Knihy by Filmový PODCAST

Rubrika: Stíny Jediů

  • Kapitola 14. – Mám tě

    Kapitola 14. – Mám tě

    Místo: planeta Sutus
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Ravok seděl v pilotní kabině svého stíhače, oči soustředěné na hvězdné pozadí před ním. Droid HK-51 stál opřený o panel s přístroji, jeho červené oči hypnotizovaly obrazovky. Když loď přešla do hyperprostoru, droid se natočil směrem k Ravokovi a jeho hlas se nesl mechanickým tónem: „Poznatek: Cíl je Jedi. Riziko: Vysoké. Doporučení: Analyzovat dostupné taktiky a minimalizovat přímý konflikt.“

    Ravok mlčel s pohledem stále upřeným na rozmazané hvězdy. HK-51 pokračoval bez zaváhání.

    „Dotaz: Proč byla zvolena mise s vysokou pravděpodobností komplikací? Alternativní možnosti: Cíle s nižším rizikem a vyšší efektivitou.“

    Ravok odpověděl bez emocí, chladným a odměřeným hlasem. „Nejde jen o odměnu. Jedi je symbol. Ulov ho, a dokážeš, že žádná legenda není nezranitelná.“

    „Konstatování: Symbolická hodnota cíle zvýšena. Možný přínos: Přímý i nepřímý zisk. Doporučení: Uplatnit maximální opatrnost při kontaktu.“

    Ravok se zamračil. „Opatrnost je pro ty, co se bojí. Jediové jsou přeceňovaní.“

    HK-51 naklonil hlavu, jeho oči zableskly. „Upozornění: Podcenění nepřítele zvyšuje pravděpodobnost selhání o 34 procent. Doporučení: Přizpůsobit strategii. Eliminace: Přijatelné řešení.“

    „Chci ho živého,“ přerušil ho Ravok bez emocí. „Najdeme ho a vymlátím z něj vše, co ví. Až pak ho odevzdáme, pokud mě nedonutí jej zabít.“

    „Potvrzení: Primární cíl – zajmout živého. Sekundární cíl – likvidace v případě odporu. Rozkaz potvrzen.“

    Ravok se na chvíli zadíval ven z okna, jeho hlas byl ledově klidný. „Nepodceňuj ho. Až se přiblížíme, vypočítej jeho pravděpodobné únikové trasy. A měj připravenou analýzu, až přistaneme.“

    „Potvrzení: Rozkaz přijat. Analýza bude připravena.“

    Loď pokračovala hyperprostorem, zatímco Ravok tiše přemítal nad svou kořistí. Kurz byl nastaven na planetu, kde tajemný Jedi nedávno zničil celou imperiální základnu. Byla to první stopa, kterou se lovec rozhodl prověřit.

    Netrvalo to dlouho a Ravokova loď dosedla na Sutus, chudou a prašnou planetu, kde vyprahlý vítr zvedal popel ze sutin trosek někdejší imperiální základny. Slunce bylo bílé, nemilosrdné, vrhalo ostré stíny mezi pokřivené ocelové nosníky a zčernalé obvodové zdi. Bylo tu ticho. Ticho spáleniště. Ticho po výbuchu, který roztrhal energetické jádro a rozmetal desítky tun zbraní, zásob a vojáků do prostoru. Ticho po Jediovi, který to způsobil.

    Ravok stál na okraji proražené zdi velkého hangáru, těžký kabát mu vlál v poryvech větru. Jeho maska odrážela záblesky slunce, ale oči pod ní byly soustředěné. Studoval stopy – spálené otisky, ohořelé zdi, stopy na podlaze, deformované pancéřové dveře… a napůl zasypaný servisní výtah vedoucí do podzemí.

    „Terminály mohly být chráněné,“ zamumlal spíš pro sebe než pro někoho jiného.

    Za ním se tiše přiblížil HK-51. „Odhad: Pravděpodobnost funkčního jádra systému je tři celá devět procent, s tendencí k nule. Doporučení: Vyčkat uvnitř raketoplánu a provést kompletní sken komplexu.“

    „Ne, nebudeme ztrácet čas. Půjdeme dolů. Jedi se sem neprobojoval jen tak. Možná zanechal stopu.“

    Průchod chodbami připomínal cestu mrtvým světem. HK-51 svítil svýma očima na cestu. Impérium z trosek zachránilo vše, co mělo nějakou cenu, ale některá spálená těla svých vojáků, zde stále tlela. Ze zdí se odlupovaly vrstvy popela a plastoceli, potrubí trčelo ze stropu jako polámané kosti. A pak, v nejnižší části – zázrak. Zablikal panel. Terminál. Ravok přistoupil a z kabátu vytáhl vlastní přístupové zařízení a připojil jej do portu na zdi. Hologramy se rozsvítily a s nimi i data – roztřesené záběry z bezpečnostních kamer základny. Spustil poslední sekvenci před výbuchem.

    Chodbami zněl poplach, blikalo červené světlo. Postava v plášti, tmavá silueta v kápi, se pohybovala s rychlostí a přesností, která se nedala popsat. Každý voják, který se jí postavil, padl. Buď sražen neviditelnou silou nebo rozseknut zábleskem světelného meče. Jedi nedělal chyby. A z pohybu těla bylo znát, že se nehýbe s hněvem, ale s chladnou rozhodností a precizností. Ravok se nedíval na záznam jako fascinovaný. Spíš jako analytik. Hledal cokoliv, co by mu pomohlo v pátrání. Když byla poslední kamera pohlcena ohnivou vlnou, záznam skončil. Ravok beze slova připojil datapad, vše zkopíroval a pak se vydal ven. „Nic víc tu nenajdeme,“ pronesl k droidovi.

    Když vystoupili z temných chodeb základny, sluneční záře byla oslepující. Cestou zpět k raketoplánu se ukázalo, že tam nejsou sami. Ze stínu hangárového oblouku vystoupili první dva. Pak další. Dohromady devět banditů. Znetvoření, špinaví, ozbrojení improvizovanými blastery a vibročepelemi. Jeden měl dokonce harpunový hák přimontovaný k ruce. Jejich speederbiky stály zaparkované nedaleko.

    „Zdravím, příteli,“ ozval se první z nich, Twi’lek s černým šátkem přes obličej. „Tohle je naše území. Všechno, co u sebe máš, je teď naše.“

    Ravok mlčel. Jeho krok se nezpomalil. Když už se blížil k rampě své lodi, Twi’lek dodal: „Zastav! Myslím to vážně. Zbraně. Kredity. A tu krásku,“ kývl směrem k lodi. „Jo, vezmem si i tu.“

    Ravok se konečně zastavil. Natočil hlavu mírně dozadu, jen tolik, aby maska odrážela světlo směrem k ozbrojencům. „Můžete odejít. A žít.“

    Skupinka se rozesmála. Někdo plivl na zem a jeden z nich nabil zbraň. Ravok se otočil zpět k lodi a jen tiše pronesl: „HK?“

    Zloději se na sebe nechápavě dívali. Droid však zareagoval bez zaváhání. „Potvrzení: Priorita změněna. Útočný protokol aktivován.“

    Ozvalo se ostré cvaknutí. Puška, která vypadala příliš těžce pro jakkoliv silnou ruku, se sklopila z droidova ramene a první výstřel udělal z Twi’leka letící škvarek dřív, než stačil sáhnout po pojistce na svém blasteru. Pak už následoval jen tanec zkázy. HK-51 postupoval jako nezastavitelná zbraň. Jednoho útočníka chytil za krk, ozvalo se krátké křupnutí a droid jej jen pohodil na zem, jako by nic nevážil. Dalšího popadl za ruku a odhodil jej na speeder. Než se muž vzpamatoval HK vypálil z blasteru a speeder i s mužem explodoval. Blastery se odrážely od droidova pancíře bez jakéhokoliv efektu. Za to jeho zbraň pálila přesně s ničivou brutalitou. Poslední z ozbrojenců se pokusil utéct, ale droid ho velmi rychle dohnal.

    Když Ravok stoupal po rampě lodi, ozvalo se za ním mechanické: „Hlášení: Cíle eliminovány. Zbývající hrozby: nula.“

    Ravok beze slova přikývl a zamířil do kokpitu. Začal zadávat souřadnice, když přišel HK-51, trochu od krve, ale klidný jako vždy. „Hlášení: Neefektivní opozice. Doporučuji příště ignorovat verbální kontakt a přistoupit rovnou k eliminaci.“

    „Možná příště,“ zamumlal Ravok chladně a zapojil datapad do palubního počítače.

    Znovu se rozběhl holografický záznam Jediovy cesty chodbami. Ravok sledoval nahrávku tentokrát ještě pozorněji. Jedi měl styl. Ale styl ho před lovcem neochrání. HK-51 mezitím s lodí odstartoval.

    Stěny kokpitu osvětloval jen namodralý odlesk hologramového projektoru a pravidelné poblikávání kontrolních světel. Ravokovu masku osvětlovalo mihotání opakovaně přehrávaného záznamu. Znovu a znovu. Jedi v kápi běží úzkou chodbou, červená světla poplachu vrhají stíny na stěny. Vojáci padají jako stébla trávy. A pak – v jednom snímku, ne víc než pár okének – rukáv bojovníkova pláště povolí a zpod něj vyklouzne kousek holé kůže. Ne lidské. Zelené. Lesklé potem. A v dalším záběru už je vše zase zakryté. Ravok okamžitě zastavil záznam, vrátil jej zpět a přehrál. Znovu. Zpomaleně. Zastavil. Zvětšil obraz. Zaostřil. Zelená kůže.

