samí lidé, ty samé zvuky, ty samé pachy linoucí se z pouličního stánku s jídlem. Uvědomoval si, jak je jeho život jednobarevný a monotónní. Zhluboka se nadechl, hodil si vak přes druhé rameno a dále pokračoval ke svému domovu.

Když míjel jedno z menších náměstí, slyšel vřískot všudypřítomných dětí, které pobíhaly sem a tam zabrány do jakési hry na honěnou, ale také cinkot nádobí a smích z místní hospody. Lákala ho představa jedné sklenice silného corellianského piva, ale zároveň cítil, jak na něj dopadá únava z dnešní tvrdé dřiny. Navíc po dlouhém dni ve výhni nebyl úplně v náladě na společnost. Někdy jindy, řekl si.

Jak se blížil k malému tržišti u přístavu, slyšel zvláštní ruch. Instinktivně zpomalil a nastražil uši. Následoval zvuk, o kterém mu instinkt říkal, že může znamenat potíže. Skupinka lidí se shlukla před bránou do doku, ve kterém stála loď s oprýskaným trupem.

Uprostřed skupinky stálo šest mužů v ošoupaných kožených vestách a na první pohled bylo jasné, že patří k pirátské bandě. Tady na Onderonu jim nic nehrozilo, pokud své řemeslo vykonávali jinde. Město nemělo dostatek prostředků, aby ještě bojovalo s piráty. Za dok a palivo platili jako každý jiný a většina z nich se chovala spořádaně. Tihle ale už očividně navštívili hospodu nebo si vystačili sami něčím vlastním na lodi. Jeden z nich, ramenatý chlapík s rozcuchanými vousy, právě surově přitáhl za paži mladou dívku, která šla okolo.

„Co jsi to říkala tady o mém příteli!“ zařval na ni a ostatní piráti se zasmáli.

„Nechte mě být! Já… já vás neznám! Chci jen jít domů“ vykřikla dívka a pokusila se mu vytrhnout.

Kael se zastavil. Pomalu si všechny prohlédl a zhodnotil situaci. Místní obyvatelé se pomalu rozestoupili, tvářili se vyděšeně a ani se nepokoušeli zasáhnout. Věděli, že piráti se nenechají vyprovokovat bez následků. Takové malé potyčky zde nejsou nijak vzácné. Tyhle kriminální živly jsou právě ti, kteří je vyhledávají a udržují tak strach v obyčejných obyvatelích různých světů.

Kael si povzdechl a vykročil směrem k nim: „Hej! Nech tu dívku na pokoji,“ řekl chladně, až otráveně.

Vůdce pirátů se pomalu otočil a přimhouřil oči. „Co jsi to řekl?“ zeptal se s přehnaným údivem a jeho společníci se znova zasmáli.

„Říkal jsem, že ji máš pustit. Nepotřebuješ problémy, věř mi,“ zopakoval Kael už důrazněji s pohledem upřeným na otrapu a požádal přihlížejícího muže, aby mu podržel jeho vak.

Pirát se uchechtl a pustil dívku, která okamžitě odběhla k lidem v davu. Pak udělal krok ke Kaelovi. „Ty jsi nějakej hrdina, co?“

Kael se jen ironicky usmál a téměř nepostřehnutelně zakroutil hlavou. Pirátovi došla trpělivost a chtěl dát troufalci lekci. Naštvaně vykročil, Kael se mu však jediným hbitým pohybem vyhnul a podkopl mu nohy. Pirát se zřítil na zem jako pytel písku, až mu to vyrazilo dech a zbytek jeho bandy na okamžik ztuhl.

„Ale, ale…,“ Kael se k němu sklonil a poklepal mu na hlavu. „Nechceš si trochu odpočinout? Vypadáš unaveně,“ někteří lidé v přihlížejícím davu se neubránili úsměvu.

To už se ostatní piráti probrali ze šoku. Rozběhli se ke kováři a obestoupili jej. Jeden z nich se napřáhl pěstí, ale Kael se jen lehce skrčil a pirát praštil svého kamaráda do brady. Další z mužů vytáhl nůž a rozmáchl se, ale Kael jen uskočil a zavadil loktem o rezavý sloup, na kterém visela stará pouliční lampa. Ta se uvolnila a přistála pirátovi přímo na hlavě. Muž se jen bezvládně svalil k zemi. To už si lidé nemohli pomoct a nahlas se smáli. Čtvrtý pirát se rozběhl proti Kaelovi, i jemu se v poslední chvíli vyhnul, ale zároveň nastavil nohu a pirát klouzal po kamenitém povrchu jako na ledě, dokud jeho hlava nenarazila do jakési bedny. Vedle něj se po kamenitém chodníku kutálel jeden z jeho zubů. Pátý pirát, poslední z bandy, se pokusil vytáhnout blaster, ale Kael k němu rychle přistoupil, vzal mu zbraň přímo z ruky a jedním plynulým chvatem jej povalil rychle na zem. Z blasteru vyjmul energetický článek a zahodil jej.

