Expedice „Zkáza“

Místo: planeta Olyndra
Rok: 38 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

Planeta Olyndra byla tak bezpečná, až to bylo k uzoufání. Tráva tam měla přesně tři centimetry, ptáci zpívali ve stejné tónině a největším vzrušením na Univerzitě aplikovaných věd v Aarasinu, druhém největším městě, bylo, když v jídelně došel modarový džus.

„Říkám vám, že ta zeď tam není proto, aby chránila město před divočinou,“ prohlásil Jax, zatímco si upravoval límec své drahé tuniky a kontroloval svůj odraz v naleštěném boku svého vznášedla. To tady měl téměř každý student, aby se mohl prohánět po ulicích a zažil alespoň nějaké vzrušení. Jax byl člověk, mladý muž, jehož hlavní dovedností bylo vypadat skvěle i při zakopnutí. „Je tam proto, aby nám zabránila vidět, co tam Rada schovává. Tajné projekty, zakázaná technologie… možná i zkamenělé vejce Acklaye!“

„Jaxi, tvoje dedukční schopnosti jsou na úrovni podvyživeného gungana,“ poznamenala Sira, mladá Pantoranka s jasně modrou kůží a zlatými značkami na tváři. Upravila si brýle, které technicky nepotřebovala, ale vypadala v nich chytřeji a byl to oblíbený módní doplněk. „Podle ‚Encyklopedie olyndraské geografie‘, svazek čtvrtý, je prostor za hradbami pouze neregulovaným biotopem s vysokým výskytem bodláčí. Nic víc. Technicky vzato chrání vnější prostředí před naším vlivem.“

„Bodláčí se nehlídá magnetickým zámkem, který se dá obejít pomocí mého upraveného datapadu,“ ušklíbl se Toby, vytáhlý, rozcuchaný lidský kluk, který měl věčně pod nehty šmír z droidů a v kapse alespoň tři vyhořelé pojistky.

„Takže jdeme?“ vyhrkla netrpělivě Zoria, malá Lanničanka s obrovskýma špičatýma ušima, podupávajíc nohou. Milovala rychlost. Kdyby mohla, namontovala by si tryskový motor i na boty.

Pátá členka skupiny, Lana, lidská dívka, která jako jediná vypadala, že má aspoň špetku pudu sebezáchovy, si povzdechla. „Jestli nás chytí, vyhodí nás z univerzity dřív, než řekneš hyperprostor. Můj otec už teď šílí z mých účtů za pokuty, které za vás platím.“

„Lano, nebuď taková… Sira,“ rýpl si Jax.

„Hej!“ ohradila se Sira. „Já jsem náhodou velmi dobrodružná. Věděli jste, že v roce 450 před konvencí…“

„Nasedat!“ zavelela Zoria.

Cesta mimo město byla… řekněme hrbolatá. Zoria skutečně odpojila omezovač, což znamenalo, že vznášedlo vydávalo zvuky jako umírající bantha a každých pět minut z něj něco upadlo. Přece jen nepatřilo k nejnovějším. Vlastně si jej postavila sama z náhradních dílů. Na víc neměla, protože většinu kreditů dala za školné. Byla jediná, která nepocházela z vyšší třídy aristokratů a vše si musela těžce odpracovat sama. V noci pracovala, ve dne studovala.

Dorazili do vzdálené okrajové části města. Byly tu jen automatizované recyklační systémy a pár starých droidů, kteří si hleděli své práce. Skupinka studentů sice působila nápadně, ale když jste droid zabořený po pas v odpadu, máte jiné starosti. Jax vedl své spolužáky k mohutné bráně, která je dělila od vnějšího světa. Otočil se na Zoriu a šibalsky zamrkal.

„Tak se ukaž,“ kývnul na Tobyho.

Díky Tobyho šikovným prstům a jednomu spálenému procesoru to netrvalo dlouho a brána se otevřela. Čekali, zda se spustí poplach, ale Toby myslel na všechno. Ocitli se v „divočině“. Trest, kterým jim za to hrozil, nebyl malý, ale vzrušení z porušení pravidel a zahnání ubíjející nudy z řádu bylo silnější. Přišlo však zklamání. Ona ta divočina byla totiž jen vysoká tráva a pár pokroucených stromů, s jejichž listy si pohrával teplý vánek.

Zmateně se na sebe dívali, až si nakonec vzala slovo Zoria. „Přece jste si nemysleli, že najdeme něco hned za hradbami.

Jako další se vzpamatoval Jax. „Moje řeč. Musíme vyrazit dál. Nasedat a za mnou.“

Naskočili na svá vznášedla a vydali se rovnou za nosem. Toby vytáhl svůj skener a nastavil citlivost na maximum. „Tam, na severovýchod. Něco slabého jsem zachytil.“

Jax vzrušeně změnil směr a všichni uháněli k horám, které se tyčili nad širokým kaňonem.

Jak se blížili, Jax vykřikl: „Dívejte!“ a ukázal do údolí.

