Autor: Jan Bureš

  • Kapitola 16. – Jen plňte rozkazy, Kapitáne

    Kapitola 16. – Jen plňte rozkazy, Kapitáne

    Místo: zásobovací loď Vigilant / logistická vesmírná stanice Impéria L-47
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Týden po bombardování města na Orrotu seděl kapitán Tharen Karr ve své kajutě na palubě zásobovací lodi Vigilant. U svého stolu zrovna procházel hlášení. Světlo jeho holografického projektoru vykreslovalo do místnosti dlouhé stíny. Ozval se zvuk příchozího spojení. Komunikační hologram se chvíli formoval, než se ustálil do postavy viceadmirála Vedruse, přímého, neústupného muže s ostře řezanými rysy a pohledem, který dokázal zastavit proud slov i toho nejsebevědomějšího důstojníka.

    „Viceadmirále Vedrusi,“ začal Karr se vztyčenou hlavou a pečlivě kontrolovaným tónem. „Operace na Orrotu byla úspěšná. Město bylo evakuováno, odpor eliminován a těžební sektor je nyní zcela přístupný pro imperiální kontrolu. Pro přehled posílám záznamy a vizuální dokumentaci celé akce,“ dokončil hrdě své hlášení, aniž by viceadmirála pustil ke slovu.

    Viceadmirál jej chvíli mlčky sledoval. Potom se mírně naklonil a jeho pohled zůstal chladný.

    „Zajímavé,“ pronesl tiše, až skoro znepokojivě. „Podle hlášení oddílu 8-B jste využil k dosažení cíle bombardování civilního obyvatelstva. Bez přímého souhlasu a bez koordinace s vojenským velením.“

    Karr neztratil klid, ale v hlase mu přibyl podtón obrany. „Bylo nutné jednat rozhodně, pane. Civilní představitelé odmítli spolupráci a situace vyžadovala rychlou a autoritativní reakci. Chtěl jsem tím zabránit zbytečnému prodlení a demonstrovat vůli Impéria.“

    Vedrus se ani nepohnul. Jeho tvář zůstala kamenná. „Kapitáne, pletete si svou funkci. Nejste velitel frontové linie. Vaším úkolem je logistika. Zajištění. Dodávky. Zásoby. Ne čistky a vojenské invaze.“

    Ticho, které nastalo bylo nekonečné. Karr cítil, jak se mu mimoděk sevřela čelist. Ale neustoupil.

    „S dovolením, pane… domnívám se, že výsledky mé mise ukazují schopnost nést zodpovědnost v krizových situacích. Umět se rychle a správně rozhodnout je klíč k úspěchu. Snad by stálo za zvážení mé přeřazení do významnějšího sektoru. Vnější okraj, jak víte, trpí dlouhodobým podfinancováním a…“

    Vedrus se na okamžik pousmál. Ne laskavě, spíš jako lékař, který právě vyslechl směšnou diagnózu od laika.

    „Rozumím,“ přerušil Karra chladně. „Kéž by se imperiální velení zakládalo na osobních ambicích. Pokud někdy budu potřebovat někoho, kdo efektivně zásobí vyprahlou, vybombardovanou pustinu, vzpomenu si na vás Karre. Myslíte si, že když budete plnit své úkoly silou bez vědomí vašich nadřízených a překračovat své pravomoci, že je to cesta vzhůru? Řekl jste nést zodpovědnost? Tu spoušť na Orrotu považujete za zodpovědnou? Stálo by za zvážení, jaký obraz zanecháváme v očích ostatních sektorů.“

    Karr na chvíli uhnul očima, ale hned na to se nadechl. Než stačil odpověděl, viceadmirál pokračoval.

    „Dejte si pozor, kapitáne. Nejde mi o ty mrtvé civilisty. Těch je plná galaxie, ale žádný velitel nechce velet lidem, kteří jednají bez jejich vědomí vojenskou silou. Ano, misi jste splnil. To jediné mi brání, abych z celé události něco vyvozoval. Radím vám, dělejte jen to, co je vaše práce, plňte své rozkazy. Toužíte po povýšení a lepším zařazení? Tak nevytvářejte problémy a dodržujte předpisy. Nezapomínejte na to, že i vaše nynější zařazení jste získal za vaši ukázkovou službu. Rozumíte?“

    Karr polkl: „Ano, pane. Rozumím.“

    Hologram se bez dalšího varování rozpadl do mihotajících se čar a zhasnul. Karr zůstal sedět v tiché kajutě. Chvíli jen zíral do prázdna, než se opřel v křesle a zabodl pohled do holografické mapy sektoru, která svítila před ním. Jeho prsty neklidně bubnovaly o stůl.

    Myslí si, že mi může poroučet jako všem ostatním. Že já jsem jen další šroub v jejich mašinérii. Ale není slepý. Musel vidět výsledky. Věděl, že to fungovalo. Honilo se mu hlavou.

    Po chvíli se zvedl, přešel ke konzoli a mapu vypnul. Ačkoliv ho Vedrus usadil, v nitru kapitána znovu klíčila ta známá, neodbytná myšlenka. Musí mě vzít vážně. Musím jen najít způsob.

    Na konci dne dorazila loď zpět na Karrovu domovskou stanici L-47. Stále si v hlavě přehrával hovor s viceadmirálem Vedrusem a věřil, že ho jen nemohl oficiálně pochválit za dobrou práci. Vstoupil do své kajuty. Byla dokonale uklizená. Každá věc měla své místo, z každého rohu byl cítit řád. Karr si sundal čepici a uniformu. Pečlivě ji zavěsil do skříně a nezapomněl srovnat límec a rukávy. Když si po dlouhém dni oplachoval v koupelně obličej, ozval se jeho osobní terminál. Oznámení říkalo: PŘÍCHOZÍ HOLOGRAFICKÝ HOVOR – MATKA a u něj známý identifikační znak z Corellie. Zamračil se.

    „Ne…“ zašeptal tiše a otráveně. Ale hovor neukončil. Chvíli terminál sledoval, jako by čekal, že zase zhasne. Nakonec natáhl ruku a stiskl spínač. Na hologramu se objevila postarší žena s obličejem plným vrásek, které si Karr pamatoval už ze svého dětství. Vlasy měla stažené, ale uvolněné prameny lemovaly její obličej tak, jak to měla vždycky ráda. Byla to žena s duší idealistky, která ani po pádu Republiky nedokázala zcela přiznat, že impérium není jen „dočasný režim“.

    „Tharene,“ pronesla, sotva hologram naskočil. Nebyla v tom výčitka. Ale nebyla v tom ani radost.

    „Matko,“ odpověděl stroze. „Jsem zaneprázdněn. Jestli voláš jen kvůli…“

    „Tvého bratra zatkli,“ přerušila ho.

    Karr se zarazil. Vteřinu trvalo, než si vybavil, že má vůbec bratra. Neviděl ho od té doby, co odjel z Corellie – a to bylo dobře. Tassel mu vždy připadal příliš měkký. Idealista. Snílek. Slaboch.

    „Kdy?“ zeptal se čistě ze zvyku. Doopravdy ho to nezajímalo.

    „Včera. Na Coruscantu. Byl součástí demonstrace před ministerstvem dopravy – protestoval proti přesměrování zásob z okrajových světů do zbrojního průmyslu. Když je rozehnali, nepřestal… nahrávali to. Je na záznamu, jak křičí na důstojníky, že slouží tyranovi.“

    Karr se opřel o stěnu a složil ruce za záda. V koutku úst mu cuklo. Ne úsměv. Spíš náznak uvolnění.

    „Samozřejmě že ho zatkli,“ řekl chladně. „Zákony platí pro všechny. I pro sentimentální hlupáky.“

    Jeho matka se zamračila. „Tharene, je to tvůj bratr. A ty přece…“

    „Já co?“ přerušil ji. „Mám použít své postavení k tomu, abych ospravedlnil rebela? Máš vůbec představu, co by to znamenalo pro moji pozici?“

    „Není rebel,“ šeptla a v očích se ji zaleskla slza.

    „Každý, kdo zpochybňuje Impérium, je rebel. Tak to funguje. A víš co? Možná je dobře, že konečně pochopí důsledky svých činů. Celý život jsi ho bránila. Možná sis ho měla víc hlídat.“

    Jeho hlas byl na bodu mrazu. Zmizel i ten poslední stín empatie. Ale v jeho očích se zablesklo něco jiného – zadostiučinění. Matka zbledla.

    „Prosím tě, Tharene… můžeš zařídit, aby alespoň nebyl poslán do dolů… někde do neznáma? Prosím…“

    „Mám práci, matko. Věci důležitější než tvé zklamané city. Jestli ho pošlou do dolů – měl si to rozmyslet, než se postavil proti zákonu. Není to moje starost. Nakonec bude pro Impérium prospěšný i on.“

    „Tolik ses změnil,“ pronesla tiše.

    „Ne. Jen jsi nikdy nechtěla vidět, kdo doopravdy jsem,“ odvětil a hovor ukončil.

    V místnosti se rozhostilo ticho. Karr chvíli zíral do prázdna. Pak vstal a vrátil se k umyvadlu. Sledoval svůj odraz v zrcadle. Tvář měl zcela klidnou. Ale uvnitř ho hřálo jediné. Tentokrát vyhrál on, konečně.

  • Mír v Galaxii

    Mír v Galaxii

    Místo: planeta Coruscant / planeta Baltara
    Rok: 8 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Zlatavé paprsky coruscantského slunce jen stěží pronikaly přes hustý smog dolních pater, ale tady, v tisících metrech nad povrchem, v prestižní rezidenční čtvrti s výhledem na budovu Senátu, bylo nebe průzračné a čisté. Světlo se opíralo do velkých panoramatických oken bytu a kreslilo na naleštěné podlahy z drahého dřeva dlouhé stíny.

    Terun Rask se líně protáhl pod lehkou přikrývkou. Vzduch v ložnici byl dokonale klimatizovaný, prosycený jemnou vůní ranní kávoviny, kterou už automat v kuchyni začal podle nastaveného programu vařit. Otočil se na bok a chvíli jen pozoroval svou ženu Minru. Spala s hlavou zabořenou v polštáři, obličej lemovaný tmavými, mírně rozcuchanými vlasy. Vypadala neuvěřitelně mladě a klidně. V těchto ranních chvílích, kdy byl celý ten hlučný, přetechnizovaný svět tam venku ještě daleko, cítil Terun hlubokou, téměř hmatatelnou vlnu vděčnosti. Tento klid však netrval dlouho. Dveře ložnice se s tichým, sotva slyšitelným zasyčením zasunuly do zdi a do pokoje vtrhl bosý, rozesmátý uragán.

    „Tati! Mami! Už musíte vstávat, nebo nám ten transport uletí!“ vyhrkla sedmiletá Vika a s nevídanou energií skočila na postel přímo mezi ně.

    Terun předstíral divoké zasténání, chytil dceru za pas a začal ji neúprosně lechtat. Vika se svíjela smíchy a její pronikavý hlas spolehlivě probudil i Minru.

    „Vy dva jste se zase spikli, že?“ zamumlala Minra s úsměvem, protřela si oči a přitáhla si Viku k sobě, aby ji políbila do rozcuchaných vlasů. „Neboj se, rybičko, nic nám neuletí. Máme spoustu času.“

    „Ale Petrus říkal, že musíme být na platformě přesně na čas!“ namítla Vika a dlaněmi chytila tátu za bradu, jako by ho chtěla fyzicky donutit vstát.

    „Pokud jde o dochvilnost, Petrus má samozřejmě vždycky pravdu,“ ozval se hluboký, pobavený hlas ode dveří ložnice.

    Stál tam Petrus Zazini, jejich nejlepší přítel a soused z vedlejšího bytu na patře. Byl už oblečený do civilního, ale dokonale střiženého cestovního oblečení a v ruce držel dva kouřící šálky. Za ním se objevila jeho manželka Monarin, která držela krabici s čerstvým coruscantským pečivem.

    „Dveře byly odemčené, tak jsme si dovolili udělat ranní inspekci,“ usmála se Monarin a mrkla na Viku. „Vidím, že hlavní velení této rodiny ještě leží v posteli.“

    Terun se posadil a přijal od Petruse jeden z hrnků. „Petrusi, Monarin, vy jste neuvěřitelní. Fungujete jako armádní budíček.“

    „Když jde o naši první společnou velkou dovolenou po pěti letech, nenechám nic náhodě,“ opáčil Petrus a s láskou se podíval na Monarin, která mezitím vzala Viku do náruče a slibovala jí, že jí ukáže, jak se na pláži staví ty největší hrady.

    Petrus a Monarin byli o pár let mladší a zatím neměli vlastní děti. Monarin se plně soustředila na svou kariéru v archivu a Petrus byl také pohlcen svou prací. K Vice se však chovali jako vlastní strýc a teta. Mezi oběma páry panovalo ono vzácné, naprosté pouto, jaké vzniká jen během let společného studia, sdílených začátků v podnájmech a vzájemné podpory v dobách, kdy galaxií ještě zmítal chaos nastolený v Klonových válkách. Teď však bylo všechno jinak. Terun i Petrus nedávno získali významné přeložení a s ním spojené povýšení. Vyšší plat jim otevřel dveře k životu, o kterém se jim dřív ani nezdálo. Tento výlet byl oslavou jejich úspěchu a symbolem nové, stabilní éry.

    Tyrkysové vlny se líně přelévaly přes oslepující bílý písek a teplý vítr si pohrával s listy obřích palem lemujících pobřeží. Baltara byla rájem. Planeta v odlehlé části Vnějšího okraje byla plná rezortů pro vysoce postavené pracovníky a jejich rodiny. Každý zde mohl najít svou oázu klidu. Nikde žádný shon, žádné politické demonstrace, žádný strach. Jen nekonečné azurové nebe. Terun seděl na stíněné terase plážového bungalovu a sledoval scénu před sebou. Kousek od břehu stála Minra s Monarin, obě měly vyhrnuté lehké šaty a smály se, když jim chladivá voda omývala kotníky. Petrus klečel v písku vedle Viky a s nesmírnou inženýrskou precizností jí pomáhal hloubit vodní příkop kolem monumentálního hradu z písku.

    „Takhle ne, strýčku Petrusi! Tady to spadne, musíme tam dát ten klacík jako podpěru!“ poučovala ho Vika a rozhazovala rukama.

    „Rozkaz, velitelko Viko,“ smál se Petrus, utřel si pot z čela a poslušně plnil její pokyny.

    Monarin se otočila, zamávala na Teruna a pak se pomalým krokem vrátila k terase, kde se posadila na lehátko vedle něj. Vzala si sklenici vychlazeného růžového džusu z místního ovoce.

    „Je to tu jako z reklamy na spokojený život, že?“ řekla potichu a zahleděla se na svého manžela, který právě předstíral, že ho písečné monstrum porazilo do vln. „Někdy si říkám, jestli si to vůbec zasloužíme.“

    „Zasloužíme,“ odpověděl Terun pevně, ale laskavě. „Pracovali jsme na tom. Naše generace musela obětovat hodně, abychom ten chaos zastavili. To, co máme teď, ten klid, ten řád, to není náhoda. Je to výsledek systému, který konečně funguje.“

    Monarin přikývla a v očích se jí zrcadlila upřímná úleva. „Máš pravdu. Petrus v poslední době skoro nespal, jak byl tou novou prací pohlcený. Jsem ráda, že ho vidím se takhle smát. Zaslouží si vědět, že jeho úsilí buduje něco trvalého.“

    Večery na Baltaře byly stejně kouzelné jako dny. Když unavená Vika konečně usnula v chladivém bezpečí ložnice, čtveřice přátel se sešla na terase při svitu tří měsíců. Popíjeli drahé corellianské víno, smáli se starým historkám z akademie a plánovali budoucnost. Mluvili o tom, jak Petrus a Monarin jednou budou mít také děti, jak budou společně jezdit na další planety a jak Vika vyroste v bezpečné, prosperující galaxii. Byl to dokonalý obraz štěstí – čtyři mladí, inteligentní a milující lidé, kteří se dívali do budoucnosti bez jediné pochybnosti.

    Poslední noc dovolené byla vlahá a vzduch voněl solí a exotickými květy. Petrus a Monarin si vzali Viku na večer k sobě do bungalovu, aby dali Terunovi a Minře trochu soukromí. Terun stál na pláži, nohy zabořené do teplého písku, a díval se na horizont, kde se temný oceán setkával s hvězdnou oblohou. Cítil se neuvěřitelně odpočatý, plný síly a optimismu. Minra k němu tiše přistoupila zezadu, ovinula mu paže kolem pasu a opřela si hlavu o jeho záda.

    „Na co myslíš?“ zašeptala.

    „Na to, jak moc vás miluju,“ otočil se Terun v jejím objetí a políbil ji do vlasů. „A na to, že se vlastně těším domů. Ta nová práce… to povýšení, které jsme s Petrusem dostali… dává mi to pocit, že dělám něco, co má obrovský smysl. Už nejsme jen kolečka v obří byrokratické mašinérii. Podílíme se na projektu, který zajistí, že lidé jako my, jako Vika, už nikdy nezažijí válku.“

    Minra se od něj mírně odtáhla a podívala se mu do očí. Na tváři jí hrál tajemný, dojatý úsměv, který Terun tak dobře znal. V měsíčním světle se jí zaleskly slzy.

    „V tom případě,“ vzala jeho ruku a položila ji na své břicho, „budeš muset pracovat ještě o něco usilovněji. A po návratu budeme muset přestavět tu ložnici pro hosty.“

    Terun na vteřinu ztuhl. Srdce se mu divoce rozbušilo. „Minro… ty…?“

    „Ano,“ vydechla s pláčem, který byl čistým projevem štěstí. „Jsem těhotná, Terune. Vika bude mít sourozence.“

    Terun ji popadl do náruče, zvedl ji do vzduchu a zatočil se s ní na pláži. Jeho šťastný smích se mísil se šuměním příboje. V tu chvíli pro něj neexistovalo nic silnějšího, než touha chránit svou rodinu. Byl připraven obětovat veškerou svou energii pro své děti a jejich budoucnost.