    „HK,“ řekl tiše, bez toho, aby odvrátil pohled od záznamu. „Nahraj databázi Jediů, kterou nám dal Karr.“

    Droid se nehnul. Jeho optika jen tiše zablikala. „Potvrzení: Otevírám databázi. Seznam známých Jediů, aktualizováno dle imperiálního záznamu verze třicet osm. Dotaz: Filtr?“

    „Rasa. Zelená kůže.“

    „Potvrzení: Filtr aktivován. Hlášení: Třicet tři Jediů odpovídá parametru. Třicet potvrzeno mrtvých. Dva nezvěstní. Jeden…,“ droid se odmlčel, než dokončil: „…nepotvrzený.“

    Hologram se změnil. Tváře. Jména. Ravok je přeskakoval rychle, jeden po druhém. Každý, kdo byl na seznamu, měl buď záznam o likvidaci nebo dostatečné důkazy o smrti. Až… zastavil. Jeho soustředěný pohled pod maskou se na chvíli rozjasnil. Tvář ženy. Zelená kůže. Mirialanka. Tetování podle zvyklostí její rasy, na tváři geometrické znaky víry. Světlé oči, chladný výraz. Na ramenou prostý plášť. Jméno chybělo. Doplňkové záznamy neúplné. Hodnocena jako „pokročilá“ v boji s mečem. Světlený meč – modrý. Někdo se ji pokusil vymazat, ale přesto tu zůstala. Ravok se opřel s pohledem upřeným na hologram. Z jeho hlasu byl cítit lehký úsměv: „Mám tě.“

  • Kapitola 13. – Padawan

    Kapitola 13. – Padawan

    Místo: planeta Coruscant
    Rok: 21 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Šedivý opar ranního Coruscantu halil nekonečné věže chrámu Jediů, jenž se jako strážce míru tyčily nad rušným městem. V monumentalitě kamenných sloupů a tichu posvátných sálů se ozývaly kroky mladého rytíře Jedi, mistra Kaela Rindara. Pohyboval se s jistotou, jež v sobě nesla váhu zkušeností a odpovědnosti.

    Dnes byl den, kdy si měl vybrat svého padawana. Rada vybrala několik kandidátů a trvala na tom, aby si mistr Rindar vybral svého učedníka co nejrychleji. Probíhající Klonové války upíraly Jediům ten luxus, vybírat nebo přidělovat padawany s trpělivostí a rozvahou, jak bylo dříve zvykem. Nevybírali je snad podle síly nebo původu, ale podle jejich nitra, které dokázalo mistra oslovit. Nebylo mnoho takových, kteří by skutečně vyzařovali světlo, jež Jediové hledali.

    Před Kaelem se s tichým zasyčením otevřely velké dveře do sálu, kde čekalo několik mladých učedníků. Jejich oči byly plné naděje, touhy a nervozity. Kael vstoupil. „Dobrý den, mistře,“ odpověděli skoro sborově. „Buďte pozdraveni,“ opětoval pozdrav a lehce se poklonil. Pomalu obcházel kolem, sledoval jejich pohyby, pozoroval jejich tváře, ve kterých byl respekt, pokora, ale i zápal a očekávání. Vnímal Sílu, která je obklopovala. Cítil tlukot jejich srdcí, jejich myšlenky i obavy a pochybnosti. Všechny ty různorodé vibrace, které byly tak typické pro mladé Jedie. A právě Kaelův trénink by měl jednomu z nich přinést vnitřní rovnováhu a učinit z něj rytíře řádu. Nepatrným pohybem ruky dal celé skupince najevo, aby se posadili.

    Vzadu se jeden blonďatý mladík naklonil k drobné dívce vedle něj. „Vidíš, to je on. V jednom roce se stal rytířem Jedi, mistrem, a ještě si vybere padawana. I mistr Yoda o něm řekl, že je výjimečný Jedi. Přitom je stejně starý jako můj starší bratr. Je velmi vzácné, aby byl někdo takto mladý mistrem.“

    „Ano. To máš pravdu,“ přerušil jeho šeptání Kael. Mladík se rychle narovnal a vykulil své oči na mistra.

    „Jak se jmenuješ, učedníku?“ pokračoval.

    „Ehm… R… Rano, mistře,“ vysoukal ze sebe mladík.

    „Rano? A dál?“

    „Rano Ertu, mistře.“

    „Těší mě, Rano Ertu,“ usmál se Kael a posadil se také. „Rano má pravdu. Stát se mistrem Jedi v mém věku není běžné. Ovšem pro mě to není nic, čím bych se chtěl chlubit. Je to závazek. Byla mi svěřena důvěra a já se musím naučit ji nést. Nejde o to něco dokazovat Radě nebo vám. Každý Jedi čelí především sám sobě. Naše mysl může být naším největším spojencem… i nepřítelem. Strach, hněv, lpění – to vše nás může svést z cesty.“

    „Jediové nesmí mít emoce, mistře,“ přihlásil se aktivně malý Twi’lek.

    Kael se pousmál. „Ne. Jediové emoce mají. Bez nich bychom nebyli živí. Ale nesmíme jim dovolit, aby nás ovládly. Klidná mysl a vnitřní rovnováha, jen tak můžeme naslouchat Síle. Je to to nejdůležitější a zároveň nejtěžší.“

    Učedníci souhlasně pokyvovali hlavami. Kael se postupně vyptal na jméno všech, a přitom sledoval jejich auru v Síle. Někteří byli plni obav a strachu, jiní zase odhodlání a jejich myšlenky se předháněly jedna s druhou. Ovšem jeden padawan měl v srdci i mysli překvapivý klid a pořádek. Kael cítil, jak napíná síly, aby nepodléhal stejným prchlivým myšlenkám a pocitům jako ostatní. Asi právě proto, že vnímal, jak to v hlavách ostatních učedníků bouří.

    Kael se na něj chvíli díval, a když se jejich pohledy setkaly, přišel k němu blíž. „Ty jsi Elan, že?“ ověřil si, že si správně zapamatoval jeho jméno. V tu chvíli cítil, jak se mladíkova snaha o udržení vnitřního klidu zhroutila a srdce se mu rozbušilo.

    „Ano, mistře,“ odpověděl chlapec se světlými vlasy a obličejem plný pih. Cítil, jak se mu začaly potit ruce.

    Kael zavřel oči a naklonil hlavu. „Elan Drev. Z Corellie,“ řekl polohlasně.

    „Ano. Jak to víte, mistře?“ zvedl Elan překvapeně obočí.

    „Tvé myšlenky tě prozradily, mladý padawane,“ usmál se mistr.

    Elan nebyl největší ani nejsilnější, ale v jeho laskavých očích se zračila nezdolná vůle a soucit, které zářily jako maják v temnotě. Kael pocítil něco, co slova nedokázala vyjádřit. Hluboké spojení, jako by Síla sama promlouvala skrze něj.

    „Elane,“ promluvil Kael hlasem, který byl zároveň vážný i vlídný a položil mu ruku na rameno, „dávám ti příležitost, kterou mnozí nikdy nepoznají. Cesta Jedie není jen o schopnostech, je o srdci, jež bije pro ochranu míru, slabých a hledání rovnováhy.“

    Elan sklonil hlavu, jeho odpověď byla tichá, ale rozhodná. „Mistře Rindare, přijmu vaši výzvu. Ne pro slávu, ale abych sloužil světlu a ochránil ty, kteří to potřebují.“

    „Přijímáš své poslání jako můj padawan, abychom spolu kráčeli cestou Síly? Abych tě vedl nejen v boji, ale i v pochopení?“

    Elan přikývl a v ten okamžik se zdálo, že celý chrám zpívá tichou ódu na nový začátek. Od dveří zazněl hluboký hlas mistra Yody, připomínající všem, že Síla je živá a nikdy nezahyne.

    „Cesta dlouhá, těžká bude,“ rozlehlo se místností, „ale světlo v tobě, mladý Elane, silné jest.“

    Kael si povzdechl a přátelsky poklepal na Elanovo rameno. „Pojďme, padawane. Společně budeme růst a čelit všemu, co Galaxie přinese. Tvá cesta začíná.“

    Elan se opatrně usmál. „Děkuji, mistře,“ sklonil hlavu. „Nezklamu vás,“ slíbil.

    A tak začala cesta Elana Dreva, chlapce z Corellie, který mohl pod vedením Kaela Rindara pomalu růst v jednoho z nejstatečnějších ochránců míru v Galaxii.

    Uběhlo několik týdnů. Světlo vycházejícího slunce se odráželo od věží Coruscantu a pronikalo do zahrad chrámu Jediů, které zalévalo zlatavým jasem. Vzduch byl klidný, prostoupený vůní pečlivě udržované zeleně, zatímco vzdálený ruch města jen tiše dozníval za chrámovými zdmi.

    Mistr Kael Rindar stál uprostřed kruhové cvičební plochy s rukama za zády. S jeho pláštěm si lehce pohrával vítr, tvář měl klidnou, pohled soustředěný. Naproti němu Elan, mladý, hubený padawan se zamračeným výrazem a rozčepýřeným copánkem.

    „Připrav se, Elane,“ řekl Kael klidně.

    „Jsem připravený, mistře,“ odpověděl Elan a s dramatickým škubnutím aktivoval svůj výcvikový meč. Čepel se rozzářila modře. Hned poté neobratně přešlápl, jak se mu zasekla noha o cíp róby.

    Kael pozvedl obočí. „Co kdybys začal tím, že nebudeš bojovat s vlastním šatníkem.“

    Elan se zakřenil a vstal. „Zapsal jsem si to, mistře. Nepodceňuj šaty, mohou být neviditelný nepřítel.“

    Kaelova tvář zůstala kamenná. Bez varování aktivoval vlastní výcvikový meč a provedl ladný výpad. Elan zareagoval v poslední chvíli, vykryl úder, ale couvl o pár kroků zpátky. Kaelova čepel přitom s elegantním obloukem klouzala kolem jeho hlavy.

    „Nečekej. Vnímej. Síla proudí skrze tebe. Nedovol, aby tě vedla panika. Nech se vést smysly, nech se vést Silou. Naslouchej ji.“

    Elan zhluboka dýchal, soustředil se. Zkusil protiútok, tři rychlé seknutí, pak otočku, která měla být efektní, ale místo toho mu podjela noha a skončil na zemi. Výcvikový meč mu vypadl z ruky.

    Kael k němu přistoupil a nabídl mu ruku. „Ta otočka by vypadala skvěle, kdyby ses chystal odstrašit protivníka akrobatickým výsměchem.“

    „Chtěl jsem být nečekaný, mistře.“

    „Byl jsi. Nečekaně vtipný,“ zasmál se mu mistr. „Můžeš být nečekaný, ale ne sám pro sebe. Tvé tělo a mysl musí tvořit jeden celek. Najdi vnitřní rovnováhu a soulad. Pak protivníka překvapíš snáz.“

    Elan si povzdechl, ale přijal ruku a nechal se vytáhnout. „Jak to děláte, mistře? Vypadáte, jako byste se nikdy nemusel ani snažit.“

    Kael ztišil hlas a pohlédl na něj s úsměvem v koutku úst. „To přijde, můj padawane. S trpělivostí. Se soustředěním. A… s několika roky pádů, které nikdo neviděl.“

    Elan se zasmál, zvedl svůj meč a znovu jej uchopil. „Zkusíme to znovu.“

    „Výborně,“ kývl Kael a zaujal postoj. „A tentokrát si představ, že jsi větev stromu. Ohebný, pružný, klidný, ale schopný zasadit úder. Síla kolem tebe obtéká jako vítr. Využij to a hlavně, nezabij sám sebe, ano?“

    „Na tom začnu pracovat hned,“ řekl Elan s hranou vážností a oba se znovu pustili do souboje.

    Tóny výcvikových čepelí se mísily s šumem větru. Slunce pomalu stoupalo výš. A v každém pohybu bylo vidět, že pod vrstvou humoru a nešikovnosti se skrývá opravdový talent. Talent, který měl vyrůst v mistra a mistr, který si to už tenkrát uvědomoval. Cvičili znova a znova. Elan byl nezlomný a vytrvalý. Pokaždé když upadl, rychle vyskočil zpět na nohy.

    Když se už slunce klonilo k západu, jeho paprsky protínaly zahrady v dlouhých zlatavých pruzích. Kael a Elan šli vedle sebe po kamenné cestičce, výcvikové meče zavěšené zpátky u pasu. Oba byli zpocení, unavení, ale Elanovi oči zářily nadšením.

    „Mistře,“ začal naléhavě, „vážně, řekněte mi… šlo mi to dneska líp, že jo? Myslím, že jsem konečně zvládl ten výpad z otočky!“

    Kael se pousmál a bez zastavení odpověděl: „Pokud by bylo tvým cílem upoutat pozornost okolních ptáků, pak jsi překonal sám sebe.“

    Elan protočil oči, ale pak se zasmál. „Tak vážně. Myslíte, že ze mě bude rytíř Jedi? Opravdový? Myslíte, že brzy budu připravený na mise, na to pomáhat? Víte, něco jako… záchrana planety před invazí nebo tak.“

    Kael zpomalil krok, zastavil se a zadíval se do korun stromů, kde se listy tiše chvěly ve vánku. Pak se otočil k Elanovi a jeho výraz byl tentokrát vážnější. „Elane, cesta každého Jedie je jiná. Není to závod. Není to o tom, kdy budeš připravený něco udělat. Je to o tom, kdy budeš připravený být tím, kým máš být.“

    Elan svěsil ramena. „Já jen… chci pomáhat. Opravdu chci být užitečný.“

    „A v tom je právě ten rozdíl,“ řekl Kael významně. „Někteří chtějí být Jediové proto, aby mohli bojovat. Ty chceš být Jedi, abys mohl ochraňovat. To je správný důvod. Ale i správné důvody potřebují čas a trpělivost.“

    Elan se chvíli odmlčel, pak kývl. „Takže ještě ne.“

    Kael se znovu pousmál a poplácal jej rukou po rameni. „Zatím jsi padawan, který se občas zamotá do vlastního hábitu. Ale taky jsi padawan, který má velké srdce a talent. A věř mi, Galaxie bude jednoho dne potřebovat někoho přesně jako jsi ty.“

    Elan se pousmál, tentokrát tiše a upřímně. „A do té doby?“ zeptal se.

    „Do té doby ti budeme dál trhat šaty v otočkách a mlátit do sebe výcvikovými meči,“ odvětil Kael s úsměvem a vykročil dál.

    Elan se rozesmál a přidal se k němu. „A mistře, myslím, že to slovo Jediové používají příliš často.“

    „Jaké slovo?“ otočil se Kael na svého učedníka.

    „Trpělivost. Jako by to byla odpověď na všechno,“ poznamenal Elan.

    Kael se zamyslel. „A víš, že máš pravdu?“ pokýval hlavou. „Je to odpověď na všechno.“

    Ještě jednou se zasmáli a pokračovali v cestě zahradou, obklopeni klidem, jenž měl trvat o něco kratší dobu, než si tehdy mysleli.

  • Kapitola 12. – Lovec

    Kapitola 12. – Lovec

    Místo: planeta Norix
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Norix byla velká pustá planeta, která jako jediná obíhala kolem své hvězdy. Impérium si ji vybralo jako bezpečné místo, kde nikdo nebude hledat imperiální základnu a logistický sklad pro celý sektor. Veškerý personál zde byl za trest.

    Ve skladištní hale základny bylo chladno a sterilně čisto, jak to měl mladý důstojník rád, i když se za otevřenými vraty vzduchem vířil rozpálený písek a záře slunce byla oslepující. Vzduch byl nasáklý pachem kovu. Kapitán Karr stál s rukama založenýma za zády, uniformu bez jediného skladu, oči upřené na přistávací plošinu. Ač se to snažil skrýt, byl nervózní. Za ním stáli v pozoru čtyři stormtroopeři. Karr se po chvíli otočil na svého důstojníka opodál, který v jeho kanceláři před časem přišel s nápadem najmout Ravoka jako řešení problému s Jediem.

    „Kde je?“ zeptal se podrážděně.

    Důstojník svou nervozitu naopak neskrýval vůbec. „Ne… nevím, pane. Zprávu jsme odeslali, nevíme jestli dorazí. Takhle Ravok nefunguje.“

    „Zjevně ho to budeme muset naučit. Impérium nečeká a já také ne. Můj čas je drahý,“ dodal Karr s typickou povýšeností imperiálních velitelů.

    Jeden z voják přiložil ruku ke své helmě a sklonil hlavu. „Pane, velín hlásí, že se blíží neregistrovaná loď,“ ohlásil vzápětí.

    Karr se ušklíbl. „To bude on. Konečně. Ať ho nechají přistát.“

    Loď se rychle přibližovala. Tlumený zvuk motorů se odrážel od kovových stěn. Z plošiny před skladištěm zmizel veškerý nános prachu a písku. Loď dosedla jako stín zahalený do béžového závoje z pískových zrnek. Když se rampa lodi otevřela, zjevil se v oparu námezdní lovec Ravok, temná silueta s maskou, za ním kráčel bojový droid HK-51. Bez zaváhání mířili ke kapitánovi, kterému se začaly potit ruce.

    Karr se nadmul a zvedl bradu. „Očekával jsem vás dřív,“ pronesl a pozvedl obočí. „Vy námezdní lovci snad neumíte dodržet jednoduchý rozkaz?“

    Ravok se zastavil uprostřed skladiště a pomalu se rozhlédl. HK-51 stál o krok za ním a jeho červené oči slabě pulzovaly. Ticho. Karrovi stormtroopeři nervózně přehmátli na svých blasterech. Ravok naklonil hlavu, jako by vyhodnocoval situaci. „Někdy věci zaberou čas,“ ozvalo se z jeho masky, hlas pokřivený, temný a klidný. „Zejména když nestojí za spěch.“

    Karr sevřel rty. „Zdá se, že nechápete, s kým mluvíte. Já jsem kapitán nejen této základny. Mám pod kontrolou všechny zásobovací trasy v tomto kvadrantu. Nemáte právo na—“

    „Na co?“ přerušil ho Ravok a udělal krok vpřed. HK-51 napodobil jeho pohyb jako stín. „Na respekt? Autoritu? Na přežití? Povězte, na co přesně, kapitáne?“

    Karr ucítil mrazivý závan na zátylku. „Podívejte, Ravoku,“ polkl a začal klidněji, „mám pro vás práci. Hledám jednoho Jedie. Přepadl náš vězeňský transport na planetě Dantorus a—“

    „Jedie?“ Ravokova maska se lehce naklonila na stranu. „To je jiná věc. Lovit Jedie vyžaduje čas… správné vybavení a postup. Není to jako lovit špinavého piráta.“

    Karr ztuhl. „Zaplacen budete až po dokončení mise. Standardní odměna.“

    Ravok udělal dalších pár kroků dopředu až se zastavil přímo před ním. Byť byl o půl hlavy vyšší než Karr, jeho přítomnost působila jako stín smrti. „Odměna za Jedia je vždy dvojnásobná. A pokud na mě ještě jednou zvýšíte hlas, kapitáne, bude vám k ničemu, kolik hvězdných systémů máte pod kontrolou. Vaši muži vás tu neochrání. Nikdo vás neochrání. Nikde,“ dodal s ledovým chladem v hlase, který se dral skrz jeho masku.

    Karr se zadíval do jeho očí, ale tam, kde měly být, viděl jen tmu. Pocítil tlak na hrudi, jako by se nemohl nadechnout. „Samozřejmě… samozřejmě,“ zamumlal a o krok ustoupil. „Dostanete svou odměnu, Ravoku. Jen ho přiveďte živého. Chci, aby zaplatil za škodu, kterou impériu způsobil. A chci, aby viděl, kdo jej donutí zaplatit než naposled vydechne.“

    Ravok přikývl, aniž by věnoval kapitánovi další pohled. „Jestli je to skutečně Jedi, bude platit i za to, že je naživu. Ale nemohu zaručit, že až jej přivedu, bude žít,“ řekl tiše, vzal si od Karra datapad s informacemi a záznamy o všech incidentech, který mu podával a obrátil se zpět ke své lodi s droidem v patách.

    Jak se Ravokova loď zvedala z plošiny, Karr si s výdechem uvolnil límec uniformy. Snad poprvé v přítomnosti svých podřízených. Všichni stormtroopeři se konečně pohnuli, jakoby s Ravokovou přítomností zkameněli. Kapitán Karr cítil, jak mu z čela stéká pot, přestože věděl, že teplota v hangáru se nezměnila. Otřel si čelo a trochu zmateně se rozhlédl. „Připravte mi raketoplán. Vracím se na základnu. Ať už jsem z téhle díry pryč,“ rozkázal. Tentokrát už zase svým rozhodným a pevným hlasem.

  • Kapitola 11. – Kael, mistr Jedi

    Kapitola 11. – Kael, mistr Jedi

    Místo: planeta Coruscant
    Rok: 21 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Kael stál uprostřed chrámové síně, kde vysoké sloupy sahaly až k nebesům a světlo pronikalo skrze velká okna. Ticho a očekávání utvářelo atmosféru, kterou doplňoval tlumený dech přítomných Jediů, včetně členů nejvyšší rady. Před Kaelem stál mistr Yoda, jeho malá postava vyzařovala neobyčejnou sílu a klid. Vedle něj se tyčil majestátně mistr Mace Windu, s vážným a soustředěným pohledem, který však v Kaelových očích nesl i respekt.

    Yoda pomalu pozvedl ruku a promluvil: „Velký krok, učinil jsi, Kaele Rindare. Mistr Jedi jsi nyní. Cestu dlouhou a náročnou za sebou máš, ale větší zodpovědnost teď čeká tě.“

    Mace Windu přikývl a dodal: „Tvá oddanost Síle a moudrost, kterou jsi prokázal, jsou příkladem pro nás všechny.“

    Další Jediové, kteří stáli kolem, tiše přikývli, jejich pohledy byly plné uznání. Mezi nimi byla i žena s hlubokým klidem v očích, mistryně Siala, která jemně pokývala hlavou. Kael zavřel oči, zhluboka se nadechl a cítil, jak se Síla kolem něj proudem rozlévá. Vnímal zodpovědnost, kterou mu tato hodnost přinesla, ale i klid, který vycházel z přesvědčení, že kráčí správnou cestou.

    Yoda ještě jednou promluvil, tentokrát tišeji, téměř jako šeptem: „Temnota číhá v stínech stále, ale světlo v tobě nikdy nezhasne. Moudrost a sílu spojit musíš. Cesta před tebou, těžká bude, ale s vírou v Sílu přežiješ. Ta tvým spojencem je a vždy bude.“

    „Doba je zlá a galaxie potřebuje naši pomoc a ochranu více, než kdy předtím. Válka je výsledkem narušení rovnováhy. Temná strana získává převahu, proto je potřeba, aby každý z nás bojoval ze všech sil za mír a spravedlnost pro všechny. Víme, že jsi příkladný Jedi oddaný vyššímu dobru, i proto si titul mistra zasloužíš,“ dodal mistr Windu hrdě.

    Kael pokynul hlavou, v duchu slíbil, že bude stát pevně, ať už přijde cokoliv. Stal se mistrem Jedi, ale věděl, že pravá zkouška teprve začíná. Pomalu otevřel oči a srdce mu stále tlouklo v rytmu Síly. Cítil v sobě nové povědomí, nový smysl a odpovědnost. Každý člen rady k němu přišel, aby mu vyjádřil respekt. Někdo úklonou, někdo podáním ruky, jiní jej poplácali po rameni. S pokorou všem poděkoval a vyšel ven z chrámové síně na slunečný dvůr. Vzduch byl chladný a voněl po dešti, jeho kroky zněly ozvěnou v tichu rozsáhlého nádvoří. Kael se rozhlédl kolem — kamenné sloupy, vysoko rostlé stromy a v dálce nekonečný hukot Coruscantu. Ale jeho oči se brzy zastavily na jedné postavě stojící ve stínu u kamenné zdi. Byl to mistr Tarin Vosk, jeho vlastní učitel, jeho průvodce a přítel z dob padawana. Kaelovo hrdlo sevřela slabá bolest. Vosk při udělení titulu nebyl. Ačkoliv jeho slova a rady mu vždy pomáhala, dnes při tom chyběl. Věděl, že to není náhoda. Namířil své kroky k němu.

    „Mistře Vosku,“ začal Kael tiše, „proč jste nebyl uvnitř? Doufal jsem, že tam budete…,“ jeho hlas zněl nejistě, možná i trochu zklamaně.

    Mistr Vosk se přiblížil a položil Kaelovi ruku na rameno — pevnou, ale laskavou. „Kaeli,“ řekl s nádechem smutku, „cesty naše jsou spletité a někdy nás Síla zavede na jiné stezky, než bychom chtěli. Moje nepřítomnost dnes nebyla kvůli tobě. Měl jsem jiné povinnosti, které nešlo odložit. Válka je teď pánem našich životů. Zrovna jsem se vrátil, ale v Síle jsem s tebou byl a budu pořád. To moc dobře víš, můj učedníku.“

    Kael přikývl, snažil se pochopit. „Vím, mistře, ale přesto jsem si přál, aby jste tam byl. Vy jste mě vedl od začátku. Vše jste mě učil.“

    Vosk se usmál, i když smutek v jeho očích nezmizel. „Jsem hrdý na to, čeho jsi dnes dosáhl. Vše ses naučil sám, já ti jen ukázal cestu. A věř, že jsem s tebou byl na každém kroku tvé cesty — i když jen v myšlenkách. Síla nás spojuje, a tak to i zůstane. Navždy.“

    Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho, naplněné nevyřčenými slovy a hlubokým porozuměním.

    Kael se narovnal, zatnul pěst a rozhodně řekl: „Pak půjdu dál, mistře — s vámi v srdci i v Síle.“

    Mistr Vosk přikývl. „Tak to má být, učedníku. Cesta mistra Jedi je teprve před tebou. Budeš velký mistr Jedi. Jsem na tebe pyšný,“ usmál se s otcovskou hrdostí.

  • Kapitola 10. – Ravok

    Kapitola 10. – Ravok

    Místo: planeta Onderon
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Byl to další den v hlavním městě Iziz na Onderonu. Slunce zalévalo jeho prašné ulice zlatavým světlem. Kael byl ještě v kovárně. Zněly údery jeho kladiva dopadající na rozžhavený kus železa, když do dílny vtrhl zadýchaný mladík.

    „Darvene!“ vyrazil ze sebe a opřel se o rám dveří, lapajíc po dechu.

    Kael se pomalu otočil, otřel si ruce do kožené zástěry a tázavě pohlédl na chlapce.

    „Co se děje, Fille?“
    „Viděl jsem… Ravoka! Ten… ten lovec odměn! Je tady!“

    Okamžitě to vzbudilo pozornost všech v kovárně. Ostatní řemeslníci se přestali věnovat práci a přistoupili blíž. Jeden z nich, starší muž s šedými vousy, si zamyšleně promnul bradu.

    „Co by tady dělal takový zabiják?“ zamumlal. Nebyl snad nikdo, kdo by onoho maskovaného lovce neznal nebo alespoň jeho jméno. Kael se lehce zamračil a přikývl. Ravok. Znal to jméno z povídaček a různých vyprávění. Kamkoliv lovec dorazil, všichni se klidili z ulice kudy procházel.
    „Kde si ho viděl?“ zeptal se Kael tiše.
    „Prochází hlavní ulicí. Myslím, že jde sem, sem do naší ulice. A… má s sebou toho droida. Všichni se mu klidí z cesty,“ vykoktal Fill.
    Kael kývl a sundal si zástěru. „Pojďme se podívat,“ pronesl. Jeho hlas nezněl ani vzrušeně, ani vystrašeně. BS-8 se k nim automaticky přidal.

    Když se dostali ven, ulice už byla téměř prázdná. Lidé se schovávali v domech nebo sledovali dění z bezpečné vzdálenosti. A pak ho spatřili – vysoká postava v kápi a černém brnění s maskou, která zcela zakrývala obličej. Za ním se nesl jeho droid, HK-51, kovový přízrak s červeně zářícíma očima. Štíhlý, kovově stříbrný očividně bojový droid s robustním hrudním plátem a dlouhými mechanickými pažemi zakončenými drtivými prsty. Působil jako neúprosný nástroj na zabíjení. Ravok se zastavil u jednoho domu v ulici a hlasem, který zněl jako skřípot kovu, promluvil.

    „Vyjdi ven Maskale Fexi. Mám tě přivést živého, ale nerad bych změnil plán.“

    Nic se nedělo. Ravok chvíli vyčkával, pak pokynul droidovi, aby otevřel dveře. HK-51 bez zaváhání přistoupil, chytil velké kovové panely a za skřípavého zvuku je pomalu odsunul stranou. „Potvrzení: Rozkaz splněn,“ pronesl chladným mechanickým hlasem. Když se průchod uvolnil, droid ustoupil, aby jeho pán mohl vejít. Nějakou dobu bylo ticho. Všichni kolem byli v očekávání, co bude dál. Pak se z útrob domu ozvaly tiché dunivé rány, jako by někdo převracel nábytek. Lidé v okolí ani nedutali. Po několika minutách ticha se ozval zvuk rozbitého skla a oknem prolétla postava – muž, který dopadl na prašnou cestu jako hadrová panenka.

    Ravok se po chvíli elegantně vyhoupl oknem za ním. Muž na zemi se snažil postavit, ale HK-51 mu mechanicky přišlápl hrudník. Ravok k němu pomalu přistoupil, vzal ho za límec a zvedl na nohy.

    „Ty sis vážně myslel, že se přede mnou schováš?“ pronesl chladně. Pak mu připnul pouta a pokynul droidovi.
    „Odveď ho na loď,“ přikázal.

    Droid kývl, zvedl zajatce jednou rukou jako by nic nevážil a nesl ho ulicí. Lidé se krčili v postranních uličkách, napjatí jako struny. Najednou se z domu vyřítil další muž s blasterem. Měl strach, ale rozhodnost mu dodávala odvahu. Vystřelil na Ravoka, ale minul. Lovec se bleskově otočil a jeho blaster vyštěkl. Útočník zakřičel bolestí. Zbraň mu vypadla z ruky a on sám se zhroutil na kolena, držíc si spálené zápěstí.

    „Zrůdo! Nemáš právo!“ vykřikl, plný bolesti a vzteku.
    „Právo?“ ozvalo se z pod masky. Ravok přistoupil k muži, aniž by věnoval jediný pohled lidem okolo. Uchopil muže za hrdlo a vytáhl malý skener. Přitiskl ho k jeho tváři a chvíli čekal na výsledek.
    „Mizerná odměna,“ pronesl. „Nestojíš za námahu.“

    Pak ho prostě pohodil na zem a chladnokrevně jednou ranou zastřelil. Lidé kolem zděšeně vykřikli a někteří se rozprchli. Ravok pomalu zasunul blaster do pouzdra a rozhlédl se.

    „Zloděj,“ pronesl stroze. „Uprchl z trestanecké kolonie. Nezaslouží slitování.“

    Pak, jako by se nic nestalo, se otočil a vykročil za svým droidem. Ulice byla prázdná, jako by kolem prošla smrt sama.

    Kael to vše sledoval. Ravok byl přesně takový, jakého ho popisovali – chladný, nemilosrdný a efektivní. Bez váhání zničil kohokoli, kdo mu stál v cestě.

    „Tak to je Ravok,“ zamumlal Fill vedle něj třesoucím se hlasem.

    Kael nepřítomně přikývl. Věděl, že muž jako Ravok nevěří na náhody. Jeho přítomnost v Izizu by příště mohla znamenat potíže pro všechny.

    Jakmile Ravok a jeho droid zmizeli za rohem, napjaté ticho v ulici se pomalu rozplynulo. Jako by se to ani nestalo. Seběhlo se to rychle. Jen rozbité okno a sklo na ulici odrážející sluneční paprsky zůstaly jako důkaz. Lidé se opatrně vrátili ke svým každodenním činnostem, ale na jejich tvářích zůstával výraz strachu a šoku. V kovárně se začalo znovu ozývat bušení kladiv a syčení rozžhaveného kovu, ale konverzace byla o něco tišší než obvykle.

    Kael se vrátil ke své práci, ale myšlenky se mu neustále vracely k Ravokovi a jeho podivnému společníkovi. Když mlčenlivě zatloukal nýt do čerstvě vykovaného plátu, jeho zvědavost nakonec zvítězila.

    „Hej, Terysi,“ oslovil jednoho z kovářů, který se právě snažil opravit zlomené kleště. „Víš, co to bylo za droida? Ještě jsem nic takového neviděl.“
    Terys, vysoký a štíhlý muž s potrhanou zástěrou, zavrtěl hlavou. „Já nevím, mistře. Vypadalo to jako nějaký starý model, ale evidentně dobře modernizovaný. Nikdy jsem nic takového neviděl. A upřímně… už ani nechci.“

    Ostatní v kovárně jen pokrčili rameny a věnovali se svým úkolům. Nikdo z nich nebyl příliš zběhlý ve starých technologiích nebo modelech droidů. Kael se zamračil a přemýšlel, až nakonec pohlédl na BS-8. „Osmičko,“ zavolal na něj, „co to bylo za droida? Tady nikdo netuší, co to bylo.“

    BS-8 se pomalu otočil, červené světlo uprostřed jeho hlavy zablikalo. „Vypadal jako model HK-51, pane.“
    „HK-51?“ Kael zvedl obočí. „To mi nic neříká.“

    Droid chvíli tiše zpracovával informace. „Model HK-51 byl navržen jako pokročilý bojový droid během éry Staré republiky, přibližně před 3500 standardními roky. Vycházel z dřívějšího modelu HK-47. Tito droidi byli známí svou vysokou efektivitou při lovu cílů a v eliminaci nepřátel. Většina z nich byla zničena nebo deaktivována po válkách, které následovaly po pádu Sithského impéria.“

    Kael si utřel zpocené čelo a zkusil si poskládat všechny informace dohromady. „Takže je to nějaký prastarý droid? Jak je možné, že je ještě v provozu? Vypadal velice zachovale.“

    BS-8 přitakal. „Zaznamenány jsou pouze ojedinělé případy přežití modelů HK-51. Nejpravděpodobnější scénář zahrnuje jejich uskladnění v dávno ztracených základnách nebo lodích. Vzhledem k jejich konstrukci by mělo být možné provést jejich reaktivaci, ačkoliv to zahrnuje náročnou opravu.“

    Kael se zamyslel. „Takže Ravok musel najít jednoho z těch droidů a nějak ho opravit… nebo mu někdo pomohl. Tak či tak, mít něco takového po boku je… děsivé.“

    Terys přistoupil blíž a přidal se k rozhovoru. „Zní to, jako by Ravok potřeboval něco, co je stejně nemilosrdné jako on sám.“

    Kael přikývl a jeho mysl se stáhla zpět k tomu, co právě viděl. Ravok působil jako chladnokrevný stroj a jeho droid nebyl o nic méně hrozivý. Kovář znovu zvedl kladivo a snažil se přehlušit své obavy rytmickými údery, ale bylo jasné, že přítomnost lovce v Izizu přinesla do města neklid, který jen tak nezmizí.

  • Kapitola 9. – Orrotu

    Kapitola 9. – Orrotu

    Místo: planeta Orrotu
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Orrotu byla jedna ze zapomenutých planet ve vnějším pásu. Byla by už dávno pustá, kdyby zde nebylo bohaté ložisko quarnitu, který se nyní stal důležitý pro impérium. Největší doly byly na okraji malého hornického města Virell. Stálo v cestě expanzi dolů na vzácný minerál potřebný pro imperiální zbrojní systémy. Odtud pocházela většina příjmů, které živily všechny obyvatele planety. Zasedací síň městské rady byla prostorná, s okny obrácenými k dolům na jižní straně. V pozadí duněl těžební provoz, ale uvnitř panovalo dusivé ticho. Na jedné straně velkého stolu stáli členové rady – unavení, starší muži a ženy, oblečeni prostě, ale důstojně. Naproti nim stál kapitán Tharen Karr, ve své modré uniformě bez jediného zmačkání, s rukama za zády a výrazem, který naznačoval, že už dávno přestal poslouchat.

    „Jak jsem už řekl, kapitáne,“ začal starosta, „lidé se nechtějí stěhovat. Virell je klíčové město pro celou planetu. Můžeme vám nabídnout přístup ke vchodu z jihu, mimo obydlí—“

    Karr ho přerušil zdvižením ruky. Pomalu přešel k oknu a zadíval se ven. Jeho hlas byl klidný, až nepřirozeně klidný.

    „Je zvláštní,“ řekl tiše, „jak často civilisté přeceňují mou toleranci.“
    „Jak to myslíte?“ zeptala se jedna z radních s napětím v hlase.
    Karr se otočil. „Přeceňujete něco, co nemám. Vaše město stojí v cestě imperiální těžbě. Všechno ostatní je irelevantní.“
    „Tak nabízíme kompromis,“ řekl starosta, muž s prošedivělými vousy. „Odsuneme se blíž k útesům. Můžete začít těžbu od východu. Jen nám dejte čas.“

    Karr se na chvíli zadíval na hologram nad stolem – terénní mapa, doly, obytné zóny. Pak promluvil, tiše a s tónem, který měl znít racionálně, ale zněl spíš jako rozsudek: „Vaše město stojí přesně nad nejbohatší žílou. Čas nemáme. Impérium čeká výsledky.“
    „Stačí nám dvacet cyklů. Možná osmnáct. Přesuneme se—“ vrátila se do jednání radní.
    „Dvacet?“ Karr se mírně usmál, ale nebylo to přívětivé. „Když požádám nadřízené o odklad, budou se ptát proč. Když řeknu, že kvůli městu s dvěma tisíci obyvateli, zasmějí se. Pak se přestanou smát. A pošlou někoho, kdo se nebude ptát.“

    Odmlčel se. Pohledem přelétl všechny přítomné.

    Nejmladší členka rady se nadechla: „Ale—“
    „Myslíte si, že jste výjimka?“ pokračoval chladně Karr, ignorujíc protesty. „Že vás historie ušetří, protože jste sentimentální? Protože si myslíte, že na vás a vašich lidech záleží? Prokazujeme vám službu, když vám dáváme možnost město opustit. Už jste měli být dávno pryč, ale vy čekáte… slitování,“ dodal s pohrdáním.
    „Ale tihle lidé nemají kam jít, kapitáne!“ vykřikl starosta. „Jsou to rodiny. Ženy, děti. Žijí tady po generace.“
    Karr pokrčil rameny. „To není můj problém. To je váš problém a právě přestává existovat.“

    Otočil se ke svému důstojníkovi a zástupci, poručíku Dreskovi, který do té chvíle stál tiše za ním.

    „Připravte baterii. Cíl: obytné čtvrti, prioritně severovýchodní sektor.“
    Poručík Dresk se mírně naklonil ke svému nadřízenému a zašeptal: „Pane… mohli bychom vyjednat evakuaci. Dát jim čas.“
    Karr se k němu naklonil blíž. „Vy jste byl povýšen, poručíku?“

    Dresk rychle zmlkl. Karr se narovnal a otočil se zpět k radě. Nastalo ticho. Těžké, dusné, jako před bouří.

    „Evakuace začne za tři hodiny. Pokud budou občané spolupracovat, dostanou šanci odejít. Pokud ne…“
    Odmlčel se a pak pevným hlasem dodal: „Vojenský postup bude pokračovat bez ohledu na přítomnost civilistů.“

    Dresk přikývl, bledý. Otočil se a odešel vydat rozkazy. Starosta si ztěžka sedl. Radní se hroutili.

    „Jste monstrum,“ vykřikl jeden z nich.

    Karr se naposledy pousmál – chladně, téměř lhostejně a s neskrývanou arogancí.

    „Ne, jen jsem ochoten dělat věci pro vyšší zájmy Impéria. Plním rozkazy. Bude tady imperiální město. Zvýšíme denní produkci o 500 %. Na vás už si nikdo nevzpomene. Čas běží, měli byste začít s evakuací,“ ukončil jednání.

    Otočil se ke dveřím a v doprovodu svých vojáků opustil místnost. Radní na sebe jen zoufale hleděli. Do poslední chvíle doufali, že dosáhnout dohody. Za okny zazářil zlatavý obzor. Nad město se snášel imperiální křižník, jehož dopadající stín halil město do blížící se temnoty.

    O několik hodin později stál Karr na vyvýšeném pozorovacím bodě, na kopci několik kilometrů od města, nad kterým visel imperiální křižník se zbraněmi zamířenými na civilní pozice. Mezi domy panoval chaos. Někteří lidé utíkali, jiní odmítali opustit domy.

    Poručík Dresk přistoupil blíž a podal hlášení. „Evakuace není kompletní, pane. Stále jsou tam desítky, možná stovka lidí.“
    Karr mlčky sledoval město. Čelist měl napjatou: „To je jejich volba,“ řekl nakonec. „Já svou už udělal. Čas vypršel. Začněte.“

    První výbuch rozmetal severní část města v oblak prachu a trosek. Karr se nepohnul. Uvnitř cítil stín pochybnosti. Ale na povrchu zůstal chladný. Jeho jméno nebude spojováno se selháním. Druhá salva zasáhla střed města. Výbuch otřásl zemí a do všech stran se valila vlna prachu. Domy se hroutily jako domečky z karet. Křik – nejdřív vzdálený, pak náhle umlčený – se ztrácel v řadě explozí. Kapitán Karr stál nehnutě, ruce měl založené za zády a hleděl na tu zkázu. Na jeho tváři se neobjevil ani náznak výčitek, jen chladný, odtažitý výraz. V očích však na okamžik probleskla úzkost – ne kvůli městu, ale kvůli tomu, jestli bude rozkaz pochopen jako síla… nebo slabost.

    Poručík Dresk stál o krok zpět a sledoval nevinné město v plamenech a prachu. „Celá západní část hoří, pane,“ řekl tiše. „Zbytek města stále stojí,“ dodal.

    Karr pomalu přikývl. „Pak pokračujte.“ Několik sekund stál, jako by chtěl ještě něco dodat, ale pak se jen tiše otočil a vykročil po rampě do svého raketoplánu. Než nastoupil, ještě se otočil k veliteli dělostřelecké jednotky: „Nepřestávejte, dokud nebude srovnáno se zemí každé obydlí,“ pronesl suše. „Ať si každý další rozmyslí dvakrát, než začne vzdorovat vůli Impéria.“

    Velitel polkl a přikývl, pak pohledem uhnul stranou. Karr nastoupil do raketoplánu. Ten se vznesl bez otálení, zatímco za ním otřásl krajinou další výbuch. Bombardování pokračovalo. Bez cíleného výběru. Jednotlivé výbuchy se slévaly v jeden dlouhý, nepřerušovaný hukot. Krajina se měnila v pustinu. Prach stoupal k nebi a zakrýval oblohu, zatímco slunce mizelo za horami, jakoby se na tu hrůzu nemohlo dívat. Až bude Karr večer sedět ve své kajutě, nebude mluvit o tom, co se stalo. Ale bude vědět, že přinejmenším nikdo nezpochybnil jeho rozkaz a on splnil ten svůj.

  • Kapitola 8. – Minulost ukrytá v sazích

    Kapitola 8. – Minulost ukrytá v sazích

    Místo: planeta Onderon
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Na Onderonu byl jeden z mnoha obyčejných, nezajímavých dní. Slunce na obloze stálo vysoko nad hlavami obyvatel města Iziz a jeho paprsky rozpalovaly ulici. Před kovárnou, ve stínu plechového přístřešku, seděl Kael na nízké lavičce. Otevřel kovovou misku s dušeným masem a zeleninou, kterou mu připravila paní Brava, manželka jeho zaměstnavatele. Každý den chystala oběd všem v kovárně. Její jídlo bylo tak dobré, že by někteří dělníci klidně pracovali za méně kreditů jen, aby si mohli přidat. Kael jedl mlčky, zadumaně zíral do dálky a vychutnával si vzácné ticho. Zvuky kladiv a kovu za jeho zády na chvíli utichly.

    „Pane DarveneDarven Kael
    Bývalý Jedi, Kael Rindar, si pro svůj pobyt na Onderonu, kde se skrývá, změnil jméno na Darven Kael.    ! Pane Darvene!“ ozval se radostný dětský křik. Ze zadní uličky přiběhla dvojice dětí – Liro, desetiletý chlapec s věčně rozcuchanými vlasy a jeho mladší sestra Sena, sotva sedmiletá, s očima velkýma jako měsíc v úplňku. Oba byli udýchaní od toho, jak spěchali.
    Kael se pousmál, ale dál poklidně žvýkal. „Neměli byste být s matkou? Pomáhá vám s učením nebo ne?“
    „Říkala, že máme přestávku, stejně jako vy!“ prohlásil Liro hrdě a Sena horlivě s úsměvem přikývla.
    „A chceme příběh!“ dodala.
    „Příběh o Jediovi,“ upřesnil Liro. „Ten poslední byl skvělý! Jak zachránil senátorku na planetě z ledu!“
    Kael zavrtěl hlavou a trochu se odklonil. „Děti, to jsou jen pohádky. Jediové jsou pryč. Za pár let bude Impérium tvrdit, že ani neexistovali.“
    „Existovali!“ řekla Sena a její tvář se zamračila. „Teta Nia říkala, že hlídali mír v celé galaxii, ale impérium se jich bálo, a tak je zničilo!“ Kael zavřel oči a zhluboka se nadechl. Jeho vzpomínky byly stále živé.
    „Povídejte, pane Darvene,“ zaprosil Liro a zamrkal na něj svýma zvědavýma očima. „Třeba jen malý příběh. O Jediovi… a jeho učedníkovi.“

    Kael se podíval na děti, pak dolů na svou sotva načatou porci. Povzdechl si, odložil misku stranou a opřel se o koleno. V jeho očích se na okamžik objevil stín vzpomínek, který rychle potlačil. Pak začal pomalu s vyprávěním: „Dobře. Ale jen jeden. A musíte slíbit, že si ho necháte pro sebe.“ Obě děti horlivě přikývly.

    „Tak poslouchejte. Jedi, jemuž říkali Ridan… byl zkušený rytíř. Ale nebyl sám. Měl mladého padawana, chlapce jménem Elor. Byl odvážný, trochu neposlušný, ale měl srdce větší než celý Coruscant.“
    Děti seděly tiše a s napětím čekaly na dobrodružství.

    „Jednou je rada Jediů vyslala na Verthii. Byla to nehostinná planeta, kde vítr řezal do tváří jako nůž a vše bylo zahalené prachem. Místní osadníci žádali o pomoc. Báli se něčeho ve starých opuštěných dolech kousek za městem. Často se odtamtud ozývaly podivné zvuky. Téměř každou noc se tam něco pohybovalo a byla vidět různá světla. Už se odtamtud nevrátili čtyři muži, kteří se místo rozhodli prozkoumat na vlastní pěst. Obvykle se Jediové takovými věcmi nezabývají, ale byl to ideální úkol pro výcvik mladého padawana. Radě se to příliš nezamlouvalo, ale mistr Ridan si prosadil svou. Elor byl nadšený. Konečně mohl někomu v galaxii skutečně pomoci a nejen nudně dokola trénovat v chrámu a vést filozofické debaty, jak sám říkal.

    Jakmile Ridan a Elor přistáli na Verthii, vyslechli si místní obyvatele a vyrazili do dolů – temných, nekonečných chodeb, kde ozvěna jejich vlastních kroků zněla jako cizí.“
    „Co to bylo?“ zašeptala Sena a podívala se tázavě na brášku. Ten jen pokrčil rameny a pak se oba zvídavě obrátili zpět na svého vypravěče. Kael se pousmál.
    „To nikdo přesně nevěděl. Proto požádali o pomoc Jedie. Ti došli k ústí do důlní chodby. Všude bylo ticho a nikde nikdo. Kývli na sebe a pomalu vstoupili dovnitř. Nejdříve mistr a za ním jeho učedník. Po nějaké době zvedl Ridan ruku a oba zastavili. Něco cítil. Promlouvala k němu Síla.
    ‚Cítíš to?‘ zeptal se tiše Elora.
    Mladík zavřel oči a zhluboka se nadechl: ‚Pečené maso,‘ odpověděl, když zavětřil vůni jídla.
    Ridan obrátil oči v sloup: ‚Co ti říká Síla, ne tvůj nos.‘
    Elor se začervenal: ‚Promiňte, mistře.‘
    ‚Je jich tam osm, někteří spí. Zatím o nás neví. Je to asi padesát kroků tudy,‘ ukázal Ridan prstem před sebe.

    Byla to skupinka pašeráků, využívali důl jako skrýš. Měli tam zbraně, bedny s různým zbožím, droidy, všechno. Jediové věděli, že nesmí zaútočit, ale musí využít moment překvapení. Elor navrhl, že je obejde skrze starý výtahový tunel a přiblíží se k nim z druhé strany. Ridanovi se to moc nelíbilo, bylo to riskantní, ale Elor měl pravdu. Bylo třeba se k nim dostat blíž a zaskočit je.
    Elor se konečně vyloupl z úzké chodbičky. Byl blízko pašeráků, ale skrytý ve stínu. Na druhé straně viděl svého mistra za velkým kusem skály. Šest mužů spalo zabalených v dekách u zdi a dva seděli u ohně. O něčem se bavili a u toho střídavě popíjeli z velké, už poloprázdné lahve. Podle jejich pohybů bylo zjevné, že to není voda, ale něco ostřejšího. Kolem se válely bedny s různým, povětšinou vzácným obsahem. Součástky, alkohol, zbraně. Elor si pozorně vše prohlížel. Oči mu kmitaly z bedny na bednu, až se u jedné zastavil a dostal nápad. Padawan totiž poznal, že bedna je plná malých pytlíků s vzácným Tuissanským kořením. Na černém trhu mělo vysokou cenu jako silný opiát.

    Vytáhl z pláště vysílačku: ‚Mistře mám nápad,‘ řekl tiše. Jejich oči se setkaly a Elor mrknul na jednu otevřenou bednu na kraji jeskyně. Ridan pochopil, souhlasně na Elora kývnul a řekl: ‚Odlákej je.‘

    Pak si oba nasadili na ústa a nos malý dýchací přístroj. Elor natáhl ruku směrem k hromadě blasterů a Silou pohnul jedním vespod. Hromada se najednou sesunula, až oba muži u ohně nadskočili. Podívali se na sebe. Pak vstali, a zatímco se hádali, kdo zbraně tak nedbale naskládal, je začali rovnat zpátky. V tu chvíli natáhl ruku mistr Ridan. Čtyři pytlíky s kořením z bedny se vznesly do vzduchu a pomalu pluly k ohništi. Jakmile byly nad plameny, kde si pašeráci pekli večeři, ruku sklonil a pytlíky pohltil oheň. Trvalo to jen pár vteřin a koření se vzňalo velkým fialovým plamenem. Jeskyni zalil hustý dým. Nebylo vidět na jediný krok. Oba Jediové čekali, až se oblak rozptýlí. Pak vystoupili ze svých úkrytů. Oba muži leželi na zemi v bezvědomí. Ridan přikázal svému žákovi, aby všechny svázal. Věděl, že teď budou ještě několik hodin v hlubokém spánku a pak je čeká ukrutný bolehlav, což jim trochu škodolibě přál. A tak pašeráky porazili – a nikoho nemuseli zabít. Šli na to důvtipem a mladý Elor prokázal své schopnosti hodné Jedie. Rozvahu, trpělivost a improvizaci.“
    „A co ti čtyři osadníci? Ty nenašli?“ ptala se zvědavě Sena.
    „No vidíš, na ty jsem zapomněl,“ usmál se Kael, „Ty samozřejmě potom všichni hledali a našli je svázané mnohem dále v jedné studené a vlhké chodbě. Byli zesláblí, hladoví, ale naštěstí je našli včas.“
    „Takže vyhráli?“ zeptal se Liro.
    Kael přikývl. „Ano. Nejdůležitější však nebylo vítězství, ale to, co Elor řekl na konci: ‚Jedi nepřináší světlo galaxii silou, ale tím, komu pomůže ve tmě najít cestu ven.‘“
    Chvíli bylo ticho. Děti seděly beze slov, zahloubané. Sena tiše špitla: „Myslím, že Ridan byl jako vy.“
    Kael se usmál, ale jeho oči zůstaly trochu nepřítomné. Vzal do ruky misku s obědem a znovu se pustil do jídla.
    „Možná,“ řekl tiše. „A teď běžte, ať vás matka nechytí, že zahálíte.“

    Děti odběhly, šeptajíce si o Jediovi a jeho učedníkovi. Kael zůstal sedět sám. Vánek zvedl trochu prachu a přinesl s sebou vůni kovu a uhlí. V jeho srdci, hluboko uvnitř, jej na chvíli zahřála vzpomínka na Elana.
    Když dojedl svůj oběd. Podíval se směrem, kam odběhly děti. Už po nich nebylo stopy. Vyšel ze stínu na slunce. Zavřel oči a své čelo vystavil jeho horkým paprskům. Chvíli tam jen tak nehnutě stál. Po chvíli se za ním ozvaly pásy droida BS-8, který vyjel z vrat kovárny: „DarveneDarven Kael
    Bývalý Jedi, Kael Rindar, si pro svůj pobyt na Onderonu, kde se skrývá, změnil jméno na Darven Kael.    . Konec přestávky. Zpátky do práce.“ Znělo to až nevrle. Kael pomalu otevřel oči, po tváři mu stékala lesklá slza. Otřel si ji a otočil se: „Kdy se z tebe stal mistr, Osmičko? Pokud vím, tak ty rozkazy nedáváš, jen přijímáš,“ usmál se Kael a když droida cestou zpět do kovárny míjel, poplácal ho po hlavě. BS-8 se za nim jen otočil a tiše poznamenal: „Lidé.“

  • Kapitola 7. – Otravný hmyz

    Kapitola 7. – Otravný hmyz

    Místo: Logistická vesmírná stanice Impéria L-47
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Kapitán Tharen Karr seděl za svým pracovním stolem, hlavu měl skloněnou nad hromadou denních hlášení a jeho výraz byl plně soustředěný. Hladká kovová deska stolu odrážela záři hologramu s mapou vnějšího pásu a vyznačeným sektorem, kde odpovídal za logistiku. Vzduch byl těžký. Ticho přerušovalo jen jemné bzučení terminálu.

    Karr byl muž pevných zásad a neochvějné loajality k Impériu. Vyrostl v řádu a disciplíně, postupně se vypracoval až na pozici, kde měl pod kontrolou několik systémů. Přestože jeho činy často vedly k upevnění imperiální moci v těchto okrajových sektorech, měl jednu vadu – nesnášel selhání. Každý neúspěch jej spaloval jako žhavé uhlíky, které mu tlačily na hruď a drásaly jeho sebevědomí. Už to byl rok, co se rozloučil se svou rodinou, aby řídil logistické a podpůrné operace ve vnějším okraji galaxie. Na matku ani bratra si většinu času ani nevzpomněl. Nechápali jeho poslání a jeho touhu po tom, něco dokázat. Naopak často v duchu promlouval ke svému otci, který by jistě ocenil jeho kariéru a postup.

    Monotónní atmosféru a klid kanceláře přerušilo náhlé otevření dveří. Karr sebou nepatrně cukl. Do kanceláře vpadl mladý důstojník. Karr vzhlédl s podrážděným výrazem: „Co je?“ zeptal se s ledovým klidem, který maskoval narůstající podráždění.

    „Pane, zpráva z Dantoru,“ hlásil muž, zatímco se gestem omlouval za svůj vpád. „Konvoj s vězni byl napaden. Všichni vojáci… jsou mrtví. A farmáři utekli. Je také možné, že se mobilizují na boj s našimi jednotkami.“

    Karr se pomalu postavil. V jeho očích se objevil nebezpečný záblesk. „Jak… se to stalo?“ pronesl tónem, který mrazil.

    „Podle toho, co víme… pane… zachránil je Jedi. Nikdo z našich nepřežil.“

    Karr zaťal čelist, jeho prsty se křečovitě sevřely kolem okraje stolu: „Jedi,“ procedil mezi zuby. „Už zase. Jak je možné, že se pokaždé objeví někde jinde? Kolik vojáků je třeba, aby ho konečně našli a zlikvidovali. Tohle už je výsměch. Vysmívá se nám. Vysmívá se mi!“ praštil pěstí do stolu. Zhluboka se nadechl, narovnal se a upravil si uniformu.

    „Je jako hmyz, otravný hmyz. Chci jej zašlápnout jako škůdce a mít klid jednou pro vždy,“ podíval se přísně na svého podřízeného. „Naše speciální jednotky jej nedokážou vystopovat. Objevuje se a mizí na různých planetách v tomto sektoru jako duch. Jak je to možné?“ otočil s otázkou pohled ven z okna.

    Důstojník přistoupil blíž, opatrně volil slova: „Pane, nabízí se…“

    Karr přimhouřil oči: „Ne!“ okřikl jej. „Žádní inkvizitoři. Je to můj problém a já ho vyřeším,“ dodal důrazně a rozhodně bez snahy zakrýt svou rozhořčenost.

    „V tom případě mě napadá něco trochu… netradičního, pane,“ pokračoval důstojník velice pomalu přikročil blíže.

    Karr se na něj chvíli nehybně díval, pak se opřel dlaněmi o stůl: „Co? Mluvte?“

    „Pokud trváte na tom, že celou záležitost vyřešíte sám bez vědomí nadřízených, slyšel jsem o jednom námezdním lovci… Ravokovi. Působí tady, ve vnějších soustavách. Říkají, že je to ten nejlepší, pokud jde o hledání a eliminaci cílů. Ať už jsou to zločinci, dezertéři nebo… Jediové.“

    Karr si založil ruce za zády a začal přecházet po místnosti. Jméno mu nic neříkalo, ale pokud byl ten Ravok skutečně tak dobrý… „Co o něm víme?“ zeptal se nakonec.

    Důstojník polkl. „Není o něm moc informací. Pracuje samostatně, nikdy nezůstává dlouho na jednom místě. Nepatří do CechuCech námezdních lovců
    Nezávislá organizace sdružující lovce odměn po celé galaxii. Zprostředkovává zakázky, dohlíží na dodržování pravidel a udržuje rovnováhu mezi klienty a vykonavateli kontraktů.     a má vlastní pravidla a ceny. Říkají, že nosí masku, která zakrývá jeho obličej a jeho hlas je prý… děsivý. Nikdo neví, kdo to je a odkud se vzal. Doprovází ho droid, bojový typ, který mu kryje záda. Říká se, že nikdy neselhal, ale jeho metody jsou… no, řekněme, že ho více zajímá výsledek než nějaký kodex.“

    Karr přemýšlel. Nelíbila se mu představa svěřit tak delikátní úkol někomu bez disciplíny, ale zároveň cítil, že se krátí čas. Pokud se s Jediem nedokáže vypořádat systém, mohl by to zvládnout někdo, kdo není jeho součástí. „Myslíte, že mu můžeme věřit?“

    Důstojník pokrčil rameny. „Jeho loajalita patří kreditům. Ale pokud vím, nikdy neselhal. A v tomhle sektoru… No, pane, nemáme už moc jiných možností.“

    Karr se zastavil u okna, hleděl do temnoty vesmíru, která byla protkaná světly lodí přistávajících na orbitální stanici L-47. Jeho mysl byla v tu chvíli jako stroj, kalkulující riziko a přínos. Ten Jedi představoval hrozbu, která podkopávala jeho autoritu – a jestli bude zvyšovat počet útoků, mohlo by to upoutat pozornost vyšších míst. To by bylo nepřijatelné.

    Pomalu se otočil zpět k důstojníkovi: „Najděte ho. Co nejdřív. Pokud ten Ravok opravdu stojí za svou pověstí, možná máme řešení. Celá operace podléhá přísnému utajení, jasné?“ dodal.

    Důstojník přikývl a spěšně opustil místnost. Karr zůstal stát u okna, jeho mysl vířila plány a možnostmi. Nesmí selhat. Ne teď, když Impérium upevňuje svou moc. Pomalu se usmál – chladně a nebezpečně. „Pokud je Ravok opravdu tak dobrý, jak tvrdí… možná konečně dostanu toho prokletého Jedie,“ upnul se na nový způsob řešení. V hlavě už se mu rýsovaly plány na další kariérní postup a s chladným úsměvem se posadil zpátky k denním hlášením.

  • Kapitola 6. – Kovář

    Kapitola 6. – Kovář

    Místo: planeta Onderon
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Podvečerní slunce se sklánělo nad střechami domů Onderonu. Nad městem se vznášel hnědý opar. Den pomalu končil. Malá zásobovací loď právě odlétala z místního přístavu a Kael, od hlavy až k patě pokrytý kovovým prachem, se loudal směrem domů. V ruce nesl těžký vak a přemýšlel o tom, jak ho dnes kovárna doslova pohltila. Kovářský droid BS-8, přezdívaný Osmička, opět nedokázal správně nastavit tavnou pec, a tak se Kael musel zdržet, aby vše opravil. Těšil se, až si dá koupel, smyje ze sebe další den a padne na svou postel. Rozhlížel se ulicí a viděl to, co každý den. Rutina, ti samí lidé, ty samé zvuky, ty samé pachy linoucí se z pouličního stánku s jídlem. Uvědomoval si, jak je jeho život jednobarevný a monotónní. Zhluboka se nadechl, hodil si vak přes druhé rameno a dále pokračoval ke svému domovu.

    Když míjel jedno z menších náměstí, slyšel vřískot všudypřítomných dětí, které pobíhaly sem a tam zabrány do jakési hry na honěnou, ale také cinkot nádobí a smích z místní hospody. Lákala ho představa jedné sklenice silného corellianského piva, ale zároveň cítil, jak na něj dopadá únava z dnešní tvrdé dřiny. Navíc po dlouhém dni ve výhni nebyl úplně v náladě na společnost. Někdy jindy, řekl si.

    Jak se blížil k malému tržišti u přístavu, slyšel zvláštní ruch. Instinktivně zpomalil a nastražil uši. Následoval zvuk, o kterém mu instinkt říkal, že může znamenat potíže. Skupinka lidí se shlukla před bránou do doku, ve kterém stála loď s oprýskaným trupem.

    Uprostřed skupinky stálo šest mužů v ošoupaných kožených vestách a na první pohled bylo jasné, že patří k pirátské bandě. Tady na Onderonu jim nic nehrozilo, pokud své řemeslo vykonávali jinde. Město nemělo dostatek prostředků, aby ještě bojovalo s piráty. Za dok a palivo platili jako každý jiný a většina z nich se chovala spořádaně. Tihle ale už očividně navštívili hospodu nebo si vystačili sami něčím vlastním na lodi. Jeden z nich, ramenatý chlapík s rozcuchanými vousy, právě surově přitáhl za paži mladou dívku, která šla okolo.

    „Co jsi to říkala tady o mém příteli!“ zařval na ni a ostatní piráti se zasmáli.

    „Nechte mě být! Já… já vás neznám! Chci jen jít domů“ vykřikla dívka a pokusila se mu vytrhnout.

    Kael se zastavil. Pomalu si všechny prohlédl a zhodnotil situaci. Místní obyvatelé se pomalu rozestoupili, tvářili se vyděšeně a ani se nepokoušeli zasáhnout. Věděli, že piráti se nenechají vyprovokovat bez následků. Takové malé potyčky zde nejsou nijak vzácné. Tyhle kriminální živly jsou právě ti, kteří je vyhledávají a udržují tak strach v obyčejných obyvatelích různých světů.

    Kael si povzdechl a vykročil směrem k nim: „Hej! Nech tu dívku na pokoji,“ řekl chladně, až otráveně.

    Vůdce pirátů se pomalu otočil a přimhouřil oči. „Co jsi to řekl?“ zeptal se s přehnaným údivem a jeho společníci se znova zasmáli.

    „Říkal jsem, že ji máš pustit. Nepotřebuješ problémy, věř mi,“ zopakoval Kael už důrazněji s pohledem upřeným na otrapu a požádal přihlížejícího muže, aby mu podržel jeho vak.

    Pirát se uchechtl a pustil dívku, která okamžitě odběhla k lidem v davu. Pak udělal krok ke Kaelovi. „Ty jsi nějakej hrdina, co?“

    Kael se jen ironicky usmál a téměř nepostřehnutelně zakroutil hlavou. Pirátovi došla trpělivost a chtěl dát troufalci lekci. Naštvaně vykročil, Kael se mu však jediným hbitým pohybem vyhnul a podkopl mu nohy. Pirát se zřítil na zem jako pytel písku, až mu to vyrazilo dech a zbytek jeho bandy na okamžik ztuhl.

    „Ale, ale…,“ Kael se k němu sklonil a poklepal mu na hlavu. „Nechceš si trochu odpočinout? Vypadáš unaveně,“ někteří lidé v přihlížejícím davu se neubránili úsměvu.

    To už se ostatní piráti probrali ze šoku. Rozběhli se ke kováři a obestoupili jej. Jeden z nich se napřáhl pěstí, ale Kael se jen lehce skrčil a pirát praštil svého kamaráda do brady. Další z mužů vytáhl nůž a rozmáchl se, ale Kael jen uskočil a zavadil loktem o rezavý sloup, na kterém visela stará pouliční lampa. Ta se uvolnila a přistála pirátovi přímo na hlavě. Muž se jen bezvládně svalil k zemi. To už si lidé nemohli pomoct a nahlas se smáli. Čtvrtý pirát se rozběhl proti Kaelovi, i jemu se v poslední chvíli vyhnul, ale zároveň nastavil nohu a pirát klouzal po kamenitém povrchu jako na ledě, dokud jeho hlava nenarazila do jakési bedny. Vedle něj se po kamenitém chodníku kutálel jeden z jeho zubů. Pátý pirát, poslední z bandy, se pokusil vytáhnout blaster, ale Kael k němu rychle přistoupil, vzal mu zbraň přímo z ruky a jedním plynulým chvatem jej povalil rychle na zem. Z blasteru vyjmul energetický článek a zahodil jej.

    Vůdce pirátů se mezitím zvedl, setřel si prach z obličeje a rozzuřeně zamířil blasterem na Kaela. „Teď tě rozstřílím na cucky!“ Kael se na něj podíval s ledovým klidem. Jemně pohnul prsty na pravé ruce a řekl tichým hlasem: „Měl bys zapomenout na to, co se tady stalo. Vezmi svoje muže a vraťte se na loď. Iziz není nic pro vás.“

    Piráti se pomalu s bolestnými nářky zvedali, někteří s pomocí svých kamarádů. Všichni měli v očích zmatek. „Sejměte ho kapitáne!“ vyhrklo z jednoho. Vůdce se zatvářil, jako by si nemohl vzpomenout, proč vlastně na Kaela míří. Otočil se ke svým kumpánům, blaster zasunul zpět do pouzdra a nahlas zařval: „Hej… nasedáme. Tady jen zbytečně ztrácíme čas. Tohle město není nic pro nás. Letíme pryč. Nečumte na mě. Dělejte!“

    Piráti se ještě chvíli zmateně rozhlíželi, ale pak se začali potácet zpátky ke své lodi. Jeden z nich sledoval usmívajícího se Kaela a za ním pobavený dav: „S tebou jsme neskončili!“ křikl na něj. Kael jen polohlasně a klidně odpověděl: „Ale skončili. Skončili.“

    Z davu se ozvala slova uznání a někdo snad i opatrně zatleskal. Kael se pousmál, otočil se a poplácal po rameni mladého chlapce, který ho přišel s obdivem pochválit. „Nejsem žádný hrdina,“ řekl s úsměvem a vzal si zpět svůj vak. „Jak si to udělal?“ následoval jej chlapec. „Jakto, že tě nerozstřílel?“ dívaly se na Kaela zvědavé dětské oči. „Měl jsem štěstí,“ usmál se na chlapce a chtěl pokračovat dál svou cestou. Ale neudělal ani tři kroky a doběhla jej dívka, kvůli které to celé začalo. „Díky,“ usmála se na Kaela. „Děkuju vám.“ Kael jí úsměv oplatil a chtěl jít dál. „Jsem Mee. Kdybyste něco potřeboval, mí rodiče mají pekárnu vedle v ulici. Zastavte se někdy, dostanete snídani na účet podniku,“ pronesla k vzdalujícímu se zachránci. Kael se za ní je krátce ohlédl a beze slova pokračoval svou cestou.

    Když byl už kousek dál, zaslechl malé děvče, jak šeptá ke svému otci: „Kdo to je?“

    „Jen kovář,“ odpověděl muž, ale v očích měl cosi jako úctu.

    Kael se ještě jednou otočil, aby zkontroloval, zda piráti skutečně nastoupili do lodi a pak už jen pokračoval domů. Připravil si večeři a když seděl u okna a jedl, přemýšlel, jak dlouho ještě dokáže žít v úkrytu, než ho jeho minulost dožene. Ale pro dnešek bylo vše v pořádku – a to mu stačilo.

  • Kapitola 5. – Chlapec z Chandrily

    Kapitola 5. – Chlapec z Chandrily

    Místo: planeta Chandrila
    Rok: 41 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Kael se narodil na Chandrile, klidné a poklidné planetě známé svou krásnou krajinou a mírumilovnými obyvateli. Vyrůstal ve venkovské komunitě poblíž hlavního města Hanna City, kde se jeho rodina starala o malou farmu. Už od útlého dětství bylo zřejmé, že je výjimečný. Dokázal zklidnit rozrušená zvířata pouhým dotykem nebo předvídat, kdy přijde bouře, ještě než se objevil jediný mrak.

    Jednoho dne, když bylo Kaelovi pět let, dorazil na Chandrilu mistr Jedi Tarin Vosk. Původně zde byl na diplomatické misi, ale během své návštěvy, když se procházel ulicemi na okraji města, si všiml chlapce, který si hrál s ostatními dětmi nedaleko malého tržiště. Kael se zastal mladšího chlapce, kterého starší děti trápily a bezděčně pohnul malý kamenem, který zasáhl jednoho z posměváčků do obličeje. To všechny zaskočilo, Kael rychle popadl chlapce, postavil jej na nohy a společně utekli. Mistr Vosk si toho okamžiku všiml, cítil v chlapci velkou Sílu a potenciál stát se Jediem. Rozhodl se zjistit, kde bydlí. Ještě ten den navštívil Kaelovu rodinu. Zprvu byli rodiče chlapce skeptičtí, nechtěli svého syna pustit do neznáma. Ale mistr Jedi jim klidně vysvětlil, že Kael má dar – vzácný dar, který by mohl být pro galaxii neocenitelný. Po dlouhém rozhovoru dostali Kaelovi rodiče dost času na rozmyšlenou. Když se mistr Vosk za dva dny vrátil, souhlasili, i když to nebylo snadné rozhodnutí. Pustit svého malého syna do neznáma s nejasnou šancí, že jej ještě někdy uvidí. Kael sám netušil, co ho čeká, ale vzrušení z cesty na vzdálené planety a příslib dobrodružství mu pomohly překonat smutek z odloučení. Rozloučil se s rodiči. Dlouho je držel v objetí než se odhodlal otočit se a následovat svého nového mentora do jeho vesmírné lodi. Kaelův otec chytil svou ženu kolem ramen, ta nedokázala skrýt smutek a slzy prozradily její pocity. Zároveň se na její tváři objevil jemný úsměv a hrdost. Dívali se za svým synem, dokud se jim neztratil z dohledu.

    Chlapec celou cestu na Chandrile, a pak i na lodi v hyperprostoru, zasypával mistra Jedie nekonečnou šňůrou zvídavých dotazů. Mistr Vosk nabádal chlapce k trpělivosti, ačkoliv jej jeho horlivost a nedočkavost těšila. Vysvětlil Kaelovi, že i tyto emoce se bude muset naučit kontrolovat, aby mohl s klidem a rozvahou absolvovat celý výcvik a stát se mocným rytířem řádu.

    Tarin Vosk se stal jeho průvodcem a ochráncem na cestě do Chrámu Jediů na Coruscantu. V Chrámu se Kael brzy stal součástí řádu. Byl zvědavý, učenlivý a otevřený novým zkušenostem. A přestože si někdy vzpomněl na svůj domov na Chandrile, v Řádu našel nový smysl života a mistra, kterého respektoval jako svého druhého otce. Ten cítil, že získal učedníka s obrovským potenciálem.