Uprostřed mýtiny leželo v kráteru něco velkého, kovového a nepatřičného. Bylo to tmavé, kovové a z jedné části vycházelo pulzující fialové světlo. Kolem toho se vznášel lehký opar a vzduch tam divně vibroval.

„To je ono,“ zašeptal Toby. „To vypadá jako… jako generátor temné hmoty. Nebo starověký sithský sarkofág!“

Sira mu vytrhla skener z ruky a její obličej zbledl. „Přístroje to nedokážou identifikovat. Materiál má hustotu, kterou jsem v tabulkách nikdy neviděla. Jaxi, jestli je to zbraň hromadného ničení, musíme okamžitě informovat senátora.“

„Počkej!“ zastavil ji Jax, který už se viděl na titulní straně Galaktických novin. „Když to nahlásíme my, dospělí si připíšou zásluhy. Musíme to nejdřív prozkoumat. Představte si to: Pět studentů zachránilo Olyndru před mezigalaktickou hrozbou. Budou po nás pojmenovávat náměstí!“

„Nebo nás to vypaří,“ podotkla Lana, ale i přesto byla její zvědavost silnější.

Hodinu strávili plížením kolem neznámého objektu. Vymýšleli nejděsivější scénáře.

„Co když je to maják pro invazní flotilu z neznámých oblastí?“ spekulovala Zoria a nervózně si mnula své uši.

„Vzhledem k úhlu dopadu a deformaci okolní půdy,“ prohlásila Sira s vážnou tváří, „to muselo spadnout z obrovské výšky. Energie, která z toho sálá, odpovídá nestabilnímu hyperpohonu.“

Stáli tam, pětice puberťáků v drahých tunikách, uprostřed pustiny, s pocitem, že drží v rukou osud jejich světa.

„Musíme to otevřít,“ rozhodl Jax. „Toby, máš ten vibro-klíč?“

„Mám, ale jestli to vybouchne, chci, abyste věděli, že Jaxovi dlužím deset kreditů a nehodlám mu je vrátit,“ zamumlal Toby.

Srdce jim bušila. Zoria byla připravená kdykoliv skočit na vznášedlo a zmizet. Sira si připravovala řeč pro případný první kontakt s cizí rasou. Lana držela v ruce kus klacku, což byla sice mizerná zbraň, ale cítila se lépe. Toby přiložil klíč k hlavním dveřím (nebo co to bylo) a stiskl tlačítko. PSSSST. Ozvalo se syčení unikajícího vzduchu. Parta couvla o deset kroků. Jax se schoval za Lanu. Fialové světlo zhaslo a ozvalo se veselé „Cink!“.

Z vnitřku se vysunula malá obrazovka a ozval se mechanický, nesmírně laskavý hlas: „Děkujeme, že jste využili služeb Galaktického expresu ‚Inter-Lux‘. Vaše objednávka: Jedna luxusní masážní kapsle s aromaterapií ‚Fialový soumrak‘ a automatickým dávkovačem chlazených nápojů byla doručena. Omlouváme se za drobné zpoždění způsobené chybou v navigaci kurýrního droida.“

Ticho, které následovalo, by se dalo krájet. Z „černého sithského sarkofágu“ se vysunulo polstrované lehátko z drahé kůže, na kterém ležela malá papírová vlaječka s nápisem: Pro paní děkanku Portin Vus. Vše nejlepší k narozeninám!

„To… to je křeslo?“ vydechla Zoria a její uši smutně poklesly.

„Masážní,“ upřesnil Toby a zkusmo zmáčkl tlačítko na boku. Z křesla vystříkla trocha chlazené limonády přímo na Jaxovu dokonale vyžehlenou tuniku.

Sira se podívala do svého skeneru. „Aha. Ta neznámá hustota materiálu… zapomněla jsem si přepnout skener z režimu ‚minerály‘ na ‚bytový textil‘.“

Jax se podíval na svou mokrou tuniku, pak na masážní křeslo uprostřed pustiny, a nakonec na své přátele. „Nikdo,“ řekl velmi pomalu a důrazně, „se o tomhle nikdy nedozví. Jestli se mě někdo zeptá, co jsme dělali za hradbami, řekneme, že jsme… že jsme bojovali s divokými Acklayi. S celou smečkou!“

„Jaxi,“ povzdechla si Lana a vzala si jednu z vychlazených limonád, které z křesla vypadly. „Všichni víme, že ses schoval za mě, hned jak to zasyčelo.“

„Strategický ústup!“ vyhrkl Jax. „Siro, přestaň se smát, ta tvoje modrá barva v obličeji teď vypadá spíš fialově, úplně ladíš s tím křeslem!“

Zoria si povzdechla a nasedla na vznášedlo. „Tak pojďte, vy hrdinové. Musíme to stihnout zpátky, než si někdo všimne, že jsme nebyli v jídelně na oběd. A Jaxi? Ta skvrna na tvé tunice vypadá přesně jako mapa soustavy Corellia. To by mohl být nový módní trend.“