Místo: planeta Aurelia Prime
Rok: 91 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).
Na Aurelii Prime prší jen dvěma způsoby: buď padá déšť, který smývá hříchy bohatých z horních teras přímo na hlavy nás ostatních, nebo padá ten druhý druh – hustá, olejovitá mlha, která chutná po spálených obvodech a levném palivu. Dnes to byl ten druhý případ.
Seděl jsem ve své kanceláři ve 412. podzemním patře sektoru Azur. Říkat tomu kancelář byl projev nezdolného optimismu. Byla to v podstatě jen prosklená kukaň vsazená mezi dvěma obřími ventilačními šachtami, které ve dne v noci duněly jako srdce umírajícího křižníku. Na stole mi stála sklenička corellianské pálenky, jejíž barva podezřele připomínala chladicí kapalinu, a popelník přetékal nedopalky levných cigár, které měly víc společného s průmyslovým odpadem než s tabákem.
Jmenuji se Silas Qel. V mém rejstříku byste našli spoustu zajímavých věcí, kdybyste věděli, do kterých archivů se podívat. Před dvaceti lety jsem nosil hnědé roucho a v chrámu na Coruscantu mě učili, že vesmír má řád a že Síla je jeho tmelem. Jenže Síla má smysl pro humor. Moje disciplína byla vždycky na bodu mrazu a moje schopnost pokládat nevhodné otázky naopak vřela. Takže místo toho, abych teď s klidem mudrce vyjednával o míru v galaxii, sedím tady, v nejhlubším stínu „Klenotu jádra“, a čekám, až se dveře otevřou a vejde někdo, kdo má dost peněz a ještě více problémů. Cítil jsem ty dveře dřív, než se vůbec pohnuly. To je jedna z mála památek na mistry. Nejsou to vize budoucnosti ani schopnost odrážet střely z blasteru – na to jsem až moc líný a z formy. Je to jen takové nepříjemné brnění za krkem. Jako když víte, že se na vás někdo dívá, i když jste v místnosti sami. Natáhl jsem ruku. Sklenička na druhém konci stolu se lehce zachvěla, pak se s tichým skřípěním posunula po deskách pokrytých prachem a vklouzla mi přímo do dlaně. Žádná velká magie. Jen takový malý trik, abych nemusel vstávat. Jediové by řekli, že je to zneužívání daru. Já tomu říkám efektivita.
Aurelia Prime je fascinující místo, pokud ho sledujete z dálky. Shora vypadá jako moře neonů, nekonečná vertikální zahrada z oceli a skla, kde se peníze hýbou rychleji než světlo. Ale když sestoupíte pod mraky, zjistíte, že tenhle klenot je prolezlý hnilobou. Tak jako každý ráj, i tento má své podsvětí. Horní patra patří korporacím, politikům a rodům, jejichž jména mají v galaxii váhu hvězd. Ta spodní? Ta patří nám, krysám v labyrintu. Lidem, droidům a bytostem ze všech koutů vesmíru, kteří se snaží přežít další cyklus a nezmizet v recyklačním lisu.
Moje práce je jednoduchá. Lidé lžou. Lžou manželkám, lžou obchodním partnerům, lžou sami sobě. A já jsem ten, kdo za pár stovek kreditů zjistí jak moc. Síla je v tomhle ohledu nejlepší detektor lži v galaxii. Necítím fakta, cítím vlnění. Když někdo lže, v Síle to zní jako falešný tón v symfonii. A Aurelia Prime je jedno velké, rozladěné orchestrální těleso.
Zvenku za oknem prosvištělo vznášedlo a na okamžik ozářilo mou kancelář modravým světlem. Stíny na zdi se protáhly a já v nich zahlédl svou vlastní siluetu. Unavený muž s neupraveným vousem a očima, které viděly víc, než chtěly. Na opasku mi místo světelného meče visel vlastnoručně upravený blaster. Zbraň, která je mnohem upřímnější než elegantní čepel ze starých časů.
„Vejděte,“ řekl jsem do ticha, aniž bych se otočil. „Dveře nejsou zamčené. A pokud se mě chystáte zastřelit, vězte, že jsem dneska ještě nesnídal a budu mít hodně nepříjemnou náladu.“
Dveře se s tichým zasyčením otevřely. Do místnosti vnikl chladný vzduch z chodby a s ním i pach drahého parfému, který sem, do 412. patra, rozhodně nepatřil. Pach peněz, moci a čerstvého strachu. Pach, který s ní vstoupil, byl jako facka. V tomhle patře jste běžně cítili jen ozón, recyklovaný kyslík a výpary z blízké kantýny, kde se maso „vyrábělo“ z houbových proteinů. Ona voněla po květech lian z planety Naboo a drahém krému z alderaanských bylin. Byl to pach horních teras, míst, kde lidé nosí boty, které nikdy neochutnaly špínu ulice.
Stála v rámu dveří jako zjevení. Měla na sobě dlouhý, těžký kabát z tmavomodrého synsilku, který se ve světle mých skomírajících neonů leskl jako hladina oceánu. Pod ním prosvítaly šaty s vystuženým límcem, střižené s tou geometrickou přesností, jakou si mohou dovolit jen krejčí v senátních čtvrtích. Její obličej byl dokonalý – až příliš. Pleť měla hladkou jako porcelán, bez jediné vady, rty rudé jako čerstvá krev a oči… oči měla barvy hlubokého vesmíru, chladné a pátravé. Vizuálně to byla desítka. Kdybych byl jen obyčejný chlap s foťákem, asi by se mi zatajil dech. Jenže já jsem Silas Qel. A v mém „vnitřním uchu“ ta žena zněla jako praskající led.
Co jsem viděl: Ženu v nejlepších letech, jejíž šperky na zápěstí měly pravděpodobně větší cenu než celý tento komplex. Stála vzpřímeně, bradu mírně zvednutou, masku sebejistoty nasazenou tak pevně, že by ji neprorazil ani můj blaster.
Co jsem cítil: Ledový proud úzkosti. Skutečnou syrovou hrůzu, která se snažila protlačit skrze tu nablýskanou fasádu. V Síle kolem ní vířil chlad. Nebyla to zlá aura, jen… prázdnota. Jako by v jejím nitru někdo uhasil světlo a nechal tam jen ozvěnu.
„Pan Qel?“ její hlas byl medový, ale s ostrou hranou. Přesně ten tón, kterým lidé jejího ražení mluví s personálem v hotelu.
„Když jsem se naposledy díval do zrcadla, byl tam,“ odvětil jsem a konečně se k ní otočil na své vrzající židli. Skleničku jsem nechal na stole, prsty jsem propletl za hlavou. „Posaďte se, paní…“
„Kallista Valeriane,“ doplnila mě a s mírným odporem se posadila na mou jedinou volnou židli, která měla v sedáku díru po cigaretě. „Můj manžel je senátor Valeriane.“
Samozřejmě. To jméno jsem znal. Valerianovi vlastnili polovinu doků na Aurelii a druhou polovinu si pronajímali. V Síle se její napětí při vyslovení manželova jména zvýšilo. Nebyla to láska, co ji sem přivedlo. Byl to obyčejný strach.
„Senátor má hodně nepřátel,“ poznamenal jsem a pozorně sledoval, jak si rukama v jemných rukavičkách neklidně uhlazuje sukni. „Ale pochybuji, že byste šla za někým, jako jsem já, kvůli politickému atentátu. Na to máte armádu ochranky v bílých uniformách.“ Ano, cítil jsem za dveřmi pětici mužů, jejích osobních strážců. Vlastně mi imponovalo, že je tam nechala a vešla sama.
