Knihy by Filmový PODCAST

Rubrika: Stíny Jediů

  • Kapitola 18. – Lov v Linkorru

    Kapitola 18. – Lov v Linkorru

    Místo: planeta Oqan 6
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Uvnitř Ravokovy lodi, která nesla prosté jméno Z-01, panovalo šero přerušované jen blikáním obrazovek a jemným hučením systémů v pohotovostním režimu. Ravok seděl v pilotním křesle, masku měl sundanou, odloženou na konzoli vedle sebe. Jeho oči se leskly pod kápí a ostře sledovaly tok dat, která před ním mihotala na holografickém displeji. Dokola procházel záznamy, které mu předal kapitán Karr. Vše, co Impérium mělo o nedávných incidentech souvisejících s Jediem. Města zasažená záhadným zachráncem. Neidentifikovaný bojovník s výjimečnou obratností. Záznamy byly kusé, ale nebyly bezcenné.

    „Cíle. Styl boje. Taktika ústupu. Výpovědi svědků. Všechno říká Jedi,“ zamumlal Ravok a otevřel další záznam z průzkumné sondy: rozmazaný záběr postavy mizící v dešti za horizontem.

    Z útrob lodi se ozval kovově zkreslený hlas. „Analýza: Pravděpodobnost, že subjekt je bývalý Jedi, překračuje 92 procent.“

    Ravok se ani neotočil. „To už vím. Potřebuji místo. Místo, kde by se mohl skrývat. Kde chystá další útok. Způsob, jak se přesouvá mezi systémy. Není možné, aby byl tak neviditelný. Možná mu někdo pomáhá. Něco, co Karr přehlédl.“

    HK-51 přistoupil blíže, jeho těžké kroky duněly po kovové podlaze a červené oči zářily do šera. „Poznámka: Záznamy kapitána Karra jsou neúplné. Více než čtvrtina výpovědí místních svědků byla cenzurována. Pravděpodobně z obavy z neautorizované intervence imperiální inkvizice.“

    Ravok na chvíli ztichl. Pak si znovu nasadil masku. „Bojí se a má strach, že ten Jedi ohrozí jeho kariéru. Takže nechce, aby o čemkoliv z toho věděli ti nahoře.“

    „Potvrzení: To je logický závěr. Klamání nadřízených je známým znakem imperiálních důstojníků v okrajových systémech.“

    Jakoby se Ravok pod maskou usmál. „Ne jen na okrajích. Tohle je typické pro všechny důstojníky Impéria. Zaměř se na planety s vysokým výskytem úkrytů, ruin, pralesních oblastí, mimo hlavní obchodní trasy. Upřednostni ty, kde je minimální imperiální posádka a zároveň tam došlo k něčemu podle Karrových záznamů. Zatím se na žádné planetě neodehrály dva incidenty za sebou. Podle všeho vždy zasáhne a rychle opustí planetu. Jen ve dvou systémech zasáhl více než dvakrát. Analyzuj jeho výskyt chronologicky a zkus odhadnout, kde by se mohl skrývat, případně znova objevit. V poslední době se četnost jeho akcí výrazně zvýšila. To by nám mohlo pomoct.“

    „Potvrzení: Zpracovávám,“ ohlásil chladně HK-51 a zadal všechny parametry do počítače.

    Ravok se opřel a nechal data proudit kolem sebe jako proud myšlenek. Jedi byl duch, stín, který unikal jeho pozornosti. Ale nikdo se neschová věčně. Ne před ním.

    „Najdu ho,“ pronesl tiše.

    HK-51 naklonil hlavu. „Připomínka: Pokud bude Jedi eliminován, bonus za potvrzenou smrt přesahuje současný kontrakt o 64 procent. Navrhuji plné nasazení zbraňových systémů.“

    Ravok se ani nepohnul. „Nejdřív ho musím najít. Pak si pro něj přijde smrt.“

    Ravokova loď přistála na okraji malé, zaprášené vesnice Kalmattira na planetě Oqan 6. Podle záznamů právě tady Jedi nedávno zasáhl proti Impériu. Místní obyvatelé se rychle stáhli do svých domů, když spatřili temnou siluetu lovce odměn v pomalu sedajícím prachu, následovanou jeho bojovým droidem.

    Ravok se rozhlédl. Jediný zvuk byl skřípavý kovový krok droida, který ho následoval.

    „Konstatování: Obyvatelé vykazují známky strachu. Pravděpodobnost nedávného konfliktu je vysoká,“ hlásil HK-51 chladně.

    Ravok ignoroval droidovo hlášení a zamířil ke skupince lidí, kteří se snažili nepozorovaně zmizet za rohem. Jedním rychlým pohybem zachytil nejbližšího muže za límec a přitáhl si ho blíž. Muž zalapal po dechu, oči rozšířené hrůzou.

    „Hledám Jedie,“ pronesl Ravok klidným, ledově ostrým hlasem. „Byl tady.“

    „Já… já nevím… nikdo takový tu není!“ vykoktal muž.

    Ravok přitiskl muže ke stěně. „Lžeš. Vidím to v tvých očích. Zkus to znovu. Kde je?“

    HK-51 přistoupil blíž a monotónně poznamenal: „Doporučení: Zvýšit intenzitu výslechu. Pravděpodobnost získání informací je 57 procent.“

    „Ne… prosím… nic nevím!“ Muž se třásl, když lovec sevřel jeho hrdlo pevněji.

    Ravok se ani nehnul. „Podívej se na mě. Mám dostatek metod, jak tě přimět mluvit. Pro tebe bude lepší, když mi to řekneš teď hned.“

    Muž polkl, pot mu stékal po tváři, skoro nemohl dýchat. „Viděli jsme ho! Pomohl nám, když… když Impérium odvádělo naše lidi… ale pak zmizel! Nevím, kam šel! Přísahám!“

    Ravok muže pustil a ten se bezmocně zhroutil. „Směr?“

    „Do hor… je tam stará skrýš z dob klonových válek…“ vydechl muž.

    HK-51 bez emocí poznamenal: „Konstatování: Možný úkryt pro náš cíl. Pravděpodobnost přítomnosti Jedie: 43 procent.“

    Ravok nepatrně přikývl a bez jediného dalšího pohledu na kohokoliv se otočil zpět ke své lodi. „Vyrazíme hned. Zvyš citlivost senzorů.“

    Jak se Ravok a jeho droid vzdalovali, vesničané tiše a vyděšeně sledovali, jak dvojice mizí v prachovém oparu do své lodi. Naděje, kterou jim dal Jedi, byla nyní přebita děsivým strachem.

    Ravok seděl v kokpitu své lodi a sledoval skenery, které mapovaly skalnaté vrcholky hor. Na displeji se náhle objevil slabý záblesk energie.

    „Hlášení: Zaznamenána anomálie. Slabá energetická stopa v sektoru D25. Pravděpodobnost aktivity 23 procent,“ oznámil HK-51 mechanickým hlasem.

    Ravok přiblížil obraz na displeji. „Původ?“

    „Analýza: Zdroj odpovídá staré energetické síti. Pravděpodobná struktura: opuštěný bunkr z počátku klonových válek.“

    Ravok přikývl, s pohledem stále zaměřeným na displej. „Nemůžeme tam přistát. Příliš členitý terén.“

    „Doporučení: Použít lanový spouštěcí systém.“

    Ravok se zvedl z křesla a přepnul ovládání lodi na automatického pilota. „Zůstaneš na palubě. Připrav zbraně a sleduj okolí. Pokud se někdo přiblíží, eliminuj ho.“

    „Potvrzení: Přepnutí na strážný režim. Rozkaz přijat,“ odpověděl droid bez známky emocí.

    Loď přelétla nad označenou oblast a Ravok se připoutal na lano navijáku. Otevřel rampu na zádi lodi a bez váhání seskočil dolů, zatímco HK-51 dál sledoval skenery.

    Lovec dopadl na zem tiše jako stín. Rozhlédl se a vytáhl svůj blaster. Kousek před ním se nacházel vchod do bunkru, zarostlý mechem, částečně zasypaný kameny. Ravok vnikl dovnitř, jeho kroky byly tiché, oči skryté za maskou přizpůsobené temnotě. Uvnitř bylo chladno a ticho, slabé zbytky energie se projevovaly blikáním některých rozbitých panelů na zdech. Na stole uprostřed jedné místnosti našel prázdný plátěný vak a několik drobných předmětů. Jednoduchý přívěsek a starý datapad. Ravok se jej pokusil aktivovat, ale zařízení bylo vybité. Zasunul si ho do kabátu a pokračoval v průzkumu.

    „Poznatek: Stopy nedávné přítomnosti humanoidní formy života.“ ozval se droidův hlas z komunikátoru na Ravokově zápěstí.

    Ravok přejel prsty po nánosu prachu na stole a všiml si míst, kde byl prach nedávno setřen. „Byl tady. Ne dlouho před námi.“

    „Dotaz: Jaký je další postup? Návrh: Skenovat oblast pro další stopy.“

    Ravok přikývl. „Vrať loď na vyčkávací pozici. Já prozkoumám okolí. Pokud se něco pohne, informuj mě.“

    „Potvrzení: Loď přesunuta na bezpečnou pozici. Budu monitorovat oblast,“ reagoval droid.

    Ravok procházel bunkrem dál, jeho oči hledaly jakýkoliv detail, který by mohl napovědět, kudy Jedi unikl. Cítil, že jeho cíl není daleko. Dorazil do zadní části bunkru, kde našel improvizované lůžko a několik prázdných obalů od potravin. Vzduch zde byl zatuchlý, ale přesto byl cítit slabý závan proudění něčeho čerstvého. Prozkoumal stěnu za lůžkem a objevil skrytou únikovou chodbu. Přikrčil se a zkoumal stopy na zemi. „Tudy odešel. Možná před pár hodinami.“ Pak aktivoval senzory ve své masce. Před očima se mu odehrál sken celé chodby. „Podle tepelné stopy odešel dnes. Nebude daleko.“

    „Doporučení: Pokračovat v pronásledování. Pravděpodobnost zachycení cíle se zvýšila na 62 procent,“ ozval se HK-51.

    Ravok bez jakékoliv reakce pokračoval chodbou dál. Její konec ústil do hustého lesa na druhé straně bunkru. Žádná stezka, žádné další stopy. Jen ticho mezi oranžovými listy stromů. Ravok sevřel pěst. „Zmizel tudy. Šel po svých. Vypočítej možné trasy a cíle ve vzdálenosti půldne odsud.“

    „Potvrzení: Rozumím. Provedu,“ odpověděl suše droid.

    „Je blízko, vím to,“ zaskřípal Ravok skrze masku.

    Netrvalo dlouho a počítač našel jen dva možné cíle. Obchodní město Linkorr a malé farmářské město Izotan. Volba byla jasná. Co by dělal Jedi mezi farmáři v místě, kde nepůsobí žádné jednotky Impéria. Naopak je hodně důvodů proč jej  hledat v místě, kde je nákladní vesmírný přístav ovládaný právě Impériem.

    Noční ticho ve městě Linkorr narušilo tiché vrčení motorů. Ravokova loď přistála rovnou uprostřed malého náměstí. Místní obyvatelé byli vyděšeni a většina z nich raději zvolila útěk do bezpečí. Ravok vystoupil, HK-51 kráčel jako vždy těsně za ním. Jedi byl blízko, velmi blízko, cítil to.

    „Poznatek: Žádná aktivita v perimetru. Pravděpodobnost pasti: 14 procent,“ oznámil droid svým mechanickým hlasem.

    „Drž se vzadu,“ přikázal Ravok a pomalu se rozhlížel a pokročil vpřed. Jeho pohyby byly tiché a přesné.

    Místní neviděli lovce, viděli přízrak. Přesně taková pověst Ravoka předcházela. Že to není člověk, je to duch, přízrak, jež nikdy nemine cíl.

    Vydal se pomalu do největší ulice. HK-51 šel několik metrů za ním a neustále se rozhlížel na všechny strany. Najednou se zastavil a otočil hlaveň svého těžkého blasteru do boční uličky, kde z prašného oparu vystoupilo několik postav. „Hlášení: Kontakt směr západ,“ oznámil svému pánovi. Ravok se prudce otočil a naklonil svou hlavu. Skupinku vedl muž ve vznešené róbě vykládané drahými kameny. Zřejmě zdejší guvernér. Doprovázela jej jednotka místní gardy složená z různých ras galaxie. Ravok hned poznal, že si místní najali na ochranu města zkušené žoldáky. Guvernér zastavil a gestem ruky poručil to samé svým mužům.

