Tři lovci

Místo: planeta Zeffo-7 / orbitální stanice 9-Arna
Rok: 29 BBY

Zeffo-7, planeta v koutě galaxie, kde rez má větší cenu než čest. Atmosféra zde chutnala po železe a vzduch škrábal v krku. Planeta byla jen gigantickým hřbitovem lodí, kde se tisíce tun starého šrotu vznášely v umělých magnetických polích nad povrchem planety. Z komínů, které vyčnívaly z povrchu, pod kterým duněly recyklační a tavící pece, vycházel kouř různých barev, a tak mělo místní slunce každou chvíli jinou barvu. Přistát zde vyžadovalo buď mistrovskou ruku, nebo naprostý nedostatek pudu sebezáchovy.

K nákladní plošině 4, což byla vlastně obrovská vrata pro transportní lodě, se snášela Korellian Shadow – elegantní, tichá loď s černým nátěrem, která vypadala jako dravý pták. Když přistála, s mohutným syčením se otevřela její rampa a zahalila jí bílá pára. Po ní sestoupil Krellis. Jeho kroky na zrezivělém kovu zněly dutě. Upravil si koženou rukavici na kyborgické pravici, jejíž servomotory tiše vrněly. Už dávno nebyl člověk. Různé části svého těla postupem času vylepšil různými implantáty nebo náhradami, a pokud na sobě měl svou helmu, kdokoliv by jej měl spíše za droida. Krellis byl muž řádu. Jeho zbroj byla čistá, jeho pohyby úsporné. Aktivoval vizor v helmě a začal skenovat zbytky starého křižníku třídy Venator, který se tyčil před ním jako kostra pravěkého netvora. „Kdepak jsi, Grakkusi,“ zamumlal, jeho hlas zněl jako drcení štěrku.

Několik podlaží pod povrchem, v temnotě, kde se kondenzovala vlhkost a páchl tlející olej, se pohnulo něco masivního. Skorr nepotřeboval drahé skenery. Trandoshanský lovec měl žluté oči, které vnímaly teplo, a nozdry, které dokázaly vycítit strach na kilometr. Jeho těžký dech vyvolával v šeru jemnou mlhu. Přitáhl si popruh své masivní vibrosekyry a olízl si nos dlouhým, rozdvojeným jazykem. Skorr tu byl už dobré dvě hodiny. Čekal. Lovec není ten, kdo spěchá. Lovec je ten, kdo je trpělivý a stane se součástí stínu, aby svou kořist překvapil.

A pak tu byl Vance Mill přezdívaný Magor. Vance se svou lodí, která pravděpodobně asi ani nebyla jeho, nepřistál, on v podstatě ztroskotal o pár kilometrů dál a zbytek cesty urazil na vznášedlovém prkně, které vypadalo, že se při každém náklonu rozpadne. Jeho oči neustále těkaly a na opasku mu chrastily desítky podomácku vyrobených granátů. Vance nevypadal jako lovec. Svým zevnějškem měl blíže ke kořisti anebo k žebrákovi z nejnižších pater nejbohatších planet. „Už tam budeme, holky, už tam budeme,“ mumlal si pro sebe a plácal po kapsách své mastné vesty, ve kterých se hýbali malí mech-pavouci. Vance byl ten typ člověka, který by odpálil celou budovu, jen aby dostal pavouka na zdi, ale jeho intuice na peníze byla děsivě přesná.

Grakkus Vane, byl postarší zloděj z nižší ligy, který si tentokrát ukrojil velké sousto. Seděl a třásl se v rohu temné, opuštěné strojovny. Ve snaze se ukrýt, se v útrobách obřího vraku jednoduše ztratil. Tenhle tlustý podvodník si myslel, že ukrást šifrovací jádro Huttům a snažit se jej prodat na černém trhu, je dobrý nápad. Byl špinavý, hladový a vyděšený. Ozvalo se skřípění kovu o kov a pak velká rána. Dveře se rozletěly pod tlakem Krellisovy boty. Lump hlasitě vykřikl, zakopl a upadl, až to zadunělo. Krellis vstoupil, blaster v ruce, namířený přesně na Grakkusovo čelo. „Grakkusi Vane. Jménem Cechu…“

„…je tenhle cíl můj, kyborgu,“ ozvalo se z druhého konce místnosti. Skorr vystoupil z páry unikající z potrubí. Jeho postava zaplnila celé dveře. Vibrosekyra se mu v rukou rozbzučela nízkým, hrozivým tónem. „Cítím tvůj olej, plechovko. Zmiz, nebo ti vytrhnu tu tvoji mechanickou hračku i s ramenem.“

