Místo: planeta Sitira
Rok: 19 a 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).
Tma. Chlad. Všudypřítomný zvuk deště, který bubnoval na kovové střechy. Mistr Jedi, Kael Rindar, stál uprostřed malého tábora na zapadlé planetě, kde společně s padawanem Elanem Drevem odpočívali po náročné misi. Vzduch byl těžký a kolem se rozprostíralo ticho, které bylo až nepřirozené. Kael se začal rozhlížet, zmocnil se ho divný pocit, něco bylo špatně.
Elan seděl na lavici v přístřešku a z dlouhé chvíle si prohlížel rukojeť svého světelného meče. Byl to velice nadějný mladík, který pocházel z rodiny mechaniků kosmických lodí v hlavním městě planety Corellia. Táhlo mu na devatenáct a měl pocit, že je se svým mistrem celý život. Byl jeho žákem i přítelem. Měl lehce rozcuchané světle hnědé vlasy a z krátkého sestřihu visel na jeho zátylku dlouhý pletený copánek. Jeho zelenohnědé oči zářily ve světle drobné lucerny: „Mistře, myslíte, že už je Galaxie v bezpečí?“ ptá se, aniž by vzhlédl. Mistr Rindar se pousmál. „Ještě ne, ale jsme blízko, Elane. Každý malý krok je důležitý. Jediové mají povinnost chránit život, ať se děje cokoliv.“
Náhle se ozvalo praskání ve vysílači na stole. Mistr přistoupil k přístroji, který začal podivně chrčet. Z přenosu slyšel něco o zradě. Něco o rozkazu.
„Rozkaz 66…“
Zarazil se a svraštil čelo. Vyděšeně se podíval na svého žáka, ten mu to opětoval tázavým pohledem. Přístřešek rozřízla prudká palba z blasterů. Zvenku se ozýval dusot těžkých bot. Červené paprsky trhaly stěnu a Elan se instinktivně převalil dozadu. „Mistře!“ vykřikl a rozsvítil svůj zelený meč. „Kryj se!“ zavelel Kael a jeho vlastní meč se rozzářil oslepující modří. Dva klonoví vojáci pronikli dovnitř, ale Kael hbitě odrazil jejich střely. Svižným pohybem se vrhnul vpřed a jediným seknutím světelné čepele oba zneškodnil.
„Proč nás napadají?! Co se děje?“ vykřikl Elan, s očima plnýma strachu a zmatku.
„Nevím… Ale musíme pryč!“
Po chvíli vyběhli z přístřešku ven a před nimi se otevřela bitevní zóna. Klonoví vojáci mířili svými blastery přímo na ně, jako by je nikdy neznali. Kael se postavil před Elana a nataženou dlaní vytvořil neviditelný štít, který odrazil prvních pár výstřelů.
„Mistře, to jsou naši!“ Elan váhal a Kael na něj zasyčel: „Nejsou! Teď už ne!“
Klony přicházely ze všech stran. Kael využil Sílu, aby přitáhl povoz stojící opodál a vytvořil z něj barikádu. Jeden z vojáků pálil z těžkého blasteru, ale Mistr odrážel s vypjetím všech sil střely zpět. Jednu odrazil na poslední chvíli přímo do hlíny před sebe a následný výbuch jej srazil na zem. Bolest mu projela celým tělem. Hlasitě a bolestivě vydechnul.
Elan se rozběhl na pomoc svému mistrovi, jeho světelný meč tančil ve vzduchu a odrážel střely s precizností, na kterou by byl jeho mentor hrdý. Ale v tom zpozoroval Kael záblesk z levé strany: „Elane, pozor!“
Pozdě. Výstřel zasáhl Elanův bok. Mladý padawan se pomalu skácel k zemi, z rány se kouřilo. Zelený meč zhasl a jeho život měl následovat. Kael to celé sledoval. Zvedl oči k blížícím se vojákům. S výkřikem vyskočil na nohy a vyřítil se vpřed, jeho hněv přetékal a každý jeho úder byl přesný a smrtící. Blasterová palba trhala okolní stromy a orala zem. Žádná střela nebyla rychlejší než jeho světlený meč. Jak postupoval dál, vojáci padali jeden po druhém, až žádný nezbyl.
Stál tam najednou sám, za slabého syčení chladnoucích ran a výstřelů. Jako by byl někdo jiný a pak něco ucítil. Tlukot srdce svého mladého učedníka. Vrátil se a padl na kolena vedle Elana. Zvedl mu hlavu a opřel ho o sebe. „Elane… vydrž. To bude dobré.“
Elan se usmál, bolestí se třásl: „Mistře… já… já se bál. Neměl jsem se bát.“
„To není tvoje chyba,“ zašeptal Kael a pohladil ho po tváři. Elanův dech slábl, ruce se mu třásly a zalévala je zima. „Chtěl jsem být Jedi… Chtěl jsem být jako vy…“
„Ty jsi Jedi,“ odpověděl Kael roztřeseným hlasem. Elan zavřel své slzami zalité oči a naposledy se nadechl.
Tlukot jeho srdce utichl a Kael se ocitl sám, držící tělo svého padawana. Zvuk deště znovu zesílí. „Elane!“ vykřikl.
Kael se prudce probudil v malé místnosti svého domu. Celý se třásl, na čele mu perlil pot. Tma v pokoji byla hustá a dech odpovídal rytmu jako po dlouhém běhu. Zíral na dřevěnou krabičku vedle lůžka. Ruka se mu zachvěla, když ji otevřel a pohlédl na zářící krystal. „Odpusť mi, Elane…,“ zašeptal do ticha s očima plnýma bolesti a viny.
Snažil se zpomalit dech a zavřít oči, ale spánek už nepřicházel. Všude byla tma. Uvnitř, venku a hlavně v jeho srdci.