    „Jsem guvernér Tomur Sotre. Jsem nejvyšší radní města Linkorr. Kdo jste a co tady chcete? Vaše loď stojí v nepovolené zóně a váš přílet nebyl řádně nahlášen.“

    „Dotaz: Mám zahájit eliminaci?“ zablikaly rudé oči HK-51. Ravok jen nepatrně pohnul hlavou a droid pochopil, že jeho oblíbená činnost musí počkat. Alespoň zatím.

    „To je Ravok,“ zašeptal jeden z gardistů. „Ravok?“ zopakoval guvernér Sotre a znova se podíval na lovce, který se ani nepohnul.

    „Má pravdu, ten váš rodian,“ vstoupil Ravok do dialogu. „Zdá se, že jste jeden z těch, kdo o mě ještě neslyšel, guvernére. Proto vám pro tentokrát odpustím, že mě zdržujete od mé práce.“

    „Zdržuju?“ Sotre stále nechápal. „Tady jste na svrchovaném území našeho města, pane Ravoku. Máme svá pravidla, máme své zákony. Pokud je hodláte ignorovat, dostanete se do potíží,“ reagoval guvernér důrazně.

    „Pane…,“ obrátil se s varovným tónem na svého nadřízeného ten samý rodian, který Ravoka poznal.

    Než se mohli dobrat k dalším slovům, udělal Ravok tři rychlé kroky ke guvernérovi. Zbraně gardistů zamířily na přízračného námezdního lovce. „Zkoušíte mou trpělivost, guvernére,“ ozvalo se poprvé rozladění v Ravokově hlase. „Dobře važte další slova, protože až s vámi skončím, tak vy budete na škvarek a vaši muži mi poděkují, že mohou odejít po svých. Nemám čas se tady s vámi dál bavit. Hledám Jedie a myslím, že se právě teď skrývá někde tady ve vašem městě. Vaše zákony ani vaše životy pro mě nic neznamenají.“

    Guvernér znejistěl a polkl. Ravokův hlas vycházející z masky teď začal znít děsivě i pro něj. „Ne… nedáváte mi na výběr, pa… pane Ravoku. Zatkněte jej,“ vydal rozkaz roztřeseným hlasem.

    Ovšem než to stihl doříct, Ravok jej chytil pod krkem, zvedl jednou rukou nad zem a mrštil s ním několik metrů o zeď domu nalevo. Sotre zůstal ležet v bezvědomí. HK-51 i jeho pán mířili svými zbraněmi na gardisty, kteří byli připraveni střílet.

    „Navrhnu vám následující, pánové“ ujal se slova Ravok. „Vy si seberete svého guvernéra, otočíte se a všichni budete žít. Já dokončím svůj úkol a zmizím,“ předložil svou nabídku a pootočil hlavu přes rameno na svého droida. Ozvalo se cvaknutí, jak HK-51 odjistil svůj blaster.

    Gardisti se na sebe chvíli koukali a nakonec pomalu sklonili zbraně. „Dobře, Ravoku,“ odpověděl rodian. „Seberte guvernéra a odneste jej do nemocnice,“ rozkázal.

    Ravok zastrčil blaster do svého pouzdra a chystal se odejít, když na něj jeden z mužů zavolal: „Hledáš toho Jedie, který dělá impériu potíže?“

    „Ano,“ otočil se Ravok s očividným zaujetím.

    Muž se na chvíli podíval do země, pak zvedl hlavu: „Zkus opuštěnou pekárnu o pět ulic dál tímto směrem, je to hned vedle nákladního přístavu,“ ukázal rukou na sever. „Impérium už by se s nimi mělo vypořádat jednou pro vždy,“ hodil si zbraň na rameno a zmizel v uličce se zbytkem svých kolegů.

    „Hlášení: Aktualizuji mapu města. Lokalizuji budovu staré pekárny. Analyzuji přístupové a únikové trasy,“ spustil HK-51 své výpočty.

    „Zdá se, že tohle setkání nakonec nebylo až tak zbytečné,“ zněl Ravok potěšeně.

    Ravok věděl, že pokud je Jedi skutečně zde, je jen otázka času, než se k němu donese, že jej vypátral a blíží se. Šlo o čas. HK-51 dostal rozkaz se držet dál, aby jej neprozradily zvuky jeho mechanického těla. Ravok se vydal po střechách domů.

    V ulicích bylo živo, jako obvykle, jen kráčející droid vzbuzoval respekt a všichni jej obcházeli co největším obloukem. Ravok konečně dorazil na střechu staré pekárny. Už dlouho byla opuštěná a jen chátrala. Přes špinavé střešní okno zahlédl slabé světlo. Vedle něj viděl siluetu postavy zahalené v kápi.

    „Tajemný Jedi,“ promluvil tiše. V tom postava v kápi zvedla hlavu a její oči se zaleskly ve tmě.

    Lovec skočil skrze střešní okno a společně se střepy skla dopadl na starý stůl, který se pod ním rozpadl a zvířil prach. Jedi, který uskočil stranou a upadl, viděl siluetu Ravokovy zlověstné postavy zalitou světlem z rozbitého světlíku.

    „Konečně se setkáváme. I kdyby ses schoval na konec galaxie, není místo, kde bych tě nenašel,“ pronesl Ravok bez známky emocí.

    Jedi byl rychle na nohou, pozvedl ruku a jeho světelný meč se rozžhnul oslepující modrou. Ravok pohotově odhodil drobný granát, který přistál přímo pod jediovým mečem a explodoval tichým výbojem, neviditelným pulzem. Modrá záře světelného meče, která osvětlovala místnost, byla pryč.

    Ozvala se rána a dveře vedoucí na ulici se rozletěly na kusy. „Konstatování: Světelný meč deaktivován. Úspěšnost: 100 procent,“ pronesl HK-51 a zaujal pozici.

    Jedi zaváhal, ale Ravok už byl u něj. Rychlým úderem jej srazil na zem a tasil blaster, ale Jedi se okamžitě přetočil, vykopl Ravokovi zbraň z ruky, vyskočil a vrazil mu loket do žeber. Ravok potlačil bolest a pokračoval v sérii přesných úderů. Jediovy reflexy byly výjimečné, každý úder buď vykryl nebo se mu vyhnul. Ravok se snažil dostat pod jediovu kápi, aby zjistil, kdo se pod ní skrývá, ale nebyl dost rychlý.

    V jednu chvíli, kdy Ravok přesně zamířil pěst na soupeřovu hlavu, Jedi použil Sílu a odhodil ho přes celou místnost na starou rezavou pec. Než se lovec vzpamatoval, přišla další vlna Síly a s rachotem s ním prorazila starou stěnu. Skončil venku, na prašné ulici. Jedi vyšel ven a znovu aktivoval svůj meč, který zase začal fungovat. Vyděšení obyvatelé města kolem nich vytvořili kruh. Ravok se vzpamatoval a rychle vytáhl dvě krátké vibro dýky z beskaru. Modrá čepel světelného meče zaprskala, když ji zastavil těsně před svým tělem. „Překvapení,“ pronesl chladně.

    „Komentář: Odolnost proti světelnému meči ověřena. Doporučení: Aktivovat palebnou podporu,“ hlásil HK-51, který zrovna vyšel z domu.

    „Nezasahuj,“ štěkl Ravok.

    Rozhořel se chaos. Vzduchem létaly jiskry, kdykoliv Jedi a Ravok zkřížili své zbraně. Ravok útočil přesně a chladnokrevně, zatímco Jedi využíval Sílou posílenou hbitost. Několikrát se kolem nich rozhořely plameny, když se světelný meč srazil s mandalorianským kovem. Někteří vesničané začali vybíhat ze svých domovů a sledovat boj s rostoucím strachem.

    V jednu chvíli se kolem Ravoka proplížil odvážlivec s dřevěnou tyčí. Pokusil se jej zezadu udeřit, ale Ravok pohotově zachytil tyč dříve, než se ho mohla dotknout. Chladně pohlédl na vesničana, který se vyděšeně zastavil. „Chyba,“ zasyčel a prostým trhnutím mu tyč sebral. Pak ho jediným úderem odhodil několik metrů daleko. Muž zůstal ležet na zemi lapající po dechu. Jedi to využil a rychle zaútočil. Ravok stihl dýkami vykrýt výpady mečem a pustil se do protivníka s neústupnou silou. „Takže…, kdo jsi pod tou kápí?“ zavrčel. Jedi mlčel. Pohyboval se s neuvěřitelnou lehkostí, přesto Ravok v několika okamžicích skoro získal převahu. Zručnost, s jakou ovládal dýky, ho dostala na téměř stejnou úroveň. Jedi náhle použil Sílu a zvířil prach kam oko dohlédlo. Obrovský oblak jemného písku zcela zakryl jeho postavu. Vzniklou mlhu a zmatek pobíhajících obyvatel využil k rychlému úniku.

    „Konstatování: Subjekt uniká,“ pronesl HK-51.

    Ravok okamžitě vytáhl druhý blaster a začal střílet směrem, kde bojovník zmizel. „Střílej!“ rozkázal droidovi. HK-51 spustil salvu skrze prach a rozběhl se za svým cílem. Lidé křičeli a v panice utíkali. Jako zázrakem lovec se svým droidem nikoho z nich nezasáhli. Ravok schoval zbraně a přistoupil k muži, kterého před chvílí odhodil. Popadl ho pod krkem a zvedl do vzduchu. „Kdo to byl? Co víš o tom Jediovi?“ zasyčel vztekle. Bylo slyšet, jak pod svou maskou popadá dech.

    Muž jen lapal po dechu a zavrtěl hlavou. Ravok ho pustil na zem a vztekle prorazil pěstí rezavé okenice pekárny. Po chvíli se vrátil HK-51. „Hlášení: Stopu jsem ztratil. Jedi pravděpodobně mířil k nedalekému nákladnímu doku.“

    „Samozřejmě, chce nám uletět, za mnou,“ mávl rukou Ravok. „Nesmí se dostat do žádné lodi.“

    V doku ani nikde jinde ale Jedie nenašli. Jakoby se po něm slehla zem. Žádné další stopy. V pekárně našli jen hromadu látek sloužící jako postel a pár zásob. Nic, co by napovědělo, kdo Jedi je nebo kam má namířeno. Když Ravok vyšel z pekárny zpět na ulici, kde se odehrál celý souboj, přišel k němu směrem od doků HK-51.

    „Hlášení: Chvíli po konfrontaci s naším cílem odstartovaly z nákladního doku tři lodě. Je možné, že se stihl ukrýt na jedné z nich.“

    „Samozřejmě, že ano. A jen potvrdil to, co vím celý život. Jediové jsou zbabělci. Místo, aby bojoval, dostal strach a utekl,“ otočil se na Ravok na droida. Ten otočil hlavu na svého pána a jeho oči rychle zablikaly. „Chci jména, náklad a cíle všech tří lodí. Našli jsme ho jednou, najdeme ho znova,“ dodal lovec.

    „Potvrzení: Všechna tato data byla již nahrána do našeho palubního počítače. Právě probíhá výpočet pravděpodobnosti na základě všech dostupných dat.“

    „V tom případě zpátky na loď. Lov pokračuje,“ oprášil Ravok svůj kabát a vykročil ke své Z-01.

  • Kapitola 17. – Jako přízrak

    Kapitola 17. – Jako přízrak

    Místo: planeta Onderon
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Kael stál u kovadliny a pečlivě opracovával kovový plát. Jiskry létaly vzduchem a monotónní údery kladiva rezonovaly celou kovárnou. Ostatní kováři pracovali na vlastních projektech a hučení výhně se mísilo s tlumeným hovorem. Najednou však ticho rozřízl ostrý zvuk výstřelu. Kael se zarazil a položil kladivo. Ozvaly se další výstřely, tentokrát blíž. Rychle pohlédl na ostatní, kteří se už hrnuli ke dveřím. Zvuk přestřelky se ozýval od nedalekého nákladního přístavu. Kael pomalu odložil zástěru a vydal se za ostatními. Jediný, kdo v kovárně zůstal, byl droid BS-8. Pokračoval v práci a něco si pro sebe otráveně mumlal.

    Ulice kolem přístavu byla v chaosu. Členové bezpečnostních složek Izizu se kryli za kontejnery a rohy okolních budov. Občasné výstřely se rozléhaly mezi rezavými konstrukcemi. Několik lidí běželo do bezpečí, ale většina se jen zvědavě shlukovala v ulicích, zatímco se je strážci města snažili zahnat do bezpečné vzdálenosti. Kael se vmísil mezi přihlížející. Přes hlavy zvědavců zahlédl pár ozbrojenců, kteří se zabarikádovali v doku. Jeden z nich pokřikoval na ostatní a zdálo se, že se chystají zprovoznit nákladní loď, která v doku kotvila. Piráti nebo jen zloději, to se nedalo určit.