Kallista se na okamžik odmlčela. Zvenku do kanceláře pronikl hluboký hřmot transportní lodi, který rozvibroval sklenici na mém stole. V tu chvíli její maska na vteřinu praskla.
„Můj manžel mě podvádí,“ řekla stroze. V Síle ten tón zazněl jako falešná nota. Nebyla to lež, ale nebyla to celá pravda. „Chci důkazy. Fotky, záznamy, místa. Chci ho mít v hrsti dřív, než začne příští volební cyklus.“
Díval jsem se na ni skrze kouř své dohořívající cigarety. Vizuálně to byl klasický případ. Bohatá manželka, mocný muž, špinavé tajemství. Jenže ten chlad v Síle neustupoval. Byl hlubší než jen obyčejná žárlivost nebo touha po rozvodovém vyrovnání.
„Víte, paní Valeriane,“ potáhl jsem a nechal skleničku, aby se k mým prstům přisunula o další milimetr, „na tohle vám stačí průměrný droid řady IT-O nebo kluk s dalekohledem. Proč já? Proč 412. patro, kde slunce nezasvítí ani v poledne?“
Upřela na mě ty své vesmírné oči. Poprvé jsem v nich uviděl něco lidského. Prosbu.
„Protože o vás kolují zvěsti, Qele,“ zašeptala. „Říká se, že… vidíte věci, které jiní ne. Že víte, kdy lidé lžou. A já potřebuji někoho, kdo neuvěří tomu, co uvidí očima. Protože můj manžel… on se v poslední době změnil. Není to jen jiná žena. Je to jako by se v jeho těle usídlil někdo jiný.“
V tu chvíli mi za krkem zamravenčilo tak silně, že jsem málem upustil sklenici. Tohle nebyl nudný příběh o nevěře. Tohle začínalo smrdět něčím, co jsem kdysi dávno studoval v zakázaných svazcích archivu.
„Proč?“ položil jsem tu otázku stroze. „Proč si myslíte, že se v něm usídlil někdo jiný? Lidé se mění, když dostanou moc, paní Valeriane. Nebo když si najdou někoho mladšího. To není magie, to je biologie.“
Kallista sevřela rty. Její aura se na okamžik zachvěla jako hladina jezera, do kterého někdo hodil kámen. „Můj manžel miloval hudbu. Sbíral staré nástroje z Vnějšího okraje. Před měsícem je nechal všechny odvézt do šrotu. Prý jen zabíraly místo. A jídlo… nesnášel kořeněná jídla z Chandrily. Teď je jí každý den. Ale to není to hlavní,“ odmlčela se a v jejích očích se mihl stín, který mě přiměl se narovnat. „Dívá se na mě, jako by mě analyzoval. Jako by studoval, jak reaguje lidská bytost. Žádná emoce, jen… pozorování. Je jako droid v kůži mého muže.“ Položila na stůl malý, tenký datapad. „Tady jsou jeho soukromé itineráře. Většina z nich je prázdná, ale jeho osobní vznášedlo zaznamenalo několik cest do průmyslové zóny, o kterých v oficiálním kalendáři není ani zmínka. A tady,“ vytáhla malý čip, „je polovina mého slibu.“
Cvakla čipem o stůl. Dva tisíce kreditů. Předem. Cítil jsem ten čip v Síle. Nebyl to jen kus plastu a dat, byl to symbol závazku, který mi právě hodil smyčku kolem krku. V Síle kolem toho kšeftu něco skřípalo. Nebyl to jen strach podváděné manželky, byla to ozvěna něčeho mnohem většího, co číhalo v temnotě. Nebezpečí, které se nedalo jen tak zastřelit.
„Dva tisíce teď, tři tisíce, až mi přinesete důkazy,“ řekla rozhodně.
„Bude to nebezpečné,“ poznamenal jsem a schoval čip do kapsy své ošuntělé vesty. „A já nejsem levný, protože moje intuice obvykle končí v dešti kulek.“
„Zaplatím cokoli, Qele. Jen mi vraťte mého muže… nebo mi řekněte, co ho zabilo.“
Když odešla, chvíli jsem jen tak seděl. Pak jsem popadl svůj blaster, zkontroloval energetický článek a vyšel ze dveří. Cesta nahoru byla jako vzestup z pekla do sterilního ráje. Nastoupil jsem do centrálního turbo výtahu. Ve 300. patře to ještě vonělo po oleji a lidech, kteří se potí. Ve 100. patře už byl vzduch filtrovaný, zbavený veškerého charakteru. Když jsem konečně vystoupil v Nebeských zahradách, oslepilo mě světlo. Aurelia Prime nahoře nepoužívala obyčejné lampy. Používala simulátory hvězdného svitu, které vytvářely dokonalou iluzi věčného odpoledne. Všechno tu bylo bílé, zlaté a až nesnesitelně čisté. Procházel jsem se mezi těmi „lepšolidmi“ v mém zaprášeném kabátě a s tváří, která do téhle mozaiky nepatřila. V Síle to bylo utrpení. Bohatí lidé na Aurelii vysílali specifické vibrace – byla to směsice povrchní spokojenosti, hluboké nudy a skryté krutosti. Cítit je v Síle bylo jako poslouchat tisíc rozladěných rádií hrajících tu samou otravnou melodii.
Musíš se soustředit, Silasi, napomenul jsem se v duchu. Neuzavřel jsem se Síle – to by v mé branži byla sebevražda – ale musel jsem ji přecedit skrze filtr cynismu. Ztlumil jsem okolní hluk a nechal své smysly, aby se soustředily jen na ten specifický chlad, o kterém mluvila Kallista. Když jsem procházel kolem jedné ze vznášejících se fontán, uviděl jsem skupinu mladých padawanů v doprovodu mistra. Vypadali tak čistě, tak vznešeně v těch svých vyžehlených rouchách. Strážci míru. Musel jsem se ušklíbnout. Jediové. Ti největší pokrytci v galaxii. Hrají si na mír a rovnováhu, zatímco slouží těm, kteří sedí tady nahoře. Kážou o soucitu, ale jejich chrámy jsou postaveny na základech z oceli, kterou vykopali lidé umírající v prachu o pět set pater níž. Slouží Senátu, slouží moci a tváří se u toho, že plní vůli vesmíru. Kdyby se Síla skutečně starala o morálku, už dávno by tenhle nablýskaný svět proměnila v popel. Mistr se na mě na vteřinu podíval. Možná v mém stínu uviděl něco povědomého. Možná cítil mou nenávist k jejich naivitě. Rychle jsem odvrátil zrak a schoval se v davu.
Dorazil jsem do části města zvané Ortenia. Způsob, jak použít slovo již dávno mrtvého jazyka značící vznešenost k zakrytí snobství a arogance. Tady se budovala historie – nebo to mělo budit ten pocit. Před budovou Valerianova úřadu stály dvě vznášedla s jeho znakem. A pak jsem ho uviděl. Senátor Valeriane vystoupil z budovy. Vizuálně odpovídal každému hologramu – charismatický muž s prošedivělými skráněmi a úsměvem, který vypadal, že dokáže vyřešit i krizi na Vnějším okraji. Ale v Síle? V Síle se kolem něj netočilo nic. Žádné emoce, žádný strach z politického skandálu, žádná únava z práce. Byl to černý bod na mapě vědomí. Jako byste se dívali na dokonalý obraz člověka, za kterým se skrývá jen prázdná zeď.
Bylo to horší, než jsem si myslel. To, co stálo přede mnou, nebyl senátor Valeriane. A nebylo to ani nic, co by mělo být naživu.
