Místo: Xygos-2
Rok: 21 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).
Klonové války zmítaly celou galaxií a planeta Xygos-2 nebyla výjimkou. Agenti republiky zde nalezli zdroj surovin, který separatisté využívali při výrobě své droidí armády. Bylo naprosto nezbytné, aby republikové jednotky nad zařízením převzaly kontrolu. V polní nemocnici 42. legie byl vzduch cítit po ozónu, spáleném mase a laciné dezinfekci. Lékař-chirurg Elias Thorne seděl na převrácené bedně od obvazů a sledoval své ruce. Třásly se. Jen nepatrně, ale třásly. Bylo mu padesát, ale v šeru operačního stanu vypadal na sedmdesát. Byl hlavní lékař a chirurg, jeden z pětičlenného týmu. Ten tvořili další dva lékaři a tři asistenti, o zbytek práce se starali droidi.
Okolo něj bzučeli lékařští droidi řady 2-1BDroid řady 2-1B
Lékařský droid určený pro chirurgii a ošetřování těžkých zranění. Vyznačuje se vysokou přesností, rozsáhlými medicínskými databázemi a častým nasazením v polních nemocnicích i na palubách lodí.. Byli efektivní. Dokázali sešít ránu za polovinu času co člověk, nikdy nepotřebovali spát a jejich logické procesory nezatěžoval soucit. Elias tam nebyl od toho, aby dělal běžnou práci. Byl tam pro chvíle, kdy chladná logika stroje prohlásila: „Pacient má 12% šanci na přežití. Spotřeba bacty a lékařského materiálu neefektivní. Doporučena terminace a recyklace výstroje.“
Elias byl tím, kdo v takovou chvíli vstal, odsunul droida a řekl: „Já na ta procenta kašlu.“
„Doktore Thorne,“ ozval se mechanický hlas hlavního lékařského droida. „Přijíždí další transport. Sedm těžkých případů. Tři jsou určeni k odsunu do paliativní zóny.“
Paliativní zóna. Vznešený název pro kout stanu, kde se umíralo v tichu. Elias si povzdechl, nasadil si chirurgické brýle a vykročil do deště, který bubnoval na plachtovinu.
Mezi zraněnými, které vyložili z kouřícího transportéru, byl jeden voják, který na první pohled patřil do oné „zóny“. Jeho bílá zbroj byla rozdrcená na hrudi, levá ruka chyběla pod loktem a helma byla prasklá tak, že mu odhalovala polovinu obličeje. Byla to ta stejná tvář, kterou Elias viděl dnes už stokrát. Tvář Janga Fetta. Tvář, která se mu v noci vracela v nekonečných zástupech jako zrcadlové bludiště.
„Tenhle to schytal pořádně, pane,“ řekl jeden z klonů, který transport doprovázel. Na helmě měl žlutý pruh. „Dostal zásah z iontového děla přímo pod nohy. Jmenuje se…“
„CT-8824,“ přerušil ho droid, který už zraněného skenoval. „Poškození vitálních orgánů 80 %. Nepřijatelná ztráta materiálu pro operaci.“
Voják na nosítkách najednou otevřel oči. Nebyly to oči stroje. Byly plné čiré, lidské hrůzy. „Cerst…“ zašeptal.