    „Jdou po té lodi,“ zamumlal Kael pro sebe. Viděl, že mají těžké blastery a slušnou výstroj. Obyčejní zloději to určitě nebyli. Situace se nehýbala kupředu. Místní ochránci pořádku byli opatrní, nechtěli riskovat zbytečné ztráty. Občas někdo na slepo vystřelil, aby se neřeklo.

    Kael se zhluboka nadechl. Nemohl se zapojit otevřeně, ale věděl, že by měl něco udělat. Nedokázal to nechat být a vrátit se ke své práci. Rozhlédl se a zamířil do boční uličky. Na hromadě odpadu našel starý roztrhaný plášť, přehodil ho přes sebe a důkladně se do něj zabalil. Přetáhl si kus látky přes tvář. Došel k opuštěné budově s popraskanou omítkou, která sousedila s dokem. Rychle se rozhlédl, aby se ujistil, že si ho nikdo nevšimne. S pomocí Síly se odrazil a jedním skokem se dostal na horní okraj rozbité zdi. Odtud dosáhl snadno na střechu a s lehkostí vylezl až nahoru. Přikrčil se a tiše se po střeše přesunul nad dok. Došel na místo, kde měl celý dok i s lumpy jako na dlani. Dva viděl u lodi, jeden byl na střeše skladiště v rohu, další tři hlídali vchod. Kael se zhluboka nadechl a soustředil se. Nejblíže byl muž, který se kryl za rezavým nákladním kontejnerem. Kael lehce pohnul rukou, ze střechy skladiště se uvolnil starý kovový plát a dopadl na zem. Hlídač se prudce otočil, ale než stihl zareagovat, Kael tiše seskočil za něj a jediným přesným chvatem ho udeřil do zátylku. Muž se zhroutil k zemi. Kael ho popadl za vestu, zatáhl ho do stínu a pokračoval k dalšímu strážci. Ten zrovna přebíjel svůj blaster. Kael si uvědomoval, že musí jednat rychle. Nečekal. Síla ho vedla. V mžiku byl za ním, popadl ho za rameno a silným úderem do nervového bodu na krku ho zbavil vědomí a opřel ho o zeď, jako by spal.

    Ozvala se další dávka výstřelů. Kael se přikrčil. Muž na střeše zaslechl něco podezřelého a začal obezřetně kontrolovat okolí. Kael natáhl ruku směrem k muži. Ten jakoby slyšel, že na něj někdo volá. Zmateně se otočil a hledal zdroj zvláštního hlasu. Kael mezitím vyskočil na vedlejší římsu. Stačilo několik tichých kroků a byl za útočníkem. Než si kdokoliv mohl něčeho všimnout, muž se zřítil ze střechy do hromady starých kabelů.

    Další dva byli u lodi. Jeden z nich postupoval dovnitř a hádal se s pilotem, zatímco druhý stál na rampě a hlídkoval. Kael lehce mávl rukou a v celém doku se zvířil prach tak, že nebylo vidět na krok. Strážný na rampě se jím začal dusit. Toho bývaly mistr Jedi využil a hbitě mu podrazil nohy. Ozvala se dutá rána, jak muž hlavou narazil do kovové konstrukce a ztratil vědomí. Pilot a velitel celé bandy se dál hádali uvnitř. Pilot vysvětloval, že systém lodi je zablokovaný a musí se přeprogramovat. Vůdce se otočil zády a začal zlostně bušit do palubního počítače. To byla Kaelova příležitost. Rozběhl se a z prachové mlhy se vřítil do kokpitu jako přízrak. Přiskočil k vzteklému vůdci a silným úderem ho srazil k zemi. Pilot se překvapeně otočil a něž popadl svou zbraň, Kael natáhl ruku a pomocí Síly aktivoval mechanismus katapultu, který pilota i s křeslem vystřelil ven. Vůdce se mezitím vzpamatoval z pádu a pokoušel se vstát. Zvedal svůj blaster, ale to mu nebylo nic platné, protože Kael jej silným kopem do hrudi poslal na řídící konzoli lodi až to muži vyrazilo dech. Přistoupil k němu a zbraň mu sebral.

    „Teď se hezky vzdáš,“ zašeptal Kael a muž jen s vyděšeným pohledem přikývl.

    V přístavu nastalo ticho. Strážci opatrně postupovali do doku přes hradbu beden a haraburdí, kterým se banda zlodějů snažila zabarikádovat vchod. Netušili, že hrozba už byla odstraněna, ale dobrou minutu na ně nikdo nevystřelil. Postupně našli a zatkli všechny kriminálníky. Některé ještě v bezvědomí, jiné potlučené a sám vůdce se jim poslušně bez odporu vydal.

    Kael už byl dávno pryč. Tiše zmizel mezi stíny stejnou cestou a plášť zanechal v boční uličce, kde ho našel. Vrátil se do kovárny, kde se všichni překřikovali a snažili se zjistit, co se stalo. Kael se tvářil překvapeně stejně jako ostatní a tiše se vrátil k práci. Ale v duchu si uvědomoval, že takové situace se budou opakovat. Onderon už nebyl tak bezpečným útočištěm a on nedokáže dál jen přihlížet.

    Večer se Kael rozhodl zajít do místní hospody. Po dni plném práce a nečekané akci potřeboval trochu rozptýlení. Hospoda byla plná jako obvykle, dřevěné lavice obsazené místními dělníky, kováři, piloty a pár obchodníky. Vzduch byl nasáklý kouřem a štiplavou vůní koření. Když vstoupil, několik známých na něj kývlo na pozdrav a on se protlačil k baru. „Jedno pivo,“ řekl hospodskému, který mu bez ptaní podal džbán plný pěnivé tekutiny. Než se Kael stihl usadit, začal zvyšovat hlas mladý lovec, nebo spíše pytlák, u vedlejšího stolu. „Říkám vám, bylo to jako zázrak! Ten chlap přiletěl jako duch a všechny ty lumpy zlikvidoval sám!“ prohlásil a máchal rukama, aby tomu dodal důraz.

    „To určitě,“ zamručel starší muž s jizvou přes tvář. „Spíš to byli místní vojáci, jen se to snaží zakrýt, aby to vypadalo líp. Raději si sedni a napij se.“

    „Já jsem slyšel něco jiného,“ ozval se z druhého rohu další muž. „Prý to byl pašerák, co se chtěl zbavit konkurence. Všechno to svedl na ty idioty v doku a pak zmizel.“

    Kael se napil piva a s lehkým úsměvem poslouchal, jak se příběhy zamotávají. Hospodou se šířily různé verze, každá divočejší než ta předchozí. Někteří tvrdili, že to byla skupina místních bojovníků, kteří tajně chrání přístav. Jiní přísahali, že viděli záhadného cizince, který všechny přemohl holýma rukama a rozplynul se v mlze.

    „Nebo to byl Jedi,“ pronesl kdosi tiše, ale dost hlasitě na to, aby ho okolí zaslechlo. Hluk v hospodě na okamžik utichl a Kael zpozorněl.

    „Jedi?“ uchechtl se muž s jizvou. „Ti jsou dávno mrtví. Možná někde v Corellianském sektoru zbyl nějaký vyděšený padawan, ale tady? Na Onderonu? Blbost.“

    „Ale slyšel jsem to už dřív,“ ozval se mladík s nadšením v očích. „Před pár týdny někdo zlikvidoval skupinu nájezdníků v jedné z vesnic na Massumu. Nikdo jej neviděl přicházet ani odcházet. Jenom tam zůstali spoutaní jako dárek pro místní strážce. A taky se mluvilo o Jediovi. Každý týden se šíří nová zpráva, že někde pomohl. Několikrát i proti impériu.“

    Kael zůstal klidný, ale v hlavě mu to vířilo. Nemohl si dovolit být nápadný. Jestli se zvěsti rozšíří, Impérium by se mohlo začít zajímat. Určitě by nechtěl být spojován s tím údajným Jediem. A pokud by na Onderon dorazil znovu někdo jako Ravok…

    Mladík ještě chvíli pokračoval o hrdinském Jediovi, ale ostatní ho začali překřikovat s vlastními teoriemi. Kael dopil pivo, zaplatil a zamířil ven. Na chvilí se zastavil před hospodou a vzhlédl k nebi. Hvězdy byly jasné, ale zdály se vzdálenější než kdy dřív.

    „Musím být opatrnější,“ zamumlal si pro sebe a pomalu vykročil do noci. Věděl, že pokud se pověst o Jediovi bude dál šířit, bude muset zmizet. Tak či tak si musí dávat mnohem větší pozor na své činy.

  • Kapitola 16. – Jen plňte rozkazy, Kapitáne

    Kapitola 16. – Jen plňte rozkazy, Kapitáne

    Místo: zásobovací loď Vigilant / logistická vesmírná stanice Impéria L-47
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Týden po bombardování města na Orrotu seděl kapitán Tharen Karr ve své kajutě na palubě zásobovací lodi Vigilant. U svého stolu zrovna procházel hlášení. Světlo jeho holografického projektoru vykreslovalo do místnosti dlouhé stíny. Ozval se zvuk příchozího spojení. Komunikační hologram se chvíli formoval, než se ustálil do postavy viceadmirála Vedruse, přímého, neústupného muže s ostře řezanými rysy a pohledem, který dokázal zastavit proud slov i toho nejsebevědomějšího důstojníka.

    „Viceadmirále Vedrusi,“ začal Karr se vztyčenou hlavou a pečlivě kontrolovaným tónem. „Operace na Orrotu byla úspěšná. Město bylo evakuováno, odpor eliminován a těžební sektor je nyní zcela přístupný pro imperiální kontrolu. Pro přehled posílám záznamy a vizuální dokumentaci celé akce,“ dokončil hrdě své hlášení, aniž by viceadmirála pustil ke slovu.

    Viceadmirál jej chvíli mlčky sledoval. Potom se mírně naklonil a jeho pohled zůstal chladný.

    „Zajímavé,“ pronesl tiše, až skoro znepokojivě. „Podle hlášení oddílu 8-B jste využil k dosažení cíle bombardování civilního obyvatelstva. Bez přímého souhlasu a bez koordinace s vojenským velením.“

    Karr neztratil klid, ale v hlase mu přibyl podtón obrany. „Bylo nutné jednat rozhodně, pane. Civilní představitelé odmítli spolupráci a situace vyžadovala rychlou a autoritativní reakci. Chtěl jsem tím zabránit zbytečnému prodlení a demonstrovat vůli Impéria.“

    Vedrus se ani nepohnul. Jeho tvář zůstala kamenná. „Kapitáne, pletete si svou funkci. Nejste velitel frontové linie. Vaším úkolem je logistika. Zajištění. Dodávky. Zásoby. Ne čistky a vojenské invaze.“

    Ticho, které nastalo bylo nekonečné. Karr cítil, jak se mu mimoděk sevřela čelist. Ale neustoupil.

    „S dovolením, pane… domnívám se, že výsledky mé mise ukazují schopnost nést zodpovědnost v krizových situacích. Umět se rychle a správně rozhodnout je klíč k úspěchu. Snad by stálo za zvážení mé přeřazení do významnějšího sektoru. Vnější okraj, jak víte, trpí dlouhodobým podfinancováním a…“

    Vedrus se na okamžik pousmál. Ne laskavě, spíš jako lékař, který právě vyslechl směšnou diagnózu od laika.

    „Rozumím,“ přerušil Karra chladně. „Kéž by se imperiální velení zakládalo na osobních ambicích. Pokud někdy budu potřebovat někoho, kdo efektivně zásobí vyprahlou, vybombardovanou pustinu, vzpomenu si na vás Karre. Myslíte si, že když budete plnit své úkoly silou bez vědomí vašich nadřízených a překračovat své pravomoci, že je to cesta vzhůru? Řekl jste nést zodpovědnost? Tu spoušť na Orrotu považujete za zodpovědnou? Stálo by za zvážení, jaký obraz zanecháváme v očích ostatních sektorů.“

    Karr na chvíli uhnul očima, ale hned na to se nadechl. Než stačil odpověděl, viceadmirál pokračoval.