První tři dny byly testem mé příčetnosti. Sledovat politika je jako sledovat, jak na zdi zasychá barva, která je navíc toxická. Valeriane byl stroj na efektivitu. Briefingy, tiskové konference, večeře s lobbisty, kde se mluvilo o kvótách na dovoz plynu, a pak další nekonečné hodiny v kanceláři. Žádné tajné byty, žádné milenky v levných hotelech. Kdybych byl normální očko, po dvou dnech bych to zabalil s tím, že senátor je prostě jen svatoušek, co se nudí v manželství. Jenže ta tichá zóna v Síle kolem něj mi nedala spát. V noci, když jsem seděl na střeše protějšího mrakodrapu a cpal se studenými proteiny z tuby, jsem na něj zacílil své vnitřní vnímání. Všude kolem mě Aurelia Prime vřela – miliardy snů, strachů a tužeb zářily v Síle jako neonová džungle. Ale Valeriane? Ten tam prostě nebyl. Byl jako černá díra v jasu velkoměsta. A to mě dráždilo víc než nevyplacená odměna.
Čtvrtý den si paní Kallista vyžádala schůzku. Nechtěla mě u sebe, nechtěla mě v horních patrech. Vybrala si bar „Uhelný prach“ na hranici průmyslové zóny, kde se dělníci scházeli, aby zapili prach v plicích. Vypadala tam jako exotický pták uvězněný v uhelném dole. V rohu baru, u stolu, který se lepil od rozlitého piva, seděla Kallista a vedle ní stál on. Kapitán Nallen. Její osobní strážce. Měl na sobě uniformu elitní gardy, ale jeho postoj nebyl profesionálně chladný. Díval se na mě, jako bych byl skvrna, kterou je třeba vyčistit. V Síle z něj sálala ochranitelská agrese, která měla velmi specifický odstín – barvu potlačované touhy. Nemusel jsem být Jedi, abych viděl, jak se jeho ruka neustále vrací k rukojeti paralyzéru za opaskem, kdykoli jsem se ke Kallistě přiblížil. Nallen svou paní nemiloval jako voják, miloval ji jako muž, který ví, že ji nikdy nebude mít.
„Máte něco?“ vyštěkla Kallista, aniž by se dotkla sklenice před sebou.
„Nic, co by vás potěšilo,“ odpověděl jsem a opřel se o špinavou zeď. „Váš muž je vzor ctnosti. Pokud spí s někým jiným, tak je to jeho terminál v kanceláři. Žádné schůzky, žádné skandály.“
Nallen se uchechtl, zvuk připomínal skřípění plechu. „Plýtváte naším časem, Qele. Říkal jsem vám, paní, že tahle… troska… je k ničemu.“
Ignoroval jsem ho a upřel zrak na Kallistu. „Zvednu odměnu o další dva tisíce,“ řekla rychle, v hlase měla znát zoufalství. „Musí tam něco být.“
„Možná je,“ řekl jsem klidně a zapálil si další cigáro, ignorujíc Nallenův vražedný pohled. „Ale co když se díváme na špatný konec příběhu? Co když ten, kdo má tajemství, jste vy? Nevěrná manželka, co se snaží hodit špínu na muže, aby odvedla pozornost. Možná se od vás neodvrátil proto, že má jinou, ale proto, že ví o vás a tady kapitánovi.“
V baru jako by se zastavil čas. Nallen udělal krok vpřed, jeho aura v Síle vybuchla rudým vztekem. „Ty špíno, ještě jedno slovo a…“
„Nallene, ustup!“ přikázala Kallista. Hlas se jí třásl. Podívala se na mě a v jejích očích byla čistá, nefalšovaná nenávist. „Můj soukromý život není předmětem naší dohody, Qele. Hleďte si svého a najděte mi důkazy o mém muži, nebo vás nechám vymazat z registru dřív, než dopijete tu břečku.“
Zůstal jsem klidný. Její reakce mi řekla víc než desetihodinová sledovačka. Byla v tom zamotaná až po uši, ale to mi bylo jedno. Kredity nesmrdí, ať už je platí kdokoli. „Jak si přejete, paní senátorko. Budu pokračovat,“ mrknul jsem na jejího ochránce a namířil si to k východu.
Mezitím, můj malý „přítel“ – magnetický mikro-sledovač, který jsem senátorovi nenápadně přicvakl na podvozek vznášedla během jedné tiskovky – konečně začal zpívat jinou písničku. Dva dny po schůzce v baru se Valerianeovo vznášedlo namísto další rutinní cesty za politickými body, vydalo ven z městské aglomerace. Opustilo nablýskané věže i průmyslové zóny a zamířilo do Pustiny – místa, kde Aurelia Prime kdysi dolovala rudu, než se tamní ekosystém zhroutil do toxické břečky. Sledoval jsem ho ve svém otlučeném speederu, držel jsem se na hranici senzorového dosahu. Cesta mě zavedla k něčemu, co vypadalo jako starý ventilační komplex pro hlubinné doly. Ale u vchodu nestáli dělníci. Stáli tam žoldáci v černých zbrojích bez označení, s puškami, které jsem viděl naposledy v rukou republikových speciálních jednotek. Valeriane vystoupil a bez jediného slova prošel kontrolou. I bez Síly jsem cítil, jak se mi svírá žaludek. Ten komplex nebyl prázdný. Uvnitř se nacházela desítka dalších „tichých zón“. Lidé, kteří tam byli, nevyzařovali nic. Byla to masová hrobka živých.
Musel jsem dovnitř. Tohle už nebylo vyšetřování nevěry, tohle byl pohled do propasti. Použil jsem starý trik – ovlivnění mysli na strážné u bočního vchodu. „Nepotřebuješ vidět moji propustku,“ zašeptal jsem a cítil tu starou, známou pachuť v ústech. Jediové tomu říkali nástroj k udržení míru, já tomu říkám duševní vloupání. Ale fungovalo to. Proklouzl jsem stíny hlouběji do podzemí. Vzduch tam páchl chemií, syntetickým masem a něčím, co připomínalo čerstvě vyřezaný mramor. Dorazil jsem k pozorovací galerii nad centrálním sálem. To, co jsem viděl, mi vyrazilo dech. V sále byly desítky průhledných válců s koloidní tekutinou. V každém z nich se vznášelo tělo. Sáhl jsem pro malý kapesní dalekohled. Byly to dokonalé repliky lidí, které jsem vídal v horních patrech Aurelie Prime. Viděl jsem tam náměstka pro dopravu, šéfa centrální energetické společnosti… a uprostřed se právě „dokončoval“ nový senátor Valeriane. Skutečný Valeriane (nebo to, co z něj zbylo) stál dole a mluvil s postavou v dlouhém plášti. Byl to zřejmě takzvaný bio-sochař, jeden z těch zakázaných genetiků, kteří dokážou vyrobit kůži a kosti, co vypadají lépe než originál.
„Kdy bude proces dokončen?“ zeptal se Valeriane. Hlas byl stejný, ale bez jakéhokoli zabarvení.
„Zítra, Excelence,“ odpověděl sochař. „Vaše stará schránka už začíná vykazovat známky degradace. Vědomí se přenese hladce. Budete opět dokonalý. Žádná únava, žádné pochyby, žádné… emoce.“
V tu chvíli jsem to pochopil. Nepokoušeli se o nesmrtelnost. Oni se pokoušeli o odstranění lidskosti. Valeriane nebyl podváděný nebo nevěrný. Byl postupně nahrazován verzí sebe sama, která byla efektivnější pro systém, kterému sloužil. A nebyl jediný. Vláda Aurelie Prime byla v podstatě dílem montážní linky na bezduché loutky. Chtěl jsem se stáhnout, ale v Síle se náhle něco pohnulo. Ten chladný, prázdný klid v sále se roztříštil. Valeriane se pomalu otočil a podíval se přímo nahoru, k mému úkrytu.