Krellis ani nemrkl, ale hlaveň jeho zbraně se mírně stočila ke Skorrovu břichu. „Skorr Naar. Je mi líto, ale já tu byl první. Dle článku 4 Kodexu. Ten, kdo vstoupí do bezprostředního kontaktu s cílem jako první…“

„…má smůlu, protože já už jsem podminoval celou tuhle sekci!“

Oba lovci ztuhli. Na jedné z trubek vedoucí podél zdi seděl ve stínu Vance Mill a v ruce držel dálkový detonátor, který vypadal jako stará dětská hračka, ale červená dioda na něm blikala s naprostou vážností. „Čau kluci! Krellisi, pořád tak upjatý? A Skorre, stále smrdíš jako mokrá ještěrka. Grakkus jde se mnou. Moje drony ho našly už před hodinou, jen jsem čekal, až mi sem naženete obecenstvo,“ usmál se svými zkaženými zuby. Pomalu vystoupil ze stínu a hodil bledému Grakkusovi roubík a pouta. „Buď tak hodný a tohle si nasaď, než to tady s kamarády vyřešíme,“ mrknul na něj šibalsky. Grakkus nezaváhal a třesoucíma ruka si nejdříve ucpal ústa a pak si spoutal ruce. „Hodný chlapec,“ poplácal jej Vance po hlavě. Nastal moment, kterému se v Cechu říkalo „Uzel“. Tři zbraně, tři lovci, jeden cíl uprostřed, který si všiml, že kousek od něj je vstup do ventilační šachty.

„Jestli to zmáčkneš, Vanci,“ řekl Krellis ledově klidným hlasem, „přijdeš o ruku dřív, než ten signál doletí k náloži. A Skorr tě pak sežere k večeři.“

„Hssss… pravda,“ zasyčel Trandoshan. „Ale ty, kyborgu, zemřeš jako první. Tvoje zbroj je sice hezká, ale moje sekera krájí durastel jako máslo.“

Vance se nervózně zasmál a pevněji stiskl detonátor. „Hele, pojďme se bavit jako lidi. Teda… jako dva lidi a jedna přerostlá ještěrka,“ Skorr vztekle zasyčel, ale Vance pokračoval. „Dobře, dobře. Promiňte. Jako člověk, poločlověk a ten vrčící plaz támhle. Padesát tisíc kreditů. To je hodně peněz. Co kdybychom to… já nevím… rozdělili? Ne toho chlapa, tu odměnu, samozřejmě,“ a zase vycenil svůj odpudivý chrup.

„Kodex nezmiňuje dělení, pokud nejsou lovci v oficiálním týmu,“ poznamenal Krellis, ale bylo vidět, že kalkuluje. „Ale… pokud bychom se dohodli na společném zajištění, mohli bychom se vyhnout vzájemné eliminaci,“ dodal.

„Já se nedělím o jídlo ani o kořist!“ zařval Skorr a udělal krok vpřed. „Na Kodex vám kašlu. Cech tady není a když z vás udělám žrádlo pro červy, budu mít odměnu a o dva konkurenty míň,“ dodal výhružně.

„Proto taky nemáš přátele a jsi takový mrzout,“ zašklebil se na něj Vance a odplivl si.

„Nepotřebuju přátelé, nepotřebuju nikoho,“ odsekl vztekle Skorr. Grakkus se začal pomalu po zemi sunout k rezavé mříži.

„Chyba. Kdybys měl nějaké přátele, mohl by ses vypovídat, ulevit svému srdci a zbavit se všeho trápení a nahromaděného vzteku. Ale chápu, že žít s tímhle obličejem není jednoduché. Když tě někdo vidí, říká si, zda se s tebou přátelit nebo se nechat sežrat,“ Vance vyprskl smíchem. Ani Krellis neskryl skrze svou helmu smích.

„Já tě zabiju!“ zařval Skorr, až mu z úst létaly sliny. Vyskočil a máchl sekyrou. Trubka, na které Magor seděl povolila a zřítil se na kovovou podlahu. Skorr se znova rozmáchl, zatímco Vance tasil blaster.

V tu chvíli Grakkus, využívající jejich hádky, prorazil nohou zrezivělou mříž, jako by byla ze skla a skočil do šachty. Jenže Grakkus byl… no, měl rád jídlo. Šachta byla stará, prorezivělá a on byl příliš těžký. S ohlušujícím skřípěním se celá konstrukce utrhla a Grakkus i s kusem potrubí propadl o podlaží níž, přímo do automatického nákladního modulu, který se právě odlepoval od servisní plošiny, aby dopravil náklad do tavírny.

„To snad ne!“ vyštěkl Vance, nechal naštvaného ještěra ještěrem a bez přemýšlení skočil za Grakkusem. Krellis a Skorr se na sebe podívali jen na zlomek vteřiny a pak se vrhli do díry v podlaze taky.