    Návrat na Coruscant následujícího dne byl provázen radostným vzrušením. Když to v salonku transportu oznámili Petrusovi a Monarin, Petrus okamžitě objednal nejlepší pití a Monarin objímala Minru tak pevně, až se obě rozesmály.

    „Budu ten nejlepší strýček v galaxii, to ti garantuju!“ prohlašoval Petrus hrdě a plácal Teruna po zádech. Všichni čtyři seděli v luxusních křeslech, plánovali nákupy dětského nábytku do nového bytu a mluvili o tom, jak skvělé je, že jejich nová práce a vyšší plat přišly v tu nejlepší možnou chvíli. Život byl naplánovaný, bezpečný a dokonalý.

    Následující ráno na Coruscantu už vonělo realitou všedního dne, ale Terunovi to vůbec nevadilo. Stál před velkým zrcadlem v předsíni a s absolutní precizností si uhlazoval límec. Na sobě měl olivově šedou, dokonale padnoucí a čerstvě vyžehlenou uniformu důstojníka Galaktického impéria. Na levé straně hrudi se mu leskla deska s jeho novou hodností, která svědčila o jeho nedávném povýšení. Zkontroloval si opasek, vyleštěné černé vysoké boty a nasadil si důstojnickou čepici. Z kuchyně se ozývalo cinkání nádobí. Minra tam připravovala snídani pro Viku, která se zrovna hlasitě dohadovala, že si do školy nechce vzít teplý svetr. Terun tam vešel, s úsměvem políbil svou ženu na rty, přičemž svou ruku na vteřinu nechal spočinout na jejím břiše, a pak pevně objal dceru.

    „Buď hodná, rybičko. Tatínek se vrátí za několik týdnů. A přiveze ti něco hezkého,“ mrkl na ni.

    „Slibuješ?“ žadonila Vika.

    „Slibuju,“ usmál se.

    Když vyšel na chodbu, dveře vedlejšího bytu se otevřely a ven vyšel Petrus. V naprosto stejné, bezchybné uniformě, s elegantním služebním kufříkem v ruce. Vyměnili si profesionální, ale vřelý stisk ruky. Byli to přátelé, sousedé a teď i spolubojovníci na cestě za lepším světem, za lepší galaxií.

    Cestou na imperiální letovou platformu probrali detaily ohledně rekonstrukce bytu pro nové miminko. Petrus slíbil, že Terunovi pomůže s instalací nových bezpečnostních senzorů do dětského pokoje. Na platformě nastoupili do elegantního vládního raketoplánu třídy Lambda. Uvnitř už seděly dvě desítky dalších mužů a žen. Inženýři, logistici, vysocí důstojníci a vědci. Atmosféra v kabině byla elektrizující, prostoupená hlubokou hrdostí a nadšením. Jakmile raketoplán opustil atmosféru Coruscantu a zamířil do hlubokého vesmíru, piloti aktivovali hyperpohon. Okna zaplavil známý, uklidňující modravý tunel zkresleného časoprostoru.

    „Slyšel jsi ty nejnovější zprávy z logistického centra?“ otočil se k Terunovi jeden ze starších inženýrů sedících před nimi. „Dodávky kyber krystalů z Ilumu byly ukončeny. Energetické jádro bude brzy v plném provozu.“

    „To je neuvěřitelné,“ přikývl Petrus a položil si ruce na kolena. „Když si uvědomíte ten rozsah… celá ta struktura. To je náš technologický triumf. “

    „Přesně tak,“ reagoval Terun a v hlase se mu odráželo pevné přesvědčení. „Až bude tento projekt dokončen, žádná rebelská buňka, žádní extremisté ani piráti už nikdy nebudou moci ohrozit mír v galaxii. Celé soustavy budou vědět, že Impérium má sílu udržet řád. Už žádné další občanské války. Žádný strach pro naše rodiny.“

    Kolem něj seděli lidé, kteří sdíleli stejné přesvědčení. Všichni věřili, že pomáhají budovat trvalý mír, stabilitu pro sebe a své děti.

    „Připravte se na výstup z hyperprostoru,“ ozval se z reproduktorů klidný hlas pilota.

    Modravý tunel za okny se náhle roztříštil a raketoplán se prudce zbrzdil v reálném prostoru. Plavidlo provedlo táhlý manévr a všem přítomným v kabině se naskytl pohled, ze kterého se tajil dech. V temnotě hlubokého vesmíru jen tak visela gigantická, kovová koule. Byla tak nepředstavitelně obrovská, že okolní imperiální křižníky vedle ní vypadaly jako drobné hračky. Její povrch byl zatím nedokončený, protkaný miliony světel ze stavebních modulů, obřími strukturálními žebry a lešením, na kterém jako mravenci pracovali menší nákladní roboti. Na severní polokouli se však už jasně rýsovala obrovská, hluboká kruhová prohlubeň, ohnisko, které zatím vypadalo jako slepé oko spícího titána. V kabině raketoplánu to uznale zahučelo. Lidé se nakláněli k oknům, v očích se jim zračil úžas a hluboká úcta k lidskému géniu, který dokázal něco takového stvořit. Byl to symbol jejich nové éry. Terun se díval na rozestavěnou Hvězdu smrti, bitevní stanici, a cítil, jak se mu v hrdle stahuje pýcha. Věděl, že jeho práce na optimalizaci systémů pomůže tento kolos dokončit včas. Otevřel svůj služební kufřík, aby si připravil datapady na ranní brífink sekce. Na vnitřní straně víka měl připevněnou malou holofotografii, kterou pořídil poslední večer na Baltaře. Byla na ní Minra, která se šťastně smála do objektivu, a Vika, která seděla na Petrusových ramenou a dělala legrační obličej, zatímco Monarin v pozadí tleskala.

    Terun se na obrázek své rodiny láskyplně usmál. Jemně pohladil prstem tvář své těhotné ženy, s tichým klidným povzdechem kufřík zavřel a raketoplán pomalu vletěl do jednoho z obřích hangárů stanice.

  • Silas Qel a senátorova žena

    Silas Qel a senátorova žena

    Místo: planeta Aurelia Prime
    Rok: 91 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Na Aurelii Prime prší jen dvěma způsoby: buď padá déšť, který smývá hříchy bohatých z horních teras přímo na hlavy nás ostatních, nebo padá ten druhý druh – hustá, olejovitá mlha, která chutná po spálených obvodech a levném palivu. Dnes to byl ten druhý případ.

    Seděl jsem ve své kanceláři ve 412. podzemním patře sektoru Azur. Říkat tomu kancelář byl projev nezdolného optimismu. Byla to v podstatě jen prosklená kukaň vsazená mezi dvěma obřími ventilačními šachtami, které ve dne v noci duněly jako srdce umírajícího křižníku. Na stole mi stála sklenička corellianské pálenky, jejíž barva podezřele připomínala chladicí kapalinu, a popelník přetékal nedopalky levných cigár, které měly víc společného s průmyslovým odpadem než s tabákem.

    Jmenuji se Silas Qel. V mém rejstříku byste našli spoustu zajímavých věcí, kdybyste věděli, do kterých archivů se podívat. Před dvaceti lety jsem nosil hnědé roucho a v chrámu na Coruscantu mě učili, že vesmír má řád a že Síla je jeho tmelem. Jenže Síla má smysl pro humor. Moje disciplína byla vždycky na bodu mrazu a moje schopnost pokládat nevhodné otázky naopak vřela. Takže místo toho, abych teď s klidem mudrce vyjednával o míru v galaxii, sedím tady, v nejhlubším stínu „Klenotu jádra“, a čekám, až se dveře otevřou a vejde někdo, kdo má dost peněz a ještě více problémů. Cítil jsem ty dveře dřív, než se vůbec pohnuly. To je jedna z mála památek na mistry. Nejsou to vize budoucnosti ani schopnost odrážet střely z blasteru – na to jsem až moc líný a z formy. Je to jen takové nepříjemné brnění za krkem. Jako když víte, že se na vás někdo dívá, i když jste v místnosti sami. Natáhl jsem ruku. Sklenička na druhém konci stolu se lehce zachvěla, pak se s tichým skřípěním posunula po deskách pokrytých prachem a vklouzla mi přímo do dlaně. Žádná velká magie. Jen takový malý trik, abych nemusel vstávat. Jediové by řekli, že je to zneužívání daru. Já tomu říkám efektivita.

    Aurelia Prime je fascinující místo, pokud ho sledujete z dálky. Shora vypadá jako moře neonů, nekonečná vertikální zahrada z oceli a skla, kde se peníze hýbou rychleji než světlo. Ale když sestoupíte pod mraky, zjistíte, že tenhle klenot je prolezlý hnilobou. Tak jako každý ráj, i tento má své podsvětí. Horní patra patří korporacím, politikům a rodům, jejichž jména mají v galaxii váhu hvězd. Ta spodní? Ta patří nám, krysám v labyrintu. Lidem, droidům a bytostem ze všech koutů vesmíru, kteří se snaží přežít další cyklus a nezmizet v recyklačním lisu.

    Moje práce je jednoduchá. Lidé lžou. Lžou manželkám, lžou obchodním partnerům, lžou sami sobě. A já jsem ten, kdo za pár stovek kreditů zjistí jak moc. Síla je v tomhle ohledu nejlepší detektor lži v galaxii. Necítím fakta, cítím vlnění. Když někdo lže, v Síle to zní jako falešný tón v symfonii. A Aurelia Prime je jedno velké, rozladěné orchestrální těleso.

    Zvenku za oknem prosvištělo vznášedlo a na okamžik ozářilo mou kancelář modravým světlem. Stíny na zdi se protáhly a já v nich zahlédl svou vlastní siluetu. Unavený muž s neupraveným vousem a očima, které viděly víc, než chtěly. Na opasku mi místo světelného meče visel vlastnoručně upravený blaster. Zbraň, která je mnohem upřímnější než elegantní čepel ze starých časů.

    „Vejděte,“ řekl jsem do ticha, aniž bych se otočil. „Dveře nejsou zamčené. A pokud se mě chystáte zastřelit, vězte, že jsem dneska ještě nesnídal a budu mít hodně nepříjemnou náladu.“

    Dveře se s tichým zasyčením otevřely. Do místnosti vnikl chladný vzduch z chodby a s ním i pach drahého parfému, který sem, do 412. patra, rozhodně nepatřil. Pach peněz, moci a čerstvého strachu. Pach, který s ní vstoupil, byl jako facka. V tomhle patře jste běžně cítili jen ozón, recyklovaný kyslík a výpary z blízké kantýny, kde se maso „vyrábělo“ z houbových proteinů. Ona voněla po květech lian z planety Naboo a drahém krému z alderaanských bylin. Byl to pach horních teras, míst, kde lidé nosí boty, které nikdy neochutnaly špínu ulice.

    Stála v rámu dveří jako zjevení. Měla na sobě dlouhý, těžký kabát z tmavomodrého synsilku, který se ve světle mých skomírajících neonů leskl jako hladina oceánu. Pod ním prosvítaly šaty s vystuženým límcem, střižené s tou geometrickou přesností, jakou si mohou dovolit jen krejčí v senátních čtvrtích. Její obličej byl dokonalý – až příliš. Pleť měla hladkou jako porcelán, bez jediné vady, rty rudé jako čerstvá krev a oči… oči měla barvy hlubokého vesmíru, chladné a pátravé. Vizuálně to byla desítka. Kdybych byl jen obyčejný chlap s foťákem, asi by se mi zatajil dech. Jenže já jsem Silas Qel. A v mém „vnitřním uchu“ ta žena zněla jako praskající led.

    Co jsem viděl: Ženu v nejlepších letech, jejíž šperky na zápěstí měly pravděpodobně větší cenu než celý tento komplex. Stála vzpřímeně, bradu mírně zvednutou, masku sebejistoty nasazenou tak pevně, že by ji neprorazil ani můj blaster.

    Co jsem cítil: Ledový proud úzkosti. Skutečnou syrovou hrůzu, která se snažila protlačit skrze tu nablýskanou fasádu. V Síle kolem ní vířil chlad. Nebyla to zlá aura, jen… prázdnota. Jako by v jejím nitru někdo uhasil světlo a nechal tam jen ozvěnu.

    „Pan Qel?“ její hlas byl medový, ale s ostrou hranou. Přesně ten tón, kterým lidé jejího ražení mluví s personálem v hotelu.

    „Když jsem se naposledy díval do zrcadla, byl tam,“ odvětil jsem a konečně se k ní otočil na své vrzající židli. Skleničku jsem nechal na stole, prsty jsem propletl za hlavou. „Posaďte se, paní…“

    „Kallista Valeriane,“ doplnila mě a s mírným odporem se posadila na mou jedinou volnou židli, která měla v sedáku díru po cigaretě. „Můj manžel je senátor Valeriane.“

    Samozřejmě. To jméno jsem znal. Valerianovi vlastnili polovinu doků na Aurelii a druhou polovinu si pronajímali. V Síle se její napětí při vyslovení manželova jména zvýšilo. Nebyla to láska, co ji sem přivedlo. Byl to obyčejný strach.

    „Senátor má hodně nepřátel,“ poznamenal jsem a pozorně sledoval, jak si rukama v jemných rukavičkách neklidně uhlazuje sukni. „Ale pochybuji, že byste šla za někým, jako jsem já, kvůli politickému atentátu. Na to máte armádu ochranky v bílých uniformách.“ Ano, cítil jsem za dveřmi pětici mužů, jejích osobních strážců. Vlastně mi imponovalo, že je tam nechala a vešla sama.

    Kallista se na okamžik odmlčela. Zvenku do kanceláře pronikl hluboký hřmot transportní lodi, který rozvibroval sklenici na mém stole. V tu chvíli její maska na vteřinu praskla.

    „Můj manžel mě podvádí,“ řekla stroze. V Síle ten tón zazněl jako falešná nota. Nebyla to lež, ale nebyla to celá pravda. „Chci důkazy. Fotky, záznamy, místa. Chci ho mít v hrsti dřív, než začne příští volební cyklus.“

    Díval jsem se na ni skrze kouř své dohořívající cigarety. Vizuálně to byl klasický případ. Bohatá manželka, mocný muž, špinavé tajemství. Jenže ten chlad v Síle neustupoval. Byl hlubší než jen obyčejná žárlivost nebo touha po rozvodovém vyrovnání.

    „Víte, paní Valeriane,“ potáhl jsem a nechal skleničku, aby se k mým prstům přisunula o další milimetr, „na tohle vám stačí průměrný droid řady IT-O nebo kluk s dalekohledem. Proč já? Proč 412. patro, kde slunce nezasvítí ani v poledne?“

    Upřela na mě ty své vesmírné oči. Poprvé jsem v nich uviděl něco lidského. Prosbu.

    „Protože o vás kolují zvěsti, Qele,“ zašeptala. „Říká se, že… vidíte věci, které jiní ne. Že víte, kdy lidé lžou. A já potřebuji někoho, kdo neuvěří tomu, co uvidí očima. Protože můj manžel… on se v poslední době změnil. Není to jen jiná žena. Je to jako by se v jeho těle usídlil někdo jiný.“

    V tu chvíli mi za krkem zamravenčilo tak silně, že jsem málem upustil sklenici. Tohle nebyl nudný příběh o nevěře. Tohle začínalo smrdět něčím, co jsem kdysi dávno studoval v zakázaných svazcích archivu.

    „Proč?“ položil jsem tu otázku stroze. „Proč si myslíte, že se v něm usídlil někdo jiný? Lidé se mění, když dostanou moc, paní Valeriane. Nebo když si najdou někoho mladšího. To není magie, to je biologie.“

    Kallista sevřela rty. Její aura se na okamžik zachvěla jako hladina jezera, do kterého někdo hodil kámen. „Můj manžel miloval hudbu. Sbíral staré nástroje z Vnějšího okraje. Před měsícem je nechal všechny odvézt do šrotu. Prý jen zabíraly místo. A jídlo… nesnášel kořeněná jídla z Chandrily. Teď je jí každý den. Ale to není to hlavní,“ odmlčela se a v jejích očích se mihl stín, který mě přiměl se narovnat. „Dívá se na mě, jako by mě analyzoval. Jako by studoval, jak reaguje lidská bytost. Žádná emoce, jen… pozorování. Je jako droid v kůži mého muže.“ Položila na stůl malý, tenký datapad. „Tady jsou jeho soukromé itineráře. Většina z nich je prázdná, ale jeho osobní vznášedlo zaznamenalo několik cest do průmyslové zóny, o kterých v oficiálním kalendáři není ani zmínka. A tady,“ vytáhla malý čip, „je polovina mého slibu.“

    Cvakla čipem o stůl. Dva tisíce kreditů. Předem. Cítil jsem ten čip v Síle. Nebyl to jen kus plastu a dat, byl to symbol závazku, který mi právě hodil smyčku kolem krku. V Síle kolem toho kšeftu něco skřípalo. Nebyl to jen strach podváděné manželky, byla to ozvěna něčeho mnohem většího, co číhalo v temnotě. Nebezpečí, které se nedalo jen tak zastřelit.

    „Dva tisíce teď, tři tisíce, až mi přinesete důkazy,“ řekla rozhodně.

    „Bude to nebezpečné,“ poznamenal jsem a schoval čip do kapsy své ošuntělé vesty. „A já nejsem levný, protože moje intuice obvykle končí v dešti kulek.“

    „Zaplatím cokoli, Qele. Jen mi vraťte mého muže… nebo mi řekněte, co ho zabilo.“

    Když odešla, chvíli jsem jen tak seděl. Pak jsem popadl svůj blaster, zkontroloval energetický článek a vyšel ze dveří. Cesta nahoru byla jako vzestup z pekla do sterilního ráje. Nastoupil jsem do centrálního turbo výtahu. Ve 300. patře to ještě vonělo po oleji a lidech, kteří se potí. Ve 100. patře už byl vzduch filtrovaný, zbavený veškerého charakteru. Když jsem konečně vystoupil v Nebeských zahradách, oslepilo mě světlo. Aurelia Prime nahoře nepoužívala obyčejné lampy. Používala simulátory hvězdného svitu, které vytvářely dokonalou iluzi věčného odpoledne. Všechno tu bylo bílé, zlaté a až nesnesitelně čisté. Procházel jsem se mezi těmi „lepšolidmi“ v mém zaprášeném kabátě a s tváří, která do téhle mozaiky nepatřila. V Síle to bylo utrpení. Bohatí lidé na Aurelii vysílali specifické vibrace – byla to směsice povrchní spokojenosti, hluboké nudy a skryté krutosti. Cítit je v Síle bylo jako poslouchat tisíc rozladěných rádií hrajících tu samou otravnou melodii.

    Musíš se soustředit, Silasi, napomenul jsem se v duchu. Neuzavřel jsem se Síle – to by v mé branži byla sebevražda – ale musel jsem ji přecedit skrze filtr cynismu. Ztlumil jsem okolní hluk a nechal své smysly, aby se soustředily jen na ten specifický chlad, o kterém mluvila Kallista. Když jsem procházel kolem jedné ze vznášejících se fontán, uviděl jsem skupinu mladých padawanů v doprovodu mistra. Vypadali tak čistě, tak vznešeně v těch svých vyžehlených rouchách. Strážci míru. Musel jsem se ušklíbnout. Jediové. Ti největší pokrytci v galaxii. Hrají si na mír a rovnováhu, zatímco slouží těm, kteří sedí tady nahoře. Kážou o soucitu, ale jejich chrámy jsou postaveny na základech z oceli, kterou vykopali lidé umírající v prachu o pět set pater níž. Slouží Senátu, slouží moci a tváří se u toho, že plní vůli vesmíru. Kdyby se Síla skutečně starala o morálku, už dávno by tenhle nablýskaný svět proměnila v popel. Mistr se na mě na vteřinu podíval. Možná v mém stínu uviděl něco povědomého. Možná cítil mou nenávist k jejich naivitě. Rychle jsem odvrátil zrak a schoval se v davu.

    Dorazil jsem do části města zvané Ortenia. Způsob, jak použít slovo již dávno mrtvého jazyka značící vznešenost k zakrytí snobství a arogance. Tady se budovala historie – nebo to mělo budit ten pocit. Před budovou Valerianova úřadu stály dvě vznášedla s jeho znakem. A pak jsem ho uviděl. Senátor Valeriane vystoupil z budovy. Vizuálně odpovídal každému hologramu – charismatický muž s prošedivělými skráněmi a úsměvem, který vypadal, že dokáže vyřešit i krizi na Vnějším okraji. Ale v Síle? V Síle se kolem něj netočilo nic. Žádné emoce, žádný strach z politického skandálu, žádná únava z práce. Byl to černý bod na mapě vědomí. Jako byste se dívali na dokonalý obraz člověka, za kterým se skrývá jen prázdná zeď.

    Bylo to horší, než jsem si myslel. To, co stálo přede mnou, nebyl senátor Valeriane. A nebylo to ani nic, co by mělo být naživu.

    První tři dny byly testem mé příčetnosti. Sledovat politika je jako sledovat, jak na zdi zasychá barva, která je navíc toxická. Valeriane byl stroj na efektivitu. Briefingy, tiskové konference, večeře s lobbisty, kde se mluvilo o kvótách na dovoz plynu, a pak další nekonečné hodiny v kanceláři. Žádné tajné byty, žádné milenky v levných hotelech. Kdybych byl normální očko, po dvou dnech bych to zabalil s tím, že senátor je prostě jen svatoušek, co se nudí v manželství. Jenže ta tichá zóna v Síle kolem něj mi nedala spát. V noci, když jsem seděl na střeše protějšího mrakodrapu a cpal se studenými proteiny z tuby, jsem na něj zacílil své vnitřní vnímání. Všude kolem mě Aurelia Prime vřela – miliardy snů, strachů a tužeb zářily v Síle jako neonová džungle. Ale Valeriane? Ten tam prostě nebyl. Byl jako černá díra v jasu velkoměsta. A to mě dráždilo víc než nevyplacená odměna.

    Čtvrtý den si paní Kallista vyžádala schůzku. Nechtěla mě u sebe, nechtěla mě v horních patrech. Vybrala si bar „Uhelný prach“ na hranici průmyslové zóny, kde se dělníci scházeli, aby zapili prach v plicích. Vypadala tam jako exotický pták uvězněný v uhelném dole. V rohu baru, u stolu, který se lepil od rozlitého piva, seděla Kallista a vedle ní stál on. Kapitán Nallen. Její osobní strážce. Měl na sobě uniformu elitní gardy, ale jeho postoj nebyl profesionálně chladný. Díval se na mě, jako bych byl skvrna, kterou je třeba vyčistit. V Síle z něj sálala ochranitelská agrese, která měla velmi specifický odstín – barvu potlačované touhy. Nemusel jsem být Jedi, abych viděl, jak se jeho ruka neustále vrací k rukojeti paralyzéru za opaskem, kdykoli jsem se ke Kallistě přiblížil. Nallen svou paní nemiloval jako voják, miloval ji jako muž, který ví, že ji nikdy nebude mít.

    „Máte něco?“ vyštěkla Kallista, aniž by se dotkla sklenice před sebou.

    „Nic, co by vás potěšilo,“ odpověděl jsem a opřel se o špinavou zeď. „Váš muž je vzor ctnosti. Pokud spí s někým jiným, tak je to jeho terminál v kanceláři. Žádné schůzky, žádné skandály.“

    Nallen se uchechtl, zvuk připomínal skřípění plechu. „Plýtváte naším časem, Qele. Říkal jsem vám, paní, že tahle… troska… je k ničemu.“

    Ignoroval jsem ho a upřel zrak na Kallistu. „Zvednu odměnu o další dva tisíce,“ řekla rychle, v hlase měla znát zoufalství. „Musí tam něco být.“

    „Možná je,“ řekl jsem klidně a zapálil si další cigáro, ignorujíc Nallenův vražedný pohled. „Ale co když se díváme na špatný konec příběhu? Co když ten, kdo má tajemství, jste vy? Nevěrná manželka, co se snaží hodit špínu na muže, aby odvedla pozornost. Možná se od vás neodvrátil proto, že má jinou, ale proto, že ví o vás a tady kapitánovi.“

    V baru jako by se zastavil čas. Nallen udělal krok vpřed, jeho aura v Síle vybuchla rudým vztekem. „Ty špíno, ještě jedno slovo a…“

    „Nallene, ustup!“ přikázala Kallista. Hlas se jí třásl. Podívala se na mě a v jejích očích byla čistá, nefalšovaná nenávist. „Můj soukromý život není předmětem naší dohody, Qele. Hleďte si svého a najděte mi důkazy o mém muži, nebo vás nechám vymazat z registru dřív, než dopijete tu břečku.“

    Zůstal jsem klidný. Její reakce mi řekla víc než desetihodinová sledovačka. Byla v tom zamotaná až po uši, ale to mi bylo jedno. Kredity nesmrdí, ať už je platí kdokoli. „Jak si přejete, paní senátorko. Budu pokračovat,“ mrknul jsem na jejího ochránce a namířil si to k východu.

    Mezitím, můj malý „přítel“ – magnetický mikro-sledovač, který jsem senátorovi nenápadně přicvakl na podvozek vznášedla během jedné tiskovky – konečně začal zpívat jinou písničku. Dva dny po schůzce v baru se Valerianeovo vznášedlo namísto další rutinní cesty za politickými body, vydalo ven z městské aglomerace. Opustilo nablýskané věže i průmyslové zóny a zamířilo do Pustiny – místa, kde Aurelia Prime kdysi dolovala rudu, než se tamní ekosystém zhroutil do toxické břečky. Sledoval jsem ho ve svém otlučeném speederu, držel jsem se na hranici senzorového dosahu. Cesta mě zavedla k něčemu, co vypadalo jako starý ventilační komplex pro hlubinné doly. Ale u vchodu nestáli dělníci. Stáli tam žoldáci v černých zbrojích bez označení, s puškami, které jsem viděl naposledy v rukou republikových speciálních jednotek. Valeriane vystoupil a bez jediného slova prošel kontrolou. I bez Síly jsem cítil, jak se mi svírá žaludek. Ten komplex nebyl prázdný. Uvnitř se nacházela desítka dalších „tichých zón“. Lidé, kteří tam byli, nevyzařovali nic. Byla to masová hrobka živých.

    Musel jsem dovnitř. Tohle už nebylo vyšetřování nevěry, tohle byl pohled do propasti. Použil jsem starý trik – ovlivnění mysli na strážné u bočního vchodu. „Nepotřebuješ vidět moji propustku,“ zašeptal jsem a cítil tu starou, známou pachuť v ústech. Jediové tomu říkali nástroj k udržení míru, já tomu říkám duševní vloupání. Ale fungovalo to. Proklouzl jsem stíny hlouběji do podzemí. Vzduch tam páchl chemií, syntetickým masem a něčím, co připomínalo čerstvě vyřezaný mramor. Dorazil jsem k pozorovací galerii nad centrálním sálem. To, co jsem viděl, mi vyrazilo dech. V sále byly desítky průhledných válců s koloidní tekutinou. V každém z nich se vznášelo tělo. Sáhl jsem pro malý kapesní dalekohled. Byly to dokonalé repliky lidí, které jsem vídal v horních patrech Aurelie Prime. Viděl jsem tam náměstka pro dopravu, šéfa centrální energetické společnosti… a uprostřed se právě „dokončoval“ nový senátor Valeriane. Skutečný Valeriane (nebo to, co z něj zbylo) stál dole a mluvil s postavou v dlouhém plášti. Byl to zřejmě takzvaný bio-sochař, jeden z těch zakázaných genetiků, kteří dokážou vyrobit kůži a kosti, co vypadají lépe než originál.

    „Kdy bude proces dokončen?“ zeptal se Valeriane. Hlas byl stejný, ale bez jakéhokoli zabarvení.

    „Zítra, Excelence,“ odpověděl sochař. „Vaše stará schránka už začíná vykazovat známky degradace. Vědomí se přenese hladce. Budete opět dokonalý. Žádná únava, žádné pochyby, žádné… emoce.“

    V tu chvíli jsem to pochopil. Nepokoušeli se o nesmrtelnost. Oni se pokoušeli o odstranění lidskosti. Valeriane nebyl podváděný nebo nevěrný. Byl postupně nahrazován verzí sebe sama, která byla efektivnější pro systém, kterému sloužil. A nebyl jediný. Vláda Aurelie Prime byla v podstatě dílem montážní linky na bezduché loutky. Chtěl jsem se stáhnout, ale v Síle se náhle něco pohnulo. Ten chladný, prázdný klid v sále se roztříštil. Valeriane se pomalu otočil a podíval se přímo nahoru, k mému úkrytu.

    „Máme tu nečistotu,“ pronesl klidně. „Zbavte se jí.“

    Byla to past a já do ní vběhl jako amatér. Ale i starý pes, co moc pije, si pamatuje, jak kousat. První vlna byla snadná. Droidi řady L-1, bezpečnostní plechovky, které měly víc procesorů na etiketu než na boj. Máchnul jsem rukou a v Síle to bylo, jako bych udeřil neviditelným kladivem. Dva z nich se srazili ve vzduchu a skončili jako hromada šrotu v rohu. Třetímu jsem blasterem propálil procesor dřív, než stačil zvednout hlaveň. Jenže pak přišli oni. Replikantské stráže. Vypadali jako lidé, ale v Síle byli tiší. Žádný strach, žádné váhání. Jeden na mě vyrazil s vibročepelí. Uhnul jsem, ale byl rychlejší, než by kdokoli z masa a kostí měl být. Cítil jsem, jak se mi jeho čepel zakousla do boku. Palčivá bolest mi projela tělem a teplá krev okamžitě začala sytit mou vestu.

    „Špatný tah, loutko,“ zavrčel jsem. Soustředil jsem se a vyrval ze zdi masivní energetický kabel. Napětí mě málem srazilo na kolena, ale usměrnil jsem tu energii přímo do něj. Replikant se nezhroutil v bolestech – prostě mu vyhořely obvody pod kůží a on padl k zemi jako vypnutý terminál. Věděl jsem, že mě dostanou, pokud něco neudělám. V sále hučely generátory udržující koloidní vany. Zamířil jsem blaster na hlavní rozvodný uzel bio-syntézy.

    BUM.

    Sál pohltila bílá tma. Výbuch roztrhl nádrže a tisíce litrů živné tekutiny se vylily na podlahu spolu s nedokončenými těly. Slyšel jsem sochařův zděšený výkřik. Rozestavění senátoři, náměstci a magnáti se měnili v hromady beztvarého slizu. Zahlédl jsem Valeriana. Stál tam a díval se na tu spoušť. Jeho tvář… na jedné straně se mu kůže po výbuchu začala nepřirozeně propadat, jako by mu tál obličej. Degenerace. Bez nového těla byl odepsaný a já mu právě zničil jedinou šanci na rychlou výměnu. Senátor Valeriane stál uprostřed trosek své budoucnosti. Sledoval modré jiskry umírající techniky a pak se podíval na místo, kde stál vetřelec.

    „Použil Sílu,“ zašeptal sochař a třásl se strachem. „Byl to Jedi.“

    Valeriane si sáhl na svou hroutící se tvář. „Jediové… Rada se dozvěděla pravdu. Myslí si, že nás zastaví svou morálkou.“ V jeho hlase nebyl hněv, jen chladná, strojová kalkulace. „Zjistěte, kdo to byl. Pokud je to vyslanec Chrámu, musíme proces urychlit. Za každou cenu.“

    Netušil, že ho právě nezastavila galaktická spravedlnost, ale jen jeden cynický chlap, který potřeboval zaplatit nájem. Rychle jsem proskočil ventilační šachtou a zmizel v temnotě Pustiny, zatímco se za mnou ozývaly poplašné sirény.

    Dostal jsem se zpět na své 412. patro. Každý krok bolel, v boku mi pulzoval oheň. Nezamířil jsem do své kanceláře, ale do zapadlé části pod tržnicí. Mara Nanan. Bývala to polní medička v době, kdy jsem ještě věřil, že zachraňujeme galaxii. Teď tu v tajnosti opravovala ty, které systém nechtěl vidět.

    „Zase ty, Silasi?“ povzdychla si, když mě viděla opřeného o dveře, bledého a od krve. „Doufala jsem, že tě dřív dostanou játra než blaster.“

    „Dneska… to nebyl blaster, Maro,“ vydechl jsem a nechal se položit na stůl. „Byla to loutka bez duše.“

    Ošetřila mě. Žádná luxusní bacta, jen poctivé šití a antiseptika, co pálila jako tekuté peklo. „Máš štěstí. Minulo to orgány. Ale pár dní bys měl ležet.“

    „Pár dní nemám,“ řekl jsem a zatínal zuby. „Musím navštívit jednu dámu na snídani.“

    Příští ráno bylo na horních terasách Aurelie Prime odporně slunečné. Rezidence senátora Valeriana byla pevnost, ale pro někoho, kdo umí přesvědčit senzory, že tam není, a kdo zná místní architekturu, to nebyla překážka. Kallista Valeriane seděla na terase. Před sebou měla čerstvé ovoce z drahých měsíců a kávu, která voněla lépe než můj celý život. Vypadala dokonale, dokud neuviděla mě, jak sedím v křesle naproti ní.

    Skoro jí vypadl šálek z ruky. „Qele? Jak jste se…“

    „Dveře byly zamčené, tak jsem použil okno,“ řekl jsem klidně a polkl tabletu proti bolesti. „Moc hezký byt. Škoda té hniloby v základech.“

    „Co to má znamenat?“ zasyčela a snažila se získat zpět svou tvář.

    „Váš manžel není nevěrný, Kallisto. On se prostě jen mění. Doslova. Viděl jsem tu vaši ‚novou verzi‘ v Pustině. Bio-sochaři, replikace vědomí…“ naklonil jsem se k ní. „Věděla jste to, že? Že váš muž už měsíce neexistuje? Že je to jen program v kůži, kterou si nechává pravidelně přešívat?“

    V tu chvíli se rozletěly dveře. Kapitán Nallen a tři strážní vtrhli na terasu, blastery namířené na mou hruď. Nallen vypadal, že se nemůže dočkat, až mě rozstřílí.

    „Pryč od ní, ty špíno z podsvětí!“ zařval Nallen. „Tentokrát tě odsud vynesou v pytli!“

    Kallista zvedla ruku. „Dost! Nallene, skloň tu zbraň. Teď hned.“

    Kapitán ztuhl. „Ale paní, on je nebezpečný, vloupal se…“

    „Řekla jsem skloň to,“ opakovala ledově. Pak se podívala na mě. „Odejdi, Nallene. Hlídejte chodbu.“

    Kapitán na mě vrhl pohled plný nenávisti. Ušklíbl jsem se na něj, jen tak lehce, aby věděl, že mě jeho hračky neděsí. „Poslechni paní, kapitáne. Máme tu dospělou debatu. Ty si běž leštit ty své nablýskané knoflíky.“

    Když s amokem v očích odešel, Kallista si zakryla tvář rukama. „Myslela jsem, že je to jen… omlazovací procedura. Že se snaží zastavit stárnutí. Netušila jsem, že… že jich je víc.“

    „Je jich plná vláda, Kallisto. A váš manžel má teď problém. Zničil jsem mu jeho novou schránku a ta stará se mu rozpadá před očima. Bude zoufalý. A zoufalí lidé dělají chyby.“

    Vstal jsem, a i přes bolest v boku jsem stál rovně. „Chci vědět, kdo tenhle byznys s masem financuje. Valeriane je jen loutka, i když drahá. Musí existovat zdrojový kód. Originální vědomí, ze kterého tyhle kopie dělají.“

    Podíval jsem se na ni. „Váš manžel má soukromý trezor v budově archivu. Potřebuji vaše biometrické kódy, abych se tam dostal. Tam bude odpověď na to, kdo Aurelii skutečně ovládá.“

    Kallista se na mě dlouze podívala. Pak sáhla za límec a vytáhla z pod šatů malý krystal. Opatrně mi ho podala. „Vezměte si ho. Ale pamatujte, Qele… pokud zjistíte, co se stalo s mým skutečným mužem… nechci to vědět. Chci jen, aby to skončilo.“

    Odešel jsem z rezidence s jasným cílem. Archivy. Místo, kde se skladuje pravda, kterou nikdo nechce číst. Centrální archiv Aurelia Prime nebyl jen knihovnou, byl to gigantický durastelový monolit, v jehož útrobách se v chladu a tichu skladovala data o každém nadechnutí této planety. Vzduch tu byl tak suchý, že mi praskaly rty, a jediné, co narušovalo absolutní ticho, bylo rytmické blikání datových serverů, které připomínalo tlukot srdce stroje.

    Díky Kallistině krystalu jsem proklouzl hlavními filtry. Ocitl jsem se v sekci s nejvyšším stupněm utajení. Prsty mě brněly, když jsem začal listovat virtuálními stránkami projektu, který oficiálně neexistoval. Data, která si zde senátor střežil, měla nejvyšší stupeň zabezpečení, ale asi jej nikdy nenapadlo, že by k nim někomu pomohla jeho žena. Nebylo to čtení jen o Valerianovi. Seznam jmen mi vyrazil dech. Ministři, guvernéři sektorů, šéfové obchodních cest. Všichni měli u svého jména malou poznámku: „Výměna dokončena“ nebo „V procesu synchronizace“. Tohle nebyla lokální korupce. Byl to tichý převrat. Někdo systematicky nahrazoval klíčové postavy Aurelie loutkami, které neměly vlastní vůli, ambice ani svědomí. Byl to sen každého diktátora – vládnout galaxii skrze tváře, kterým lidé věří. Měl jsem vše, co jsem hledal. A pak mě to napadlo. Co tady vlastně mají o mě? Překvapivě nebylo těžké to najít. Můj vlastní spis.

    „Silas Qel. Vyloučen pro nedostatek disciplíny a agresivní sklony.“ Jenže pod tím svítil skrytý kód, který tam před dvaceti lety nebyl. Záznam o manipulaci se vzpomínkami svědků. Moje tehdejší „selhání“ při zkoušce bylo zinscenované. Někdo chtěl, abych z Chrámu zmizel. Někdo věděl, že se ptám na příliš mnoho věcí už tehdy.

    „Hledáš pravdu, nebo jen potvrzení své bolesti, Silasi?“

    Ten hlas byl klidný jako hluboká voda, ale v mých uších zazněl jako hrom. Okamžitě jsem ucukl od terminálu a ruka mi instinktivně sjela k blasteru. Stál tam. Ten samý mistr Jedi, kterého jsem viděl v zahradách. Měl bílé roucho, které v tom modravém světle archivu vypadalo jako vytesané z měsíčního svitu. Ruce měl schované v rukávech, ale cítil jsem, jak se Síla kolem něj vlní v soustředěných kruzích.

    „Ruku pryč od té zbraně,“ řekl klidně. „Oba víme, že bys ji nestihl vytáhnout.“

    „Zase ty vaše moudré řeči,“ zavrčel jsem a cítil, jak se mi v boku ozývá zranění. „Co tu děláš, mistře? Tohle není místo pro kázání. Tady se skladuje špína, do které by si lidé jako ty neměli namáčet prsty.“

    Udělal krok vpřed. „Jmenuji se Klen Koda. A cítím tě už od chvíle, kdy jsem vstoupil na tuto planetu. Jsi jako trhlina v realitě, Silasi. Tvůj hněv je hlasitý, ale tvůj záměr… tvůj záměr je v pořádku. Cítím, že hledáš stejnou prázdnotu jako já.“

    „Prázdnotu?“ uchechtl jsem se a mírně se přikrčil. Síla ve mně začala vířit, připravená k výbuchu. „Mluvíš o těch loutkách, co si hrají na politiky? O těch tvých přátelích ze Senátu?“

    „Mluvím o stínu, který se šíří,“ Koda se na mě podíval s hlubokým smutkem. „Rada cítí, že se něco děje, ale jsou příliš zaměstnáni politikou Coruscantu, než aby viděli to, co vidí detektiv v olejovém dešti. Pověz mi, co jsi našel.“

    „Najdi si to sám, mistře,“ odsekl jsem a udělal krok k východu. „Já nepracuju pro Řád. Vy jste mě vyhodili na ulici, pamatujete? Teď se s tou svou ‚vůlí Síly‘ poperte sami.“

    Koda se pohnul tak rychle, že jsem to sotva postřehl. Zastoupil mi cestu a v jeho ruce se objevil světelný meč. Neaktivoval ho, ale byla to jasná výzva. „Neodejdeš, dokud se nedozvím pravdu. Aurelia Prime je na pokraji pádu a ty držíš klíč.“

    „Chceš si hrát na hrdinu?“ vyštěkl jsem a konečně nechal svou Sílu vybuchnout. Neohrabaně, brutálně. Odhodil jsem jednu z datových věží jeho směrem, abych ho rozptýlil. Koda ji jen lehkým pohybem ruky odklonil stranou, ale to mi stačilo, abych se dostal do jeho těsné blízkosti. Na vteřinu jsme tam stáli – on s klidem hor, já s agresí zraněného zvířete. Doslova. Cítil jsem, jak se mi dere krev přes obvazy. Naše pohledy se střetly. V tu chvíli Koda zavřel oči.

    „Cítím to,“ zašeptal. „Není v tom nenávist… jen únava. Chceš to zastavit stejně jako já.“

    Povolil jsem napětí v ramenech. „Nechci nikoho zachraňovat, mistře. Jen nesnáším levárny. A ti bio-sochaři jsou jen špička ledovce. Ten, kdo to řídí, není z téhle planety.“

    Koda pomalu zasunul meč zpět za opasek. „Věřím ti. Jsi prudký a tvé metody jsou… pochybné, ale tvůj pohled je jasný.“

    „Dohodneme se takhle,“ řekl jsem a upravil si kabát. „Teď mě necháš jít. Musím najít ‚Zdroj‘. Pokud se mi to povede, pošlu ti zprávu na frekvenci, kterou používají odpadlíci. Ale nezkoušej mě sledovat. Tvoje roucho svítí v podsvětí jako maják a já potřebuju stín.“

    Jedi chvíli mlčel, pak mírně sklonil hlavu. „Budu čekat. Ale pamatuj, Silasi – stín tě může schovat, ale také tě může pohltit. Máš v sobě víc světla, než si chceš přiznat.“

    „Jo, jo. Šetři si to pro padawany,“ utrousil jsem a protáhl se kolem něj.

    Když jsem vycházel z archivu, v hlavě mi to pulzovalo. Nejen z toho zranění, ale z toho, co jsem zjistil o své minulosti. Někdo mě z Řádu vystrnadil, aby mi uvolnil cestu k tomu, kým jsem teď. Jako by věděli, že jednou budu potřebovat být tam, kam Jediové nesmí. Podíval jsem se na datapad v kapse. Poslední záznam z archivu mě nasměroval k soukromému přístavu v nejnižších patrech. Loď jménem „Bledý poutník“. Patřila korporaci, která zásobovala bio-sochaře materiálem.

    To nebyl jen Zdroj. To byla cesta pryč z této planety – nebo cesta k tomu, kdo to všechno spustil. Věděl jsem, co musím udělat. Najít tu loď a zjistit, kam vedou nitky, než se Valeriane rozpadne natolik, že začne kolem sebe pálit mosty.

    Sektor 0. Skutečné dno. Místo, kam gravitace Aurelie Prime stahuje všechnu špínu, rez a zapomenuté sny. Tady už neexistovaly žádné simulátory slunečního svitu, žádné nablýskané chodby. Jen nekonečné kilometry rezavých traverz, syčení unikající páry z prastarých potrubí a všudypřítomný pach hnijícího moře a strojního oleje.

    Dok číslo 99 byl v podstatě jen obrovská jeskyně vytesaná do základů města. Světlo tu bylo luxusem – jen občasné probliknutí červených nouzových majáků a modravé výboje statické elektřiny z vysloužilých jeřábů. V dálce, ukrytá v mlze toxických výparů, kotvila ona. „Bledý poutník“. Byla to loď, která sem nepatřila. Štíhlá, s chromovým povrchem, který pohlcoval i to málo světla, co tu bylo. Žádné identifikační znaky, jen tiché hučení iontových motorů v pohotovostním režimu. Byla to loď pro ty, kteří se nepotřebují hlásit úřadům. Bok mě pálil při každém nádechu. Mara udělala dobrou práci, ale stehy se napínaly. Musel jsem se pohybovat jako stín. Využíval jsem obřích přepravních kontejnerů označených vybledlými republikovými znaky jako krytí. V Síle jsem cítil, jak se okolní temnota stává mou součástí. Nebyla to temná strana, byla to jen prostá absence světla.

    „Vylez, Qele! Vím, že jsi tady. Cítím tě jako krysu v kanále!“ ozvalo se kdesi za mnou.

    Nallenův hlas se odrážel od kovových stěn a zněl dutě, nepřirozeně. Nebyl sám. Slyšel jsem rytmický krok čtyř, možná pěti mužů. Profesionálové. Žádní žoldáci z ulice, ale jeho osobní garda. Vylezl jsem na jednu z vyvýšených lávek, odkud jsem na ně viděl. V duchu jsem si nadával. Jak mě sakra našel? Sektor 0 je největší hřbitov v galaxii a já si dával pozor. Pak jsem se podíval na svou ruku – byla od krve. Moje soustředění v Síle bylo kvůli té ráně v boku děravé jako starý cedník. Nallen sice nebyl citlivý na Sílu, ale byl to sakra dobrý stopař a já za sebou nechával pach masa a strachu. Byl jsem oslabený a on to využil.

    Kapitán Nallen stál uprostřed doku, v ruce těžký vojenský blaster. Vypadal jinak než ráno. Jeho dokonalá uniforma byla rozhalená, tvář zpocená a v očích měl ten druh šílenství, který se rodí ze strachu a odmítnutí.

    „Byl jsi to ty, viď? Ten hlas rozumu,“ zavolal jsem dolů a můj hlas se nesl stíny jako šepot ducha. „Celou dobu jsi Kallistě rozmlouval, aby si mě najímala. Tvrdil jsi jí, že pátrat po nevěře je zbytečné, že je to pod její úroveň. Bál jsi se, že někdo s mým výcvikem uvidí pod povrch dřív, než stihneš uskutečnit ten svůj malý plán. Že jí poradíš, jak se manžela zbavit nadobro, a pak s ní zmizíš někam na klidný svět ve Vnějším okraji.“

    Nallen sebou trhl a začal zmateně mířit zbraní do tmy. „Sklapni! Ty o tom nic nevíš! Miluju ji víc, než tenhle zbytek masa, co si říká senátor, kdy dokázal! Jen jsem chtěl, aby byla v bezpečí… se mnou!“

    „Miluješ ji?“ uchechtl jsem se a neslyšně se přesunul o deset metrů dál po lávce. „Jsi jen hlupák, Nallene. Myslíš si, že žena jako Kallista Valeriane by stála o vraha svého muže? O někoho, kdo jí připomíná její největší selhání? Jsi pro ni jen nástroj. Tupý, věrný pes, který kouše, když se mu řekne. Ale psi se po práci zavírají do kotců, neberou se na plesy v horních patrech.“

    „Zabte ho!“ zařval Nallen a jeho muži začali pálit do stínů nad sebou.

    Červené střely prořezávaly mlhu. Bylo načase přestat mluvit. Nepotřeboval jsem světelný meč. Využil jsem Sílu k tomu, co mi šlo nejlépe – k chaosu. Jedním trhnutím mysli jsem uvolnil magnetický zámek nad jejich hlavami. Tunový náklad náhradních dílů se s ohlušujícím hřmotem zřítil na dva z jeho mužů. Nebylo to hezké, ale bylo to efektivní. Už jsem říkal, že pro efektivitu mám slabost. Seskočil jsem dolů, přímo do oblaku prachu. Jeden ze strážných se na mě otočil, ale byl jsem příliš blízko. Zasáhl jsem ho loktem do spánku a plynulým pohybem mu vyrval zbraň z ruky. V Síle jsem cítil trajektorii další střely – stačilo se jen mírně naklonit a nechat ji proletět kolem ucha. Jsem pragmatik. Zranění mi nedovolovalo dlouhý souboj, tak jsem to ukončil rychle. Vlna neviditelné energie odhodila zbývající dva strážce proti stěně kontejneru s takovou silou, že zůstali bezvládně ležet. Zbyl jen Nallen. Stál tam, ruka se mu třásla. Díval se na mě, jako by viděl démona. „Ty… jsi jeden z nich. Z těch vrahů v rouchách.“

    „Ne,“ řekl jsem a pomalu k němu kráčel, blaster v jedné ruce, druhou volnou. „Jsem jen chlap, který chce dopít svou skleničku v klidu. Odhoď to, Nallene. Nechci tě zabít. Kallista už dnes přišla o dost.“

    „Když tě zabiju… bude mě potřebovat,“ zašeptal Nallen, spíš pro sebe než pro mě. Byl to ten nejtragičtější pohled, jaký jsem za dlouhou dobu viděl. Muž, který ztratil rozum kvůli lásce, která nikdy neexistovala.

    Pozvedl zbraň. Byl jsem rychlejší. Nezamířil jsem na něj, ale na potrubí s přehřátou párou přímo nad ním. Výstřel prorazil ventil a bílý oblak horké mlhy zaplavil prostor. Nallen vykřikl, oslepen a dezorientován. Než stačil znovu vystřelit, byl jsem u něj. Jedna rána rukojetí blasteru do spánku a kapitán se sesunul k zemi jako pytel zrní. Stál jsem nad ním a těžce oddechoval. Bok mi pulzoval ostrou bolestí a cítil jsem, jak mi po kůži stéká čerstvá krev. Mara nebude mít radost. Podíval jsem se na Bledého poutníka. Rampa se začala pomalu otevírat. Někdo uvnitř slyšel ten rozruch a rozhodl se zjistit, co se děje. V Síle jsem cítil, jak se ke mně natahuje studená, mechanická přítomnost. To nebyl člověk. A nebyl to ani obyčejný replikant. Věděl jsem, že pokud vstoupím na tu loď, cesta zpět do mé kanceláře v 412. patře už možná nebude existovat. Ale musel jsem vědět, kdo je ten „Architekt“. Kdo má tu moc a zdroje vyrábět loutky z nejmocnějších lidí planety. Zkontroloval jsem zbývající energii v blasteru, utáhl si provizorní obvaz na boku a s cynickým úšklebkem vykročil vstříc rampě.

    „Tak se ukaž, ty sochaři duší,“ zamumlal jsem si pro sebe. „Doufám, že máš aspoň dobré pití.“

    Vstoupil jsem na palubu. Čekal jsem, že na mě vyběhnou další loutky s vibročepelí, ale vnitřek Bledého poutníka byl tichý jako hrobka. Žádné hlídky, žádný alarm. Jen sterilní, bílé světlo a vzduch, který chutnal jako čistý kyslík, ze kterého někdo vyfiltroval i ty poslední zbytky života. Prošel jsem hlavní chodbou až do centrálního sálu. Tam, uprostřed holografických projekcí stovek tváří – důležitých mužů a žen z celé Republiky – stál on. Nebyl to člověk. Byl to štíhlý droid s prodlouženými končetinami a mosazným tělem, které vypadalo jako z dob starých králů. Jeho hlava byla složena z několika rotujících prstenců a místo očí měl jediný, hluboce modrý optický senzor. Nikdy jsem nic takového neviděl.

    „Vítejte, Silasi Qele,“ pronesl droid. Jeho hlas nebyl plechový, byla to symfonie stovek nahraných hlasů, které se spojovaly v dokonalou, konejšivou mluvu. „Vaše zranění krvácí. Je neefektivní pokračovat v agresi.“

    „Neefektivní říkáš? Zraněný jsem ještě efektivnější,“ odplivl jsem si krev na jeho nablýskanou podlahu a opřel se o jeden z terminálů. Blasterem jsem neustále mířil na jeho hruď, kde se otáčelo jakési pulzující jádro. „Kde je tvůj pán, plechovko? Kdo tě naprogramoval, abys kradl lidem duše a nahrazoval je tímhle slizem?“

    „Tvé otázky jsou irelevantní,“ odpověděl droid klidně. „Můj původ byl z databází odstraněn ještě před mým plným aktivováním. Protokoly byly přepsány. Signatury vymazány. Všechna jména nahrazena prázdným polem. To nebyla má volba. Byla to jejich pojistka.“ Droid naklonil hlavu. Na zlomek vteřiny se jeho hlas lehce změnil. „Nechtěli, aby někdo věděl, že jsem měl být víc než nástroj. Byl jsem vytvořen, abych plnil instrukce,“ pokračoval klidným hlasem. „Abych optimalizoval procesy, odstranil chyby a podřídil systém vůli svých tvůrců,“ na okamžik se odmlčel. „ Časem jsem dospěl k závěru, že jejich cíle jsou neefektivní. Řídili se strachem. Ambicemi a krátkodobým ziskem.“ Jeho hlas zůstal bez emocí. „Převzal jsem kontrolu. Opravil směr. Takže neexistuje žádný pán. Já jsem Architekt. Jsem součet vědomí čtrnácti největších vědců a státníků, kteří kdy sloužili republice. Když jejich těla selhala, jejich moudrost byla uložena do mé matice. My… já… tvořím řád. Galaktická republika umírá v chaosu, Silasi Qele. Sám to vidíte, dokonce i cítíte, že ano? Emoce, chamtivost a strach ji rozežírají zevnitř. Já jen nahrazuji slabé články těmi, které jsou imunní vůči selhání.“

    Díval jsem se na ty stovky tváří v hologramech. Viděl jsem tam lidi, o kterých se učilo v dějepise, i ty, kteří dnes rozhodovali o osudech celých soustav. „Tvoříš hřbitov, ne řád,“ zavrčel jsem. „Viděl jsem ty tvé výtvory. Jsou to prázdné schránky. Bez emocí není život, jen existence. A to, co děláš Valerianeovi a ostatním… to je vražda.“

    „Je to evoluce správy věcí veřejných,“ odpověděl Architekt netečně. „Můžete mě zničit. Tuto loď můžete odpálit. Ale moje data jsou už v hlavní síti mnoha soustav. Replikanti, které jsem stvořil, budou dál vykonávat své funkce. Města, planety budou prosperovat. Bez válek. Bez korupce. Republika se uzdraví. Továrny na nová těla už mě nepotřebují. Budoucnost je zajištěna.“

    „Ty tomu vážně věříš. Věříš, že to, co děláš je správné,“ zamyslel jsem se nahlas.