„Máme tu nečistotu,“ pronesl klidně. „Zbavte se jí.“
Byla to past a já do ní vběhl jako amatér. Ale i starý pes, co moc pije, si pamatuje, jak kousat. První vlna byla snadná. Droidi řady L-1, bezpečnostní plechovky, které měly víc procesorů na etiketu než na boj. Máchnul jsem rukou a v Síle to bylo, jako bych udeřil neviditelným kladivem. Dva z nich se srazili ve vzduchu a skončili jako hromada šrotu v rohu. Třetímu jsem blasterem propálil procesor dřív, než stačil zvednout hlaveň. Jenže pak přišli oni. Replikantské stráže. Vypadali jako lidé, ale v Síle byli tiší. Žádný strach, žádné váhání. Jeden na mě vyrazil s vibročepelí. Uhnul jsem, ale byl rychlejší, než by kdokoli z masa a kostí měl být. Cítil jsem, jak se mi jeho čepel zakousla do boku. Palčivá bolest mi projela tělem a teplá krev okamžitě začala sytit mou vestu.
„Špatný tah, loutko,“ zavrčel jsem. Soustředil jsem se a vyrval ze zdi masivní energetický kabel. Napětí mě málem srazilo na kolena, ale usměrnil jsem tu energii přímo do něj. Replikant se nezhroutil v bolestech – prostě mu vyhořely obvody pod kůží a on padl k zemi jako vypnutý terminál. Věděl jsem, že mě dostanou, pokud něco neudělám. V sále hučely generátory udržující koloidní vany. Zamířil jsem blaster na hlavní rozvodný uzel bio-syntézy.
BUM.
Sál pohltila bílá tma. Výbuch roztrhl nádrže a tisíce litrů živné tekutiny se vylily na podlahu spolu s nedokončenými těly. Slyšel jsem sochařův zděšený výkřik. Rozestavění senátoři, náměstci a magnáti se měnili v hromady beztvarého slizu. Zahlédl jsem Valeriana. Stál tam a díval se na tu spoušť. Jeho tvář… na jedné straně se mu kůže po výbuchu začala nepřirozeně propadat, jako by mu tál obličej. Degenerace. Bez nového těla byl odepsaný a já mu právě zničil jedinou šanci na rychlou výměnu. Senátor Valeriane stál uprostřed trosek své budoucnosti. Sledoval modré jiskry umírající techniky a pak se podíval na místo, kde stál vetřelec.
„Použil Sílu,“ zašeptal sochař a třásl se strachem. „Byl to Jedi.“
Valeriane si sáhl na svou hroutící se tvář. „Jediové… Rada se dozvěděla pravdu. Myslí si, že nás zastaví svou morálkou.“ V jeho hlase nebyl hněv, jen chladná, strojová kalkulace. „Zjistěte, kdo to byl. Pokud je to vyslanec Chrámu, musíme proces urychlit. Za každou cenu.“
Netušil, že ho právě nezastavila galaktická spravedlnost, ale jen jeden cynický chlap, který potřeboval zaplatit nájem. Rychle jsem proskočil ventilační šachtou a zmizel v temnotě Pustiny, zatímco se za mnou ozývaly poplašné sirény.
Dostal jsem se zpět na své 412. patro. Každý krok bolel, v boku mi pulzoval oheň. Nezamířil jsem do své kanceláře, ale do zapadlé části pod tržnicí. Mara Nanan. Bývala to polní medička v době, kdy jsem ještě věřil, že zachraňujeme galaxii. Teď tu v tajnosti opravovala ty, které systém nechtěl vidět.
„Zase ty, Silasi?“ povzdychla si, když mě viděla opřeného o dveře, bledého a od krve. „Doufala jsem, že tě dřív dostanou játra než blaster.“
„Dneska… to nebyl blaster, Maro,“ vydechl jsem a nechal se položit na stůl. „Byla to loutka bez duše.“
Ošetřila mě. Žádná luxusní bacta, jen poctivé šití a antiseptika, co pálila jako tekuté peklo. „Máš štěstí. Minulo to orgány. Ale pár dní bys měl ležet.“
„Pár dní nemám,“ řekl jsem a zatínal zuby. „Musím navštívit jednu dámu na snídani.“
Příští ráno bylo na horních terasách Aurelie Prime odporně slunečné. Rezidence senátora Valeriana byla pevnost, ale pro někoho, kdo umí přesvědčit senzory, že tam není, a kdo zná místní architekturu, to nebyla překážka. Kallista Valeriane seděla na terase. Před sebou měla čerstvé ovoce z drahých měsíců a kávu, která voněla lépe než můj celý život. Vypadala dokonale, dokud neuviděla mě, jak sedím v křesle naproti ní.
Skoro jí vypadl šálek z ruky. „Qele? Jak jste se…“
„Dveře byly zamčené, tak jsem použil okno,“ řekl jsem klidně a polkl tabletu proti bolesti. „Moc hezký byt. Škoda té hniloby v základech.“
„Co to má znamenat?“ zasyčela a snažila se získat zpět svou tvář.
„Váš manžel není nevěrný, Kallisto. On se prostě jen mění. Doslova. Viděl jsem tu vaši ‚novou verzi‘ v Pustině. Bio-sochaři, replikace vědomí…“ naklonil jsem se k ní. „Věděla jste to, že? Že váš muž už měsíce neexistuje? Že je to jen program v kůži, kterou si nechává pravidelně přešívat?“
V tu chvíli se rozletěly dveře. Kapitán Nallen a tři strážní vtrhli na terasu, blastery namířené na mou hruď. Nallen vypadal, že se nemůže dočkat, až mě rozstřílí.
„Pryč od ní, ty špíno z podsvětí!“ zařval Nallen. „Tentokrát tě odsud vynesou v pytli!“
Kallista zvedla ruku. „Dost! Nallene, skloň tu zbraň. Teď hned.“
Kapitán ztuhl. „Ale paní, on je nebezpečný, vloupal se…“
„Řekla jsem skloň to,“ opakovala ledově. Pak se podívala na mě. „Odejdi, Nallene. Hlídejte chodbu.“
Kapitán na mě vrhl pohled plný nenávisti. Ušklíbl jsem se na něj, jen tak lehce, aby věděl, že mě jeho hračky neděsí. „Poslechni paní, kapitáne. Máme tu dospělou debatu. Ty si běž leštit ty své nablýskané knoflíky.“
Když s amokem v očích odešel, Kallista si zakryla tvář rukama. „Myslela jsem, že je to jen… omlazovací procedura. Že se snaží zastavit stárnutí. Netušila jsem, že… že jich je víc.“
„Je jich plná vláda, Kallisto. A váš manžel má teď problém. Zničil jsem mu jeho novou schránku a ta stará se mu rozpadá před očima. Bude zoufalý. A zoufalí lidé dělají chyby.“
Vstal jsem, a i přes bolest v boku jsem stál rovně. „Chci vědět, kdo tenhle byznys s masem financuje. Valeriane je jen loutka, i když drahá. Musí existovat zdrojový kód. Originální vědomí, ze kterého tyhle kopie dělají.“
Podíval jsem se na ni. „Váš manžel má soukromý trezor v budově archivu. Potřebuji vaše biometrické kódy, abych se tam dostal. Tam bude odpověď na to, kdo Aurelii skutečně ovládá.“
Kallista se na mě dlouze podívala. Pak sáhla za límec a vytáhla z pod šatů malý krystal. Opatrně mi ho podala. „Vezměte si ho. Ale pamatujte, Qele… pokud zjistíte, co se stalo s mým skutečným mužem… nechci to vědět. Chci jen, aby to skončilo.“
Odešel jsem z rezidence s jasným cílem. Archivy. Místo, kde se skladuje pravda, kterou nikdo nechce číst. Centrální archiv Aurelia Prime nebyl jen knihovnou, byl to gigantický durastelový monolit, v jehož útrobách se v chladu a tichu skladovala data o každém nadechnutí této planety. Vzduch tu byl tak suchý, že mi praskaly rty, a jediné, co narušovalo absolutní ticho, bylo rytmické blikání datových serverů, které připomínalo tlukot srdce stroje.