    „Dejte si pozor, kapitáne. Nejde mi o ty mrtvé civilisty. Těch je plná galaxie, ale žádný velitel nechce velet lidem, kteří jednají bez jejich vědomí vojenskou silou. Ano, misi jste splnil. To jediné mi brání, abych z celé události něco vyvozoval. Radím vám, dělejte jen to, co je vaše práce, plňte své rozkazy. Toužíte po povýšení a lepším zařazení? Tak nevytvářejte problémy a dodržujte předpisy. Nezapomínejte na to, že i vaše nynější zařazení jste získal za vaši ukázkovou službu. Rozumíte?“

    Karr polkl: „Ano, pane. Rozumím.“

    Hologram se bez dalšího varování rozpadl do mihotajících se čar a zhasnul. Karr zůstal sedět v tiché kajutě. Chvíli jen zíral do prázdna, než se opřel v křesle a zabodl pohled do holografické mapy sektoru, která svítila před ním. Jeho prsty neklidně bubnovaly o stůl.

    Myslí si, že mi může poroučet jako všem ostatním. Že já jsem jen další šroub v jejich mašinérii. Ale není slepý. Musel vidět výsledky. Věděl, že to fungovalo. Honilo se mu hlavou.

    Po chvíli se zvedl, přešel ke konzoli a mapu vypnul. Ačkoliv ho Vedrus usadil, v nitru kapitána znovu klíčila ta známá, neodbytná myšlenka. Musí mě vzít vážně. Musím jen najít způsob.

    Na konci dne dorazila loď zpět na Karrovu domovskou stanici L-47. Stále si v hlavě přehrával hovor s viceadmirálem Vedrusem a věřil, že ho jen nemohl oficiálně pochválit za dobrou práci. Vstoupil do své kajuty. Byla dokonale uklizená. Každá věc měla své místo, z každého rohu byl cítit řád. Karr si sundal čepici a uniformu. Pečlivě ji zavěsil do skříně a nezapomněl srovnat límec a rukávy. Když si po dlouhém dni oplachoval v koupelně obličej, ozval se jeho osobní terminál. Oznámení říkalo: PŘÍCHOZÍ HOLOGRAFICKÝ HOVOR – MATKA a u něj známý identifikační znak z Corellie. Zamračil se.

    „Ne…“ zašeptal tiše a otráveně. Ale hovor neukončil. Chvíli terminál sledoval, jako by čekal, že zase zhasne. Nakonec natáhl ruku a stiskl spínač. Na hologramu se objevila postarší žena s obličejem plným vrásek, které si Karr pamatoval už ze svého dětství. Vlasy měla stažené, ale uvolněné prameny lemovaly její obličej tak, jak to měla vždycky ráda. Byla to žena s duší idealistky, která ani po pádu Republiky nedokázala zcela přiznat, že impérium není jen „dočasný režim“.

    „Tharene,“ pronesla, sotva hologram naskočil. Nebyla v tom výčitka. Ale nebyla v tom ani radost.

    „Matko,“ odpověděl stroze. „Jsem zaneprázdněn. Jestli voláš jen kvůli…“

    „Tvého bratra zatkli,“ přerušila ho.

    Karr se zarazil. Vteřinu trvalo, než si vybavil, že má vůbec bratra. Neviděl ho od té doby, co odjel z Corellie – a to bylo dobře. Tassel mu vždy připadal příliš měkký. Idealista. Snílek. Slaboch.

    „Kdy?“ zeptal se čistě ze zvyku. Doopravdy ho to nezajímalo.

    „Včera. Na Coruscantu. Byl součástí demonstrace před ministerstvem dopravy – protestoval proti přesměrování zásob z okrajových světů do zbrojního průmyslu. Když je rozehnali, nepřestal… nahrávali to. Je na záznamu, jak křičí na důstojníky, že slouží tyranovi.“

    Karr se opřel o stěnu a složil ruce za záda. V koutku úst mu cuklo. Ne úsměv. Spíš náznak uvolnění.

    „Samozřejmě že ho zatkli,“ řekl chladně. „Zákony platí pro všechny. I pro sentimentální hlupáky.“

    Jeho matka se zamračila. „Tharene, je to tvůj bratr. A ty přece…“

    „Já co?“ přerušil ji. „Mám použít své postavení k tomu, abych ospravedlnil rebela? Máš vůbec představu, co by to znamenalo pro moji pozici?“

    „Není rebel,“ šeptla a v očích se ji zaleskla slza.

    „Každý, kdo zpochybňuje Impérium, je rebel. Tak to funguje. A víš co? Možná je dobře, že konečně pochopí důsledky svých činů. Celý život jsi ho bránila. Možná sis ho měla víc hlídat.“

    Jeho hlas byl na bodu mrazu. Zmizel i ten poslední stín empatie. Ale v jeho očích se zablesklo něco jiného – zadostiučinění. Matka zbledla.

    „Prosím tě, Tharene… můžeš zařídit, aby alespoň nebyl poslán do dolů… někde do neznáma? Prosím…“

    „Mám práci, matko. Věci důležitější než tvé zklamané city. Jestli ho pošlou do dolů – měl si to rozmyslet, než se postavil proti zákonu. Není to moje starost. Nakonec bude pro Impérium prospěšný i on.“

    „Tolik ses změnil,“ pronesla tiše.

    „Ne. Jen jsi nikdy nechtěla vidět, kdo doopravdy jsem,“ odvětil a hovor ukončil.

    V místnosti se rozhostilo ticho. Karr chvíli zíral do prázdna. Pak vstal a vrátil se k umyvadlu. Sledoval svůj odraz v zrcadle. Tvář měl zcela klidnou. Ale uvnitř ho hřálo jediné. Tentokrát vyhrál on, konečně.

  • Kapitola 15. – Rono a Lis

    Kapitola 15. – Rono a Lis

    Místo: měsíc Pantora
    Rok: 18 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Zvuk nářadí se odrážel od kovových stěn hangáru. Šestnáctiletý Rono Vey ležel na zádech pod trupem středně velké nákladní lodi a utahoval poslední svorníky na levém motoru. Vedle něj, s hlavou nakloněnou tak, aby viděla dovnitř, klečela jeho osmiletá sestra Lis.

    „A co dělá tahle trubka?“ zeptala se už asi po desáté.

    Rono si povzdechl a s lehkým úsměvem jí odpověděl: „To je palivové potrubí. Už jsem ti to říkal třikrát.“

    „Já vím,“ zazubila se, „jen chci slyšet, jak to říkáš. Zníš jako táta.“

    Táta – Maren Vey, majitel společnosti Vey Transport. Měl pětadvacet nákladních lodí různé velikosti, desítky zaměstnanců, spolehlivou reputaci po celém sektoru. A Rono se nemohl dočkat dne, kdy dostane vlastní loď, aby mohl konečně sám převážet náklady. Uměl pilotovat už od desíti, ale zatím jen trénoval na simulátorech a občas na prázdných tratích v kluzáku. Potřeboval ještě pár let, aby jeho přísný otec uznal, že je připraven. Rono byl ale trpělivý. Věděl, že tak, jak ho otec nyní nechává samotného opravovat jejich lodě, jednou jej pustí i za kormidlo.

    Všechno se změnilo během jediného odpoledne. Do doku vtrhly imperiální jednotky. Z koridoru se ozývalo dunění těžkých bot a hlasité povely. Rono nechápal, dokud neuviděl, jak skupina stormtrooperů vede jejich otce v poutech.

    „Marene Vey, jste zatčen pro pašování zbraní a napomáhání povstalcům,“ procedil velitel jednotky.

    Matka, Sera Vey, vyběhla z kanceláře, bledá a roztřesená. „To je nesmysl! Jsme dopravci, ne zločinci!“

    Otec se jen krátce otočil k Ronovi a Lis. V jeho pohledu nebyl strach – jen rozhodnost. „Rono… vezmi Lis. Běž ke Zlatému srdci. A nezastavujte se.“

    Zlaté srdce byla jejich nejlepší loď. Maren Vey ji celou postavil se svým synem. Nebyla to jen nákladní loď, byla rychlá a vybavená tím nejlepším, co v této době galaxie nabízela. Její matně černou barvu protínaly lesklé zlaté pruhy. I proto, aby nepřitahovala příliš mnoho pozornosti, byla uzamčená v samostatném doku.

    Děti se vyděšeně dívaly na svého otce. Jeden z vojáků ho strhl k zemi, ale Maren se vzepjal, popadl ze země kovovou tyč a udeřil prvního stormtroopera do přilby. Druhého srazil loktem, ale to byl jeho poslední vzdor. Ozval se výstřel a z Marenovy hrudi vyšlehl rudý plamen od zásahu blasterem.

    „BĚŽ!“ zařval, když se vojáci znovu shlukli kolem něj.

    Rono popadl sestru za ruku. Lis křičela se slzami v očích, ale on ji táhl, co mu síly stačily. Blasterové střely svištěly kolem nich a odrážely se od stěn doku. Doběhli k malým vratům. Rono rychle zadal přístupový kód. Za vraty stála ve tmě loď zvaná Zlaté srdce. Několik vojáku běželo za nimi. Střecha doku nad jejich hlavami se začala otevírat. Rono dál táhl sestru po rampě na palubu otcovy lodi. Bránila se, křičela a prala se se svým bratrem, který se jí snažil připoutat do sedadla. Rampu nechal Rono spuštěnou – věděl, že nebudou mít čas na formality.

    Když si sedl na místo pilota, vojáci už byli u lodi. Vtom motory zaburácely. Rono proletěl startovní sekvenci z paměti. Poprvé tak sám nastartoval loď naostro. Bleskově ji odlepil od země a tah motorů odmrštil vojáky na zeď. Jak děti stoupaly z hangáru, na palubní obrazovce se objevil obraz z bezpečnostní kamery. Otec ležel bez hnutí na zemi s kouřící ránou na prsou. Jejich matka klečela u jeho těla, držela ho za ruku a dívala se přímo do kamery, jako by věděla, že ji syn vidí.

    „Rono… tatínek…“ šeptala Lis skrze slzy v očích, kterými se zoufale dívala na svého brášku.

    Rono polkl, stiskl zuby a odtrhl pohled od obrazovky. „Drž se, Lis. Teď už nás nedostanou.“

    Loď zmizela v prázdnotě mezi studenými hvězdami. Za nimi zůstal domov, rodina a celý dosavadní život. Před nimi byla jen nejistota a dlouhá cesta do neznáma, na které se Rono musel stát pilotem dřív, než si kdy myslel.

  • Kapitola 14. – Mám tě

    Kapitola 14. – Mám tě

    Místo: planeta Sutus
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Ravok seděl v pilotní kabině svého stíhače, oči soustředěné na hvězdné pozadí před ním. Droid HK-51 stál opřený o panel s přístroji, jeho červené oči hypnotizovaly obrazovky. Když loď přešla do hyperprostoru, droid se natočil směrem k Ravokovi a jeho hlas se nesl mechanickým tónem: „Poznatek: Cíl je Jedi. Riziko: Vysoké. Doporučení: Analyzovat dostupné taktiky a minimalizovat přímý konflikt.“

    Ravok mlčel s pohledem stále upřeným na rozmazané hvězdy. HK-51 pokračoval bez zaváhání.

    „Dotaz: Proč byla zvolena mise s vysokou pravděpodobností komplikací? Alternativní možnosti: Cíle s nižším rizikem a vyšší efektivitou.“

    Ravok odpověděl bez emocí, chladným a odměřeným hlasem. „Nejde jen o odměnu. Jedi je symbol. Ulov ho, a dokážeš, že žádná legenda není nezranitelná.“

    „Konstatování: Symbolická hodnota cíle zvýšena. Možný přínos: Přímý i nepřímý zisk. Doporučení: Uplatnit maximální opatrnost při kontaktu.“

    Ravok se zamračil. „Opatrnost je pro ty, co se bojí. Jediové jsou přeceňovaní.“

    HK-51 naklonil hlavu, jeho oči zableskly. „Upozornění: Podcenění nepřítele zvyšuje pravděpodobnost selhání o 34 procent. Doporučení: Přizpůsobit strategii. Eliminace: Přijatelné řešení.“

    „Chci ho živého,“ přerušil ho Ravok bez emocí. „Najdeme ho a vymlátím z něj vše, co ví. Až pak ho odevzdáme, pokud mě nedonutí jej zabít.“

    „Potvrzení: Primární cíl – zajmout živého. Sekundární cíl – likvidace v případě odporu. Rozkaz potvrzen.“

    Ravok se na chvíli zadíval ven z okna, jeho hlas byl ledově klidný. „Nepodceňuj ho. Až se přiblížíme, vypočítej jeho pravděpodobné únikové trasy. A měj připravenou analýzu, až přistaneme.“

    „Potvrzení: Rozkaz přijat. Analýza bude připravena.“

    Loď pokračovala hyperprostorem, zatímco Ravok tiše přemítal nad svou kořistí. Kurz byl nastaven na planetu, kde tajemný Jedi nedávno zničil celou imperiální základnu. Byla to první stopa, kterou se lovec rozhodl prověřit.