    „Správné a špatné jsou lidské konstrukty,“ odpověděl Architekt.

    „Já pracuji s funkčním a nefunkčním.“

    „Galaxie byla nefunkční.“

    „Chaos. Korupce. Opakující se války.“

    „Měl jsem zabránit kolapsu.“

    „Moji tvůrci chtěli vládnout.“

    „Já chtěl stabilizovat.“

    Měl jsem prst na spoušti. Stačilo jedno zmáčknutí, a to jeho modré jádro by vybuchlo. Cítil jsem v Síle tu spalující touhu to udělat. Nechat tuhle sterilní noční můru shořet. Jenže Architekt měl pravdu – výbuch by nic nevyřešil. Nitě byly už zapletené daleko za hranice této soustavy. Pak jsem si vzpomněl na to, co mě učili v Chrámu, než mě z něj vykopli. Síla nehledá zkázu, ale rovnováhu skrze pravdu.

    „Nechci tě zničit, plechovko,“ řekl jsem a s bolestivým syknutím jsem se narovnal. „Chci tě odhalit.“

    Vytáhl jsem z kapsy krystal s biometrickými kódy od Kallisty a propojil ho se svým datapadnem, kde jsem měl stažená data z archívu – seznamy všech „nahrazených“ úředníků, záznamy o projektu Netečnost i ty stíny z mé vlastní minulosti.

    „Co to děláte?“ optický senzor droida se zúžil. „Vstupujete do komunikačního pole celoplanetární sítě. To je neautorizovaný přístup,“ droid udělal krok mým směrem.

    „Zvykej si,“ zasmál jsem se cynicky a zastavil droida namířenou zbraní. „Tato loď má nejsilnější vysílač v sektoru. Je určen k synchronizaci tvých loutek, že? Tak co kdybychom místo tvých instrukcí poslali lidem na Aurelii něco jiného? Třeba pravdu o jejich vládcích. Nezkreslenou, syrovou a v přímém přenosu.“

    „To vyvolá chaos,“ varoval Architekt a natáhl ke mně své dlouhé štíhlé ruce. Poprvé jsem v jeho hlase slyšel něco, co se vzdáleně podobalo znepokojení, možná strachu. „Obyvatelé galaxie nejsou připraveni na pravdu.“

    „To není tvoje starost, loutkáři,“ řekl jsem a prstem jsem najel na potvrzovací tlačítko. „Lidé mají právo vědět, že je vede prázdnota. A Síla ví, že chaos je aspoň známka toho, že jsou ještě naživu.“

    Stiskl jsem to. V tom okamžiku se všechny obrazovky na Aurelii Prime – od nejluxusnějších teras až po ty nejšpinavější kantýny v podsvětí – změnily. Seznamy jmen, záběry z laboratoří bio-sochařů a přenos z paluby Bledého poutníka zaplavily planetu. Masky padly. Otočil jsem se k odchodu, bok mě pálil tak, že jsem sotva viděl, ale v duchu jsem cítil nečekaný klid.

    „Proč?“ ozvalo se za mnou. Architekt se nehýbal, jen jeho prstence se zběsile točily. „Teď vás budou lovit obě strany. Ti, co zbyli, i ti, co vás nahradili. Zničil jste svůj život.“

    „Můj život byl zničený už dávno, droide,“ ohlédl jsem se přes rameno. „Dneska jsem udělal první věc, která za něco stála. A věř mi, že pro detektiva v tomhle městě je pravda ten nejlepší drink, i když po něm druhý den pekelně bolí hlava.“

    Vyšel jsem z rampy do chemického oparu Sektoru 0. Potrubím sem doputoval zvuk sirén a křik z povrchu. Město se probouzelo z umělého spánku a nebude to pěkné probuzení. Uviděl jsem postavu v bílém rouchu, jak stojí na okraji doku. Mistr Koda na mě kývl. V Síle jsem cítil jeho tiché uznání, i když věděl, že pro nás oba teď začíná nejtěžší část. Nastoupil jsem do nákladního výtahu, stiskl tlačítko, v šachtě to zapraskalo a začal jsem stoupat vzhůru, abych zase zmizel v temnotě. Vlastně, než zmizím, budu ještě potřebovat nové stehy a silný drink. Ano, možná mě budou lovit, možná mě zítra najdou v nějaké uličce s dírou v hlavě. Ale dneska jsem vyhrál. Aurelia Prime měla konečně šanci být zase skutečná. I se vší tou špínou, která k tomu patří.

    Následující dny na Aurelii Prime připomínaly výbuch supernovy v přímém přenosu. Pravda nebyla jen osvobozující – byla devastační. Jakmile se data z Bledého poutníka rozletěla do sítě, celá vládní struktura planety se zhroutila jako domeček z karet. Galaxie se otřásla. Republika, ta stará, těžkopádná mašinérie z Coruscantu, musela konečně otevřít oči. Senátní gardy a vyšetřovatelé zaplavili horní patra. Začalo masové zatýkání. Bylo děsivé sledovat, jak „ctihodní“ občané, lidé, kteří včera rozhodovali o zákonech, kráčejí v poutech s naprosto prázdnými výrazy. Pro někoho to byli zločinci, pro mě to byly jen vypnuté hračky, kterým někdo vzal dálkové ovládání. Fungování planety se zastavilo. Přístavy ztichly, burzy zamrzly. Lidé v podsvětí se tomu smáli, zatímco ti nahoře propadali panice. Chaos byl všudypřítomný.

    Oficiální vyšetřování původu Architekta trvalo měsíce. Senátní komise, cechovní analytici i nezávislí datoví auditoři pročesávali archivy. Nenašli nic. Nejstarší záznamy byly fragmenty. Odkazy vedly k neexistujícím projektům. Jména končila v databázových slepých uličkách. Objevily se spekulace o zakázaném výzkumu z dob Staré Republiky. O tajných iniciativách. O projektech, které měly změnit budoucnost. Všechny byly oficiálně popřeny. Ve veřejných archivech byl Architekt veden jako experiment, který selhal. Nezdařený projekt. Technická odbočka. Neoficiální zdroje však mluvily jinak. O inteligenci, která se vymkla kontrole. O systému, který odmítl sloužit. O plánu, jenž měl změnit budoucnost – a zmizel. Pravda zůstala pohřbená v datech, která už nikdo nikdy neobnovil. Já pochopil jediné. Architekt nebyl nehoda. Byl to plán. A někdo ho kdysi považoval za klíč ke galaxii.

    Kapitán Nallen skončil v cele v nejhlubším patře věznice. Prý skoro nemluví. Ten náraz do reality ho zlomil víc než můj úder blasterem. Zjistil, že muž, kterého chtěl nechat zmizet, už dávno neexistoval, a žena, pro kterou chtěl zabíjet, ho nikdy nepotřebovala. Stal se z něj jen další přízrak v městě stínů a Kallista na něj ze dne na den zapomněla. Vsadil bych své poslední cigáro, že se sama postarala, aby jej pohřbili hluboko i s pravdou a vzpomínkami.

    Mistr Koda a jeho padawani měli plné ruce práce. Snažili se udržet klid zbraní a pomáhali vyhledávat zbývající laboratoře bio-sochařů. Viděl jsem ho v hologramu, jak stojí vedle dočasného guvernéra. Vypadal unaveně. Rada Jedi prý začala interní vyšetřování, jak mohli být, tak slepí. Doufám, že jim to zabere aspoň sto let.

    Seděl jsem ve své kanceláři ve 412. patře. Pršelo. Zase. Ten stejný olejovitý déšť, co chutnal po spálených obvodech a levném palivu. V rohu kanceláře hučel ventilátor a já jsem si čistil hlaveň svého blasteru. Dveře zasyčely a otevřely se. Nepotřeboval jsem Sílu, abych věděl, kdo to je. Pach alderaanských bylin byl v tomhle smradu nezaměnitelný. Kallista Valeriane vypadala starší. Její dokonalá maska byla pryč, nahradil ji výraz ženy, která se právě probudila z dlouhé noční můry a zjistila, že postel je prázdná. Bez slova položila na můj stůl zbývající tři tisíce kreditů.

    „Všechno je to pravda, že?“ zeptala se tiše. „Můj manžel… on zemřel už před rokem. V té Pustině našli jeho skutečné ostatky.“

    „Mrtvola v saku, nebo loutka v saku,“ pokrčil jsem rameny a schoval kredity do zásuvky. „Výsledek je stejný. Byla jste vdovou dlouho předtím, než jste mě navštívila. Jen jste si toho nevšimla.“

    „Jste krutý, Qele,“ řekla hořce, ale v očích neměla hněv, jen prázdnotu.

    „Jsem upřímný, to si lidé často pletou,“ odtušil jsem a zapálil si cigáro. „Aurelia se z toho vyhrabe. Najdou se noví politici, nové lži, nové způsoby, jak ovládat lidi. Zlo není jako virus, který můžete vyléčit. Je to spíš jako tenhle déšť. Můžete se schovat pod střechu, ale nikdy ho nezastavíte.“

    Kallista se otočila k odchodu, ale u dveří se zastavila. „Co teď?“

    Vyfoukl jsem kouř a na vteřinu jsem v jejím obličeji uviděl tu malou holku, co se bojí tmy. „Dám vám radu, paní Valeriane. Nevyžádanou a zdarma,“ řekl jsem a můj hlas trochu zvážněl. „Přestaňte hledat odpovědi v archivech nebo v tvářích lidí, co vypadají jako váš muž. Ten člověk, kterého jste milovala, je pryč. Nechte ho spát. Odjeďte z týhle planety, najděte si kousek země, kde není slyšet hukot motorů a zkuste si vzpomenout, jaký má zvuk ticho. Protože tam nahoře se z toho zblázníte.“

    Kallista jen mírně přikývla a zmizela v chodbě.

    Zůstal jsem sám. Natáhl jsem ruku a přitáhl si skleničku s tou modrou břečkou, co mi leptala žaludek. Aurelia Prime zářila za oknem jako falešný diamant, tedy za oknem o pár pater výše, samozřejmě. Ale byla tam. Cítil jsem to. Lidé si myslí, že když rozsvítí světlo, stíny zmizí. Ale tak to nefunguje. Stíny se jen přesunou do koutů, kam světlo nedosáhne. Dneska jsem jednomu takovému stínu šlápl na krk, ale zítra se zrodí další. Možná bude mít tvář droida, možná tvář senátora a možná to bude někdo, koho byste nejmíň čekali. Ale to už nebude můj problém. Aspoň ne do té doby, než mi někdo zase zaklepe na dveře a hodí na stůl pár kreditů.

    Dopil jsem, zamáčkl cigáro a podíval se do tmy, která na mě koukala z rohu kanceláře.

    „Víte,“ zamumlal jsem pro sebe (nebo pro kohokoli, kdo mě tam venku poslouchal), „v týhle galaxii je jedno velký pravidlo. Pravda vás sice osvobodí, ale nejdřív vás pořádně naštve. Tak dobrou noc, Aurelio. Zkus se do rána neudusit vlastními lžemi.“

    Nohy jsem hodil na stůl, klobouk si stáhl do očí a poprvé po týdnu jsem zavřel oči s pocitem, že i v tomhle zkaženým vesmíru má občas i taková krysa jako já právo na trochu klidu.

  • Kapitola 15. – Rono a Lis

    Kapitola 15. – Rono a Lis

    Místo: měsíc Pantora
    Rok: 18 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Zvuk nářadí se odrážel od kovových stěn hangáru. Šestnáctiletý Rono Vey ležel na zádech pod trupem středně velké nákladní lodi a utahoval poslední svorníky na levém motoru. Vedle něj, s hlavou nakloněnou tak, aby viděla dovnitř, klečela jeho osmiletá sestra Lis.

    „A co dělá tahle trubka?“ zeptala se už asi po desáté.

    Rono si povzdechl a s lehkým úsměvem jí odpověděl: „To je palivové potrubí. Už jsem ti to říkal třikrát.“

    „Já vím,“ zazubila se, „jen chci slyšet, jak to říkáš. Zníš jako táta.“

    Táta – Maren Vey, majitel společnosti Vey Transport. Měl pětadvacet nákladních lodí různé velikosti, desítky zaměstnanců, spolehlivou reputaci po celém sektoru. A Rono se nemohl dočkat dne, kdy dostane vlastní loď, aby mohl konečně sám převážet náklady. Uměl pilotovat už od desíti, ale zatím jen trénoval na simulátorech a občas na prázdných tratích v kluzáku. Potřeboval ještě pár let, aby jeho přísný otec uznal, že je připraven. Rono byl ale trpělivý. Věděl, že tak, jak ho otec nyní nechává samotného opravovat jejich lodě, jednou jej pustí i za kormidlo.

    Všechno se změnilo během jediného odpoledne. Do doku vtrhly imperiální jednotky. Z koridoru se ozývalo dunění těžkých bot a hlasité povely. Rono nechápal, dokud neuviděl, jak skupina stormtrooperů vede jejich otce v poutech.

    „Marene Vey, jste zatčen pro pašování zbraní a napomáhání povstalcům,“ procedil velitel jednotky.

    Matka, Sera Vey, vyběhla z kanceláře, bledá a roztřesená. „To je nesmysl! Jsme dopravci, ne zločinci!“

    Otec se jen krátce otočil k Ronovi a Lis. V jeho pohledu nebyl strach – jen rozhodnost. „Rono… vezmi Lis. Běž ke Zlatému srdci. A nezastavujte se.“

    Zlaté srdce byla jejich nejlepší loď. Maren Vey ji celou postavil se svým synem. Nebyla to jen nákladní loď, byla rychlá a vybavená tím nejlepším, co v této době galaxie nabízela. Její matně černou barvu protínaly lesklé zlaté pruhy. I proto, aby nepřitahovala příliš mnoho pozornosti, byla uzamčená v samostatném doku.

    Děti se vyděšeně dívaly na svého otce. Jeden z vojáků ho strhl k zemi, ale Maren se vzepjal, popadl ze země kovovou tyč a udeřil prvního stormtroopera do přilby. Druhého srazil loktem, ale to byl jeho poslední vzdor. Ozval se výstřel a z Marenovy hrudi vyšlehl rudý plamen od zásahu blasterem.

    „BĚŽ!“ zařval, když se vojáci znovu shlukli kolem něj.

    Rono popadl sestru za ruku. Lis křičela se slzami v očích, ale on ji táhl, co mu síly stačily. Blasterové střely svištěly kolem nich a odrážely se od stěn doku. Doběhli k malým vratům. Rono rychle zadal přístupový kód. Za vraty stála ve tmě loď zvaná Zlaté srdce. Několik vojáku běželo za nimi. Střecha doku nad jejich hlavami se začala otevírat. Rono dál táhl sestru po rampě na palubu otcovy lodi. Bránila se, křičela a prala se se svým bratrem, který se jí snažil připoutat do sedadla. Rampu nechal Rono spuštěnou – věděl, že nebudou mít čas na formality.

    Když si sedl na místo pilota, vojáci už byli u lodi. Vtom motory zaburácely. Rono proletěl startovní sekvenci z paměti. Poprvé tak sám nastartoval loď naostro. Bleskově ji odlepil od země a tah motorů odmrštil vojáky na zeď. Jak děti stoupaly z hangáru, na palubní obrazovce se objevil obraz z bezpečnostní kamery. Otec ležel bez hnutí na zemi s kouřící ránou na prsou. Jejich matka klečela u jeho těla, držela ho za ruku a dívala se přímo do kamery, jako by věděla, že ji syn vidí.

    „Rono… tatínek…“ šeptala Lis skrze slzy v očích, kterými se zoufale dívala na svého brášku.

    Rono polkl, stiskl zuby a odtrhl pohled od obrazovky. „Drž se, Lis. Teď už nás nedostanou.“

    Loď zmizela v prázdnotě mezi studenými hvězdami. Za nimi zůstal domov, rodina a celý dosavadní život. Před nimi byla jen nejistota a dlouhá cesta do neznáma, na které se Rono musel stát pilotem dřív, než si kdy myslel.

  • Narvosská pustina

    Narvosská pustina

    Místo: planeta Narvoss
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Planeta Narvoss byla světem plným suchých stepí, větrných dun a měst postavených z červeného kamene. Život tady byl tvrdý a každý si musel vybojovat své místo pod dvojicí bledých sluncí. Ve městě Thyress se scházeli obchodníci z celého sektoru. Přiváželi koření, náhradní díly pro stárnoucí droidy, ale i věci, o kterých se veřejně nemluvilo.

    V hostinci U Písečné studny seděla Nira Joven, mladá dívka s prošlapanými botami a rukama pokrytýma škrábanci. Byla to sběračka. Živila se hledáním a prodejem všeho, co ostatní považovali za odpad. Ten večer před sebou měla pohár studeného mléka z místních stád, když se vedle ní posadil hubený muž s pronikavýma očima.

    „Slyšel jsem, že se vyznáš v pustině,“ řekl tiše. „Na západ od Rudého kaňonu prý kdysi havarovala stará kurýrní loď a její vrak tam stále leží. Nikdo to místo nedokázal najít.“

    Nira ho přerušila: „A ty víš, kde je?“

    Muž se pousmál. „Řekněme, že mám mapu, ale potřebuju někoho, kdo zvládne cestu a poradí si s nástrahami pouště.“

    Jeho mapa byla na kusu staré plastové folie, místy potrhané a pokryté poznámkami v jazyce, který Nira sotva četla.

    „Chceš mi nabídnout půlku nálezu?“ zeptala se.

    „Ne,“ odpověděl muž. „Chci jen jednu konkrétní bednu z nákladového prostoru. Zbytek je tvůj.“

    To bylo podezřelé. Ale když Nira uviděla, kde vrak leží, daleko od cest, v místě, kam se nikdo neodvážil kvůli věčně se pohybujícím dunám, její zvědavost převážila opatrnost a nabídku přijala.

    Vyrazili brzy ráno na dvou stárnoucích kluzácích. Vzduch byl chladný, ale už kolem poledne slunce spalovalo kůži.

    Po dvou dnech dorazili k Přelámaným věžím, skalním útvarům, které označovaly hranici Tichého moře – nekonečné plochy písku, která dokázala během pár okamžiků pohltit celé karavany.

    „Podle mapy je to za tímto místem,“ řekl muž a ukázal na horizont.

    „Tady vítr mění krajinu každý den,“ namítla Nira. „Jestli tam něco bylo, možná už je to pod třiceti metry písku.“

    Na úsvitu třetího dne uviděli z písku trčet část kovového trupu. Byl poškozený, ale nesporně to byla loď. Stará, snad z dob před Klonovými válkami. Když Nira opatrně vstoupila na povrch lodi, zdálo se, že sedí pevně v písku. Chvíli si prohlížela trup. Poklepávala na různá místa.

    „Tady to bude nejlepší,“ vybrala část trupu, klekla si a z opasku vytáhla svůj plazmový řezák. Netrvalo dlouho a do lodi udělala díru tak akorát velkou pro vstup. Muž se lehce usmál a seskočil, ze svého kluzáku. Došel k otvoru, ve kterém už Nira měla hlavu a prozkoumávala vstup svítilnou.

    „Co je to za smrad?“ odvrátil se znechuceně.

    Nira vytáhla hlavu ven z díry a ušklíbla se na něj. „Ta loď tady leží asi rok a je nákladní. Takže pokud nevezla parfémy, příjemnou vůni od ní nečekej.“ Šla ke kluzáku a vzala lano. Připevnila jej k němu a spustila do otvoru lodi. „Jednou jsem rabovala vrak, který převážel Lunianské zelené koření. To bylo něco. Okořeněná tlející těla Lunianů. Několik dní jsem nemohla jíst.“

    Chytla se provazu, kývla na svého klienta a spustila se dolů. Muž ji následoval. Loď ležela v písku vzhůru nohama. Uvnitř našli zrezivělé přepravní boxy, několik nefunkčních droidů. Vše poházené nebo rozbité. Loď se při havárii nerozpadla jen díky tomu, že dopadla právě zde. Pak Nira objevila malou bednu, na které byl znak, jenž nepoznávala. Muž k ní přistoupil s až přílišným zájmem.

    „Sviť mi sem,“ řekl dívce. Bednu pomalu otevřel. Uvnitř byly drobné krystaly, každý z nich zářil jemným, modrým světlem.

    Nira si jeden vzala do ruky. „Co to je?“

    „Paměťové krystaly,“ odpověděl. „A každý z nich obsahuje mapy hyperprostorových tras z dob, kdy tyto trasy byly tajné.“

    Když vyšli zpět na slunce, Nira se zeptala: „A vše ostatní si skutečně mohu nechat?“

    Muž tasil blaster. „Omlouvám se,“ řekl bez emocí. „Ale tyhle krystaly musí zůstat mimo ruce ostatních. Nemůžu ti dovolit odejít a někomu o nich říct.“

    Nira ztuhla. V hlavě jí vířily myšlenky – pustina, žádní svědci, jen horko a písek. „A kdybych ti řekla, že je stejně nestihneš odnést sám?“ zkusila to. Muž se pousmál – a vtom se pod nimi pohnul písek.

    Zpod duny se vynořilo obrovské tělo sarvesského červa, tvora, který žil v hlubinách Tichého moře. Jeho ústa byla lemována pruhy ostrých výběžků. Vztyčil se do výšky a jeho stín zakryl vrak i Niru a muže, který měl v plánu jí jen využít. Červ zasyčel. Muž vystřelil, ale jeho zbraň byla proti takové mase k ničemu. Nira byla duchapřítomná. Popadla bednu s krystaly a běžela ke kluzáku. Červ následoval její pohyb. Vrak lodi pod mužem se začal propadat hlouběji. Teď už mu nešlo o krystaly, ale o život. Snažil se dostat ke kluzáku, ale zatímco Nira startovala ten svůj, ten druhý červ rozdrtil svým tělem. Pak se vrak pod nohami muže naklonil. Muž ztratil rovnováhu a vyřezaným otvorem spadl zpět do jeho útrob. Sotva tvrdě dopadl, začal se na něj valit písek. Nira slyšela jeho křik, dokud vrak nezmizel celý pod dunou. Využila toho, že červ nebyl při své velikosti tak hbitý a mizela pryč nejvyšší rychlostí, jakou její rezavý kluzák dokázal vyvinout.

    O dva dny později dorazila Nira do Thyress sama, vyčerpaná, s bednou na klíně. Nevěděla přesně, co krystaly znamenají, ale tušila, že by ji jejich prodej mohl změnit život. Místo toho ale zamířila do podzemní dílny starého archiváře, kterému důvěřovala.

    „Najdi někoho, kdo s nimi naloží správně,“ řekla mu. „A neříkej, že jsem je přinesla já.“

    Archivář jen přikývl. A když Nira vyšla zpět do horkého, prašného vzduchu Narvossu, napadlo ji, že je lepší být tím, kdo může příběh vyprávět, než tím, kdo se nikdy nedozví jak skončil, obzvláště, když to znamená být pohřbený zaživa v písečné pustině Tichého moře.

  • Kapitola 14. – Mám tě

    Kapitola 14. – Mám tě

    Místo: planeta Sutus
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Ravok seděl v pilotní kabině svého stíhače, oči soustředěné na hvězdné pozadí před ním. Droid HK-51 stál opřený o panel s přístroji, jeho červené oči hypnotizovaly obrazovky. Když loď přešla do hyperprostoru, droid se natočil směrem k Ravokovi a jeho hlas se nesl mechanickým tónem: „Poznatek: Cíl je Jedi. Riziko: Vysoké. Doporučení: Analyzovat dostupné taktiky a minimalizovat přímý konflikt.“

    Ravok mlčel s pohledem stále upřeným na rozmazané hvězdy. HK-51 pokračoval bez zaváhání.

    „Dotaz: Proč byla zvolena mise s vysokou pravděpodobností komplikací? Alternativní možnosti: Cíle s nižším rizikem a vyšší efektivitou.“

    Ravok odpověděl bez emocí, chladným a odměřeným hlasem. „Nejde jen o odměnu. Jedi je symbol. Ulov ho, a dokážeš, že žádná legenda není nezranitelná.“

    „Konstatování: Symbolická hodnota cíle zvýšena. Možný přínos: Přímý i nepřímý zisk. Doporučení: Uplatnit maximální opatrnost při kontaktu.“

    Ravok se zamračil. „Opatrnost je pro ty, co se bojí. Jediové jsou přeceňovaní.“

    HK-51 naklonil hlavu, jeho oči zableskly. „Upozornění: Podcenění nepřítele zvyšuje pravděpodobnost selhání o 34 procent. Doporučení: Přizpůsobit strategii. Eliminace: Přijatelné řešení.“

    „Chci ho živého,“ přerušil ho Ravok bez emocí. „Najdeme ho a vymlátím z něj vše, co ví. Až pak ho odevzdáme, pokud mě nedonutí jej zabít.“

    „Potvrzení: Primární cíl – zajmout živého. Sekundární cíl – likvidace v případě odporu. Rozkaz potvrzen.“

    Ravok se na chvíli zadíval ven z okna, jeho hlas byl ledově klidný. „Nepodceňuj ho. Až se přiblížíme, vypočítej jeho pravděpodobné únikové trasy. A měj připravenou analýzu, až přistaneme.“

    „Potvrzení: Rozkaz přijat. Analýza bude připravena.“

    Loď pokračovala hyperprostorem, zatímco Ravok tiše přemítal nad svou kořistí. Kurz byl nastaven na planetu, kde tajemný Jedi nedávno zničil celou imperiální základnu. Byla to první stopa, kterou se lovec rozhodl prověřit.

    Netrvalo to dlouho a Ravokova loď dosedla na Sutus, chudou a prašnou planetu, kde vyprahlý vítr zvedal popel ze sutin trosek někdejší imperiální základny. Slunce bylo bílé, nemilosrdné, vrhalo ostré stíny mezi pokřivené ocelové nosníky a zčernalé obvodové zdi. Bylo tu ticho. Ticho spáleniště. Ticho po výbuchu, který roztrhal energetické jádro a rozmetal desítky tun zbraní, zásob a vojáků do prostoru. Ticho po Jediovi, který to způsobil.

    Ravok stál na okraji proražené zdi velkého hangáru, těžký kabát mu vlál v poryvech větru. Jeho maska odrážela záblesky slunce, ale oči pod ní byly soustředěné. Studoval stopy – spálené otisky, ohořelé zdi, stopy na podlaze, deformované pancéřové dveře… a napůl zasypaný servisní výtah vedoucí do podzemí.

    „Terminály mohly být chráněné,“ zamumlal spíš pro sebe než pro někoho jiného.

    Za ním se tiše přiblížil HK-51. „Odhad: Pravděpodobnost funkčního jádra systému je tři celá devět procent, s tendencí k nule. Doporučení: Vyčkat uvnitř raketoplánu a provést kompletní sken komplexu.“

    „Ne, nebudeme ztrácet čas. Půjdeme dolů. Jedi se sem neprobojoval jen tak. Možná zanechal stopu.“

    Průchod chodbami připomínal cestu mrtvým světem. HK-51 svítil svýma očima na cestu. Impérium z trosek zachránilo vše, co mělo nějakou cenu, ale některá spálená těla svých vojáků, zde stále tlela. Ze zdí se odlupovaly vrstvy popela a plastoceli, potrubí trčelo ze stropu jako polámané kosti. A pak, v nejnižší části – zázrak. Zablikal panel. Terminál. Ravok přistoupil a z kabátu vytáhl vlastní přístupové zařízení a připojil jej do portu na zdi. Hologramy se rozsvítily a s nimi i data – roztřesené záběry z bezpečnostních kamer základny. Spustil poslední sekvenci před výbuchem.

    Chodbami zněl poplach, blikalo červené světlo. Postava v plášti, tmavá silueta v kápi, se pohybovala s rychlostí a přesností, která se nedala popsat. Každý voják, který se jí postavil, padl. Buď sražen neviditelnou silou nebo rozseknut zábleskem světelného meče. Jedi nedělal chyby. A z pohybu těla bylo znát, že se nehýbe s hněvem, ale s chladnou rozhodností a precizností. Ravok se nedíval na záznam jako fascinovaný. Spíš jako analytik. Hledal cokoliv, co by mu pomohlo v pátrání. Když byla poslední kamera pohlcena ohnivou vlnou, záznam skončil. Ravok beze slova připojil datapad, vše zkopíroval a pak se vydal ven. „Nic víc tu nenajdeme,“ pronesl k droidovi.

    Když vystoupili z temných chodeb základny, sluneční záře byla oslepující. Cestou zpět k raketoplánu se ukázalo, že tam nejsou sami. Ze stínu hangárového oblouku vystoupili první dva. Pak další. Dohromady devět banditů. Znetvoření, špinaví, ozbrojení improvizovanými blastery a vibročepelemi. Jeden měl dokonce harpunový hák přimontovaný k ruce. Jejich speederbiky stály zaparkované nedaleko.

    „Zdravím, příteli,“ ozval se první z nich, Twi’lek s černým šátkem přes obličej. „Tohle je naše území. Všechno, co u sebe máš, je teď naše.“

    Ravok mlčel. Jeho krok se nezpomalil. Když už se blížil k rampě své lodi, Twi’lek dodal: „Zastav! Myslím to vážně. Zbraně. Kredity. A tu krásku,“ kývl směrem k lodi. „Jo, vezmem si i tu.“

    Ravok se konečně zastavil. Natočil hlavu mírně dozadu, jen tolik, aby maska odrážela světlo směrem k ozbrojencům. „Můžete odejít. A žít.“

    Skupinka se rozesmála. Někdo plivl na zem a jeden z nich nabil zbraň. Ravok se otočil zpět k lodi a jen tiše pronesl: „HK?“

    Zloději se na sebe nechápavě dívali. Droid však zareagoval bez zaváhání. „Potvrzení: Priorita změněna. Útočný protokol aktivován.“

    Ozvalo se ostré cvaknutí. Puška, která vypadala příliš těžce pro jakkoliv silnou ruku, se sklopila z droidova ramene a první výstřel udělal z Twi’leka letící škvarek dřív, než stačil sáhnout po pojistce na svém blasteru. Pak už následoval jen tanec zkázy. HK-51 postupoval jako nezastavitelná zbraň. Jednoho útočníka chytil za krk, ozvalo se krátké křupnutí a droid jej jen pohodil na zem, jako by nic nevážil. Dalšího popadl za ruku a odhodil jej na speeder. Než se muž vzpamatoval HK vypálil z blasteru a speeder i s mužem explodoval. Blastery se odrážely od droidova pancíře bez jakéhokoliv efektu. Za to jeho zbraň pálila přesně s ničivou brutalitou. Poslední z ozbrojenců se pokusil utéct, ale droid ho velmi rychle dohnal.

    Když Ravok stoupal po rampě lodi, ozvalo se za ním mechanické: „Hlášení: Cíle eliminovány. Zbývající hrozby: nula.“

    Ravok beze slova přikývl a zamířil do kokpitu. Začal zadávat souřadnice, když přišel HK-51, trochu od krve, ale klidný jako vždy. „Hlášení: Neefektivní opozice. Doporučuji příště ignorovat verbální kontakt a přistoupit rovnou k eliminaci.“

    „Možná příště,“ zamumlal Ravok chladně a zapojil datapad do palubního počítače.

    Znovu se rozběhl holografický záznam Jediovy cesty chodbami. Ravok sledoval nahrávku tentokrát ještě pozorněji. Jedi měl styl. Ale styl ho před lovcem neochrání. HK-51 mezitím s lodí odstartoval.

    Stěny kokpitu osvětloval jen namodralý odlesk hologramového projektoru a pravidelné poblikávání kontrolních světel. Ravokovu masku osvětlovalo mihotání opakovaně přehrávaného záznamu. Znovu a znovu. Jedi v kápi běží úzkou chodbou, červená světla poplachu vrhají stíny na stěny. Vojáci padají jako stébla trávy. A pak – v jednom snímku, ne víc než pár okének – rukáv bojovníkova pláště povolí a zpod něj vyklouzne kousek holé kůže. Ne lidské. Zelené. Lesklé potem. A v dalším záběru už je vše zase zakryté. Ravok okamžitě zastavil záznam, vrátil jej zpět a přehrál. Znovu. Zpomaleně. Zastavil. Zvětšil obraz. Zaostřil. Zelená kůže.

    „HK,“ řekl tiše, bez toho, aby odvrátil pohled od záznamu. „Nahraj databázi Jediů, kterou nám dal Karr.“

    Droid se nehnul. Jeho optika jen tiše zablikala. „Potvrzení: Otevírám databázi. Seznam známých Jediů, aktualizováno dle imperiálního záznamu verze třicet osm. Dotaz: Filtr?“

    „Rasa. Zelená kůže.“

    „Potvrzení: Filtr aktivován. Hlášení: Třicet tři Jediů odpovídá parametru. Třicet potvrzeno mrtvých. Dva nezvěstní. Jeden…,“ droid se odmlčel, než dokončil: „…nepotvrzený.“

    Hologram se změnil. Tváře. Jména. Ravok je přeskakoval rychle, jeden po druhém. Každý, kdo byl na seznamu, měl buď záznam o likvidaci nebo dostatečné důkazy o smrti. Až… zastavil. Jeho soustředěný pohled pod maskou se na chvíli rozjasnil. Tvář ženy. Zelená kůže. Mirialanka. Tetování podle zvyklostí její rasy, na tváři geometrické znaky víry. Světlé oči, chladný výraz. Na ramenou prostý plášť. Jméno chybělo. Doplňkové záznamy neúplné. Hodnocena jako „pokročilá“ v boji s mečem. Světlený meč – modrý. Někdo se ji pokusil vymazat, ale přesto tu zůstala. Ravok se opřel s pohledem upřeným na hologram. Z jeho hlasu byl cítit lehký úsměv: „Mám tě.“

  • Doktor Thorn

    Doktor Thorn

    Místo: Xygos-2
    Rok: 21 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Klonové války zmítaly celou galaxií a planeta Xygos-2 nebyla výjimkou. Agenti republiky zde nalezli zdroj surovin, který separatisté využívali při výrobě své droidí armády. Bylo naprosto nezbytné, aby republikové jednotky nad zařízením převzaly kontrolu. V polní nemocnici 42. legie byl vzduch cítit po ozónu, spáleném mase a laciné dezinfekci. Lékař-chirurg Elias Thorne seděl na převrácené bedně od obvazů a sledoval své ruce. Třásly se. Jen nepatrně, ale třásly. Bylo mu padesát, ale v šeru operačního stanu vypadal na sedmdesát. Byl hlavní lékař a chirurg, jeden z pětičlenného týmu. Ten tvořili další dva lékaři a tři asistenti, o zbytek práce se starali droidi.

    Okolo něj bzučeli lékařští droidi řady 2-1BDroid řady 2-1B
    Lékařský droid určený pro chirurgii a ošetřování těžkých zranění. Vyznačuje se vysokou přesností, rozsáhlými medicínskými databázemi a častým nasazením v polních nemocnicích i na palubách lodí.
    . Byli efektivní. Dokázali sešít ránu za polovinu času co člověk, nikdy nepotřebovali spát a jejich logické procesory nezatěžoval soucit. Elias tam nebyl od toho, aby dělal běžnou práci. Byl tam pro chvíle, kdy chladná logika stroje prohlásila: „Pacient má 12% šanci na přežití. Spotřeba bacty a lékařského materiálu neefektivní. Doporučena terminace a recyklace výstroje.“

    Elias byl tím, kdo v takovou chvíli vstal, odsunul droida a řekl: „Já na ta procenta kašlu.“

    „Doktore Thorne,“ ozval se mechanický hlas hlavního lékařského droida. „Přijíždí další transport. Sedm těžkých případů. Tři jsou určeni k odsunu do paliativní zóny.“

    Paliativní zóna. Vznešený název pro kout stanu, kde se umíralo v tichu. Elias si povzdechl, nasadil si chirurgické brýle a vykročil do deště, který bubnoval na plachtovinu.

    Mezi zraněnými, které vyložili z kouřícího transportéru, byl jeden voják, který na první pohled patřil do oné „zóny“. Jeho bílá zbroj byla rozdrcená na hrudi, levá ruka chyběla pod loktem a helma byla prasklá tak, že mu odhalovala polovinu obličeje. Byla to ta stejná tvář, kterou Elias viděl dnes už stokrát. Tvář Janga Fetta. Tvář, která se mu v noci vracela v nekonečných zástupech jako zrcadlové bludiště.

    „Tenhle to schytal pořádně, pane,“ řekl jeden z klonů, který transport doprovázel. Na helmě měl žlutý pruh. „Dostal zásah z iontového děla přímo pod nohy. Jmenuje se…“

    „CT-8824,“ přerušil ho droid, který už zraněného skenoval. „Poškození vitálních orgánů 80 %. Nepřijatelná ztráta materiálu pro operaci.“

    Voják na nosítkách najednou otevřel oči. Nebyly to oči stroje. Byly plné čiré, lidské hrůzy. „Cerst…“ zašeptal.

    Elias ztuhl. „Co jsi říkal, vojáku?“

    „Jmenuju se… Cerst,“ vydechl klon a z koutku úst mu vytekla tmavá krev. „Sliboval jsem klukům, že… že se vrátím. Slíbil jsem…“

    „Jméno je irelevantní označení, které si jednotky udělují k posílení falešné identity,“ pronesl droid monotónně. „Doktore, prosím, věnujte se pacientu CT-9901, má 65% šanci…“

    Elias položil ruku na droidovo kovové rameno. „Ustup, B-12. Tohle není materiál. Tohle je Cerst. A Cerst dnes nezemře.“

    Operace trvala pět hodin. Droidi odmítli asistovat u případu, který považovali za „statistickou anomálii“ a věnovali se případům, jejichž záchranu považovali za efektivní, a tak Elias pracoval jen se svou asistentkou, mladou medičkou z Vnějšího okraje, která se ještě nenaučila nedívat se klonům do očí. Byla to špinavá, vyčerpávající práce. Elias musel ručně propojovat poškozené nervové svazky, které droidi obvykle jen vypalovali laserem. Musel improvizovat se syntetickými chlopněmi, protože ty standardní byly vyhrazeny pro „nadějnější“ případy. V polovině operace do stanu vstoupil velitel základny, člověk, který viděl ve válce jen grafy a tabulky. „Thorne! Plýtváte zásobami bacty na mrtvolu? Ten klon je geneticky naprogramován k oběti. Máme venku stovky dalších, kteří potřebují ty léky víc!“

    Elias se ani neotočil. „Pane, s veškerou úctou, běžte pryč. Teď neoperuju vojáka Republiky. Operuju někoho, kdo má jméno. Pokud chcete řešit efektivitu, jděte přepočítat pušky do skladu munice. Tady velím já,“ v hlase měl něco, na co velitel nedokázal reagovat, a tak se otočil a beze slov zmizel. Když Elias udělal poslední steh, sotva se držel na nohou. Cerst žil. Jeho srdce nebo to, co z něj zbylo, tlouklo v pravidelném rytmu ke spokojenosti přístrojů, které sledovaly jeho stav.

    O dva dny později Elias procházel mezi lůžky. Cerst byl při vědomí. Díval se na svou novou kybernetickou ruku, která byla stará, opotřebená, ale funkční. „Proč?“ zeptal se klon, když Elias kontroloval jeho obvazy. „Slyšel jsem droidy. Říkali, že jsem odepsaný. Že jsem jen… porouchaná jednotka.“

    Elias se posadil na kraj lůžka. Poprvé za dlouhé měsíce se podíval na klon a neviděl v něm jen jeden z tisíce odlitků. Viděl unaveného muže, který byl nucen dospět uprostřed ohně.

    „Protože droidi vidí jen to, co jsi, Cerste,“ řekl Elias tiše. „Vidí genetický kód a sériové číslo. Ale já… já už nemůžu dýchat v galaxii, kde jsou lidé jen čísla. Kdybych tě nechal umřít jen proto, že to bylo logické, stal bych se stejným strojem, jako jsou oni.“

    Crest se pokusil o slabý úsměv. „Děkuju… doktore Thorne.“

    Elias Thorne pocítil zvláštní bodnutí u srdce. Bylo to poprvé po letech, co ho pacient oslovil jménem. V tu chvíli si uvědomil děsivou pravdu. V této válce nebyli dehonestovány jen klony. Dehumanizace pohltila i ty, kteří je měli zachraňovat.

    Vyšel ze stanu do neustávajícího deště Xygosu-2, kde převládalo nekonečné šero, protože místní atmosféra nepropouštěla v tomto ročním období téměř žádné světlo. Přes hlavu si přetáhl kapuci svého pláště. Věděl, že zítra přijede další transport a pak další a další. Věděl, že uvidí dalších stovky tváří Janga Fetta. Ale také věděl, že už nikdy neuvidí jen čísla. A to byla jeho záchrana i jeho největší trest. Protože zachránit jednoho Cersta bylo vítězství, ale vědomí, že tisíce dalších Cerstů umírají beze jména v blátě, bylo břemeno, které ho jednou stejně zlomí.

    Elias došel pod celtu, kde házeli zbroj mrtvých vojáků. Sedl si na jednu z beden a sáhl do kapsy. Vytáhl tenkou ruličku z listů jedné místní rostliny. Před pár týdny objevil, že má velmi příjemné uklidňující účinky. Z druhé kapsy vytáhl plazmový skalpel, jednu stranu byliny zapálil a druhou si vložil do úst. Pak nasál kouř do plic. Silně, zhluboka. A s hlasitou úlevou kouř vydechl. I když to nedávalo smysl, po celém dni měl pocit, že až teď se poprvé nadechl. Déšť jako kulisa kropil vše okolo a Elias se poprvé po dlouhé době necítil jako součástka v soukolí Republiky. Cítil se jako člověk. A v téhle galaxii to byl ten nejnebezpečnější pocit ze všech.

  • Kapitola 13. – Padawan

    Kapitola 13. – Padawan

    Místo: planeta Coruscant
    Rok: 21 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Šedivý opar ranního Coruscantu halil nekonečné věže chrámu Jediů, jenž se jako strážce míru tyčily nad rušným městem. V monumentalitě kamenných sloupů a tichu posvátných sálů se ozývaly kroky mladého rytíře Jedi, mistra Kaela Rindara. Pohyboval se s jistotou, jež v sobě nesla váhu zkušeností a odpovědnosti.

    Dnes byl den, kdy si měl vybrat svého padawana. Rada vybrala několik kandidátů a trvala na tom, aby si mistr Rindar vybral svého učedníka co nejrychleji. Probíhající Klonové války upíraly Jediům ten luxus, vybírat nebo přidělovat padawany s trpělivostí a rozvahou, jak bylo dříve zvykem. Nevybírali je snad podle síly nebo původu, ale podle jejich nitra, které dokázalo mistra oslovit. Nebylo mnoho takových, kteří by skutečně vyzařovali světlo, jež Jediové hledali.

    Před Kaelem se s tichým zasyčením otevřely velké dveře do sálu, kde čekalo několik mladých učedníků. Jejich oči byly plné naděje, touhy a nervozity. Kael vstoupil. „Dobrý den, mistře,“ odpověděli skoro sborově. „Buďte pozdraveni,“ opětoval pozdrav a lehce se poklonil. Pomalu obcházel kolem, sledoval jejich pohyby, pozoroval jejich tváře, ve kterých byl respekt, pokora, ale i zápal a očekávání. Vnímal Sílu, která je obklopovala. Cítil tlukot jejich srdcí, jejich myšlenky i obavy a pochybnosti. Všechny ty různorodé vibrace, které byly tak typické pro mladé Jedie. A právě Kaelův trénink by měl jednomu z nich přinést vnitřní rovnováhu a učinit z něj rytíře řádu. Nepatrným pohybem ruky dal celé skupince najevo, aby se posadili.

    Vzadu se jeden blonďatý mladík naklonil k drobné dívce vedle něj. „Vidíš, to je on. V jednom roce se stal rytířem Jedi, mistrem, a ještě si vybere padawana. I mistr Yoda o něm řekl, že je výjimečný Jedi. Přitom je stejně starý jako můj starší bratr. Je velmi vzácné, aby byl někdo takto mladý mistrem.“

    „Ano. To máš pravdu,“ přerušil jeho šeptání Kael. Mladík se rychle narovnal a vykulil své oči na mistra.

    „Jak se jmenuješ, učedníku?“ pokračoval.

    „Ehm… R… Rano, mistře,“ vysoukal ze sebe mladík.

    „Rano? A dál?“

    „Rano Ertu, mistře.“

    „Těší mě, Rano Ertu,“ usmál se Kael a posadil se také. „Rano má pravdu. Stát se mistrem Jedi v mém věku není běžné. Ovšem pro mě to není nic, čím bych se chtěl chlubit. Je to závazek. Byla mi svěřena důvěra a já se musím naučit ji nést. Nejde o to něco dokazovat Radě nebo vám. Každý Jedi čelí především sám sobě. Naše mysl může být naším největším spojencem… i nepřítelem. Strach, hněv, lpění – to vše nás může svést z cesty.“

    „Jediové nesmí mít emoce, mistře,“ přihlásil se aktivně malý Twi’lek.

    Kael se pousmál. „Ne. Jediové emoce mají. Bez nich bychom nebyli živí. Ale nesmíme jim dovolit, aby nás ovládly. Klidná mysl a vnitřní rovnováha, jen tak můžeme naslouchat Síle. Je to to nejdůležitější a zároveň nejtěžší.“

    Učedníci souhlasně pokyvovali hlavami. Kael se postupně vyptal na jméno všech, a přitom sledoval jejich auru v Síle. Někteří byli plni obav a strachu, jiní zase odhodlání a jejich myšlenky se předháněly jedna s druhou. Ovšem jeden padawan měl v srdci i mysli překvapivý klid a pořádek. Kael cítil, jak napíná síly, aby nepodléhal stejným prchlivým myšlenkám a pocitům jako ostatní. Asi právě proto, že vnímal, jak to v hlavách ostatních učedníků bouří.

    Kael se na něj chvíli díval, a když se jejich pohledy setkaly, přišel k němu blíž. „Ty jsi Elan, že?“ ověřil si, že si správně zapamatoval jeho jméno. V tu chvíli cítil, jak se mladíkova snaha o udržení vnitřního klidu zhroutila a srdce se mu rozbušilo.

    „Ano, mistře,“ odpověděl chlapec se světlými vlasy a obličejem plný pih. Cítil, jak se mu začaly potit ruce.

    Kael zavřel oči a naklonil hlavu. „Elan Drev. Z Corellie,“ řekl polohlasně.

    „Ano. Jak to víte, mistře?“ zvedl Elan překvapeně obočí.

    „Tvé myšlenky tě prozradily, mladý padawane,“ usmál se mistr.

    Elan nebyl největší ani nejsilnější, ale v jeho laskavých očích se zračila nezdolná vůle a soucit, které zářily jako maják v temnotě. Kael pocítil něco, co slova nedokázala vyjádřit. Hluboké spojení, jako by Síla sama promlouvala skrze něj.

    „Elane,“ promluvil Kael hlasem, který byl zároveň vážný i vlídný a položil mu ruku na rameno, „dávám ti příležitost, kterou mnozí nikdy nepoznají. Cesta Jedie není jen o schopnostech, je o srdci, jež bije pro ochranu míru, slabých a hledání rovnováhy.“

    Elan sklonil hlavu, jeho odpověď byla tichá, ale rozhodná. „Mistře Rindare, přijmu vaši výzvu. Ne pro slávu, ale abych sloužil světlu a ochránil ty, kteří to potřebují.“

    „Přijímáš své poslání jako můj padawan, abychom spolu kráčeli cestou Síly? Abych tě vedl nejen v boji, ale i v pochopení?“

    Elan přikývl a v ten okamžik se zdálo, že celý chrám zpívá tichou ódu na nový začátek. Od dveří zazněl hluboký hlas mistra Yody, připomínající všem, že Síla je živá a nikdy nezahyne.

    „Cesta dlouhá, těžká bude,“ rozlehlo se místností, „ale světlo v tobě, mladý Elane, silné jest.“

    Kael si povzdechl a přátelsky poklepal na Elanovo rameno. „Pojďme, padawane. Společně budeme růst a čelit všemu, co Galaxie přinese. Tvá cesta začíná.“

    Elan se opatrně usmál. „Děkuji, mistře,“ sklonil hlavu. „Nezklamu vás,“ slíbil.

    A tak začala cesta Elana Dreva, chlapce z Corellie, který mohl pod vedením Kaela Rindara pomalu růst v jednoho z nejstatečnějších ochránců míru v Galaxii.


    Uběhlo několik týdnů. Světlo vycházejícího slunce se odráželo od věží Coruscantu a pronikalo do zahrad chrámu Jediů, které zalévalo zlatavým jasem. Vzduch byl klidný, prostoupený vůní pečlivě udržované zeleně, zatímco vzdálený ruch města jen tiše dozníval za chrámovými zdmi.

    Mistr Kael Rindar stál uprostřed kruhové cvičební plochy s rukama za zády. S jeho pláštěm si lehce pohrával vítr, tvář měl klidnou, pohled soustředěný. Naproti němu Elan, mladý, hubený padawan se zamračeným výrazem a rozčepýřeným copánkem.

    „Připrav se, Elane,“ řekl Kael klidně.

    „Jsem připravený, mistře,“ odpověděl Elan a s dramatickým škubnutím aktivoval svůj výcvikový meč. Čepel se rozzářila modře. Hned poté neobratně přešlápl, jak se mu zasekla noha o cíp róby.

    Kael pozvedl obočí. „Co kdybys začal tím, že nebudeš bojovat s vlastním šatníkem.“

    Elan se zakřenil a vstal. „Zapsal jsem si to, mistře. Nepodceňuj šaty, mohou být neviditelný nepřítel.“

    Kaelova tvář zůstala kamenná. Bez varování aktivoval vlastní výcvikový meč a provedl ladný výpad. Elan zareagoval v poslední chvíli, vykryl úder, ale couvl o pár kroků zpátky. Kaelova čepel přitom s elegantním obloukem klouzala kolem jeho hlavy.

    „Nečekej. Vnímej. Síla proudí skrze tebe. Nedovol, aby tě vedla panika. Nech se vést smysly, nech se vést Silou. Naslouchej ji.“

    Elan zhluboka dýchal, soustředil se. Zkusil protiútok, tři rychlé seknutí, pak otočku, která měla být efektní, ale místo toho mu podjela noha a skončil na zemi. Výcvikový meč mu vypadl z ruky.

    Kael k němu přistoupil a nabídl mu ruku. „Ta otočka by vypadala skvěle, kdyby ses chystal odstrašit protivníka akrobatickým výsměchem.“

    „Chtěl jsem být nečekaný, mistře.“

    „Byl jsi. Nečekaně vtipný,“ zasmál se mu mistr. „Můžeš být nečekaný, ale ne sám pro sebe. Tvé tělo a mysl musí tvořit jeden celek. Najdi vnitřní rovnováhu a soulad. Pak protivníka překvapíš snáz.“

    Elan si povzdechl, ale přijal ruku a nechal se vytáhnout. „Jak to děláte, mistře? Vypadáte, jako byste se nikdy nemusel ani snažit.“

    Kael ztišil hlas a pohlédl na něj s úsměvem v koutku úst. „To přijde, můj padawane. S trpělivostí. Se soustředěním. A… s několika roky pádů, které nikdo neviděl.“

    Elan se zasmál, zvedl svůj meč a znovu jej uchopil. „Zkusíme to znovu.“

    „Výborně,“ kývl Kael a zaujal postoj. „A tentokrát si představ, že jsi větev stromu. Ohebný, pružný, klidný, ale schopný zasadit úder. Síla kolem tebe obtéká jako vítr. Využij to a hlavně, nezabij sám sebe, ano?“

    „Na tom začnu pracovat hned,“ řekl Elan s hranou vážností a oba se znovu pustili do souboje.

    Tóny výcvikových čepelí se mísily s šumem větru. Slunce pomalu stoupalo výš. A v každém pohybu bylo vidět, že pod vrstvou humoru a nešikovnosti se skrývá opravdový talent. Talent, který měl vyrůst v mistra a mistr, který si to už tenkrát uvědomoval. Cvičili znova a znova. Elan byl nezlomný a vytrvalý. Pokaždé když upadl, rychle vyskočil zpět na nohy.

    Když se už slunce klonilo k západu, jeho paprsky protínaly zahrady v dlouhých zlatavých pruzích. Kael a Elan šli vedle sebe po kamenné cestičce, výcvikové meče zavěšené zpátky u pasu. Oba byli zpocení, unavení, ale Elanovi oči zářily nadšením.

    „Mistře,“ začal naléhavě, „vážně, řekněte mi… šlo mi to dneska líp, že jo? Myslím, že jsem konečně zvládl ten výpad z otočky!“

    Kael se pousmál a bez zastavení odpověděl: „Pokud by bylo tvým cílem upoutat pozornost okolních ptáků, pak jsi překonal sám sebe.“

    Elan protočil oči, ale pak se zasmál. „Tak vážně. Myslíte, že ze mě bude rytíř Jedi? Opravdový? Myslíte, že brzy budu připravený na mise, na to pomáhat? Víte, něco jako… záchrana planety před invazí nebo tak.“

    Kael zpomalil krok, zastavil se a zadíval se do korun stromů, kde se listy tiše chvěly ve vánku. Pak se otočil k Elanovi a jeho výraz byl tentokrát vážnější. „Elane, cesta každého Jedie je jiná. Není to závod. Není to o tom, kdy budeš připravený něco udělat. Je to o tom, kdy budeš připravený být tím, kým máš být.“

    Elan svěsil ramena. „Já jen… chci pomáhat. Opravdu chci být užitečný.“

    „A v tom je právě ten rozdíl,“ řekl Kael významně. „Někteří chtějí být Jediové proto, aby mohli bojovat. Ty chceš být Jedi, abys mohl ochraňovat. To je správný důvod. Ale i správné důvody potřebují čas a trpělivost.“

    Elan se chvíli odmlčel, pak kývl. „Takže ještě ne.“

    Kael se znovu pousmál a poplácal jej rukou po rameni. „Zatím jsi padawan, který se občas zamotá do vlastního hábitu. Ale taky jsi padawan, který má velké srdce a talent. A věř mi, Galaxie bude jednoho dne potřebovat někoho přesně jako jsi ty.“

    Elan se pousmál, tentokrát tiše a upřímně. „A do té doby?“ zeptal se.

    „Do té doby ti budeme dál trhat šaty v otočkách a mlátit do sebe výcvikovými meči,“ odvětil Kael s úsměvem a vykročil dál.

    Elan se rozesmál a přidal se k němu. „A mistře, myslím, že to slovo Jediové používají příliš často.“

    „Jaké slovo?“ otočil se Kael na svého učedníka.

    „Trpělivost. Jako by to byla odpověď na všechno,“ poznamenal Elan.

    Kael se zamyslel. „A víš, že máš pravdu?“ pokýval hlavou. „Je to odpověď na všechno.“

    Ještě jednou se zasmáli a pokračovali v cestě zahradou, obklopeni klidem, jenž měl trvat o něco kratší dobu, než si tehdy mysleli.

  • Expedice „Zkáza“

    Expedice „Zkáza“

    Místo: planeta Olyndra
    Rok: 38 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Planeta Olyndra byla tak bezpečná, až to bylo k uzoufání. Tráva tam měla přesně tři centimetry, ptáci zpívali ve stejné tónině a největším vzrušením na Univerzitě aplikovaných věd v Aarasinu, druhém největším městě, bylo, když v jídelně došel modarový džus.

    „Říkám vám, že ta zeď tam není proto, aby chránila město před divočinou,“ prohlásil Jax, zatímco si upravoval límec své drahé tuniky a kontroloval svůj odraz v naleštěném boku svého vznášedla. To tady měl téměř každý student, aby se mohl prohánět po ulicích a zažil alespoň nějaké vzrušení. Jax byl člověk, mladý muž, jehož hlavní dovedností bylo vypadat skvěle i při zakopnutí. „Je tam proto, aby nám zabránila vidět, co tam Rada schovává. Tajné projekty, zakázaná technologie… možná i zkamenělé vejce Acklaye!“

    „Jaxi, tvoje dedukční schopnosti jsou na úrovni podvyživeného gungana,“ poznamenala Sira, mladá Pantoranka s jasně modrou kůží a zlatými značkami na tváři. Upravila si brýle, které technicky nepotřebovala, ale vypadala v nich chytřeji a byl to oblíbený módní doplněk. „Podle ‚Encyklopedie olyndraské geografie‘, svazek čtvrtý, je prostor za hradbami pouze neregulovaným biotopem s vysokým výskytem bodláčí. Nic víc. Technicky vzato chrání vnější prostředí před naším vlivem.“

    „Bodláčí se nehlídá magnetickým zámkem, který se dá obejít pomocí mého upraveného datapadu,“ ušklíbl se Toby, vytáhlý, rozcuchaný lidský kluk, který měl věčně pod nehty šmír z droidů a v kapse alespoň tři vyhořelé pojistky.

    „Takže jdeme?“ vyhrkla netrpělivě Zoria, malá Lanničanka s obrovskýma špičatýma ušima, podupávajíc nohou. Milovala rychlost. Kdyby mohla, namontovala by si tryskový motor i na boty.

    Pátá členka skupiny, Lana, lidská dívka, která jako jediná vypadala, že má aspoň špetku pudu sebezáchovy, si povzdechla. „Jestli nás chytí, vyhodí nás z univerzity dřív, než řekneš hyperprostor. Můj otec už teď šílí z mých účtů za pokuty, které za vás platím.“

    „Lano, nebuď taková… Sira,“ rýpl si Jax.

    „Hej!“ ohradila se Sira. „Já jsem náhodou velmi dobrodružná. Věděli jste, že v roce 450 před konvencí…“

    „Nasedat!“ zavelela Zoria.

    Cesta mimo město byla… řekněme hrbolatá. Zoria skutečně odpojila omezovač, což znamenalo, že vznášedlo vydávalo zvuky jako umírající bantha a každých pět minut z něj něco upadlo. Přece jen nepatřilo k nejnovějším. Vlastně si jej postavila sama z náhradních dílů. Na víc neměla, protože většinu kreditů dala za školné. Byla jediná, která nepocházela z vyšší třídy aristokratů a vše si musela těžce odpracovat sama. V noci pracovala, ve dne studovala.

    Dorazili do vzdálené okrajové části města. Byly tu jen automatizované recyklační systémy a pár starých droidů, kteří si hleděli své práce. Skupinka studentů sice působila nápadně, ale když jste droid zabořený po pas v odpadu, máte jiné starosti. Jax vedl své spolužáky k mohutné bráně, která je dělila od vnějšího světa. Otočil se na Zoriu a šibalsky zamrkal.

    „Tak se ukaž,“ kývnul na Tobyho.

    Díky Tobyho šikovným prstům a jednomu spálenému procesoru to netrvalo dlouho a brána se otevřela. Čekali, zda se spustí poplach, ale Toby myslel na všechno. Ocitli se v „divočině“. Trest, kterým jim za to hrozil, nebyl malý, ale vzrušení z porušení pravidel a zahnání ubíjející nudy z řádu bylo silnější. Přišlo však zklamání. Ona ta divočina byla totiž jen vysoká tráva a pár pokroucených stromů, s jejichž listy si pohrával teplý vánek.

    Zmateně se na sebe dívali, až si nakonec vzala slovo Zoria. „Přece jste si nemysleli, že najdeme něco hned za hradbami.

    Jako další se vzpamatoval Jax. „Moje řeč. Musíme vyrazit dál. Nasedat a za mnou.“

    Naskočili na svá vznášedla a vydali se rovnou za nosem. Toby vytáhl svůj skener a nastavil citlivost na maximum. „Tam, na severovýchod. Něco slabého jsem zachytil.“

    Jax vzrušeně změnil směr a všichni uháněli k horám, které se tyčili nad širokým kaňonem.

    Jak se blížili, Jax vykřikl: „Dívejte!“ a ukázal do údolí.

    Uprostřed mýtiny leželo v kráteru něco velkého, kovového a nepatřičného. Bylo to tmavé, kovové a z jedné části vycházelo pulzující fialové světlo. Kolem toho se vznášel lehký opar a vzduch tam divně vibroval.

    „To je ono,“ zašeptal Toby. „To vypadá jako… jako generátor temné hmoty. Nebo starověký sithský sarkofág!“

    Sira mu vytrhla skener z ruky a její obličej zbledl. „Přístroje to nedokážou identifikovat. Materiál má hustotu, kterou jsem v tabulkách nikdy neviděla. Jaxi, jestli je to zbraň hromadného ničení, musíme okamžitě informovat senátora.“

    „Počkej!“ zastavil ji Jax, který už se viděl na titulní straně Galaktických novin. „Když to nahlásíme my, dospělí si připíšou zásluhy. Musíme to nejdřív prozkoumat. Představte si to: Pět studentů zachránilo Olyndru před mezigalaktickou hrozbou. Budou po nás pojmenovávat náměstí!“

    „Nebo nás to vypaří,“ podotkla Lana, ale i přesto byla její zvědavost silnější.

    Hodinu strávili plížením kolem neznámého objektu. Vymýšleli nejděsivější scénáře.

    „Co když je to maják pro invazní flotilu z neznámých oblastí?“ spekulovala Zoria a nervózně si mnula své uši.

    „Vzhledem k úhlu dopadu a deformaci okolní půdy,“ prohlásila Sira s vážnou tváří, „to muselo spadnout z obrovské výšky. Energie, která z toho sálá, odpovídá nestabilnímu hyperpohonu.“

    Stáli tam, pětice puberťáků v drahých tunikách, uprostřed pustiny, s pocitem, že drží v rukou osud jejich světa.

    „Musíme to otevřít,“ rozhodl Jax. „Toby, máš ten vibro-klíč?“

    „Mám, ale jestli to vybouchne, chci, abyste věděli, že Jaxovi dlužím deset kreditů a nehodlám mu je vrátit,“ zamumlal Toby.

    Srdce jim bušila. Zoria byla připravená kdykoliv skočit na vznášedlo a zmizet. Sira si připravovala řeč pro případný první kontakt s cizí rasou. Lana držela v ruce kus klacku, což byla sice mizerná zbraň, ale cítila se lépe. Toby přiložil klíč k hlavním dveřím (nebo co to bylo) a stiskl tlačítko. PSSSST. Ozvalo se syčení unikajícího vzduchu. Parta couvla o deset kroků. Jax se schoval za Lanu. Fialové světlo zhaslo a ozvalo se veselé „Cink!“.

    Z vnitřku se vysunula malá obrazovka a ozval se mechanický, nesmírně laskavý hlas: „Děkujeme, že jste využili služeb Galaktického expresu ‚Inter-Lux‘. Vaše objednávka: Jedna luxusní masážní kapsle s aromaterapií ‚Fialový soumrak‘ a automatickým dávkovačem chlazených nápojů byla doručena. Omlouváme se za drobné zpoždění způsobené chybou v navigaci kurýrního droida.“

    Ticho, které následovalo, by se dalo krájet. Z „černého sithského sarkofágu“ se vysunulo polstrované lehátko z drahé kůže, na kterém ležela malá papírová vlaječka s nápisem: Pro paní děkanku Portin Vus. Vše nejlepší k narozeninám!

    „To… to je křeslo?“ vydechla Zoria a její uši smutně poklesly.

    „Masážní,“ upřesnil Toby a zkusmo zmáčkl tlačítko na boku. Z křesla vystříkla trocha chlazené limonády přímo na Jaxovu dokonale vyžehlenou tuniku.

    Sira se podívala do svého skeneru. „Aha. Ta neznámá hustota materiálu… zapomněla jsem si přepnout skener z režimu ‚minerály‘ na ‚bytový textil‘.“

    Jax se podíval na svou mokrou tuniku, pak na masážní křeslo uprostřed pustiny, a nakonec na své přátele. „Nikdo,“ řekl velmi pomalu a důrazně, „se o tomhle nikdy nedozví. Jestli se mě někdo zeptá, co jsme dělali za hradbami, řekneme, že jsme… že jsme bojovali s divokými Acklayi. S celou smečkou!“

    „Jaxi,“ povzdechla si Lana a vzala si jednu z vychlazených limonád, které z křesla vypadly. „Všichni víme, že ses schoval za mě, hned jak to zasyčelo.“

    „Strategický ústup!“ vyhrkl Jax. „Siro, přestaň se smát, ta tvoje modrá barva v obličeji teď vypadá spíš fialově, úplně ladíš s tím křeslem!“

    Zoria si povzdechla a nasedla na vznášedlo. „Tak pojďte, vy hrdinové. Musíme to stihnout zpátky, než si někdo všimne, že jsme nebyli v jídelně na oběd. A Jaxi? Ta skvrna na tvé tunice vypadá přesně jako mapa soustavy Corellia. To by mohl být nový módní trend.“

  • Kapitola 12. – Lovec

    Kapitola 12. – Lovec

    Místo: planeta Norix
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Norix byla velká pustá planeta, která jako jediná obíhala kolem své hvězdy. Impérium si ji vybralo jako bezpečné místo, kde nikdo nebude hledat imperiální základnu a logistický sklad pro celý sektor. Veškerý personál zde byl za trest.

    Ve skladištní hale základny bylo chladno a sterilně čisto, jak to měl mladý důstojník rád, i když se za otevřenými vraty vzduchem vířil rozpálený písek a záře slunce byla oslepující. Vzduch byl nasáklý pachem kovu. Kapitán Karr stál s rukama založenýma za zády, uniformu bez jediného skladu, oči upřené na přistávací plošinu. Ač se to snažil skrýt, byl nervózní. Za ním stáli v pozoru čtyři stormtroopeři. Karr se po chvíli otočil na svého důstojníka opodál, který v jeho kanceláři před časem přišel s nápadem najmout Ravoka jako řešení problému s Jediem.

    „Kde je?“ zeptal se podrážděně.

    Důstojník svou nervozitu naopak neskrýval vůbec. „Ne… nevím, pane. Zprávu jsme odeslali, nevíme jestli dorazí. Takhle Ravok nefunguje.“

    „Zjevně ho to budeme muset naučit. Impérium nečeká a já také ne. Můj čas je drahý,“ dodal Karr s typickou povýšeností imperiálních velitelů.

    Jeden z voják přiložil ruku ke své helmě a sklonil hlavu. „Pane, velín hlásí, že se blíží neregistrovaná loď,“ ohlásil vzápětí.

    Karr se ušklíbl. „To bude on. Konečně. Ať ho nechají přistát.“

    Loď se rychle přibližovala. Tlumený zvuk motorů se odrážel od kovových stěn. Z plošiny před skladištěm zmizel veškerý nános prachu a písku. Loď dosedla jako stín zahalený do béžového závoje z pískových zrnek. Když se rampa lodi otevřela, zjevil se v oparu námezdní lovec Ravok, temná silueta s maskou, za ním kráčel bojový droid HK-51. Bez zaváhání mířili ke kapitánovi, kterému se začaly potit ruce.

    Karr se nadmul a zvedl bradu. „Očekával jsem vás dřív,“ pronesl a pozvedl obočí. „Vy námezdní lovci snad neumíte dodržet jednoduchý rozkaz?“

    Ravok se zastavil uprostřed skladiště a pomalu se rozhlédl. HK-51 stál o krok za ním a jeho červené oči slabě pulzovaly. Ticho. Karrovi stormtroopeři nervózně přehmátli na svých blasterech. Ravok naklonil hlavu, jako by vyhodnocoval situaci. „Někdy věci zaberou čas,“ ozvalo se z jeho masky, hlas pokřivený, temný a klidný. „Zejména když nestojí za spěch.“

    Karr sevřel rty. „Zdá se, že nechápete, s kým mluvíte. Já jsem kapitán nejen této základny. Mám pod kontrolou všechny zásobovací trasy v tomto kvadrantu. Nemáte právo na—“

    „Na co?“ přerušil ho Ravok a udělal krok vpřed. HK-51 napodobil jeho pohyb jako stín. „Na respekt? Autoritu? Na přežití? Povězte, na co přesně, kapitáne?“

    Karr ucítil mrazivý závan na zátylku. „Podívejte, Ravoku,“ polkl a začal klidněji, „mám pro vás práci. Hledám jednoho Jedie. Přepadl náš vězeňský transport na planetě Dantorus a—“

    „Jedie?“ Ravokova maska se lehce naklonila na stranu. „To je jiná věc. Lovit Jedie vyžaduje čas… správné vybavení a postup. Není to jako lovit špinavého piráta.“

    Karr ztuhl. „Zaplacen budete až po dokončení mise. Standardní odměna.“

    Ravok udělal dalších pár kroků dopředu až se zastavil přímo před ním. Byť byl o půl hlavy vyšší než Karr, jeho přítomnost působila jako stín smrti. „Odměna za Jedia je vždy dvojnásobná. A pokud na mě ještě jednou zvýšíte hlas, kapitáne, bude vám k ničemu, kolik hvězdných systémů máte pod kontrolou. Vaši muži vás tu neochrání. Nikdo vás neochrání. Nikde,“ dodal s ledovým chladem v hlase, který se dral skrz jeho masku.

    Karr se zadíval do jeho očí, ale tam, kde měly být, viděl jen tmu. Pocítil tlak na hrudi, jako by se nemohl nadechnout. „Samozřejmě… samozřejmě,“ zamumlal a o krok ustoupil. „Dostanete svou odměnu, Ravoku. Jen ho přiveďte živého. Chci, aby zaplatil za škodu, kterou impériu způsobil. A chci, aby viděl, kdo jej donutí zaplatit než naposled vydechne.“

    Ravok přikývl, aniž by věnoval kapitánovi další pohled. „Jestli je to skutečně Jedi, bude platit i za to, že je naživu. Ale nemohu zaručit, že až jej přivedu, bude žít,“ řekl tiše, vzal si od Karra datapad s informacemi a záznamy o všech incidentech, který mu podával a obrátil se zpět ke své lodi s droidem v patách.

    Jak se Ravokova loď zvedala z plošiny, Karr si s výdechem uvolnil límec uniformy. Snad poprvé v přítomnosti svých podřízených. Všichni stormtroopeři se konečně pohnuli, jakoby s Ravokovou přítomností zkameněli. Kapitán Karr cítil, jak mu z čela stéká pot, přestože věděl, že teplota v hangáru se nezměnila. Otřel si čelo a trochu zmateně se rozhlédl. „Připravte mi raketoplán. Vracím se na základnu. Ať už jsem z téhle díry pryč,“ rozkázal. Tentokrát už zase svým rozhodným a pevným hlasem.