Elias ztuhl. „Co jsi říkal, vojáku?“
„Jmenuju se… Cerst,“ vydechl klon a z koutku úst mu vytekla tmavá krev. „Sliboval jsem klukům, že… že se vrátím. Slíbil jsem…“
„Jméno je irelevantní označení, které si jednotky udělují k posílení falešné identity,“ pronesl droid monotónně. „Doktore, prosím, věnujte se pacientu CT-9901, má 65% šanci…“
Elias položil ruku na droidovo kovové rameno. „Ustup, B-12. Tohle není materiál. Tohle je Cerst. A Cerst dnes nezemře.“
Operace trvala pět hodin. Droidi odmítli asistovat u případu, který považovali za „statistickou anomálii“ a věnovali se případům, jejichž záchranu považovali za efektivní, a tak Elias pracoval jen se svou asistentkou, mladou medičkou z Vnějšího okraje, která se ještě nenaučila nedívat se klonům do očí. Byla to špinavá, vyčerpávající práce. Elias musel ručně propojovat poškozené nervové svazky, které droidi obvykle jen vypalovali laserem. Musel improvizovat se syntetickými chlopněmi, protože ty standardní byly vyhrazeny pro „nadějnější“ případy. V polovině operace do stanu vstoupil velitel základny, člověk, který viděl ve válce jen grafy a tabulky. „Thorne! Plýtváte zásobami bacty na mrtvolu? Ten klon je geneticky naprogramován k oběti. Máme venku stovky dalších, kteří potřebují ty léky víc!“
Elias se ani neotočil. „Pane, s veškerou úctou, běžte pryč. Teď neoperuju vojáka Republiky. Operuju někoho, kdo má jméno. Pokud chcete řešit efektivitu, jděte přepočítat pušky do skladu munice. Tady velím já,“ v hlase měl něco, na co velitel nedokázal reagovat, a tak se otočil a beze slov zmizel. Když Elias udělal poslední steh, sotva se držel na nohou. Cerst žil. Jeho srdce nebo to, co z něj zbylo, tlouklo v pravidelném rytmu ke spokojenosti přístrojů, které sledovaly jeho stav.
O dva dny později Elias procházel mezi lůžky. Cerst byl při vědomí. Díval se na svou novou kybernetickou ruku, která byla stará, opotřebená, ale funkční. „Proč?“ zeptal se klon, když Elias kontroloval jeho obvazy. „Slyšel jsem droidy. Říkali, že jsem odepsaný. Že jsem jen… porouchaná jednotka.“
Elias se posadil na kraj lůžka. Poprvé za dlouhé měsíce se podíval na klon a neviděl v něm jen jeden z tisíce odlitků. Viděl unaveného muže, který byl nucen dospět uprostřed ohně.
„Protože droidi vidí jen to, co jsi, Cerste,“ řekl Elias tiše. „Vidí genetický kód a sériové číslo. Ale já… já už nemůžu dýchat v galaxii, kde jsou lidé jen čísla. Kdybych tě nechal umřít jen proto, že to bylo logické, stal bych se stejným strojem, jako jsou oni.“
Crest se pokusil o slabý úsměv. „Děkuju… doktore Thorne.“
Elias Thorne pocítil zvláštní bodnutí u srdce. Bylo to poprvé po letech, co ho pacient oslovil jménem. V tu chvíli si uvědomil děsivou pravdu. V této válce nebyli dehonestovány jen klony. Dehumanizace pohltila i ty, kteří je měli zachraňovat.
Vyšel ze stanu do neustávajícího deště Xygosu-2, kde převládalo nekonečné šero, protože místní atmosféra nepropouštěla v tomto ročním období téměř žádné světlo. Přes hlavu si přetáhl kapuci svého pláště. Věděl, že zítra přijede další transport a pak další a další. Věděl, že uvidí dalších stovky tváří Janga Fetta. Ale také věděl, že už nikdy neuvidí jen čísla. A to byla jeho záchrana i jeho největší trest. Protože zachránit jednoho Cersta bylo vítězství, ale vědomí, že tisíce dalších Cerstů umírají beze jména v blátě, bylo břemeno, které ho jednou stejně zlomí.
Elias došel pod celtu, kde házeli zbroj mrtvých vojáků. Sedl si na jednu z beden a sáhl do kapsy. Vytáhl tenkou ruličku z listů jedné místní rostliny. Před pár týdny objevil, že má velmi příjemné uklidňující účinky. Z druhé kapsy vytáhl plazmový skalpel, jednu stranu byliny zapálil a druhou si vložil do úst. Pak nasál kouř do plic. Silně, zhluboka. A s hlasitou úlevou kouř vydechl. I když to nedávalo smysl, po celém dni měl pocit, že až teď se poprvé nadechl. Déšť jako kulisa kropil vše okolo a Elias se poprvé po dlouhé době necítil jako součástka v soukolí Republiky. Cítil se jako člověk. A v téhle galaxii to byl ten nejnebezpečnější pocit ze všech.
Napsat komentář