    Netrvalo to dlouho a Ravokova loď dosedla na Sutus, chudou a prašnou planetu, kde vyprahlý vítr zvedal popel ze sutin trosek někdejší imperiální základny. Slunce bylo bílé, nemilosrdné, vrhalo ostré stíny mezi pokřivené ocelové nosníky a zčernalé obvodové zdi. Bylo tu ticho. Ticho spáleniště. Ticho po výbuchu, který roztrhal energetické jádro a rozmetal desítky tun zbraní, zásob a vojáků do prostoru. Ticho po Jediovi, který to způsobil.

    Ravok stál na okraji proražené zdi velkého hangáru, těžký kabát mu vlál v poryvech větru. Jeho maska odrážela záblesky slunce, ale oči pod ní byly soustředěné. Studoval stopy – spálené otisky, ohořelé zdi, stopy na podlaze, deformované pancéřové dveře… a napůl zasypaný servisní výtah vedoucí do podzemí.

    „Terminály mohly být chráněné,“ zamumlal spíš pro sebe než pro někoho jiného.

    Za ním se tiše přiblížil HK-51. „Odhad: Pravděpodobnost funkčního jádra systému je tři celá devět procent, s tendencí k nule. Doporučení: Vyčkat uvnitř raketoplánu a provést kompletní sken komplexu.“

    „Ne, nebudeme ztrácet čas. Půjdeme dolů. Jedi se sem neprobojoval jen tak. Možná zanechal stopu.“

    Průchod chodbami připomínal cestu mrtvým světem. HK-51 svítil svýma očima na cestu. Impérium z trosek zachránilo vše, co mělo nějakou cenu, ale některá spálená těla svých vojáků, zde stále tlela. Ze zdí se odlupovaly vrstvy popela a plastoceli, potrubí trčelo ze stropu jako polámané kosti. A pak, v nejnižší části – zázrak. Zablikal panel. Terminál. Ravok přistoupil a z kabátu vytáhl vlastní přístupové zařízení a připojil jej do portu na zdi. Hologramy se rozsvítily a s nimi i data – roztřesené záběry z bezpečnostních kamer základny. Spustil poslední sekvenci před výbuchem.

    Chodbami zněl poplach, blikalo červené světlo. Postava v plášti, tmavá silueta v kápi, se pohybovala s rychlostí a přesností, která se nedala popsat. Každý voják, který se jí postavil, padl. Buď sražen neviditelnou silou nebo rozseknut zábleskem světelného meče. Jedi nedělal chyby. A z pohybu těla bylo znát, že se nehýbe s hněvem, ale s chladnou rozhodností a precizností. Ravok se nedíval na záznam jako fascinovaný. Spíš jako analytik. Hledal cokoliv, co by mu pomohlo v pátrání. Když byla poslední kamera pohlcena ohnivou vlnou, záznam skončil. Ravok beze slova připojil datapad, vše zkopíroval a pak se vydal ven. „Nic víc tu nenajdeme,“ pronesl k droidovi.

    Když vystoupili z temných chodeb základny, sluneční záře byla oslepující. Cestou zpět k raketoplánu se ukázalo, že tam nejsou sami. Ze stínu hangárového oblouku vystoupili první dva. Pak další. Dohromady devět banditů. Znetvoření, špinaví, ozbrojení improvizovanými blastery a vibročepelemi. Jeden měl dokonce harpunový hák přimontovaný k ruce. Jejich speederbiky stály zaparkované nedaleko.

    „Zdravím, příteli,“ ozval se první z nich, Twi’lek s černým šátkem přes obličej. „Tohle je naše území. Všechno, co u sebe máš, je teď naše.“

    Ravok mlčel. Jeho krok se nezpomalil. Když už se blížil k rampě své lodi, Twi’lek dodal: „Zastav! Myslím to vážně. Zbraně. Kredity. A tu krásku,“ kývl směrem k lodi. „Jo, vezmem si i tu.“

    Ravok se konečně zastavil. Natočil hlavu mírně dozadu, jen tolik, aby maska odrážela světlo směrem k ozbrojencům. „Můžete odejít. A žít.“

    Skupinka se rozesmála. Někdo plivl na zem a jeden z nich nabil zbraň. Ravok se otočil zpět k lodi a jen tiše pronesl: „HK?“

    Zloději se na sebe nechápavě dívali. Droid však zareagoval bez zaváhání. „Potvrzení: Priorita změněna. Útočný protokol aktivován.“

    Ozvalo se ostré cvaknutí. Puška, která vypadala příliš těžce pro jakkoliv silnou ruku, se sklopila z droidova ramene a první výstřel udělal z Twi’leka letící škvarek dřív, než stačil sáhnout po pojistce na svém blasteru. Pak už následoval jen tanec zkázy. HK-51 postupoval jako nezastavitelná zbraň. Jednoho útočníka chytil za krk, ozvalo se krátké křupnutí a droid jej jen pohodil na zem, jako by nic nevážil. Dalšího popadl za ruku a odhodil jej na speeder. Než se muž vzpamatoval HK vypálil z blasteru a speeder i s mužem explodoval. Blastery se odrážely od droidova pancíře bez jakéhokoliv efektu. Za to jeho zbraň pálila přesně s ničivou brutalitou. Poslední z ozbrojenců se pokusil utéct, ale droid ho velmi rychle dohnal.

    Když Ravok stoupal po rampě lodi, ozvalo se za ním mechanické: „Hlášení: Cíle eliminovány. Zbývající hrozby: nula.“

    Ravok beze slova přikývl a zamířil do kokpitu. Začal zadávat souřadnice, když přišel HK-51, trochu od krve, ale klidný jako vždy. „Hlášení: Neefektivní opozice. Doporučuji příště ignorovat verbální kontakt a přistoupit rovnou k eliminaci.“

    „Možná příště,“ zamumlal Ravok chladně a zapojil datapad do palubního počítače.

    Znovu se rozběhl holografický záznam Jediovy cesty chodbami. Ravok sledoval nahrávku tentokrát ještě pozorněji. Jedi měl styl. Ale styl ho před lovcem neochrání. HK-51 mezitím s lodí odstartoval.

    Stěny kokpitu osvětloval jen namodralý odlesk hologramového projektoru a pravidelné poblikávání kontrolních světel. Ravokovu masku osvětlovalo mihotání opakovaně přehrávaného záznamu. Znovu a znovu. Jedi v kápi běží úzkou chodbou, červená světla poplachu vrhají stíny na stěny. Vojáci padají jako stébla trávy. A pak – v jednom snímku, ne víc než pár okének – rukáv bojovníkova pláště povolí a zpod něj vyklouzne kousek holé kůže. Ne lidské. Zelené. Lesklé potem. A v dalším záběru už je vše zase zakryté. Ravok okamžitě zastavil záznam, vrátil jej zpět a přehrál. Znovu. Zpomaleně. Zastavil. Zvětšil obraz. Zaostřil. Zelená kůže.

    „HK,“ řekl tiše, bez toho, aby odvrátil pohled od záznamu. „Nahraj databázi Jediů, kterou nám dal Karr.“

    Droid se nehnul. Jeho optika jen tiše zablikala. „Potvrzení: Otevírám databázi. Seznam známých Jediů, aktualizováno dle imperiálního záznamu verze třicet osm. Dotaz: Filtr?“

    „Rasa. Zelená kůže.“

    „Potvrzení: Filtr aktivován. Hlášení: Třicet tři Jediů odpovídá parametru. Třicet potvrzeno mrtvých. Dva nezvěstní. Jeden…,“ droid se odmlčel, než dokončil: „…nepotvrzený.“

    Hologram se změnil. Tváře. Jména. Ravok je přeskakoval rychle, jeden po druhém. Každý, kdo byl na seznamu, měl buď záznam o likvidaci nebo dostatečné důkazy o smrti. Až… zastavil. Jeho soustředěný pohled pod maskou se na chvíli rozjasnil. Tvář ženy. Zelená kůže. Mirialanka. Tetování podle zvyklostí její rasy, na tváři geometrické znaky víry. Světlé oči, chladný výraz. Na ramenou prostý plášť. Jméno chybělo. Doplňkové záznamy neúplné. Hodnocena jako „pokročilá“ v boji s mečem. Světlený meč – modrý. Někdo se ji pokusil vymazat, ale přesto tu zůstala. Ravok se opřel s pohledem upřeným na hologram. Z jeho hlasu byl cítit lehký úsměv: „Mám tě.“

  • Kapitola 13. – Padawan

    Kapitola 13. – Padawan

    Místo: planeta Coruscant
    Rok: 21 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Šedivý opar ranního Coruscantu halil nekonečné věže chrámu Jediů, jenž se jako strážce míru tyčily nad rušným městem. V monumentalitě kamenných sloupů a tichu posvátných sálů se ozývaly kroky mladého rytíře Jedi, mistra Kaela Rindara. Pohyboval se s jistotou, jež v sobě nesla váhu zkušeností a odpovědnosti.

    Dnes byl den, kdy si měl vybrat svého padawana. Rada vybrala několik kandidátů a trvala na tom, aby si mistr Rindar vybral svého učedníka co nejrychleji. Probíhající Klonové války upíraly Jediům ten luxus, vybírat nebo přidělovat padawany s trpělivostí a rozvahou, jak bylo dříve zvykem. Nevybírali je snad podle síly nebo původu, ale podle jejich nitra, které dokázalo mistra oslovit. Nebylo mnoho takových, kteří by skutečně vyzařovali světlo, jež Jediové hledali.

    Před Kaelem se s tichým zasyčením otevřely velké dveře do sálu, kde čekalo několik mladých učedníků. Jejich oči byly plné naděje, touhy a nervozity. Kael vstoupil. „Dobrý den, mistře,“ odpověděli skoro sborově. „Buďte pozdraveni,“ opětoval pozdrav a lehce se poklonil. Pomalu obcházel kolem, sledoval jejich pohyby, pozoroval jejich tváře, ve kterých byl respekt, pokora, ale i zápal a očekávání. Vnímal Sílu, která je obklopovala. Cítil tlukot jejich srdcí, jejich myšlenky i obavy a pochybnosti. Všechny ty různorodé vibrace, které byly tak typické pro mladé Jedie. A právě Kaelův trénink by měl jednomu z nich přinést vnitřní rovnováhu a učinit z něj rytíře řádu. Nepatrným pohybem ruky dal celé skupince najevo, aby se posadili.

    Vzadu se jeden blonďatý mladík naklonil k drobné dívce vedle něj. „Vidíš, to je on. V jednom roce se stal rytířem Jedi, mistrem, a ještě si vybere padawana. I mistr Yoda o něm řekl, že je výjimečný Jedi. Přitom je stejně starý jako můj starší bratr. Je velmi vzácné, aby byl někdo takto mladý mistrem.“

    „Ano. To máš pravdu,“ přerušil jeho šeptání Kael. Mladík se rychle narovnal a vykulil své oči na mistra.

    „Jak se jmenuješ, učedníku?“ pokračoval.

    „Ehm… R… Rano, mistře,“ vysoukal ze sebe mladík.

    „Rano? A dál?“

    „Rano Ertu, mistře.“

    „Těší mě, Rano Ertu,“ usmál se Kael a posadil se také. „Rano má pravdu. Stát se mistrem Jedi v mém věku není běžné. Ovšem pro mě to není nic, čím bych se chtěl chlubit. Je to závazek. Byla mi svěřena důvěra a já se musím naučit ji nést. Nejde o to něco dokazovat Radě nebo vám. Každý Jedi čelí především sám sobě. Naše mysl může být naším největším spojencem… i nepřítelem. Strach, hněv, lpění – to vše nás může svést z cesty.“

    „Jediové nesmí mít emoce, mistře,“ přihlásil se aktivně malý Twi’lek.

    Kael se pousmál. „Ne. Jediové emoce mají. Bez nich bychom nebyli živí. Ale nesmíme jim dovolit, aby nás ovládly. Klidná mysl a vnitřní rovnováha, jen tak můžeme naslouchat Síle. Je to to nejdůležitější a zároveň nejtěžší.“

    Učedníci souhlasně pokyvovali hlavami. Kael se postupně vyptal na jméno všech, a přitom sledoval jejich auru v Síle. Někteří byli plni obav a strachu, jiní zase odhodlání a jejich myšlenky se předháněly jedna s druhou. Ovšem jeden padawan měl v srdci i mysli překvapivý klid a pořádek. Kael cítil, jak napíná síly, aby nepodléhal stejným prchlivým myšlenkám a pocitům jako ostatní. Asi právě proto, že vnímal, jak to v hlavách ostatních učedníků bouří.

    Kael se na něj chvíli díval, a když se jejich pohledy setkaly, přišel k němu blíž. „Ty jsi Elan, že?“ ověřil si, že si správně zapamatoval jeho jméno. V tu chvíli cítil, jak se mladíkova snaha o udržení vnitřního klidu zhroutila a srdce se mu rozbušilo.

    „Ano, mistře,“ odpověděl chlapec se světlými vlasy a obličejem plný pih. Cítil, jak se mu začaly potit ruce.

    Kael zavřel oči a naklonil hlavu. „Elan Drev. Z Corellie,“ řekl polohlasně.

    „Ano. Jak to víte, mistře?“ zvedl Elan překvapeně obočí.

    „Tvé myšlenky tě prozradily, mladý padawane,“ usmál se mistr.

    Elan nebyl největší ani nejsilnější, ale v jeho laskavých očích se zračila nezdolná vůle a soucit, které zářily jako maják v temnotě. Kael pocítil něco, co slova nedokázala vyjádřit. Hluboké spojení, jako by Síla sama promlouvala skrze něj.

    „Elane,“ promluvil Kael hlasem, který byl zároveň vážný i vlídný a položil mu ruku na rameno, „dávám ti příležitost, kterou mnozí nikdy nepoznají. Cesta Jedie není jen o schopnostech, je o srdci, jež bije pro ochranu míru, slabých a hledání rovnováhy.“

    Elan sklonil hlavu, jeho odpověď byla tichá, ale rozhodná. „Mistře Rindare, přijmu vaši výzvu. Ne pro slávu, ale abych sloužil světlu a ochránil ty, kteří to potřebují.“

    „Přijímáš své poslání jako můj padawan, abychom spolu kráčeli cestou Síly? Abych tě vedl nejen v boji, ale i v pochopení?“

    Elan přikývl a v ten okamžik se zdálo, že celý chrám zpívá tichou ódu na nový začátek. Od dveří zazněl hluboký hlas mistra Yody, připomínající všem, že Síla je živá a nikdy nezahyne.

    „Cesta dlouhá, těžká bude,“ rozlehlo se místností, „ale světlo v tobě, mladý Elane, silné jest.“

    Kael si povzdechl a přátelsky poklepal na Elanovo rameno. „Pojďme, padawane. Společně budeme růst a čelit všemu, co Galaxie přinese. Tvá cesta začíná.“

    Elan se opatrně usmál. „Děkuji, mistře,“ sklonil hlavu. „Nezklamu vás,“ slíbil.

    A tak začala cesta Elana Dreva, chlapce z Corellie, který mohl pod vedením Kaela Rindara pomalu růst v jednoho z nejstatečnějších ochránců míru v Galaxii.

    Uběhlo několik týdnů. Světlo vycházejícího slunce se odráželo od věží Coruscantu a pronikalo do zahrad chrámu Jediů, které zalévalo zlatavým jasem. Vzduch byl klidný, prostoupený vůní pečlivě udržované zeleně, zatímco vzdálený ruch města jen tiše dozníval za chrámovými zdmi.

    Mistr Kael Rindar stál uprostřed kruhové cvičební plochy s rukama za zády. S jeho pláštěm si lehce pohrával vítr, tvář měl klidnou, pohled soustředěný. Naproti němu Elan, mladý, hubený padawan se zamračeným výrazem a rozčepýřeným copánkem.

    „Připrav se, Elane,“ řekl Kael klidně.

    „Jsem připravený, mistře,“ odpověděl Elan a s dramatickým škubnutím aktivoval svůj výcvikový meč. Čepel se rozzářila modře. Hned poté neobratně přešlápl, jak se mu zasekla noha o cíp róby.

    Kael pozvedl obočí. „Co kdybys začal tím, že nebudeš bojovat s vlastním šatníkem.“

    Elan se zakřenil a vstal. „Zapsal jsem si to, mistře. Nepodceňuj šaty, mohou být neviditelný nepřítel.“

    Kaelova tvář zůstala kamenná. Bez varování aktivoval vlastní výcvikový meč a provedl ladný výpad. Elan zareagoval v poslední chvíli, vykryl úder, ale couvl o pár kroků zpátky. Kaelova čepel přitom s elegantním obloukem klouzala kolem jeho hlavy.

    „Nečekej. Vnímej. Síla proudí skrze tebe. Nedovol, aby tě vedla panika. Nech se vést smysly, nech se vést Silou. Naslouchej ji.“

    Elan zhluboka dýchal, soustředil se. Zkusil protiútok, tři rychlé seknutí, pak otočku, která měla být efektní, ale místo toho mu podjela noha a skončil na zemi. Výcvikový meč mu vypadl z ruky.

    Kael k němu přistoupil a nabídl mu ruku. „Ta otočka by vypadala skvěle, kdyby ses chystal odstrašit protivníka akrobatickým výsměchem.“

    „Chtěl jsem být nečekaný, mistře.“

    „Byl jsi. Nečekaně vtipný,“ zasmál se mu mistr. „Můžeš být nečekaný, ale ne sám pro sebe. Tvé tělo a mysl musí tvořit jeden celek. Najdi vnitřní rovnováhu a soulad. Pak protivníka překvapíš snáz.“

    Elan si povzdechl, ale přijal ruku a nechal se vytáhnout. „Jak to děláte, mistře? Vypadáte, jako byste se nikdy nemusel ani snažit.“

    Kael ztišil hlas a pohlédl na něj s úsměvem v koutku úst. „To přijde, můj padawane. S trpělivostí. Se soustředěním. A… s několika roky pádů, které nikdo neviděl.“

    Elan se zasmál, zvedl svůj meč a znovu jej uchopil. „Zkusíme to znovu.“

    „Výborně,“ kývl Kael a zaujal postoj. „A tentokrát si představ, že jsi větev stromu. Ohebný, pružný, klidný, ale schopný zasadit úder. Síla kolem tebe obtéká jako vítr. Využij to a hlavně, nezabij sám sebe, ano?“

    „Na tom začnu pracovat hned,“ řekl Elan s hranou vážností a oba se znovu pustili do souboje.

    Tóny výcvikových čepelí se mísily s šumem větru. Slunce pomalu stoupalo výš. A v každém pohybu bylo vidět, že pod vrstvou humoru a nešikovnosti se skrývá opravdový talent. Talent, který měl vyrůst v mistra a mistr, který si to už tenkrát uvědomoval. Cvičili znova a znova. Elan byl nezlomný a vytrvalý. Pokaždé když upadl, rychle vyskočil zpět na nohy.

    Když se už slunce klonilo k západu, jeho paprsky protínaly zahrady v dlouhých zlatavých pruzích. Kael a Elan šli vedle sebe po kamenné cestičce, výcvikové meče zavěšené zpátky u pasu. Oba byli zpocení, unavení, ale Elanovi oči zářily nadšením.

    „Mistře,“ začal naléhavě, „vážně, řekněte mi… šlo mi to dneska líp, že jo? Myslím, že jsem konečně zvládl ten výpad z otočky!“

    Kael se pousmál a bez zastavení odpověděl: „Pokud by bylo tvým cílem upoutat pozornost okolních ptáků, pak jsi překonal sám sebe.“

    Elan protočil oči, ale pak se zasmál. „Tak vážně. Myslíte, že ze mě bude rytíř Jedi? Opravdový? Myslíte, že brzy budu připravený na mise, na to pomáhat? Víte, něco jako… záchrana planety před invazí nebo tak.“

    Kael zpomalil krok, zastavil se a zadíval se do korun stromů, kde se listy tiše chvěly ve vánku. Pak se otočil k Elanovi a jeho výraz byl tentokrát vážnější. „Elane, cesta každého Jedie je jiná. Není to závod. Není to o tom, kdy budeš připravený něco udělat. Je to o tom, kdy budeš připravený být tím, kým máš být.“

    Elan svěsil ramena. „Já jen… chci pomáhat. Opravdu chci být užitečný.“

    „A v tom je právě ten rozdíl,“ řekl Kael významně. „Někteří chtějí být Jediové proto, aby mohli bojovat. Ty chceš být Jedi, abys mohl ochraňovat. To je správný důvod. Ale i správné důvody potřebují čas a trpělivost.“

    Elan se chvíli odmlčel, pak kývl. „Takže ještě ne.“

    Kael se znovu pousmál a poplácal jej rukou po rameni. „Zatím jsi padawan, který se občas zamotá do vlastního hábitu. Ale taky jsi padawan, který má velké srdce a talent. A věř mi, Galaxie bude jednoho dne potřebovat někoho přesně jako jsi ty.“

    Elan se pousmál, tentokrát tiše a upřímně. „A do té doby?“ zeptal se.

    „Do té doby ti budeme dál trhat šaty v otočkách a mlátit do sebe výcvikovými meči,“ odvětil Kael s úsměvem a vykročil dál.

    Elan se rozesmál a přidal se k němu. „A mistře, myslím, že to slovo Jediové používají příliš často.“

    „Jaké slovo?“ otočil se Kael na svého učedníka.

    „Trpělivost. Jako by to byla odpověď na všechno,“ poznamenal Elan.

    Kael se zamyslel. „A víš, že máš pravdu?“ pokýval hlavou. „Je to odpověď na všechno.“

    Ještě jednou se zasmáli a pokračovali v cestě zahradou, obklopeni klidem, jenž měl trvat o něco kratší dobu, než si tehdy mysleli.

  • Kapitola 12. – Lovec

    Kapitola 12. – Lovec

    Místo: planeta Norix
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Norix byla velká pustá planeta, která jako jediná obíhala kolem své hvězdy. Impérium si ji vybralo jako bezpečné místo, kde nikdo nebude hledat imperiální základnu a logistický sklad pro celý sektor. Veškerý personál zde byl za trest.

    Ve skladištní hale základny bylo chladno a sterilně čisto, jak to měl mladý důstojník rád, i když se za otevřenými vraty vzduchem vířil rozpálený písek a záře slunce byla oslepující. Vzduch byl nasáklý pachem kovu. Kapitán Karr stál s rukama založenýma za zády, uniformu bez jediného skladu, oči upřené na přistávací plošinu. Ač se to snažil skrýt, byl nervózní. Za ním stáli v pozoru čtyři stormtroopeři. Karr se po chvíli otočil na svého důstojníka opodál, který v jeho kanceláři před časem přišel s nápadem najmout Ravoka jako řešení problému s Jediem.

    „Kde je?“ zeptal se podrážděně.

    Důstojník svou nervozitu naopak neskrýval vůbec. „Ne… nevím, pane. Zprávu jsme odeslali, nevíme jestli dorazí. Takhle Ravok nefunguje.“

    „Zjevně ho to budeme muset naučit. Impérium nečeká a já také ne. Můj čas je drahý,“ dodal Karr s typickou povýšeností imperiálních velitelů.

    Jeden z voják přiložil ruku ke své helmě a sklonil hlavu. „Pane, velín hlásí, že se blíží neregistrovaná loď,“ ohlásil vzápětí.

    Karr se ušklíbl. „To bude on. Konečně. Ať ho nechají přistát.“

    Loď se rychle přibližovala. Tlumený zvuk motorů se odrážel od kovových stěn. Z plošiny před skladištěm zmizel veškerý nános prachu a písku. Loď dosedla jako stín zahalený do béžového závoje z pískových zrnek. Když se rampa lodi otevřela, zjevil se v oparu námezdní lovec Ravok, temná silueta s maskou, za ním kráčel bojový droid HK-51. Bez zaváhání mířili ke kapitánovi, kterému se začaly potit ruce.

    Karr se nadmul a zvedl bradu. „Očekával jsem vás dřív,“ pronesl a pozvedl obočí. „Vy námezdní lovci snad neumíte dodržet jednoduchý rozkaz?“

    Ravok se zastavil uprostřed skladiště a pomalu se rozhlédl. HK-51 stál o krok za ním a jeho červené oči slabě pulzovaly. Ticho. Karrovi stormtroopeři nervózně přehmátli na svých blasterech. Ravok naklonil hlavu, jako by vyhodnocoval situaci. „Někdy věci zaberou čas,“ ozvalo se z jeho masky, hlas pokřivený, temný a klidný. „Zejména když nestojí za spěch.“

    Karr sevřel rty. „Zdá se, že nechápete, s kým mluvíte. Já jsem kapitán nejen této základny. Mám pod kontrolou všechny zásobovací trasy v tomto kvadrantu. Nemáte právo na—“

    „Na co?“ přerušil ho Ravok a udělal krok vpřed. HK-51 napodobil jeho pohyb jako stín. „Na respekt? Autoritu? Na přežití? Povězte, na co přesně, kapitáne?“

    Karr ucítil mrazivý závan na zátylku. „Podívejte, Ravoku,“ polkl a začal klidněji, „mám pro vás práci. Hledám jednoho Jedie. Přepadl náš vězeňský transport na planetě Dantorus a—“

    „Jedie?“ Ravokova maska se lehce naklonila na stranu. „To je jiná věc. Lovit Jedie vyžaduje čas… správné vybavení a postup. Není to jako lovit špinavého piráta.“

    Karr ztuhl. „Zaplacen budete až po dokončení mise. Standardní odměna.“

    Ravok udělal dalších pár kroků dopředu až se zastavil přímo před ním. Byť byl o půl hlavy vyšší než Karr, jeho přítomnost působila jako stín smrti. „Odměna za Jedia je vždy dvojnásobná. A pokud na mě ještě jednou zvýšíte hlas, kapitáne, bude vám k ničemu, kolik hvězdných systémů máte pod kontrolou. Vaši muži vás tu neochrání. Nikdo vás neochrání. Nikde,“ dodal s ledovým chladem v hlase, který se dral skrz jeho masku.

    Karr se zadíval do jeho očí, ale tam, kde měly být, viděl jen tmu. Pocítil tlak na hrudi, jako by se nemohl nadechnout. „Samozřejmě… samozřejmě,“ zamumlal a o krok ustoupil. „Dostanete svou odměnu, Ravoku. Jen ho přiveďte živého. Chci, aby zaplatil za škodu, kterou impériu způsobil. A chci, aby viděl, kdo jej donutí zaplatit než naposled vydechne.“

    Ravok přikývl, aniž by věnoval kapitánovi další pohled. „Jestli je to skutečně Jedi, bude platit i za to, že je naživu. Ale nemohu zaručit, že až jej přivedu, bude žít,“ řekl tiše, vzal si od Karra datapad s informacemi a záznamy o všech incidentech, který mu podával a obrátil se zpět ke své lodi s droidem v patách.

    Jak se Ravokova loď zvedala z plošiny, Karr si s výdechem uvolnil límec uniformy. Snad poprvé v přítomnosti svých podřízených. Všichni stormtroopeři se konečně pohnuli, jakoby s Ravokovou přítomností zkameněli. Kapitán Karr cítil, jak mu z čela stéká pot, přestože věděl, že teplota v hangáru se nezměnila. Otřel si čelo a trochu zmateně se rozhlédl. „Připravte mi raketoplán. Vracím se na základnu. Ať už jsem z téhle díry pryč,“ rozkázal. Tentokrát už zase svým rozhodným a pevným hlasem.

  • Kapitola 11. – Kael, mistr Jedi

    Kapitola 11. – Kael, mistr Jedi

    Místo: planeta Coruscant
    Rok: 21 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Kael stál uprostřed chrámové síně, kde vysoké sloupy sahaly až k nebesům a světlo pronikalo skrze velká okna. Ticho a očekávání utvářelo atmosféru, kterou doplňoval tlumený dech přítomných Jediů, včetně členů nejvyšší rady. Před Kaelem stál mistr Yoda, jeho malá postava vyzařovala neobyčejnou sílu a klid. Vedle něj se tyčil majestátně mistr Mace Windu, s vážným a soustředěným pohledem, který však v Kaelových očích nesl i respekt.

    Yoda pomalu pozvedl ruku a promluvil: „Velký krok, učinil jsi, Kaele Rindare. Mistr Jedi jsi nyní. Cestu dlouhou a náročnou za sebou máš, ale větší zodpovědnost teď čeká tě.“

    Mace Windu přikývl a dodal: „Tvá oddanost Síle a moudrost, kterou jsi prokázal, jsou příkladem pro nás všechny.“

    Další Jediové, kteří stáli kolem, tiše přikývli, jejich pohledy byly plné uznání. Mezi nimi byla i žena s hlubokým klidem v očích, mistryně Siala, která jemně pokývala hlavou. Kael zavřel oči, zhluboka se nadechl a cítil, jak se Síla kolem něj proudem rozlévá. Vnímal zodpovědnost, kterou mu tato hodnost přinesla, ale i klid, který vycházel z přesvědčení, že kráčí správnou cestou.

    Yoda ještě jednou promluvil, tentokrát tišeji, téměř jako šeptem: „Temnota číhá v stínech stále, ale světlo v tobě nikdy nezhasne. Moudrost a sílu spojit musíš. Cesta před tebou, těžká bude, ale s vírou v Sílu přežiješ. Ta tvým spojencem je a vždy bude.“

    „Doba je zlá a galaxie potřebuje naši pomoc a ochranu více, než kdy předtím. Válka je výsledkem narušení rovnováhy. Temná strana získává převahu, proto je potřeba, aby každý z nás bojoval ze všech sil za mír a spravedlnost pro všechny. Víme, že jsi příkladný Jedi oddaný vyššímu dobru, i proto si titul mistra zasloužíš,“ dodal mistr Windu hrdě.

    Kael pokynul hlavou, v duchu slíbil, že bude stát pevně, ať už přijde cokoliv. Stal se mistrem Jedi, ale věděl, že pravá zkouška teprve začíná. Pomalu otevřel oči a srdce mu stále tlouklo v rytmu Síly. Cítil v sobě nové povědomí, nový smysl a odpovědnost. Každý člen rady k němu přišel, aby mu vyjádřil respekt. Někdo úklonou, někdo podáním ruky, jiní jej poplácali po rameni. S pokorou všem poděkoval a vyšel ven z chrámové síně na slunečný dvůr. Vzduch byl chladný a voněl po dešti, jeho kroky zněly ozvěnou v tichu rozsáhlého nádvoří. Kael se rozhlédl kolem — kamenné sloupy, vysoko rostlé stromy a v dálce nekonečný hukot Coruscantu. Ale jeho oči se brzy zastavily na jedné postavě stojící ve stínu u kamenné zdi. Byl to mistr Tarin Vosk, jeho vlastní učitel, jeho průvodce a přítel z dob padawana. Kaelovo hrdlo sevřela slabá bolest. Vosk při udělení titulu nebyl. Ačkoliv jeho slova a rady mu vždy pomáhala, dnes při tom chyběl. Věděl, že to není náhoda. Namířil své kroky k němu.

    „Mistře Vosku,“ začal Kael tiše, „proč jste nebyl uvnitř? Doufal jsem, že tam budete…,“ jeho hlas zněl nejistě, možná i trochu zklamaně.

    Mistr Vosk se přiblížil a položil Kaelovi ruku na rameno — pevnou, ale laskavou. „Kaeli,“ řekl s nádechem smutku, „cesty naše jsou spletité a někdy nás Síla zavede na jiné stezky, než bychom chtěli. Moje nepřítomnost dnes nebyla kvůli tobě. Měl jsem jiné povinnosti, které nešlo odložit. Válka je teď pánem našich životů. Zrovna jsem se vrátil, ale v Síle jsem s tebou byl a budu pořád. To moc dobře víš, můj učedníku.“

    Kael přikývl, snažil se pochopit. „Vím, mistře, ale přesto jsem si přál, aby jste tam byl. Vy jste mě vedl od začátku. Vše jste mě učil.“

    Vosk se usmál, i když smutek v jeho očích nezmizel. „Jsem hrdý na to, čeho jsi dnes dosáhl. Vše ses naučil sám, já ti jen ukázal cestu. A věř, že jsem s tebou byl na každém kroku tvé cesty — i když jen v myšlenkách. Síla nás spojuje, a tak to i zůstane. Navždy.“

    Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho, naplněné nevyřčenými slovy a hlubokým porozuměním.

    Kael se narovnal, zatnul pěst a rozhodně řekl: „Pak půjdu dál, mistře — s vámi v srdci i v Síle.“

    Mistr Vosk přikývl. „Tak to má být, učedníku. Cesta mistra Jedi je teprve před tebou. Budeš velký mistr Jedi. Jsem na tebe pyšný,“ usmál se s otcovskou hrdostí.

  • Kapitola 10. – Ravok

    Kapitola 10. – Ravok

    Místo: planeta Onderon
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Byl to další den v hlavním městě Iziz na Onderonu. Slunce zalévalo jeho prašné ulice zlatavým světlem. Kael byl ještě v kovárně. Zněly údery jeho kladiva dopadající na rozžhavený kus železa, když do dílny vtrhl zadýchaný mladík.

    „Darvene!“ vyrazil ze sebe a opřel se o rám dveří, lapajíc po dechu.

    Kael se pomalu otočil, otřel si ruce do kožené zástěry a tázavě pohlédl na chlapce.

    „Co se děje, Fille?“
    „Viděl jsem… Ravoka! Ten… ten lovec odměn! Je tady!“

    Okamžitě to vzbudilo pozornost všech v kovárně. Ostatní řemeslníci se přestali věnovat práci a přistoupili blíž. Jeden z nich, starší muž s šedými vousy, si zamyšleně promnul bradu.

    „Co by tady dělal takový zabiják?“ zamumlal. Nebyl snad nikdo, kdo by onoho maskovaného lovce neznal nebo alespoň jeho jméno. Kael se lehce zamračil a přikývl. Ravok. Znal to jméno z povídaček a různých vyprávění. Kamkoliv lovec dorazil, všichni se klidili z ulice kudy procházel.
    „Kde si ho viděl?“ zeptal se Kael tiše.
    „Prochází hlavní ulicí. Myslím, že jde sem, sem do naší ulice. A… má s sebou toho droida. Všichni se mu klidí z cesty,“ vykoktal Fill.
    Kael kývl a sundal si zástěru. „Pojďme se podívat,“ pronesl. Jeho hlas nezněl ani vzrušeně, ani vystrašeně. BS-8 se k nim automaticky přidal.

    Když se dostali ven, ulice už byla téměř prázdná. Lidé se schovávali v domech nebo sledovali dění z bezpečné vzdálenosti. A pak ho spatřili – vysoká postava v kápi a černém brnění s maskou, která zcela zakrývala obličej. Za ním se nesl jeho droid, HK-51, kovový přízrak s červeně zářícíma očima. Štíhlý, kovově stříbrný očividně bojový droid s robustním hrudním plátem a dlouhými mechanickými pažemi zakončenými drtivými prsty. Působil jako neúprosný nástroj na zabíjení. Ravok se zastavil u jednoho domu v ulici a hlasem, který zněl jako skřípot kovu, promluvil.

    „Vyjdi ven Maskale Fexi. Mám tě přivést živého, ale nerad bych změnil plán.“

    Nic se nedělo. Ravok chvíli vyčkával, pak pokynul droidovi, aby otevřel dveře. HK-51 bez zaváhání přistoupil, chytil velké kovové panely a za skřípavého zvuku je pomalu odsunul stranou. „Potvrzení: Rozkaz splněn,“ pronesl chladným mechanickým hlasem. Když se průchod uvolnil, droid ustoupil, aby jeho pán mohl vejít. Nějakou dobu bylo ticho. Všichni kolem byli v očekávání, co bude dál. Pak se z útrob domu ozvaly tiché dunivé rány, jako by někdo převracel nábytek. Lidé v okolí ani nedutali. Po několika minutách ticha se ozval zvuk rozbitého skla a oknem prolétla postava – muž, který dopadl na prašnou cestu jako hadrová panenka.

    Ravok se po chvíli elegantně vyhoupl oknem za ním. Muž na zemi se snažil postavit, ale HK-51 mu mechanicky přišlápl hrudník. Ravok k němu pomalu přistoupil, vzal ho za límec a zvedl na nohy.

    „Ty sis vážně myslel, že se přede mnou schováš?“ pronesl chladně. Pak mu připnul pouta a pokynul droidovi.
    „Odveď ho na loď,“ přikázal.

    Droid kývl, zvedl zajatce jednou rukou jako by nic nevážil a nesl ho ulicí. Lidé se krčili v postranních uličkách, napjatí jako struny. Najednou se z domu vyřítil další muž s blasterem. Měl strach, ale rozhodnost mu dodávala odvahu. Vystřelil na Ravoka, ale minul. Lovec se bleskově otočil a jeho blaster vyštěkl. Útočník zakřičel bolestí. Zbraň mu vypadla z ruky a on sám se zhroutil na kolena, držíc si spálené zápěstí.

    „Zrůdo! Nemáš právo!“ vykřikl, plný bolesti a vzteku.
    „Právo?“ ozvalo se z pod masky. Ravok přistoupil k muži, aniž by věnoval jediný pohled lidem okolo. Uchopil muže za hrdlo a vytáhl malý skener. Přitiskl ho k jeho tváři a chvíli čekal na výsledek.
    „Mizerná odměna,“ pronesl. „Nestojíš za námahu.“

    Pak ho prostě pohodil na zem a chladnokrevně jednou ranou zastřelil. Lidé kolem zděšeně vykřikli a někteří se rozprchli. Ravok pomalu zasunul blaster do pouzdra a rozhlédl se.

    „Zloděj,“ pronesl stroze. „Uprchl z trestanecké kolonie. Nezaslouží slitování.“

    Pak, jako by se nic nestalo, se otočil a vykročil za svým droidem. Ulice byla prázdná, jako by kolem prošla smrt sama.

    Kael to vše sledoval. Ravok byl přesně takový, jakého ho popisovali – chladný, nemilosrdný a efektivní. Bez váhání zničil kohokoli, kdo mu stál v cestě.

    „Tak to je Ravok,“ zamumlal Fill vedle něj třesoucím se hlasem.

    Kael nepřítomně přikývl. Věděl, že muž jako Ravok nevěří na náhody. Jeho přítomnost v Izizu by příště mohla znamenat potíže pro všechny.

    Jakmile Ravok a jeho droid zmizeli za rohem, napjaté ticho v ulici se pomalu rozplynulo. Jako by se to ani nestalo. Seběhlo se to rychle. Jen rozbité okno a sklo na ulici odrážející sluneční paprsky zůstaly jako důkaz. Lidé se opatrně vrátili ke svým každodenním činnostem, ale na jejich tvářích zůstával výraz strachu a šoku. V kovárně se začalo znovu ozývat bušení kladiv a syčení rozžhaveného kovu, ale konverzace byla o něco tišší než obvykle.

    Kael se vrátil ke své práci, ale myšlenky se mu neustále vracely k Ravokovi a jeho podivnému společníkovi. Když mlčenlivě zatloukal nýt do čerstvě vykovaného plátu, jeho zvědavost nakonec zvítězila.

    „Hej, Terysi,“ oslovil jednoho z kovářů, který se právě snažil opravit zlomené kleště. „Víš, co to bylo za droida? Ještě jsem nic takového neviděl.“
    Terys, vysoký a štíhlý muž s potrhanou zástěrou, zavrtěl hlavou. „Já nevím, mistře. Vypadalo to jako nějaký starý model, ale evidentně dobře modernizovaný. Nikdy jsem nic takového neviděl. A upřímně… už ani nechci.“

    Ostatní v kovárně jen pokrčili rameny a věnovali se svým úkolům. Nikdo z nich nebyl příliš zběhlý ve starých technologiích nebo modelech droidů. Kael se zamračil a přemýšlel, až nakonec pohlédl na BS-8. „Osmičko,“ zavolal na něj, „co to bylo za droida? Tady nikdo netuší, co to bylo.“

    BS-8 se pomalu otočil, červené světlo uprostřed jeho hlavy zablikalo. „Vypadal jako model HK-51, pane.“
    „HK-51?“ Kael zvedl obočí. „To mi nic neříká.“

    Droid chvíli tiše zpracovával informace. „Model HK-51 byl navržen jako pokročilý bojový droid během éry Staré republiky, přibližně před 3500 standardními roky. Vycházel z dřívějšího modelu HK-47. Tito droidi byli známí svou vysokou efektivitou při lovu cílů a v eliminaci nepřátel. Většina z nich byla zničena nebo deaktivována po válkách, které následovaly po pádu Sithského impéria.“

    Kael si utřel zpocené čelo a zkusil si poskládat všechny informace dohromady. „Takže je to nějaký prastarý droid? Jak je možné, že je ještě v provozu? Vypadal velice zachovale.“

    BS-8 přitakal. „Zaznamenány jsou pouze ojedinělé případy přežití modelů HK-51. Nejpravděpodobnější scénář zahrnuje jejich uskladnění v dávno ztracených základnách nebo lodích. Vzhledem k jejich konstrukci by mělo být možné provést jejich reaktivaci, ačkoliv to zahrnuje náročnou opravu.“

    Kael se zamyslel. „Takže Ravok musel najít jednoho z těch droidů a nějak ho opravit… nebo mu někdo pomohl. Tak či tak, mít něco takového po boku je… děsivé.“

    Terys přistoupil blíž a přidal se k rozhovoru. „Zní to, jako by Ravok potřeboval něco, co je stejně nemilosrdné jako on sám.“

    Kael přikývl a jeho mysl se stáhla zpět k tomu, co právě viděl. Ravok působil jako chladnokrevný stroj a jeho droid nebyl o nic méně hrozivý. Kovář znovu zvedl kladivo a snažil se přehlušit své obavy rytmickými údery, ale bylo jasné, že přítomnost lovce v Izizu přinesla do města neklid, který jen tak nezmizí.

  • Kapitola 9. – Orrotu

    Kapitola 9. – Orrotu

    Místo: planeta Orrotu
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Orrotu byla jedna ze zapomenutých planet ve vnějším pásu. Byla by už dávno pustá, kdyby zde nebylo bohaté ložisko quarnitu, který se nyní stal důležitý pro impérium. Největší doly byly na okraji malého hornického města Virell. Stálo v cestě expanzi dolů na vzácný minerál potřebný pro imperiální zbrojní systémy. Odtud pocházela většina příjmů, které živily všechny obyvatele planety. Zasedací síň městské rady byla prostorná, s okny obrácenými k dolům na jižní straně. V pozadí duněl těžební provoz, ale uvnitř panovalo dusivé ticho. Na jedné straně velkého stolu stáli členové rady – unavení, starší muži a ženy, oblečeni prostě, ale důstojně. Naproti nim stál kapitán Tharen Karr, ve své modré uniformě bez jediného zmačkání, s rukama za zády a výrazem, který naznačoval, že už dávno přestal poslouchat.

    „Jak jsem už řekl, kapitáne,“ začal starosta, „lidé se nechtějí stěhovat. Virell je klíčové město pro celou planetu. Můžeme vám nabídnout přístup ke vchodu z jihu, mimo obydlí—“

    Karr ho přerušil zdvižením ruky. Pomalu přešel k oknu a zadíval se ven. Jeho hlas byl klidný, až nepřirozeně klidný.

    „Je zvláštní,“ řekl tiše, „jak často civilisté přeceňují mou toleranci.“
    „Jak to myslíte?“ zeptala se jedna z radních s napětím v hlase.
    Karr se otočil. „Přeceňujete něco, co nemám. Vaše město stojí v cestě imperiální těžbě. Všechno ostatní je irelevantní.“
    „Tak nabízíme kompromis,“ řekl starosta, muž s prošedivělými vousy. „Odsuneme se blíž k útesům. Můžete začít těžbu od východu. Jen nám dejte čas.“

    Karr se na chvíli zadíval na hologram nad stolem – terénní mapa, doly, obytné zóny. Pak promluvil, tiše a s tónem, který měl znít racionálně, ale zněl spíš jako rozsudek: „Vaše město stojí přesně nad nejbohatší žílou. Čas nemáme. Impérium čeká výsledky.“
    „Stačí nám dvacet cyklů. Možná osmnáct. Přesuneme se—“ vrátila se do jednání radní.
    „Dvacet?“ Karr se mírně usmál, ale nebylo to přívětivé. „Když požádám nadřízené o odklad, budou se ptát proč. Když řeknu, že kvůli městu s dvěma tisíci obyvateli, zasmějí se. Pak se přestanou smát. A pošlou někoho, kdo se nebude ptát.“

    Odmlčel se. Pohledem přelétl všechny přítomné.

    Nejmladší členka rady se nadechla: „Ale—“
    „Myslíte si, že jste výjimka?“ pokračoval chladně Karr, ignorujíc protesty. „Že vás historie ušetří, protože jste sentimentální? Protože si myslíte, že na vás a vašich lidech záleží? Prokazujeme vám službu, když vám dáváme možnost město opustit. Už jste měli být dávno pryč, ale vy čekáte… slitování,“ dodal s pohrdáním.
    „Ale tihle lidé nemají kam jít, kapitáne!“ vykřikl starosta. „Jsou to rodiny. Ženy, děti. Žijí tady po generace.“
    Karr pokrčil rameny. „To není můj problém. To je váš problém a právě přestává existovat.“

    Otočil se ke svému důstojníkovi a zástupci, poručíku Dreskovi, který do té chvíle stál tiše za ním.

    „Připravte baterii. Cíl: obytné čtvrti, prioritně severovýchodní sektor.“
    Poručík Dresk se mírně naklonil ke svému nadřízenému a zašeptal: „Pane… mohli bychom vyjednat evakuaci. Dát jim čas.“
    Karr se k němu naklonil blíž. „Vy jste byl povýšen, poručíku?“

    Dresk rychle zmlkl. Karr se narovnal a otočil se zpět k radě. Nastalo ticho. Těžké, dusné, jako před bouří.

    „Evakuace začne za tři hodiny. Pokud budou občané spolupracovat, dostanou šanci odejít. Pokud ne…“
    Odmlčel se a pak pevným hlasem dodal: „Vojenský postup bude pokračovat bez ohledu na přítomnost civilistů.“

    Dresk přikývl, bledý. Otočil se a odešel vydat rozkazy. Starosta si ztěžka sedl. Radní se hroutili.

    „Jste monstrum,“ vykřikl jeden z nich.

    Karr se naposledy pousmál – chladně, téměř lhostejně a s neskrývanou arogancí.

    „Ne, jen jsem ochoten dělat věci pro vyšší zájmy Impéria. Plním rozkazy. Bude tady imperiální město. Zvýšíme denní produkci o 500 %. Na vás už si nikdo nevzpomene. Čas běží, měli byste začít s evakuací,“ ukončil jednání.

    Otočil se ke dveřím a v doprovodu svých vojáků opustil místnost. Radní na sebe jen zoufale hleděli. Do poslední chvíle doufali, že dosáhnout dohody. Za okny zazářil zlatavý obzor. Nad město se snášel imperiální křižník, jehož dopadající stín halil město do blížící se temnoty.

    O několik hodin později stál Karr na vyvýšeném pozorovacím bodě, na kopci několik kilometrů od města, nad kterým visel imperiální křižník se zbraněmi zamířenými na civilní pozice. Mezi domy panoval chaos. Někteří lidé utíkali, jiní odmítali opustit domy.

    Poručík Dresk přistoupil blíž a podal hlášení. „Evakuace není kompletní, pane. Stále jsou tam desítky, možná stovka lidí.“
    Karr mlčky sledoval město. Čelist měl napjatou: „To je jejich volba,“ řekl nakonec. „Já svou už udělal. Čas vypršel. Začněte.“

    První výbuch rozmetal severní část města v oblak prachu a trosek. Karr se nepohnul. Uvnitř cítil stín pochybnosti. Ale na povrchu zůstal chladný. Jeho jméno nebude spojováno se selháním. Druhá salva zasáhla střed města. Výbuch otřásl zemí a do všech stran se valila vlna prachu. Domy se hroutily jako domečky z karet. Křik – nejdřív vzdálený, pak náhle umlčený – se ztrácel v řadě explozí. Kapitán Karr stál nehnutě, ruce měl založené za zády a hleděl na tu zkázu. Na jeho tváři se neobjevil ani náznak výčitek, jen chladný, odtažitý výraz. V očích však na okamžik probleskla úzkost – ne kvůli městu, ale kvůli tomu, jestli bude rozkaz pochopen jako síla… nebo slabost.

    Poručík Dresk stál o krok zpět a sledoval nevinné město v plamenech a prachu. „Celá západní část hoří, pane,“ řekl tiše. „Zbytek města stále stojí,“ dodal.

    Karr pomalu přikývl. „Pak pokračujte.“ Několik sekund stál, jako by chtěl ještě něco dodat, ale pak se jen tiše otočil a vykročil po rampě do svého raketoplánu. Než nastoupil, ještě se otočil k veliteli dělostřelecké jednotky: „Nepřestávejte, dokud nebude srovnáno se zemí každé obydlí,“ pronesl suše. „Ať si každý další rozmyslí dvakrát, než začne vzdorovat vůli Impéria.“

    Velitel polkl a přikývl, pak pohledem uhnul stranou. Karr nastoupil do raketoplánu. Ten se vznesl bez otálení, zatímco za ním otřásl krajinou další výbuch. Bombardování pokračovalo. Bez cíleného výběru. Jednotlivé výbuchy se slévaly v jeden dlouhý, nepřerušovaný hukot. Krajina se měnila v pustinu. Prach stoupal k nebi a zakrýval oblohu, zatímco slunce mizelo za horami, jakoby se na tu hrůzu nemohlo dívat. Až bude Karr večer sedět ve své kajutě, nebude mluvit o tom, co se stalo. Ale bude vědět, že přinejmenším nikdo nezpochybnil jeho rozkaz a on splnil ten svůj.