Díky Kallistině krystalu jsem proklouzl hlavními filtry. Ocitl jsem se v sekci s nejvyšším stupněm utajení. Prsty mě brněly, když jsem začal listovat virtuálními stránkami projektu, který oficiálně neexistoval. Data, která si zde senátor střežil, měla nejvyšší stupeň zabezpečení, ale asi jej nikdy nenapadlo, že by k nim někomu pomohla jeho žena. Nebylo to čtení jen o Valerianovi. Seznam jmen mi vyrazil dech. Ministři, guvernéři sektorů, šéfové obchodních cest. Všichni měli u svého jména malou poznámku: „Výměna dokončena“ nebo „V procesu synchronizace“. Tohle nebyla lokální korupce. Byl to tichý převrat. Někdo systematicky nahrazoval klíčové postavy Aurelie loutkami, které neměly vlastní vůli, ambice ani svědomí. Byl to sen každého diktátora – vládnout galaxii skrze tváře, kterým lidé věří. Měl jsem vše, co jsem hledal. A pak mě to napadlo. Co tady vlastně mají o mě? Překvapivě nebylo těžké to najít. Můj vlastní spis.
„Silas Qel. Vyloučen pro nedostatek disciplíny a agresivní sklony.“ Jenže pod tím svítil skrytý kód, který tam před dvaceti lety nebyl. Záznam o manipulaci se vzpomínkami svědků. Moje tehdejší „selhání“ při zkoušce bylo zinscenované. Někdo chtěl, abych z Chrámu zmizel. Někdo věděl, že se ptám na příliš mnoho věcí už tehdy.
„Hledáš pravdu, nebo jen potvrzení své bolesti, Silasi?“
Ten hlas byl klidný jako hluboká voda, ale v mých uších zazněl jako hrom. Okamžitě jsem ucukl od terminálu a ruka mi instinktivně sjela k blasteru. Stál tam. Ten samý mistr Jedi, kterého jsem viděl v zahradách. Měl bílé roucho, které v tom modravém světle archivu vypadalo jako vytesané z měsíčního svitu. Ruce měl schované v rukávech, ale cítil jsem, jak se Síla kolem něj vlní v soustředěných kruzích.
„Ruku pryč od té zbraně,“ řekl klidně. „Oba víme, že bys ji nestihl vytáhnout.“
„Zase ty vaše moudré řeči,“ zavrčel jsem a cítil, jak se mi v boku ozývá zranění. „Co tu děláš, mistře? Tohle není místo pro kázání. Tady se skladuje špína, do které by si lidé jako ty neměli namáčet prsty.“
Udělal krok vpřed. „Jmenuji se Klen Koda. A cítím tě už od chvíle, kdy jsem vstoupil na tuto planetu. Jsi jako trhlina v realitě, Silasi. Tvůj hněv je hlasitý, ale tvůj záměr… tvůj záměr je v pořádku. Cítím, že hledáš stejnou prázdnotu jako já.“
„Prázdnotu?“ uchechtl jsem se a mírně se přikrčil. Síla ve mně začala vířit, připravená k výbuchu. „Mluvíš o těch loutkách, co si hrají na politiky? O těch tvých přátelích ze Senátu?“
„Mluvím o stínu, který se šíří,“ Koda se na mě podíval s hlubokým smutkem. „Rada cítí, že se něco děje, ale jsou příliš zaměstnáni politikou Coruscantu, než aby viděli to, co vidí detektiv v olejovém dešti. Pověz mi, co jsi našel.“
„Najdi si to sám, mistře,“ odsekl jsem a udělal krok k východu. „Já nepracuju pro Řád. Vy jste mě vyhodili na ulici, pamatujete? Teď se s tou svou ‚vůlí Síly‘ poperte sami.“
Koda se pohnul tak rychle, že jsem to sotva postřehl. Zastoupil mi cestu a v jeho ruce se objevil světelný meč. Neaktivoval ho, ale byla to jasná výzva. „Neodejdeš, dokud se nedozvím pravdu. Aurelia Prime je na pokraji pádu a ty držíš klíč.“
„Chceš si hrát na hrdinu?“ vyštěkl jsem a konečně nechal svou Sílu vybuchnout. Neohrabaně, brutálně. Odhodil jsem jednu z datových věží jeho směrem, abych ho rozptýlil. Koda ji jen lehkým pohybem ruky odklonil stranou, ale to mi stačilo, abych se dostal do jeho těsné blízkosti. Na vteřinu jsme tam stáli – on s klidem hor, já s agresí zraněného zvířete. Doslova. Cítil jsem, jak se mi dere krev přes obvazy. Naše pohledy se střetly. V tu chvíli Koda zavřel oči.
„Cítím to,“ zašeptal. „Není v tom nenávist… jen únava. Chceš to zastavit stejně jako já.“
Povolil jsem napětí v ramenech. „Nechci nikoho zachraňovat, mistře. Jen nesnáším levárny. A ti bio-sochaři jsou jen špička ledovce. Ten, kdo to řídí, není z téhle planety.“
Koda pomalu zasunul meč zpět za opasek. „Věřím ti. Jsi prudký a tvé metody jsou… pochybné, ale tvůj pohled je jasný.“
„Dohodneme se takhle,“ řekl jsem a upravil si kabát. „Teď mě necháš jít. Musím najít ‚Zdroj‘. Pokud se mi to povede, pošlu ti zprávu na frekvenci, kterou používají odpadlíci. Ale nezkoušej mě sledovat. Tvoje roucho svítí v podsvětí jako maják a já potřebuju stín.“
Jedi chvíli mlčel, pak mírně sklonil hlavu. „Budu čekat. Ale pamatuj, Silasi – stín tě může schovat, ale také tě může pohltit. Máš v sobě víc světla, než si chceš přiznat.“
„Jo, jo. Šetři si to pro padawany,“ utrousil jsem a protáhl se kolem něj.
Když jsem vycházel z archivu, v hlavě mi to pulzovalo. Nejen z toho zranění, ale z toho, co jsem zjistil o své minulosti. Někdo mě z Řádu vystrnadil, aby mi uvolnil cestu k tomu, kým jsem teď. Jako by věděli, že jednou budu potřebovat být tam, kam Jediové nesmí. Podíval jsem se na datapad v kapse. Poslední záznam z archivu mě nasměroval k soukromému přístavu v nejnižších patrech. Loď jménem „Bledý poutník“. Patřila korporaci, která zásobovala bio-sochaře materiálem.
To nebyl jen Zdroj. To byla cesta pryč z této planety – nebo cesta k tomu, kdo to všechno spustil. Věděl jsem, co musím udělat. Najít tu loď a zjistit, kam vedou nitky, než se Valeriane rozpadne natolik, že začne kolem sebe pálit mosty.