Následovala scéna, kterou by žádný seriózní kronikář Jediů nikdy nezapsal. Tři elitní lovci galaxie se rvali v hromadě starého šrotu na palubě automatického transportéru. Skorr se snažil chytit Grakkuse, ale Vance mu do cesty hodil pár kouřových granátů, které místo toho zasáhly Krellisovy senzory, takže kyborg začal střílet do stropu jako zběsilý.

„Vypni to! Vypni ten plyn!“ řval Krellis, když jedna z jeho střel zasáhla nádrž s hasicí pěnou.

Během vteřiny byl celý prostor plný bílé, lepkavé hmoty. Skorr v ní klouzal jako namydlený, Vance se v ní snažil plavat a Krellis se pokoušel zachovat důstojnost, i když jeho helma vypadala jako sněhová koule. Grakkus, celý od pěny a krve, se pokusil vylézt ven, ale Skorr vystřelil ze svého předloktí tenké lano, které se lumpovi omotalo kolem nohy a přitáhl ho k sobě jako obří pavouk. „Mám tě, červíčku!“

„Pusť ho, Skorre, nebo ti do té tlamy nacpu svůj termální detonátor!“ šíleně pištěl Vance a tvářil se skutečně jako blázen.

Krellis vstal, otřel si vizor a zvedl ruku. „DOST! Všichni. Podívejte se, kde jsme,“ ukázal prstem dopředu.

Nákladní modul zatím opustil útroby vraku a pokračoval do komplexu v podzemí. Jakmile se jeho magnetické kotvy zamkly do vodící kolejnice, trhl sebou. „Pánové,“ ozval se Krellis skrze pěnu, která mu tuhla na bradě, „tato loď letí do tavicí pece.“

Grakkus Vane v rohu začal zoufale výt přes roubík, když uviděl skrze průzor blížící se žhavé hrdlo drtičky.

„Vanci! Udělej s těmi dveřmi něco, nebo nás všechny promění v ingoty!“ zařval Skorr, jež viděl jedinou cestu ven skrze vrata nákladního prostoru.

„Pracuju na tom, pracuju!“ Vance Mill vyhrabal z kapsy své vesty malého kovového pavouka. „Běž, krasavče, ukaž jim, co je to zkrat!“ Malý droid vběhl do ovládacího panelu dveří a o vteřinu později vybuchly pojistky v gejzíru jisker. Rampa transportéru se s trhnutím pootevřela do mrazivého vzduchu vrakoviště.

Krellis aktivoval dálkové ovládání své lodi. Jeho Korellian Shadow se vynořila z mlhy pod nimi jako stříbrný přízrak. „Skočte!“ křikl.

Byl to chaos. Skorr popadl Grakkuse pod paží jako pytel brambor, Vance se ho držel za nohu a Krellis je oba jistil tryskami v botách, i když je hasící pěna, od které byl Krellis od hlavy až k patě, chvílemi dusila. Dopadli na rampu jeho lodi vteřinu předtím, než se transportér s ohlušujícím skřípěním zřítil do drtičky. Zkrat vyřadil kompletně automatické řízení, takže byl modul sešrotován i se svým nákladem.

O dvě hodiny později už nebylo po blátě a pěně ani stopy, ale napětí v kokpitu lodi by se dalo krájet. Nikdo nemluvil a lovci se na sebe téměř nepodívali. Jen Grakkus se třásl, žmoulal roubík a jeho vyděšené oči pozorovaly střídavě všechny tři zabijáky. Přistáli na orbitální stanici 9-Arna, neutrálním uzlu, kde Cech provozoval jednu ze svých regionálních poboček.

Vlekli Grakkuse chodbou, která voněla po sterilním kovu a levné kávě. Na konci bylo malé okénko ve zdi. Přepážka. Za ní seděl postarší Durosan s povislou kůží a unavenýma červenýma očima – administrátor Cechu.

„Grakkus Vane,“ pronesl Krellis a hodil Grakkusův identifikační datapad na stůl. „Živý a víceméně vcelku. Chceme svou odměnu. Padesát tisíc kreditů.“

Administrátor se ani nepodíval na zajatce. Místo toho se zahleděl na obrazovku svého terminálu, která začala zběsile blikat červeně. „Ach ano… incident na Zeffo-7. Korporace ‚Recyklační systémy Zeffo‘ už poslala hlášení. Byli docela… expresivní.“

„Tomu tedy říkám rychlost,“ poznamenal Krellis. Vance Mill se nervózně zasmál. „No tak, pár zničených trubek a jedna stará loď… to je v rámci provozních rizik, ne?“