Vůdce pirátů se mezitím zvedl, setřel si prach z obličeje a rozzuřeně zamířil blasterem na Kaela. „Teď tě rozstřílím na cucky!“ Kael se na něj podíval s ledovým klidem. Jemně pohnul prsty na pravé ruce a řekl tichým hlasem: „Měl bys zapomenout na to, co se tady stalo. Vezmi svoje muže a vraťte se na loď. Iziz není nic pro vás.“

Piráti se pomalu s bolestnými nářky zvedali, někteří s pomocí svých kamarádů. Všichni měli v očích zmatek. „Sejměte ho kapitáne!“ vyhrklo z jednoho. Vůdce se zatvářil, jako by si nemohl vzpomenout, proč vlastně na Kaela míří. Otočil se ke svým kumpánům, blaster zasunul zpět do pouzdra a nahlas zařval: „Hej… nasedáme. Tady jen zbytečně ztrácíme čas. Tohle město není nic pro nás. Letíme pryč. Nečumte na mě. Dělejte!“

Piráti se ještě chvíli zmateně rozhlíželi, ale pak se začali potácet zpátky ke své lodi. Jeden z nich sledoval usmívajícího se Kaela a za ním pobavený dav: „S tebou jsme neskončili!“ křikl na něj. Kael jen polohlasně a klidně odpověděl: „Ale skončili. Skončili.“

Z davu se ozvala slova uznání a někdo snad i opatrně zatleskal. Kael se pousmál, otočil se a poplácal po rameni mladého chlapce, který ho přišel s obdivem pochválit. „Nejsem žádný hrdina,“ řekl s úsměvem a vzal si zpět svůj vak. „Jak si to udělal?“ následoval jej chlapec. „Jakto, že tě nerozstřílel?“ dívaly se na Kaela zvědavé dětské oči. „Měl jsem štěstí,“ usmál se na chlapce a chtěl pokračovat dál svou cestou. Ale neudělal ani tři kroky a doběhla jej dívka, kvůli které to celé začalo. „Díky,“ usmála se na Kaela. „Děkuju vám.“ Kael jí úsměv oplatil a chtěl jít dál. „Jsem Mee. Kdybyste něco potřeboval, mí rodiče mají pekárnu vedle v ulici. Zastavte se někdy, dostanete snídani na účet podniku,“ pronesla k vzdalujícímu se zachránci. Kael se za ní je krátce ohlédl a beze slova pokračoval svou cestou.

Když byl už kousek dál, zaslechl malé děvče, jak šeptá ke svému otci: „Kdo to je?“

„Jen kovář,“ odpověděl muž, ale v očích měl cosi jako úctu.

Kael se ještě jednou otočil, aby zkontroloval, zda piráti skutečně nastoupili do lodi a pak už jen pokračoval domů. Připravil si večeři a když seděl u okna a jedl, přemýšlel, jak dlouho ještě dokáže žít v úkrytu, než ho jeho minulost dožene. Ale pro dnešek bylo vše v pořádku – a to mu stačilo.

28. 1. 2026
Kapitola 5. – Chlapec z Chandrily

Místo: planeta Chandrila
Rok: 41 BBY

Kael se narodil na Chandrile, klidné a poklidné planetě známé svou krásnou krajinou a mírumilovnými obyvateli. Vyrůstal ve venkovské komunitě poblíž hlavního města Hanna City, kde se jeho rodina starala o malou farmu. Už od útlého dětství bylo zřejmé, že je výjimečný. Dokázal zklidnit rozrušená zvířata pouhým dotykem nebo předvídat, kdy přijde bouře, ještě než se objevil jediný mrak.

Jednoho dne, když bylo Kaelovi pět let, dorazil na Chandrilu mistr Jedi Tarin Vosk. Původně zde byl na diplomatické misi, ale během své návštěvy, když se procházel ulicemi na okraji města, si všiml chlapce, který si hrál s ostatními dětmi nedaleko malého tržiště. Kael se zastal mladšího chlapce, kterého starší děti trápily a bezděčně pohnul malý kamenem, který zasáhl jednoho z posměváčků do obličeje. To všechny zaskočilo, Kael rychle popadl chlapce, postavil jej na nohy a společně utekli. Mistr Vosk si toho okamžiku všiml, cítil v chlapci velkou Sílu a potenciál stát se Jediem. Rozhodl se zjistit, kde bydlí. Ještě ten den navštívil Kaelovu rodinu. Zprvu byli rodiče chlapce skeptičtí, nechtěli svého syna pustit do neznáma. Ale mistr Jedi jim klidně vysvětlil, že Kael má dar – vzácný dar, který by mohl být pro galaxii neocenitelný. Po dlouhém rozhovoru dostali Kaelovi rodiče dost času na rozmyšlenou. Když se mistr Vosk za dva dny vrátil, souhlasili, i když to nebylo snadné rozhodnutí. Pustit svého malého syna do neznáma s nejasnou šancí, že jej ještě někdy uvidí. Kael sám netušil, co ho čeká, ale vzrušení z cesty na vzdálené planety a příslib dobrodružství mu pomohly překonat smutek z odloučení. Rozloučil se s rodiči. Dlouho je držel v objetí než se odhodlal otočit se a následovat svého nového mentora do jeho vesmírné lodi. Kaelův otec chytil svou ženu kolem ramen, ta nedokázala skrýt smutek a slzy prozradily její pocity. Zároveň se na její tváři objevil jemný úsměv a hrdost. Dívali se za svým synem, dokud se jim neztratil z dohledu.

Chlapec celou cestu na Chandrile, a pak i na lodi v hyperprostoru, zasypával mistra Jedie nekonečnou šňůrou zvídavých dotazů. Mistr Vosk nabádal chlapce k trpělivosti, ačkoliv jej jeho horlivost a nedočkavost těšila. Vysvětlil Kaelovi, že i tyto emoce se bude muset naučit kontrolovat, aby mohl s klidem a rozvahou absolvovat celý výcvik a stát se mocným rytířem řádu.

Tarin Vosk se stal jeho průvodcem a ochráncem na cestě do Chrámu Jediů na Coruscantu. V Chrámu se Kael brzy stal součástí řádu. Byl zvědavý, učenlivý a otevřený novým zkušenostem. A přestože si někdy vzpomněl na svůj domov na Chandrile, v Řádu našel nový smysl života a mistra, kterého respektoval jako svého druhého otce. Ten cítil, že získal učedníka s obrovským potenciálem.

21. 1. 2026