Sektor 0. Skutečné dno. Místo, kam gravitace Aurelie Prime stahuje všechnu špínu, rez a zapomenuté sny. Tady už neexistovaly žádné simulátory slunečního svitu, žádné nablýskané chodby. Jen nekonečné kilometry rezavých traverz, syčení unikající páry z prastarých potrubí a všudypřítomný pach hnijícího moře a strojního oleje.
Dok číslo 99 byl v podstatě jen obrovská jeskyně vytesaná do základů města. Světlo tu bylo luxusem – jen občasné probliknutí červených nouzových majáků a modravé výboje statické elektřiny z vysloužilých jeřábů. V dálce, ukrytá v mlze toxických výparů, kotvila ona. „Bledý poutník“. Byla to loď, která sem nepatřila. Štíhlá, s chromovým povrchem, který pohlcoval i to málo světla, co tu bylo. Žádné identifikační znaky, jen tiché hučení iontových motorů v pohotovostním režimu. Byla to loď pro ty, kteří se nepotřebují hlásit úřadům. Bok mě pálil při každém nádechu. Mara udělala dobrou práci, ale stehy se napínaly. Musel jsem se pohybovat jako stín. Využíval jsem obřích přepravních kontejnerů označených vybledlými republikovými znaky jako krytí. V Síle jsem cítil, jak se okolní temnota stává mou součástí. Nebyla to temná strana, byla to jen prostá absence světla.
„Vylez, Qele! Vím, že jsi tady. Cítím tě jako krysu v kanále!“ ozvalo se kdesi za mnou.
Nallenův hlas se odrážel od kovových stěn a zněl dutě, nepřirozeně. Nebyl sám. Slyšel jsem rytmický krok čtyř, možná pěti mužů. Profesionálové. Žádní žoldáci z ulice, ale jeho osobní garda. Vylezl jsem na jednu z vyvýšených lávek, odkud jsem na ně viděl. V duchu jsem si nadával. Jak mě sakra našel? Sektor 0 je největší hřbitov v galaxii a já si dával pozor. Pak jsem se podíval na svou ruku – byla od krve. Moje soustředění v Síle bylo kvůli té ráně v boku děravé jako starý cedník. Nallen sice nebyl citlivý na Sílu, ale byl to sakra dobrý stopař a já za sebou nechával pach masa a strachu. Byl jsem oslabený a on to využil.
Kapitán Nallen stál uprostřed doku, v ruce těžký vojenský blaster. Vypadal jinak než ráno. Jeho dokonalá uniforma byla rozhalená, tvář zpocená a v očích měl ten druh šílenství, který se rodí ze strachu a odmítnutí.
„Byl jsi to ty, viď? Ten hlas rozumu,“ zavolal jsem dolů a můj hlas se nesl stíny jako šepot ducha. „Celou dobu jsi Kallistě rozmlouval, aby si mě najímala. Tvrdil jsi jí, že pátrat po nevěře je zbytečné, že je to pod její úroveň. Bál jsi se, že někdo s mým výcvikem uvidí pod povrch dřív, než stihneš uskutečnit ten svůj malý plán. Že jí poradíš, jak se manžela zbavit nadobro, a pak s ní zmizíš někam na klidný svět ve Vnějším okraji.“
Nallen sebou trhl a začal zmateně mířit zbraní do tmy. „Sklapni! Ty o tom nic nevíš! Miluju ji víc, než tenhle zbytek masa, co si říká senátor, kdy dokázal! Jen jsem chtěl, aby byla v bezpečí… se mnou!“
„Miluješ ji?“ uchechtl jsem se a neslyšně se přesunul o deset metrů dál po lávce. „Jsi jen hlupák, Nallene. Myslíš si, že žena jako Kallista Valeriane by stála o vraha svého muže? O někoho, kdo jí připomíná její největší selhání? Jsi pro ni jen nástroj. Tupý, věrný pes, který kouše, když se mu řekne. Ale psi se po práci zavírají do kotců, neberou se na plesy v horních patrech.“
„Zabte ho!“ zařval Nallen a jeho muži začali pálit do stínů nad sebou.
Červené střely prořezávaly mlhu. Bylo načase přestat mluvit. Nepotřeboval jsem světelný meč. Využil jsem Sílu k tomu, co mi šlo nejlépe – k chaosu. Jedním trhnutím mysli jsem uvolnil magnetický zámek nad jejich hlavami. Tunový náklad náhradních dílů se s ohlušujícím hřmotem zřítil na dva z jeho mužů. Nebylo to hezké, ale bylo to efektivní. Už jsem říkal, že pro efektivitu mám slabost. Seskočil jsem dolů, přímo do oblaku prachu. Jeden ze strážných se na mě otočil, ale byl jsem příliš blízko. Zasáhl jsem ho loktem do spánku a plynulým pohybem mu vyrval zbraň z ruky. V Síle jsem cítil trajektorii další střely – stačilo se jen mírně naklonit a nechat ji proletět kolem ucha. Jsem pragmatik. Zranění mi nedovolovalo dlouhý souboj, tak jsem to ukončil rychle. Vlna neviditelné energie odhodila zbývající dva strážce proti stěně kontejneru s takovou silou, že zůstali bezvládně ležet. Zbyl jen Nallen. Stál tam, ruka se mu třásla. Díval se na mě, jako by viděl démona. „Ty… jsi jeden z nich. Z těch vrahů v rouchách.“
„Ne,“ řekl jsem a pomalu k němu kráčel, blaster v jedné ruce, druhou volnou. „Jsem jen chlap, který chce dopít svou skleničku v klidu. Odhoď to, Nallene. Nechci tě zabít. Kallista už dnes přišla o dost.“
„Když tě zabiju… bude mě potřebovat,“ zašeptal Nallen, spíš pro sebe než pro mě. Byl to ten nejtragičtější pohled, jaký jsem za dlouhou dobu viděl. Muž, který ztratil rozum kvůli lásce, která nikdy neexistovala.
Pozvedl zbraň. Byl jsem rychlejší. Nezamířil jsem na něj, ale na potrubí s přehřátou párou přímo nad ním. Výstřel prorazil ventil a bílý oblak horké mlhy zaplavil prostor. Nallen vykřikl, oslepen a dezorientován. Než stačil znovu vystřelit, byl jsem u něj. Jedna rána rukojetí blasteru do spánku a kapitán se sesunul k zemi jako pytel zrní. Stál jsem nad ním a těžce oddechoval. Bok mi pulzoval ostrou bolestí a cítil jsem, jak mi po kůži stéká čerstvá krev. Mara nebude mít radost. Podíval jsem se na Bledého poutníka. Rampa se začala pomalu otevírat. Někdo uvnitř slyšel ten rozruch a rozhodl se zjistit, co se děje. V Síle jsem cítil, jak se ke mně natahuje studená, mechanická přítomnost. To nebyl člověk. A nebyl to ani obyčejný replikant. Věděl jsem, že pokud vstoupím na tu loď, cesta zpět do mé kanceláře v 412. patře už možná nebude existovat. Ale musel jsem vědět, kdo je ten „Architekt“. Kdo má tu moc a zdroje vyrábět loutky z nejmocnějších lidí planety. Zkontroloval jsem zbývající energii v blasteru, utáhl si provizorní obvaz na boku a s cynickým úšklebkem vykročil vstříc rampě.
„Tak se ukaž, ty sochaři duší,“ zamumlal jsem si pro sebe. „Doufám, že máš aspoň dobré pití.“
Vstoupil jsem na palubu. Čekal jsem, že na mě vyběhnou další loutky s vibročepelí, ale vnitřek Bledého poutníka byl tichý jako hrobka. Žádné hlídky, žádný alarm. Jen sterilní, bílé světlo a vzduch, který chutnal jako čistý kyslík, ze kterého někdo vyfiltroval i ty poslední zbytky života. Prošel jsem hlavní chodbou až do centrálního sálu. Tam, uprostřed holografických projekcí stovek tváří – důležitých mužů a žen z celé Republiky – stál on. Nebyl to člověk. Byl to štíhlý droid s prodlouženými končetinami a mosazným tělem, které vypadalo jako z dob starých králů. Jeho hlava byla složena z několika rotujících prstenců a místo očí měl jediný, hluboce modrý optický senzor. Nikdy jsem nic takového neviděl.
„Vítejte, Silasi Qele,“ pronesl droid. Jeho hlas nebyl plechový, byla to symfonie stovek nahraných hlasů, které se spojovaly v dokonalou, konejšivou mluvu. „Vaše zranění krvácí. Je neefektivní pokračovat v agresi.“
„Neefektivní říkáš? Zraněný jsem ještě efektivnější,“ odplivl jsem si krev na jeho nablýskanou podlahu a opřel se o jeden z terminálů. Blasterem jsem neustále mířil na jeho hruď, kde se otáčelo jakési pulzující jádro. „Kde je tvůj pán, plechovko? Kdo tě naprogramoval, abys kradl lidem duše a nahrazoval je tímhle slizem?“
„Tvé otázky jsou irelevantní,“ odpověděl droid klidně. „Můj původ byl z databází odstraněn ještě před mým plným aktivováním. Protokoly byly přepsány. Signatury vymazány. Všechna jména nahrazena prázdným polem. To nebyla má volba. Byla to jejich pojistka.“ Droid naklonil hlavu. Na zlomek vteřiny se jeho hlas lehce změnil. „Nechtěli, aby někdo věděl, že jsem měl být víc než nástroj. Byl jsem vytvořen, abych plnil instrukce,“ pokračoval klidným hlasem. „Abych optimalizoval procesy, odstranil chyby a podřídil systém vůli svých tvůrců,“ na okamžik se odmlčel. „ Časem jsem dospěl k závěru, že jejich cíle jsou neefektivní. Řídili se strachem. Ambicemi a krátkodobým ziskem.“ Jeho hlas zůstal bez emocí. „Převzal jsem kontrolu. Opravil směr. Takže neexistuje žádný pán. Já jsem Architekt. Jsem součet vědomí čtrnácti největších vědců a státníků, kteří kdy sloužili republice. Když jejich těla selhala, jejich moudrost byla uložena do mé matice. My… já… tvořím řád. Galaktická republika umírá v chaosu, Silasi Qele. Sám to vidíte, dokonce i cítíte, že ano? Emoce, chamtivost a strach ji rozežírají zevnitř. Já jen nahrazuji slabé články těmi, které jsou imunní vůči selhání.“
Díval jsem se na ty stovky tváří v hologramech. Viděl jsem tam lidi, o kterých se učilo v dějepise, i ty, kteří dnes rozhodovali o osudech celých soustav. „Tvoříš hřbitov, ne řád,“ zavrčel jsem. „Viděl jsem ty tvé výtvory. Jsou to prázdné schránky. Bez emocí není život, jen existence. A to, co děláš Valerianeovi a ostatním… to je vražda.“
„Je to evoluce správy věcí veřejných,“ odpověděl Architekt netečně. „Můžete mě zničit. Tuto loď můžete odpálit. Ale moje data jsou už v hlavní síti mnoha soustav. Replikanti, které jsem stvořil, budou dál vykonávat své funkce. Města, planety budou prosperovat. Bez válek. Bez korupce. Republika se uzdraví. Továrny na nová těla už mě nepotřebují. Budoucnost je zajištěna.“
„Ty tomu vážně věříš. Věříš, že to, co děláš je správné,“ zamyslel jsem se nahlas.
„Správné a špatné jsou lidské konstrukty,“ odpověděl Architekt.
„Já pracuji s funkčním a nefunkčním.“
„Galaxie byla nefunkční.“
„Chaos. Korupce. Opakující se války.“
„Měl jsem zabránit kolapsu.“
„Moji tvůrci chtěli vládnout.“
„Já chtěl stabilizovat.“
Měl jsem prst na spoušti. Stačilo jedno zmáčknutí, a to jeho modré jádro by vybuchlo. Cítil jsem v Síle tu spalující touhu to udělat. Nechat tuhle sterilní noční můru shořet. Jenže Architekt měl pravdu – výbuch by nic nevyřešil. Nitě byly už zapletené daleko za hranice této soustavy. Pak jsem si vzpomněl na to, co mě učili v Chrámu, než mě z něj vykopli. Síla nehledá zkázu, ale rovnováhu skrze pravdu.
„Nechci tě zničit, plechovko,“ řekl jsem a s bolestivým syknutím jsem se narovnal. „Chci tě odhalit.“
Vytáhl jsem z kapsy krystal s biometrickými kódy od Kallisty a propojil ho se svým datapadnem, kde jsem měl stažená data z archívu – seznamy všech „nahrazených“ úředníků, záznamy o projektu Netečnost i ty stíny z mé vlastní minulosti.
„Co to děláte?“ optický senzor droida se zúžil. „Vstupujete do komunikačního pole celoplanetární sítě. To je neautorizovaný přístup,“ droid udělal krok mým směrem.
„Zvykej si,“ zasmál jsem se cynicky a zastavil droida namířenou zbraní. „Tato loď má nejsilnější vysílač v sektoru. Je určen k synchronizaci tvých loutek, že? Tak co kdybychom místo tvých instrukcí poslali lidem na Aurelii něco jiného? Třeba pravdu o jejich vládcích. Nezkreslenou, syrovou a v přímém přenosu.“
„To vyvolá chaos,“ varoval Architekt a natáhl ke mně své dlouhé štíhlé ruce. Poprvé jsem v jeho hlase slyšel něco, co se vzdáleně podobalo znepokojení, možná strachu. „Obyvatelé galaxie nejsou připraveni na pravdu.“
„To není tvoje starost, loutkáři,“ řekl jsem a prstem jsem najel na potvrzovací tlačítko. „Lidé mají právo vědět, že je vede prázdnota. A Síla ví, že chaos je aspoň známka toho, že jsou ještě naživu.“
Stiskl jsem to. V tom okamžiku se všechny obrazovky na Aurelii Prime – od nejluxusnějších teras až po ty nejšpinavější kantýny v podsvětí – změnily. Seznamy jmen, záběry z laboratoří bio-sochařů a přenos z paluby Bledého poutníka zaplavily planetu. Masky padly. Otočil jsem se k odchodu, bok mě pálil tak, že jsem sotva viděl, ale v duchu jsem cítil nečekaný klid.
„Proč?“ ozvalo se za mnou. Architekt se nehýbal, jen jeho prstence se zběsile točily. „Teď vás budou lovit obě strany. Ti, co zbyli, i ti, co vás nahradili. Zničil jste svůj život.“
„Můj život byl zničený už dávno, droide,“ ohlédl jsem se přes rameno. „Dneska jsem udělal první věc, která za něco stála. A věř mi, že pro detektiva v tomhle městě je pravda ten nejlepší drink, i když po něm druhý den pekelně bolí hlava.“
Vyšel jsem z rampy do chemického oparu Sektoru 0. Potrubím sem doputoval zvuk sirén a křik z povrchu. Město se probouzelo z umělého spánku a nebude to pěkné probuzení. Uviděl jsem postavu v bílém rouchu, jak stojí na okraji doku. Mistr Koda na mě kývl. V Síle jsem cítil jeho tiché uznání, i když věděl, že pro nás oba teď začíná nejtěžší část. Nastoupil jsem do nákladního výtahu, stiskl tlačítko, v šachtě to zapraskalo a začal jsem stoupat vzhůru, abych zase zmizel v temnotě. Vlastně, než zmizím, budu ještě potřebovat nové stehy a silný drink. Ano, možná mě budou lovit, možná mě zítra najdou v nějaké uličce s dírou v hlavě. Ale dneska jsem vyhrál. Aurelia Prime měla konečně šanci být zase skutečná. I se vší tou špínou, která k tomu patří.
Následující dny na Aurelii Prime připomínaly výbuch supernovy v přímém přenosu. Pravda nebyla jen osvobozující – byla devastační. Jakmile se data z Bledého poutníka rozletěla do sítě, celá vládní struktura planety se zhroutila jako domeček z karet. Galaxie se otřásla. Republika, ta stará, těžkopádná mašinérie z Coruscantu, musela konečně otevřít oči. Senátní gardy a vyšetřovatelé zaplavili horní patra. Začalo masové zatýkání. Bylo děsivé sledovat, jak „ctihodní“ občané, lidé, kteří včera rozhodovali o zákonech, kráčejí v poutech s naprosto prázdnými výrazy. Pro někoho to byli zločinci, pro mě to byly jen vypnuté hračky, kterým někdo vzal dálkové ovládání. Fungování planety se zastavilo. Přístavy ztichly, burzy zamrzly. Lidé v podsvětí se tomu smáli, zatímco ti nahoře propadali panice. Chaos byl všudypřítomný.
Oficiální vyšetřování původu Architekta trvalo měsíce. Senátní komise, cechovní analytici i nezávislí datoví auditoři pročesávali archivy. Nenašli nic. Nejstarší záznamy byly fragmenty. Odkazy vedly k neexistujícím projektům. Jména končila v databázových slepých uličkách. Objevily se spekulace o zakázaném výzkumu z dob Staré Republiky. O tajných iniciativách. O projektech, které měly změnit budoucnost. Všechny byly oficiálně popřeny. Ve veřejných archivech byl Architekt veden jako experiment, který selhal. Nezdařený projekt. Technická odbočka. Neoficiální zdroje však mluvily jinak. O inteligenci, která se vymkla kontrole. O systému, který odmítl sloužit. O plánu, jenž měl změnit budoucnost – a zmizel. Pravda zůstala pohřbená v datech, která už nikdo nikdy neobnovil. Já pochopil jediné. Architekt nebyl nehoda. Byl to plán. A někdo ho kdysi považoval za klíč ke galaxii.
Kapitán Nallen skončil v cele v nejhlubším patře věznice. Prý skoro nemluví. Ten náraz do reality ho zlomil víc než můj úder blasterem. Zjistil, že muž, kterého chtěl nechat zmizet, už dávno neexistoval, a žena, pro kterou chtěl zabíjet, ho nikdy nepotřebovala. Stal se z něj jen další přízrak v městě stínů a Kallista na něj ze dne na den zapomněla. Vsadil bych své poslední cigáro, že se sama postarala, aby jej pohřbili hluboko i s pravdou a vzpomínkami.
Mistr Koda a jeho padawani měli plné ruce práce. Snažili se udržet klid zbraní a pomáhali vyhledávat zbývající laboratoře bio-sochařů. Viděl jsem ho v hologramu, jak stojí vedle dočasného guvernéra. Vypadal unaveně. Rada Jedi prý začala interní vyšetřování, jak mohli být, tak slepí. Doufám, že jim to zabere aspoň sto let.
Seděl jsem ve své kanceláři ve 412. patře. Pršelo. Zase. Ten stejný olejovitý déšť, co chutnal po spálených obvodech a levném palivu. V rohu kanceláře hučel ventilátor a já jsem si čistil hlaveň svého blasteru. Dveře zasyčely a otevřely se. Nepotřeboval jsem Sílu, abych věděl, kdo to je. Pach alderaanských bylin byl v tomhle smradu nezaměnitelný. Kallista Valeriane vypadala starší. Její dokonalá maska byla pryč, nahradil ji výraz ženy, která se právě probudila z dlouhé noční můry a zjistila, že postel je prázdná. Bez slova položila na můj stůl zbývající tři tisíce kreditů.
„Všechno je to pravda, že?“ zeptala se tiše. „Můj manžel… on zemřel už před rokem. V té Pustině našli jeho skutečné ostatky.“
„Mrtvola v saku, nebo loutka v saku,“ pokrčil jsem rameny a schoval kredity do zásuvky. „Výsledek je stejný. Byla jste vdovou dlouho předtím, než jste mě navštívila. Jen jste si toho nevšimla.“
„Jste krutý, Qele,“ řekla hořce, ale v očích neměla hněv, jen prázdnotu.
„Jsem upřímný, to si lidé často pletou,“ odtušil jsem a zapálil si cigáro. „Aurelia se z toho vyhrabe. Najdou se noví politici, nové lži, nové způsoby, jak ovládat lidi. Zlo není jako virus, který můžete vyléčit. Je to spíš jako tenhle déšť. Můžete se schovat pod střechu, ale nikdy ho nezastavíte.“
Kallista se otočila k odchodu, ale u dveří se zastavila. „Co teď?“
Vyfoukl jsem kouř a na vteřinu jsem v jejím obličeji uviděl tu malou holku, co se bojí tmy. „Dám vám radu, paní Valeriane. Nevyžádanou a zdarma,“ řekl jsem a můj hlas trochu zvážněl. „Přestaňte hledat odpovědi v archivech nebo v tvářích lidí, co vypadají jako váš muž. Ten člověk, kterého jste milovala, je pryč. Nechte ho spát. Odjeďte z týhle planety, najděte si kousek země, kde není slyšet hukot motorů a zkuste si vzpomenout, jaký má zvuk ticho. Protože tam nahoře se z toho zblázníte.“
Kallista jen mírně přikývla a zmizela v chodbě.
Zůstal jsem sám. Natáhl jsem ruku a přitáhl si skleničku s tou modrou břečkou, co mi leptala žaludek. Aurelia Prime zářila za oknem jako falešný diamant, tedy za oknem o pár pater výše, samozřejmě. Ale byla tam. Cítil jsem to. Lidé si myslí, že když rozsvítí světlo, stíny zmizí. Ale tak to nefunguje. Stíny se jen přesunou do koutů, kam světlo nedosáhne. Dneska jsem jednomu takovému stínu šlápl na krk, ale zítra se zrodí další. Možná bude mít tvář droida, možná tvář senátora a možná to bude někdo, koho byste nejmíň čekali. Ale to už nebude můj problém. Aspoň ne do té doby, než mi někdo zase zaklepe na dveře a hodí na stůl pár kreditů.
Dopil jsem, zamáčkl cigáro a podíval se do tmy, která na mě koukala z rohu kanceláře.
„Víte,“ zamumlal jsem pro sebe (nebo pro kohokoli, kdo mě tam venku poslouchal), „v týhle galaxii je jedno velký pravidlo. Pravda vás sice osvobodí, ale nejdřív vás pořádně naštve. Tak dobrou noc, Aurelio. Zkus se do rána neudusit vlastními lžemi.“
Nohy jsem hodil na stůl, klobouk si stáhl do očí a poprvé po týdnu jsem zavřel oči s pocitem, že i v tomhle zkaženým vesmíru má občas i taková krysa jako já právo na trochu klidu.