Administrátor si povzdychl a začal vyťukávat čísla. „Podívejme se na to. Podle záznamů z bezpečnostních kamer slévárny jste způsobili: Strukturální poškození plošiny číslo 4. Dále poškození a ztráta automatického transportního modulu řady B. Kontaminace vnitřních prostor průmyslovou hasící pěnou…“ podíval se na ně nechápavě, „…pěna?“
Vance Mill jen s ironickým úsměvem rozpažil, zatímco jeho komplici stáli nehnutě jako sousoší. Administrátor se na ně ještě chvíli díval a pak zase sklonil hlavu k obrazovce. „Cech musel tyto nároky uznat, abychom v systému Zeffo nepřišli o licenci k lovu. Vaše činy ohrozily dobré jméno Cechu. Škoda byla tedy vyčíslena na 30 000 kreditů.“

„To je loupež!“ zařval Skorr a práskl pěstí do přepážky. „To my jsme ty škody utrpěli! Podívej se na mě!“ ukázal na potrhanou a ušpiněnou kombinézu a oděrky po celém těle, včetně pár chybějících šupin na své kůži. „Takhle si přátele neuděláš,“ šeptnul mu Vance do ucha, načež musel rychle uhnout, aby neschytal ránu do obličeje od vrčícího Trandoshana.

„A to není vše,“ pokračoval Durosan monotónně. „Administrativní poplatek za vyřízení škodní události činí tři tisíce kreditů. Poplatek za použití orbitálního doku dva tisíce kreditů. A srážka za odevzdání cíle s pohmožděninami, které nebyly v původním popisu – dva tisíce.“

Krellisovi ztuhly rysy. „Kolik zbývá?“

Durosan otočil obrazovku k nim.

Konečná suma k vyplacení: 13 000 kreditů.

„Třináct tisíc?“ vyhrkl Vance. „To je… to je… počkejte…“ začal počítat na prstech, „to je čtyři tisíce tři sta třicet tři na hlavu! To mi nezaplatí ani ty granáty, co jsem tam nechal!“

„A jeden kredit zbývá,“ dodal administrátor a položil na pult malý kovový žeton. „Ten si můžete rozdělit třeba v kantýně. Přeji hezký den,“ uzavřel celou záležitost.

Lovci vyšli ven na hlavní promenádu stanice. Grakkus Vane už byl v rukou stráží a mířil k Huttům, kde ho čekal osud mnohem horší než srážky z odměny. Stáli tam a mlčky zírali na své výpisy z účtů. „Příště,“ zavrčel Skorr a jeho vibrosekyra se nebezpečně zaleskla, „příště ho sežeru hned na místě a ušetřím nám cestu.“

„Příště,“ dodal Krellis a upravil si poškozený vizor, „si pořádně přečtu pojistné podmínky v mé cechovní smlouvě. Tohle byla logistická katastrofa.“

Vance Mill si pohrával s tím jedním přebývajícím kreditem a díval se na své dva společníky. „Hele, pořád jsme naživu. Nakonec to byla zábava, ne? A Krellisi, ta tvoje loď je vážně rychlá. Co kdybychom…“

Oba lovci se na něj podívali s takovým výrazem, že Vance raději polkl zbytek věty.

„Byl to jen nápad! Jen nápad…“ zamumlal. „Ale kdybyste někdo chtěl, vím o jednom kšeftu na Ord Mantell. Osmdesát táců. Fakt drsnej týpek. Vrahoun. Odměnu na něj vypsala samotná republika. To by byl skutečný lov. A myslím, že tam žádná recyklační korporace není…,“

Skorr si odplivl a šel svou cestou. Krellis se vydal na druhou stranu k dokům, ale ani jeden z nich neřekl „ne“. Neřekli nic. Kráčeli chodbou pryč od sebe, osamělí dravci v galaxii, která je právě oškubala, ale věděli, že se jejich cesty dřív nebo později zase zkříží. Protože v tomhle vesmíru nebyla nouze o tlusté podvodníky, ale o lovce, kteří přežijí vlastní hloupost, byla nouze vždycky. Vance se díval za Skorrem. „Stejně vím, že mě máš rád, šupináči,“ ale nedostalo se mu ani ohlédnutí. Tak se rozběhl za Krellisem. „Krellisi, příteli. Víš, já svou loď na tý planetě rozsekal, tak kdybys mě kousek svezl…,“ ale Kreliss nastoupil do výtahu a dveře se za ním zavřely. Vance tam stál sám. Ušklíbl se, poškrábal se na hlavě plné mastných kudrlin, pak se podíval na kredit ve své dlani a oči se mu šibalsky zaleskly. „Jejich škoda, dám si toho panáka v kantýně sám,“ otočil se čelem zad a vítězně vykračoval do místního baru.

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář