Knihy by Filmový PODCAST

Rubrika: Star Wars

  • Kapitola 14. – Mám tě

    Kapitola 14. – Mám tě

    Místo: planeta Sutus
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Ravok seděl v pilotní kabině svého stíhače, oči soustředěné na hvězdné pozadí před ním. Droid HK-51 stál opřený o panel s přístroji, jeho červené oči hypnotizovaly obrazovky. Když loď přešla do hyperprostoru, droid se natočil směrem k Ravokovi a jeho hlas se nesl mechanickým tónem: „Poznatek: Cíl je Jedi. Riziko: Vysoké. Doporučení: Analyzovat dostupné taktiky a minimalizovat přímý konflikt.“

    Ravok mlčel s pohledem stále upřeným na rozmazané hvězdy. HK-51 pokračoval bez zaváhání.

    „Dotaz: Proč byla zvolena mise s vysokou pravděpodobností komplikací? Alternativní možnosti: Cíle s nižším rizikem a vyšší efektivitou.“

    Ravok odpověděl bez emocí, chladným a odměřeným hlasem. „Nejde jen o odměnu. Jedi je symbol. Ulov ho, a dokážeš, že žádná legenda není nezranitelná.“

    „Konstatování: Symbolická hodnota cíle zvýšena. Možný přínos: Přímý i nepřímý zisk. Doporučení: Uplatnit maximální opatrnost při kontaktu.“

    Ravok se zamračil. „Opatrnost je pro ty, co se bojí. Jediové jsou přeceňovaní.“

    HK-51 naklonil hlavu, jeho oči zableskly. „Upozornění: Podcenění nepřítele zvyšuje pravděpodobnost selhání o 34 procent. Doporučení: Přizpůsobit strategii. Eliminace: Přijatelné řešení.“

    „Chci ho živého,“ přerušil ho Ravok bez emocí. „Najdeme ho a vymlátím z něj vše, co ví. Až pak ho odevzdáme, pokud mě nedonutí jej zabít.“

    „Potvrzení: Primární cíl – zajmout živého. Sekundární cíl – likvidace v případě odporu. Rozkaz potvrzen.“

    Ravok se na chvíli zadíval ven z okna, jeho hlas byl ledově klidný. „Nepodceňuj ho. Až se přiblížíme, vypočítej jeho pravděpodobné únikové trasy. A měj připravenou analýzu, až přistaneme.“

    „Potvrzení: Rozkaz přijat. Analýza bude připravena.“

    Loď pokračovala hyperprostorem, zatímco Ravok tiše přemítal nad svou kořistí. Kurz byl nastaven na planetu, kde tajemný Jedi nedávno zničil celou imperiální základnu. Byla to první stopa, kterou se lovec rozhodl prověřit.

    Netrvalo to dlouho a Ravokova loď dosedla na Sutus, chudou a prašnou planetu, kde vyprahlý vítr zvedal popel ze sutin trosek někdejší imperiální základny. Slunce bylo bílé, nemilosrdné, vrhalo ostré stíny mezi pokřivené ocelové nosníky a zčernalé obvodové zdi. Bylo tu ticho. Ticho spáleniště. Ticho po výbuchu, který roztrhal energetické jádro a rozmetal desítky tun zbraní, zásob a vojáků do prostoru. Ticho po Jediovi, který to způsobil.

    Ravok stál na okraji proražené zdi velkého hangáru, těžký kabát mu vlál v poryvech větru. Jeho maska odrážela záblesky slunce, ale oči pod ní byly soustředěné. Studoval stopy – spálené otisky, ohořelé zdi, stopy na podlaze, deformované pancéřové dveře… a napůl zasypaný servisní výtah vedoucí do podzemí.

    „Terminály mohly být chráněné,“ zamumlal spíš pro sebe než pro někoho jiného.

    Za ním se tiše přiblížil HK-51. „Odhad: Pravděpodobnost funkčního jádra systému je tři celá devět procent, s tendencí k nule. Doporučení: Vyčkat uvnitř raketoplánu a provést kompletní sken komplexu.“

    „Ne, nebudeme ztrácet čas. Půjdeme dolů. Jedi se sem neprobojoval jen tak. Možná zanechal stopu.“

    Průchod chodbami připomínal cestu mrtvým světem. HK-51 svítil svýma očima na cestu. Impérium z trosek zachránilo vše, co mělo nějakou cenu, ale některá spálená těla svých vojáků, zde stále tlela. Ze zdí se odlupovaly vrstvy popela a plastoceli, potrubí trčelo ze stropu jako polámané kosti. A pak, v nejnižší části – zázrak. Zablikal panel. Terminál. Ravok přistoupil a z kabátu vytáhl vlastní přístupové zařízení a připojil jej do portu na zdi. Hologramy se rozsvítily a s nimi i data – roztřesené záběry z bezpečnostních kamer základny. Spustil poslední sekvenci před výbuchem.

    Chodbami zněl poplach, blikalo červené světlo. Postava v plášti, tmavá silueta v kápi, se pohybovala s rychlostí a přesností, která se nedala popsat. Každý voják, který se jí postavil, padl. Buď sražen neviditelnou silou nebo rozseknut zábleskem světelného meče. Jedi nedělal chyby. A z pohybu těla bylo znát, že se nehýbe s hněvem, ale s chladnou rozhodností a precizností. Ravok se nedíval na záznam jako fascinovaný. Spíš jako analytik. Hledal cokoliv, co by mu pomohlo v pátrání. Když byla poslední kamera pohlcena ohnivou vlnou, záznam skončil. Ravok beze slova připojil datapad, vše zkopíroval a pak se vydal ven. „Nic víc tu nenajdeme,“ pronesl k droidovi.

    Když vystoupili z temných chodeb základny, sluneční záře byla oslepující. Cestou zpět k raketoplánu se ukázalo, že tam nejsou sami. Ze stínu hangárového oblouku vystoupili první dva. Pak další. Dohromady devět banditů. Znetvoření, špinaví, ozbrojení improvizovanými blastery a vibročepelemi. Jeden měl dokonce harpunový hák přimontovaný k ruce. Jejich speederbiky stály zaparkované nedaleko.

    „Zdravím, příteli,“ ozval se první z nich, Twi’lek s černým šátkem přes obličej. „Tohle je naše území. Všechno, co u sebe máš, je teď naše.“

    Ravok mlčel. Jeho krok se nezpomalil. Když už se blížil k rampě své lodi, Twi’lek dodal: „Zastav! Myslím to vážně. Zbraně. Kredity. A tu krásku,“ kývl směrem k lodi. „Jo, vezmem si i tu.“

    Ravok se konečně zastavil. Natočil hlavu mírně dozadu, jen tolik, aby maska odrážela světlo směrem k ozbrojencům. „Můžete odejít. A žít.“

    Skupinka se rozesmála. Někdo plivl na zem a jeden z nich nabil zbraň. Ravok se otočil zpět k lodi a jen tiše pronesl: „HK?“

    Zloději se na sebe nechápavě dívali. Droid však zareagoval bez zaváhání. „Potvrzení: Priorita změněna. Útočný protokol aktivován.“

    Ozvalo se ostré cvaknutí. Puška, která vypadala příliš těžce pro jakkoliv silnou ruku, se sklopila z droidova ramene a první výstřel udělal z Twi’leka letící škvarek dřív, než stačil sáhnout po pojistce na svém blasteru. Pak už následoval jen tanec zkázy. HK-51 postupoval jako nezastavitelná zbraň. Jednoho útočníka chytil za krk, ozvalo se krátké křupnutí a droid jej jen pohodil na zem, jako by nic nevážil. Dalšího popadl za ruku a odhodil jej na speeder. Než se muž vzpamatoval HK vypálil z blasteru a speeder i s mužem explodoval. Blastery se odrážely od droidova pancíře bez jakéhokoliv efektu. Za to jeho zbraň pálila přesně s ničivou brutalitou. Poslední z ozbrojenců se pokusil utéct, ale droid ho velmi rychle dohnal.

    Když Ravok stoupal po rampě lodi, ozvalo se za ním mechanické: „Hlášení: Cíle eliminovány. Zbývající hrozby: nula.“

    Ravok beze slova přikývl a zamířil do kokpitu. Začal zadávat souřadnice, když přišel HK-51, trochu od krve, ale klidný jako vždy. „Hlášení: Neefektivní opozice. Doporučuji příště ignorovat verbální kontakt a přistoupit rovnou k eliminaci.“

    „Možná příště,“ zamumlal Ravok chladně a zapojil datapad do palubního počítače.

    Znovu se rozběhl holografický záznam Jediovy cesty chodbami. Ravok sledoval nahrávku tentokrát ještě pozorněji. Jedi měl styl. Ale styl ho před lovcem neochrání. HK-51 mezitím s lodí odstartoval.

    Stěny kokpitu osvětloval jen namodralý odlesk hologramového projektoru a pravidelné poblikávání kontrolních světel. Ravokovu masku osvětlovalo mihotání opakovaně přehrávaného záznamu. Znovu a znovu. Jedi v kápi běží úzkou chodbou, červená světla poplachu vrhají stíny na stěny. Vojáci padají jako stébla trávy. A pak – v jednom snímku, ne víc než pár okének – rukáv bojovníkova pláště povolí a zpod něj vyklouzne kousek holé kůže. Ne lidské. Zelené. Lesklé potem. A v dalším záběru už je vše zase zakryté. Ravok okamžitě zastavil záznam, vrátil jej zpět a přehrál. Znovu. Zpomaleně. Zastavil. Zvětšil obraz. Zaostřil. Zelená kůže.

    „HK,“ řekl tiše, bez toho, aby odvrátil pohled od záznamu. „Nahraj databázi Jediů, kterou nám dal Karr.“

    Droid se nehnul. Jeho optika jen tiše zablikala. „Potvrzení: Otevírám databázi. Seznam známých Jediů, aktualizováno dle imperiálního záznamu verze třicet osm. Dotaz: Filtr?“

    „Rasa. Zelená kůže.“

    „Potvrzení: Filtr aktivován. Hlášení: Třicet tři Jediů odpovídá parametru. Třicet potvrzeno mrtvých. Dva nezvěstní. Jeden…,“ droid se odmlčel, než dokončil: „…nepotvrzený.“

    Hologram se změnil. Tváře. Jména. Ravok je přeskakoval rychle, jeden po druhém. Každý, kdo byl na seznamu, měl buď záznam o likvidaci nebo dostatečné důkazy o smrti. Až… zastavil. Jeho soustředěný pohled pod maskou se na chvíli rozjasnil. Tvář ženy. Zelená kůže. Mirialanka. Tetování podle zvyklostí její rasy, na tváři geometrické znaky víry. Světlé oči, chladný výraz. Na ramenou prostý plášť. Jméno chybělo. Doplňkové záznamy neúplné. Hodnocena jako „pokročilá“ v boji s mečem. Světlený meč – modrý. Někdo se ji pokusil vymazat, ale přesto tu zůstala. Ravok se opřel s pohledem upřeným na hologram. Z jeho hlasu byl cítit lehký úsměv: „Mám tě.“

  • Doktor Thorn

    Doktor Thorn

    Místo: Xygos-2
    Rok: 21 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Klonové války zmítaly celou galaxií a planeta Xygos-2 nebyla výjimkou. Agenti republiky zde nalezli zdroj surovin, který separatisté využívali při výrobě své droidí armády. Bylo naprosto nezbytné, aby republikové jednotky nad zařízením převzaly kontrolu. V polní nemocnici 42. legie byl vzduch cítit po ozónu, spáleném mase a laciné dezinfekci. Lékař-chirurg Elias Thorne seděl na převrácené bedně od obvazů a sledoval své ruce. Třásly se. Jen nepatrně, ale třásly. Bylo mu padesát, ale v šeru operačního stanu vypadal na sedmdesát. Byl hlavní lékař a chirurg, jeden z pětičlenného týmu. Ten tvořili další dva lékaři a tři asistenti, o zbytek práce se starali droidi.

    Okolo něj bzučeli lékařští droidi řady 2-1BDroid řady 2-1B
    Lékařský droid určený pro chirurgii a ošetřování těžkých zranění. Vyznačuje se vysokou přesností, rozsáhlými medicínskými databázemi a častým nasazením v polních nemocnicích i na palubách lodí.    . Byli efektivní. Dokázali sešít ránu za polovinu času co člověk, nikdy nepotřebovali spát a jejich logické procesory nezatěžoval soucit. Elias tam nebyl od toho, aby dělal běžnou práci. Byl tam pro chvíle, kdy chladná logika stroje prohlásila: „Pacient má 12% šanci na přežití. Spotřeba bacty a lékařského materiálu neefektivní. Doporučena terminace a recyklace výstroje.“

    Elias byl tím, kdo v takovou chvíli vstal, odsunul droida a řekl: „Já na ta procenta kašlu.“

    „Doktore Thorne,“ ozval se mechanický hlas hlavního lékařského droida. „Přijíždí další transport. Sedm těžkých případů. Tři jsou určeni k odsunu do paliativní zóny.“

    Paliativní zóna. Vznešený název pro kout stanu, kde se umíralo v tichu. Elias si povzdechl, nasadil si chirurgické brýle a vykročil do deště, který bubnoval na plachtovinu.

    Mezi zraněnými, které vyložili z kouřícího transportéru, byl jeden voják, který na první pohled patřil do oné „zóny“. Jeho bílá zbroj byla rozdrcená na hrudi, levá ruka chyběla pod loktem a helma byla prasklá tak, že mu odhalovala polovinu obličeje. Byla to ta stejná tvář, kterou Elias viděl dnes už stokrát. Tvář Janga Fetta. Tvář, která se mu v noci vracela v nekonečných zástupech jako zrcadlové bludiště.

    „Tenhle to schytal pořádně, pane,“ řekl jeden z klonů, který transport doprovázel. Na helmě měl žlutý pruh. „Dostal zásah z iontového děla přímo pod nohy. Jmenuje se…“

    „CT-8824,“ přerušil ho droid, který už zraněného skenoval. „Poškození vitálních orgánů 80 %. Nepřijatelná ztráta materiálu pro operaci.“

    Voják na nosítkách najednou otevřel oči. Nebyly to oči stroje. Byly plné čiré, lidské hrůzy. „Cerst…“ zašeptal.

    Elias ztuhl. „Co jsi říkal, vojáku?“

    „Jmenuju se… Cerst,“ vydechl klon a z koutku úst mu vytekla tmavá krev. „Sliboval jsem klukům, že… že se vrátím. Slíbil jsem…“

    „Jméno je irelevantní označení, které si jednotky udělují k posílení falešné identity,“ pronesl droid monotónně. „Doktore, prosím, věnujte se pacientu CT-9901, má 65% šanci…“

    Elias položil ruku na droidovo kovové rameno. „Ustup, B-12. Tohle není materiál. Tohle je Cerst. A Cerst dnes nezemře.“

    Operace trvala pět hodin. Droidi odmítli asistovat u případu, který považovali za „statistickou anomálii“ a věnovali se případům, jejichž záchranu považovali za efektivní, a tak Elias pracoval jen se svou asistentkou, mladou medičkou z Vnějšího okraje, která se ještě nenaučila nedívat se klonům do očí. Byla to špinavá, vyčerpávající práce. Elias musel ručně propojovat poškozené nervové svazky, které droidi obvykle jen vypalovali laserem. Musel improvizovat se syntetickými chlopněmi, protože ty standardní byly vyhrazeny pro „nadějnější“ případy. V polovině operace do stanu vstoupil velitel základny, člověk, který viděl ve válce jen grafy a tabulky. „Thorne! Plýtváte zásobami bacty na mrtvolu? Ten klon je geneticky naprogramován k oběti. Máme venku stovky dalších, kteří potřebují ty léky víc!“

    Elias se ani neotočil. „Pane, s veškerou úctou, běžte pryč. Teď neoperuju vojáka Republiky. Operuju někoho, kdo má jméno. Pokud chcete řešit efektivitu, jděte přepočítat pušky do skladu munice. Tady velím já,“ v hlase měl něco, na co velitel nedokázal reagovat, a tak se otočil a beze slov zmizel. Když Elias udělal poslední steh, sotva se držel na nohou. Cerst žil. Jeho srdce nebo to, co z něj zbylo, tlouklo v pravidelném rytmu ke spokojenosti přístrojů, které sledovaly jeho stav.

    O dva dny později Elias procházel mezi lůžky. Cerst byl při vědomí. Díval se na svou novou kybernetickou ruku, která byla stará, opotřebená, ale funkční. „Proč?“ zeptal se klon, když Elias kontroloval jeho obvazy. „Slyšel jsem droidy. Říkali, že jsem odepsaný. Že jsem jen… porouchaná jednotka.“

    Elias se posadil na kraj lůžka. Poprvé za dlouhé měsíce se podíval na klon a neviděl v něm jen jeden z tisíce odlitků. Viděl unaveného muže, který byl nucen dospět uprostřed ohně.

    „Protože droidi vidí jen to, co jsi, Cerste,“ řekl Elias tiše. „Vidí genetický kód a sériové číslo. Ale já… já už nemůžu dýchat v galaxii, kde jsou lidé jen čísla. Kdybych tě nechal umřít jen proto, že to bylo logické, stal bych se stejným strojem, jako jsou oni.“

    Crest se pokusil o slabý úsměv. „Děkuju… doktore Thorne.“

    Elias Thorne pocítil zvláštní bodnutí u srdce. Bylo to poprvé po letech, co ho pacient oslovil jménem. V tu chvíli si uvědomil děsivou pravdu. V této válce nebyli dehonestovány jen klony. Dehumanizace pohltila i ty, kteří je měli zachraňovat.

    Vyšel ze stanu do neustávajícího deště Xygosu-2, kde převládalo nekonečné šero, protože místní atmosféra nepropouštěla v tomto ročním období téměř žádné světlo. Přes hlavu si přetáhl kapuci svého pláště. Věděl, že zítra přijede další transport a pak další a další. Věděl, že uvidí dalších stovky tváří Janga Fetta. Ale také věděl, že už nikdy neuvidí jen čísla. A to byla jeho záchrana i jeho největší trest. Protože zachránit jednoho Cersta bylo vítězství, ale vědomí, že tisíce dalších Cerstů umírají beze jména v blátě, bylo břemeno, které ho jednou stejně zlomí.

    Elias došel pod celtu, kde házeli zbroj mrtvých vojáků. Sedl si na jednu z beden a sáhl do kapsy. Vytáhl tenkou ruličku z listů jedné místní rostliny. Před pár týdny objevil, že má velmi příjemné uklidňující účinky. Z druhé kapsy vytáhl plazmový skalpel, jednu stranu byliny zapálil a druhou si vložil do úst. Pak nasál kouř do plic. Silně, zhluboka. A s hlasitou úlevou kouř vydechl. I když to nedávalo smysl, po celém dni měl pocit, že až teď se poprvé nadechl. Déšť jako kulisa kropil vše okolo a Elias se poprvé po dlouhé době necítil jako součástka v soukolí Republiky. Cítil se jako člověk. A v téhle galaxii to byl ten nejnebezpečnější pocit ze všech.

  • Kapitola 13. – Padawan

    Kapitola 13. – Padawan

    Místo: planeta Coruscant
    Rok: 21 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Šedivý opar ranního Coruscantu halil nekonečné věže chrámu Jediů, jenž se jako strážce míru tyčily nad rušným městem. V monumentalitě kamenných sloupů a tichu posvátných sálů se ozývaly kroky mladého rytíře Jedi, mistra Kaela Rindara. Pohyboval se s jistotou, jež v sobě nesla váhu zkušeností a odpovědnosti.

    Dnes byl den, kdy si měl vybrat svého padawana. Rada vybrala několik kandidátů a trvala na tom, aby si mistr Rindar vybral svého učedníka co nejrychleji. Probíhající Klonové války upíraly Jediům ten luxus, vybírat nebo přidělovat padawany s trpělivostí a rozvahou, jak bylo dříve zvykem. Nevybírali je snad podle síly nebo původu, ale podle jejich nitra, které dokázalo mistra oslovit. Nebylo mnoho takových, kteří by skutečně vyzařovali světlo, jež Jediové hledali.

    Před Kaelem se s tichým zasyčením otevřely velké dveře do sálu, kde čekalo několik mladých učedníků. Jejich oči byly plné naděje, touhy a nervozity. Kael vstoupil. „Dobrý den, mistře,“ odpověděli skoro sborově. „Buďte pozdraveni,“ opětoval pozdrav a lehce se poklonil. Pomalu obcházel kolem, sledoval jejich pohyby, pozoroval jejich tváře, ve kterých byl respekt, pokora, ale i zápal a očekávání. Vnímal Sílu, která je obklopovala. Cítil tlukot jejich srdcí, jejich myšlenky i obavy a pochybnosti. Všechny ty různorodé vibrace, které byly tak typické pro mladé Jedie. A právě Kaelův trénink by měl jednomu z nich přinést vnitřní rovnováhu a učinit z něj rytíře řádu. Nepatrným pohybem ruky dal celé skupince najevo, aby se posadili.

    Vzadu se jeden blonďatý mladík naklonil k drobné dívce vedle něj. „Vidíš, to je on. V jednom roce se stal rytířem Jedi, mistrem, a ještě si vybere padawana. I mistr Yoda o něm řekl, že je výjimečný Jedi. Přitom je stejně starý jako můj starší bratr. Je velmi vzácné, aby byl někdo takto mladý mistrem.“

    „Ano. To máš pravdu,“ přerušil jeho šeptání Kael. Mladík se rychle narovnal a vykulil své oči na mistra.

    „Jak se jmenuješ, učedníku?“ pokračoval.

    „Ehm… R… Rano, mistře,“ vysoukal ze sebe mladík.

    „Rano? A dál?“

    „Rano Ertu, mistře.“

    „Těší mě, Rano Ertu,“ usmál se Kael a posadil se také. „Rano má pravdu. Stát se mistrem Jedi v mém věku není běžné. Ovšem pro mě to není nic, čím bych se chtěl chlubit. Je to závazek. Byla mi svěřena důvěra a já se musím naučit ji nést. Nejde o to něco dokazovat Radě nebo vám. Každý Jedi čelí především sám sobě. Naše mysl může být naším největším spojencem… i nepřítelem. Strach, hněv, lpění – to vše nás může svést z cesty.“

    „Jediové nesmí mít emoce, mistře,“ přihlásil se aktivně malý Twi’lek.

    Kael se pousmál. „Ne. Jediové emoce mají. Bez nich bychom nebyli živí. Ale nesmíme jim dovolit, aby nás ovládly. Klidná mysl a vnitřní rovnováha, jen tak můžeme naslouchat Síle. Je to to nejdůležitější a zároveň nejtěžší.“

    Učedníci souhlasně pokyvovali hlavami. Kael se postupně vyptal na jméno všech, a přitom sledoval jejich auru v Síle. Někteří byli plni obav a strachu, jiní zase odhodlání a jejich myšlenky se předháněly jedna s druhou. Ovšem jeden padawan měl v srdci i mysli překvapivý klid a pořádek. Kael cítil, jak napíná síly, aby nepodléhal stejným prchlivým myšlenkám a pocitům jako ostatní. Asi právě proto, že vnímal, jak to v hlavách ostatních učedníků bouří.

    Kael se na něj chvíli díval, a když se jejich pohledy setkaly, přišel k němu blíž. „Ty jsi Elan, že?“ ověřil si, že si správně zapamatoval jeho jméno. V tu chvíli cítil, jak se mladíkova snaha o udržení vnitřního klidu zhroutila a srdce se mu rozbušilo.

    „Ano, mistře,“ odpověděl chlapec se světlými vlasy a obličejem plný pih. Cítil, jak se mu začaly potit ruce.

    Kael zavřel oči a naklonil hlavu. „Elan Drev. Z Corellie,“ řekl polohlasně.

    „Ano. Jak to víte, mistře?“ zvedl Elan překvapeně obočí.

    „Tvé myšlenky tě prozradily, mladý padawane,“ usmál se mistr.

    Elan nebyl největší ani nejsilnější, ale v jeho laskavých očích se zračila nezdolná vůle a soucit, které zářily jako maják v temnotě. Kael pocítil něco, co slova nedokázala vyjádřit. Hluboké spojení, jako by Síla sama promlouvala skrze něj.

    „Elane,“ promluvil Kael hlasem, který byl zároveň vážný i vlídný a položil mu ruku na rameno, „dávám ti příležitost, kterou mnozí nikdy nepoznají. Cesta Jedie není jen o schopnostech, je o srdci, jež bije pro ochranu míru, slabých a hledání rovnováhy.“

    Elan sklonil hlavu, jeho odpověď byla tichá, ale rozhodná. „Mistře Rindare, přijmu vaši výzvu. Ne pro slávu, ale abych sloužil světlu a ochránil ty, kteří to potřebují.“

    „Přijímáš své poslání jako můj padawan, abychom spolu kráčeli cestou Síly? Abych tě vedl nejen v boji, ale i v pochopení?“

    Elan přikývl a v ten okamžik se zdálo, že celý chrám zpívá tichou ódu na nový začátek. Od dveří zazněl hluboký hlas mistra Yody, připomínající všem, že Síla je živá a nikdy nezahyne.

    „Cesta dlouhá, těžká bude,“ rozlehlo se místností, „ale světlo v tobě, mladý Elane, silné jest.“

    Kael si povzdechl a přátelsky poklepal na Elanovo rameno. „Pojďme, padawane. Společně budeme růst a čelit všemu, co Galaxie přinese. Tvá cesta začíná.“

    Elan se opatrně usmál. „Děkuji, mistře,“ sklonil hlavu. „Nezklamu vás,“ slíbil.

    A tak začala cesta Elana Dreva, chlapce z Corellie, který mohl pod vedením Kaela Rindara pomalu růst v jednoho z nejstatečnějších ochránců míru v Galaxii.

    Uběhlo několik týdnů. Světlo vycházejícího slunce se odráželo od věží Coruscantu a pronikalo do zahrad chrámu Jediů, které zalévalo zlatavým jasem. Vzduch byl klidný, prostoupený vůní pečlivě udržované zeleně, zatímco vzdálený ruch města jen tiše dozníval za chrámovými zdmi.

    Mistr Kael Rindar stál uprostřed kruhové cvičební plochy s rukama za zády. S jeho pláštěm si lehce pohrával vítr, tvář měl klidnou, pohled soustředěný. Naproti němu Elan, mladý, hubený padawan se zamračeným výrazem a rozčepýřeným copánkem.

    „Připrav se, Elane,“ řekl Kael klidně.

    „Jsem připravený, mistře,“ odpověděl Elan a s dramatickým škubnutím aktivoval svůj výcvikový meč. Čepel se rozzářila modře. Hned poté neobratně přešlápl, jak se mu zasekla noha o cíp róby.

    Kael pozvedl obočí. „Co kdybys začal tím, že nebudeš bojovat s vlastním šatníkem.“

    Elan se zakřenil a vstal. „Zapsal jsem si to, mistře. Nepodceňuj šaty, mohou být neviditelný nepřítel.“

    Kaelova tvář zůstala kamenná. Bez varování aktivoval vlastní výcvikový meč a provedl ladný výpad. Elan zareagoval v poslední chvíli, vykryl úder, ale couvl o pár kroků zpátky. Kaelova čepel přitom s elegantním obloukem klouzala kolem jeho hlavy.

    „Nečekej. Vnímej. Síla proudí skrze tebe. Nedovol, aby tě vedla panika. Nech se vést smysly, nech se vést Silou. Naslouchej ji.“

    Elan zhluboka dýchal, soustředil se. Zkusil protiútok, tři rychlé seknutí, pak otočku, která měla být efektní, ale místo toho mu podjela noha a skončil na zemi. Výcvikový meč mu vypadl z ruky.

    Kael k němu přistoupil a nabídl mu ruku. „Ta otočka by vypadala skvěle, kdyby ses chystal odstrašit protivníka akrobatickým výsměchem.“

    „Chtěl jsem být nečekaný, mistře.“

    „Byl jsi. Nečekaně vtipný,“ zasmál se mu mistr. „Můžeš být nečekaný, ale ne sám pro sebe. Tvé tělo a mysl musí tvořit jeden celek. Najdi vnitřní rovnováhu a soulad. Pak protivníka překvapíš snáz.“

    Elan si povzdechl, ale přijal ruku a nechal se vytáhnout. „Jak to děláte, mistře? Vypadáte, jako byste se nikdy nemusel ani snažit.“

    Kael ztišil hlas a pohlédl na něj s úsměvem v koutku úst. „To přijde, můj padawane. S trpělivostí. Se soustředěním. A… s několika roky pádů, které nikdo neviděl.“

    Elan se zasmál, zvedl svůj meč a znovu jej uchopil. „Zkusíme to znovu.“

    „Výborně,“ kývl Kael a zaujal postoj. „A tentokrát si představ, že jsi větev stromu. Ohebný, pružný, klidný, ale schopný zasadit úder. Síla kolem tebe obtéká jako vítr. Využij to a hlavně, nezabij sám sebe, ano?“

    „Na tom začnu pracovat hned,“ řekl Elan s hranou vážností a oba se znovu pustili do souboje.

    Tóny výcvikových čepelí se mísily s šumem větru. Slunce pomalu stoupalo výš. A v každém pohybu bylo vidět, že pod vrstvou humoru a nešikovnosti se skrývá opravdový talent. Talent, který měl vyrůst v mistra a mistr, který si to už tenkrát uvědomoval. Cvičili znova a znova. Elan byl nezlomný a vytrvalý. Pokaždé když upadl, rychle vyskočil zpět na nohy.

    Když se už slunce klonilo k západu, jeho paprsky protínaly zahrady v dlouhých zlatavých pruzích. Kael a Elan šli vedle sebe po kamenné cestičce, výcvikové meče zavěšené zpátky u pasu. Oba byli zpocení, unavení, ale Elanovi oči zářily nadšením.

    „Mistře,“ začal naléhavě, „vážně, řekněte mi… šlo mi to dneska líp, že jo? Myslím, že jsem konečně zvládl ten výpad z otočky!“

    Kael se pousmál a bez zastavení odpověděl: „Pokud by bylo tvým cílem upoutat pozornost okolních ptáků, pak jsi překonal sám sebe.“

    Elan protočil oči, ale pak se zasmál. „Tak vážně. Myslíte, že ze mě bude rytíř Jedi? Opravdový? Myslíte, že brzy budu připravený na mise, na to pomáhat? Víte, něco jako… záchrana planety před invazí nebo tak.“

    Kael zpomalil krok, zastavil se a zadíval se do korun stromů, kde se listy tiše chvěly ve vánku. Pak se otočil k Elanovi a jeho výraz byl tentokrát vážnější. „Elane, cesta každého Jedie je jiná. Není to závod. Není to o tom, kdy budeš připravený něco udělat. Je to o tom, kdy budeš připravený být tím, kým máš být.“

    Elan svěsil ramena. „Já jen… chci pomáhat. Opravdu chci být užitečný.“

    „A v tom je právě ten rozdíl,“ řekl Kael významně. „Někteří chtějí být Jediové proto, aby mohli bojovat. Ty chceš být Jedi, abys mohl ochraňovat. To je správný důvod. Ale i správné důvody potřebují čas a trpělivost.“

    Elan se chvíli odmlčel, pak kývl. „Takže ještě ne.“

    Kael se znovu pousmál a poplácal jej rukou po rameni. „Zatím jsi padawan, který se občas zamotá do vlastního hábitu. Ale taky jsi padawan, který má velké srdce a talent. A věř mi, Galaxie bude jednoho dne potřebovat někoho přesně jako jsi ty.“

    Elan se pousmál, tentokrát tiše a upřímně. „A do té doby?“ zeptal se.

    „Do té doby ti budeme dál trhat šaty v otočkách a mlátit do sebe výcvikovými meči,“ odvětil Kael s úsměvem a vykročil dál.

    Elan se rozesmál a přidal se k němu. „A mistře, myslím, že to slovo Jediové používají příliš často.“

    „Jaké slovo?“ otočil se Kael na svého učedníka.

    „Trpělivost. Jako by to byla odpověď na všechno,“ poznamenal Elan.

    Kael se zamyslel. „A víš, že máš pravdu?“ pokýval hlavou. „Je to odpověď na všechno.“

    Ještě jednou se zasmáli a pokračovali v cestě zahradou, obklopeni klidem, jenž měl trvat o něco kratší dobu, než si tehdy mysleli.

  • Expedice „Zkáza“

    Expedice „Zkáza“

    Místo: planeta Olyndra
    Rok: 38 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Planeta Olyndra byla tak bezpečná, až to bylo k uzoufání. Tráva tam měla přesně tři centimetry, ptáci zpívali ve stejné tónině a největším vzrušením na Univerzitě aplikovaných věd v Aarasinu, druhém největším městě, bylo, když v jídelně došel modarový džus.

    „Říkám vám, že ta zeď tam není proto, aby chránila město před divočinou,“ prohlásil Jax, zatímco si upravoval límec své drahé tuniky a kontroloval svůj odraz v naleštěném boku svého vznášedla. To tady měl téměř každý student, aby se mohl prohánět po ulicích a zažil alespoň nějaké vzrušení. Jax byl člověk, mladý muž, jehož hlavní dovedností bylo vypadat skvěle i při zakopnutí. „Je tam proto, aby nám zabránila vidět, co tam Rada schovává. Tajné projekty, zakázaná technologie… možná i zkamenělé vejce Acklaye!“

    „Jaxi, tvoje dedukční schopnosti jsou na úrovni podvyživeného gungana,“ poznamenala Sira, mladá Pantoranka s jasně modrou kůží a zlatými značkami na tváři. Upravila si brýle, které technicky nepotřebovala, ale vypadala v nich chytřeji a byl to oblíbený módní doplněk. „Podle ‚Encyklopedie olyndraské geografie‘, svazek čtvrtý, je prostor za hradbami pouze neregulovaným biotopem s vysokým výskytem bodláčí. Nic víc. Technicky vzato chrání vnější prostředí před naším vlivem.“

    „Bodláčí se nehlídá magnetickým zámkem, který se dá obejít pomocí mého upraveného datapadu,“ ušklíbl se Toby, vytáhlý, rozcuchaný lidský kluk, který měl věčně pod nehty šmír z droidů a v kapse alespoň tři vyhořelé pojistky.

    „Takže jdeme?“ vyhrkla netrpělivě Zoria, malá Lanničanka s obrovskýma špičatýma ušima, podupávajíc nohou. Milovala rychlost. Kdyby mohla, namontovala by si tryskový motor i na boty.

    Pátá členka skupiny, Lana, lidská dívka, která jako jediná vypadala, že má aspoň špetku pudu sebezáchovy, si povzdechla. „Jestli nás chytí, vyhodí nás z univerzity dřív, než řekneš hyperprostor. Můj otec už teď šílí z mých účtů za pokuty, které za vás platím.“

    „Lano, nebuď taková… Sira,“ rýpl si Jax.

    „Hej!“ ohradila se Sira. „Já jsem náhodou velmi dobrodružná. Věděli jste, že v roce 450 před konvencí…“

    „Nasedat!“ zavelela Zoria.

    Cesta mimo město byla… řekněme hrbolatá. Zoria skutečně odpojila omezovač, což znamenalo, že vznášedlo vydávalo zvuky jako umírající bantha a každých pět minut z něj něco upadlo. Přece jen nepatřilo k nejnovějším. Vlastně si jej postavila sama z náhradních dílů. Na víc neměla, protože většinu kreditů dala za školné. Byla jediná, která nepocházela z vyšší třídy aristokratů a vše si musela těžce odpracovat sama. V noci pracovala, ve dne studovala.

    Dorazili do vzdálené okrajové části města. Byly tu jen automatizované recyklační systémy a pár starých droidů, kteří si hleděli své práce. Skupinka studentů sice působila nápadně, ale když jste droid zabořený po pas v odpadu, máte jiné starosti. Jax vedl své spolužáky k mohutné bráně, která je dělila od vnějšího světa. Otočil se na Zoriu a šibalsky zamrkal.

    „Tak se ukaž,“ kývnul na Tobyho.

    Díky Tobyho šikovným prstům a jednomu spálenému procesoru to netrvalo dlouho a brána se otevřela. Čekali, zda se spustí poplach, ale Toby myslel na všechno. Ocitli se v „divočině“. Trest, kterým jim za to hrozil, nebyl malý, ale vzrušení z porušení pravidel a zahnání ubíjející nudy z řádu bylo silnější. Přišlo však zklamání. Ona ta divočina byla totiž jen vysoká tráva a pár pokroucených stromů, s jejichž listy si pohrával teplý vánek.

    Zmateně se na sebe dívali, až si nakonec vzala slovo Zoria. „Přece jste si nemysleli, že najdeme něco hned za hradbami.

    Jako další se vzpamatoval Jax. „Moje řeč. Musíme vyrazit dál. Nasedat a za mnou.“

    Naskočili na svá vznášedla a vydali se rovnou za nosem. Toby vytáhl svůj skener a nastavil citlivost na maximum. „Tam, na severovýchod. Něco slabého jsem zachytil.“

    Jax vzrušeně změnil směr a všichni uháněli k horám, které se tyčili nad širokým kaňonem.

    Jak se blížili, Jax vykřikl: „Dívejte!“ a ukázal do údolí.

    Uprostřed mýtiny leželo v kráteru něco velkého, kovového a nepatřičného. Bylo to tmavé, kovové a z jedné části vycházelo pulzující fialové světlo. Kolem toho se vznášel lehký opar a vzduch tam divně vibroval.

    „To je ono,“ zašeptal Toby. „To vypadá jako… jako generátor temné hmoty. Nebo starověký sithský sarkofág!“

    Sira mu vytrhla skener z ruky a její obličej zbledl. „Přístroje to nedokážou identifikovat. Materiál má hustotu, kterou jsem v tabulkách nikdy neviděla. Jaxi, jestli je to zbraň hromadného ničení, musíme okamžitě informovat senátora.“

    „Počkej!“ zastavil ji Jax, který už se viděl na titulní straně Galaktických novin. „Když to nahlásíme my, dospělí si připíšou zásluhy. Musíme to nejdřív prozkoumat. Představte si to: Pět studentů zachránilo Olyndru před mezigalaktickou hrozbou. Budou po nás pojmenovávat náměstí!“

    „Nebo nás to vypaří,“ podotkla Lana, ale i přesto byla její zvědavost silnější.

    Hodinu strávili plížením kolem neznámého objektu. Vymýšleli nejděsivější scénáře.

    „Co když je to maják pro invazní flotilu z neznámých oblastí?“ spekulovala Zoria a nervózně si mnula své uši.

    „Vzhledem k úhlu dopadu a deformaci okolní půdy,“ prohlásila Sira s vážnou tváří, „to muselo spadnout z obrovské výšky. Energie, která z toho sálá, odpovídá nestabilnímu hyperpohonu.“

    Stáli tam, pětice puberťáků v drahých tunikách, uprostřed pustiny, s pocitem, že drží v rukou osud jejich světa.

    „Musíme to otevřít,“ rozhodl Jax. „Toby, máš ten vibro-klíč?“

    „Mám, ale jestli to vybouchne, chci, abyste věděli, že Jaxovi dlužím deset kreditů a nehodlám mu je vrátit,“ zamumlal Toby.

    Srdce jim bušila. Zoria byla připravená kdykoliv skočit na vznášedlo a zmizet. Sira si připravovala řeč pro případný první kontakt s cizí rasou. Lana držela v ruce kus klacku, což byla sice mizerná zbraň, ale cítila se lépe. Toby přiložil klíč k hlavním dveřím (nebo co to bylo) a stiskl tlačítko. PSSSST. Ozvalo se syčení unikajícího vzduchu. Parta couvla o deset kroků. Jax se schoval za Lanu. Fialové světlo zhaslo a ozvalo se veselé „Cink!“.

    Z vnitřku se vysunula malá obrazovka a ozval se mechanický, nesmírně laskavý hlas: „Děkujeme, že jste využili služeb Galaktického expresu ‚Inter-Lux‘. Vaše objednávka: Jedna luxusní masážní kapsle s aromaterapií ‚Fialový soumrak‘ a automatickým dávkovačem chlazených nápojů byla doručena. Omlouváme se za drobné zpoždění způsobené chybou v navigaci kurýrního droida.“

    Ticho, které následovalo, by se dalo krájet. Z „černého sithského sarkofágu“ se vysunulo polstrované lehátko z drahé kůže, na kterém ležela malá papírová vlaječka s nápisem: Pro paní děkanku Portin Vus. Vše nejlepší k narozeninám!

    „To… to je křeslo?“ vydechla Zoria a její uši smutně poklesly.

    „Masážní,“ upřesnil Toby a zkusmo zmáčkl tlačítko na boku. Z křesla vystříkla trocha chlazené limonády přímo na Jaxovu dokonale vyžehlenou tuniku.

    Sira se podívala do svého skeneru. „Aha. Ta neznámá hustota materiálu… zapomněla jsem si přepnout skener z režimu ‚minerály‘ na ‚bytový textil‘.“

    Jax se podíval na svou mokrou tuniku, pak na masážní křeslo uprostřed pustiny, a nakonec na své přátele. „Nikdo,“ řekl velmi pomalu a důrazně, „se o tomhle nikdy nedozví. Jestli se mě někdo zeptá, co jsme dělali za hradbami, řekneme, že jsme… že jsme bojovali s divokými Acklayi. S celou smečkou!“

    „Jaxi,“ povzdechla si Lana a vzala si jednu z vychlazených limonád, které z křesla vypadly. „Všichni víme, že ses schoval za mě, hned jak to zasyčelo.“

    „Strategický ústup!“ vyhrkl Jax. „Siro, přestaň se smát, ta tvoje modrá barva v obličeji teď vypadá spíš fialově, úplně ladíš s tím křeslem!“

    Zoria si povzdechla a nasedla na vznášedlo. „Tak pojďte, vy hrdinové. Musíme to stihnout zpátky, než si někdo všimne, že jsme nebyli v jídelně na oběd. A Jaxi? Ta skvrna na tvé tunice vypadá přesně jako mapa soustavy Corellia. To by mohl být nový módní trend.“

  • Kapitola 12. – Lovec

    Kapitola 12. – Lovec

    Místo: planeta Norix
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Norix byla velká pustá planeta, která jako jediná obíhala kolem své hvězdy. Impérium si ji vybralo jako bezpečné místo, kde nikdo nebude hledat imperiální základnu a logistický sklad pro celý sektor. Veškerý personál zde byl za trest.

    Ve skladištní hale základny bylo chladno a sterilně čisto, jak to měl mladý důstojník rád, i když se za otevřenými vraty vzduchem vířil rozpálený písek a záře slunce byla oslepující. Vzduch byl nasáklý pachem kovu. Kapitán Karr stál s rukama založenýma za zády, uniformu bez jediného skladu, oči upřené na přistávací plošinu. Ač se to snažil skrýt, byl nervózní. Za ním stáli v pozoru čtyři stormtroopeři. Karr se po chvíli otočil na svého důstojníka opodál, který v jeho kanceláři před časem přišel s nápadem najmout Ravoka jako řešení problému s Jediem.

    „Kde je?“ zeptal se podrážděně.

    Důstojník svou nervozitu naopak neskrýval vůbec. „Ne… nevím, pane. Zprávu jsme odeslali, nevíme jestli dorazí. Takhle Ravok nefunguje.“

    „Zjevně ho to budeme muset naučit. Impérium nečeká a já také ne. Můj čas je drahý,“ dodal Karr s typickou povýšeností imperiálních velitelů.

    Jeden z voják přiložil ruku ke své helmě a sklonil hlavu. „Pane, velín hlásí, že se blíží neregistrovaná loď,“ ohlásil vzápětí.

    Karr se ušklíbl. „To bude on. Konečně. Ať ho nechají přistát.“

    Loď se rychle přibližovala. Tlumený zvuk motorů se odrážel od kovových stěn. Z plošiny před skladištěm zmizel veškerý nános prachu a písku. Loď dosedla jako stín zahalený do béžového závoje z pískových zrnek. Když se rampa lodi otevřela, zjevil se v oparu námezdní lovec Ravok, temná silueta s maskou, za ním kráčel bojový droid HK-51. Bez zaváhání mířili ke kapitánovi, kterému se začaly potit ruce.

    Karr se nadmul a zvedl bradu. „Očekával jsem vás dřív,“ pronesl a pozvedl obočí. „Vy námezdní lovci snad neumíte dodržet jednoduchý rozkaz?“

    Ravok se zastavil uprostřed skladiště a pomalu se rozhlédl. HK-51 stál o krok za ním a jeho červené oči slabě pulzovaly. Ticho. Karrovi stormtroopeři nervózně přehmátli na svých blasterech. Ravok naklonil hlavu, jako by vyhodnocoval situaci. „Někdy věci zaberou čas,“ ozvalo se z jeho masky, hlas pokřivený, temný a klidný. „Zejména když nestojí za spěch.“

    Karr sevřel rty. „Zdá se, že nechápete, s kým mluvíte. Já jsem kapitán nejen této základny. Mám pod kontrolou všechny zásobovací trasy v tomto kvadrantu. Nemáte právo na—“

    „Na co?“ přerušil ho Ravok a udělal krok vpřed. HK-51 napodobil jeho pohyb jako stín. „Na respekt? Autoritu? Na přežití? Povězte, na co přesně, kapitáne?“

    Karr ucítil mrazivý závan na zátylku. „Podívejte, Ravoku,“ polkl a začal klidněji, „mám pro vás práci. Hledám jednoho Jedie. Přepadl náš vězeňský transport na planetě Dantorus a—“

    „Jedie?“ Ravokova maska se lehce naklonila na stranu. „To je jiná věc. Lovit Jedie vyžaduje čas… správné vybavení a postup. Není to jako lovit špinavého piráta.“

    Karr ztuhl. „Zaplacen budete až po dokončení mise. Standardní odměna.“

    Ravok udělal dalších pár kroků dopředu až se zastavil přímo před ním. Byť byl o půl hlavy vyšší než Karr, jeho přítomnost působila jako stín smrti. „Odměna za Jedia je vždy dvojnásobná. A pokud na mě ještě jednou zvýšíte hlas, kapitáne, bude vám k ničemu, kolik hvězdných systémů máte pod kontrolou. Vaši muži vás tu neochrání. Nikdo vás neochrání. Nikde,“ dodal s ledovým chladem v hlase, který se dral skrz jeho masku.

    Karr se zadíval do jeho očí, ale tam, kde měly být, viděl jen tmu. Pocítil tlak na hrudi, jako by se nemohl nadechnout. „Samozřejmě… samozřejmě,“ zamumlal a o krok ustoupil. „Dostanete svou odměnu, Ravoku. Jen ho přiveďte živého. Chci, aby zaplatil za škodu, kterou impériu způsobil. A chci, aby viděl, kdo jej donutí zaplatit než naposled vydechne.“

    Ravok přikývl, aniž by věnoval kapitánovi další pohled. „Jestli je to skutečně Jedi, bude platit i za to, že je naživu. Ale nemohu zaručit, že až jej přivedu, bude žít,“ řekl tiše, vzal si od Karra datapad s informacemi a záznamy o všech incidentech, který mu podával a obrátil se zpět ke své lodi s droidem v patách.

    Jak se Ravokova loď zvedala z plošiny, Karr si s výdechem uvolnil límec uniformy. Snad poprvé v přítomnosti svých podřízených. Všichni stormtroopeři se konečně pohnuli, jakoby s Ravokovou přítomností zkameněli. Kapitán Karr cítil, jak mu z čela stéká pot, přestože věděl, že teplota v hangáru se nezměnila. Otřel si čelo a trochu zmateně se rozhlédl. „Připravte mi raketoplán. Vracím se na základnu. Ať už jsem z téhle díry pryč,“ rozkázal. Tentokrát už zase svým rozhodným a pevným hlasem.

  • Kapitola 11. – Kael, mistr Jedi

    Kapitola 11. – Kael, mistr Jedi

    Místo: planeta Coruscant
    Rok: 21 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Kael stál uprostřed chrámové síně, kde vysoké sloupy sahaly až k nebesům a světlo pronikalo skrze velká okna. Ticho a očekávání utvářelo atmosféru, kterou doplňoval tlumený dech přítomných Jediů, včetně členů nejvyšší rady. Před Kaelem stál mistr Yoda, jeho malá postava vyzařovala neobyčejnou sílu a klid. Vedle něj se tyčil majestátně mistr Mace Windu, s vážným a soustředěným pohledem, který však v Kaelových očích nesl i respekt.

    Yoda pomalu pozvedl ruku a promluvil: „Velký krok, učinil jsi, Kaele Rindare. Mistr Jedi jsi nyní. Cestu dlouhou a náročnou za sebou máš, ale větší zodpovědnost teď čeká tě.“

    Mace Windu přikývl a dodal: „Tvá oddanost Síle a moudrost, kterou jsi prokázal, jsou příkladem pro nás všechny.“

    Další Jediové, kteří stáli kolem, tiše přikývli, jejich pohledy byly plné uznání. Mezi nimi byla i žena s hlubokým klidem v očích, mistryně Siala, která jemně pokývala hlavou. Kael zavřel oči, zhluboka se nadechl a cítil, jak se Síla kolem něj proudem rozlévá. Vnímal zodpovědnost, kterou mu tato hodnost přinesla, ale i klid, který vycházel z přesvědčení, že kráčí správnou cestou.

    Yoda ještě jednou promluvil, tentokrát tišeji, téměř jako šeptem: „Temnota číhá v stínech stále, ale světlo v tobě nikdy nezhasne. Moudrost a sílu spojit musíš. Cesta před tebou, těžká bude, ale s vírou v Sílu přežiješ. Ta tvým spojencem je a vždy bude.“

    „Doba je zlá a galaxie potřebuje naši pomoc a ochranu více, než kdy předtím. Válka je výsledkem narušení rovnováhy. Temná strana získává převahu, proto je potřeba, aby každý z nás bojoval ze všech sil za mír a spravedlnost pro všechny. Víme, že jsi příkladný Jedi oddaný vyššímu dobru, i proto si titul mistra zasloužíš,“ dodal mistr Windu hrdě.

    Kael pokynul hlavou, v duchu slíbil, že bude stát pevně, ať už přijde cokoliv. Stal se mistrem Jedi, ale věděl, že pravá zkouška teprve začíná. Pomalu otevřel oči a srdce mu stále tlouklo v rytmu Síly. Cítil v sobě nové povědomí, nový smysl a odpovědnost. Každý člen rady k němu přišel, aby mu vyjádřil respekt. Někdo úklonou, někdo podáním ruky, jiní jej poplácali po rameni. S pokorou všem poděkoval a vyšel ven z chrámové síně na slunečný dvůr. Vzduch byl chladný a voněl po dešti, jeho kroky zněly ozvěnou v tichu rozsáhlého nádvoří. Kael se rozhlédl kolem — kamenné sloupy, vysoko rostlé stromy a v dálce nekonečný hukot Coruscantu. Ale jeho oči se brzy zastavily na jedné postavě stojící ve stínu u kamenné zdi. Byl to mistr Tarin Vosk, jeho vlastní učitel, jeho průvodce a přítel z dob padawana. Kaelovo hrdlo sevřela slabá bolest. Vosk při udělení titulu nebyl. Ačkoliv jeho slova a rady mu vždy pomáhala, dnes při tom chyběl. Věděl, že to není náhoda. Namířil své kroky k němu.

    „Mistře Vosku,“ začal Kael tiše, „proč jste nebyl uvnitř? Doufal jsem, že tam budete…,“ jeho hlas zněl nejistě, možná i trochu zklamaně.

    Mistr Vosk se přiblížil a položil Kaelovi ruku na rameno — pevnou, ale laskavou. „Kaeli,“ řekl s nádechem smutku, „cesty naše jsou spletité a někdy nás Síla zavede na jiné stezky, než bychom chtěli. Moje nepřítomnost dnes nebyla kvůli tobě. Měl jsem jiné povinnosti, které nešlo odložit. Válka je teď pánem našich životů. Zrovna jsem se vrátil, ale v Síle jsem s tebou byl a budu pořád. To moc dobře víš, můj učedníku.“

    Kael přikývl, snažil se pochopit. „Vím, mistře, ale přesto jsem si přál, aby jste tam byl. Vy jste mě vedl od začátku. Vše jste mě učil.“

    Vosk se usmál, i když smutek v jeho očích nezmizel. „Jsem hrdý na to, čeho jsi dnes dosáhl. Vše ses naučil sám, já ti jen ukázal cestu. A věř, že jsem s tebou byl na každém kroku tvé cesty — i když jen v myšlenkách. Síla nás spojuje, a tak to i zůstane. Navždy.“

    Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho, naplněné nevyřčenými slovy a hlubokým porozuměním.

    Kael se narovnal, zatnul pěst a rozhodně řekl: „Pak půjdu dál, mistře — s vámi v srdci i v Síle.“

    Mistr Vosk přikývl. „Tak to má být, učedníku. Cesta mistra Jedi je teprve před tebou. Budeš velký mistr Jedi. Jsem na tebe pyšný,“ usmál se s otcovskou hrdostí.

  • Tři lovci

    Tři lovci

    Místo: planeta Zeffo-7 / orbitální stanice 9-Arna
    Rok: 29 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Zeffo-7, planeta v koutě galaxie, kde rez má větší cenu než čest. Atmosféra zde chutnala po železe a vzduch škrábal v krku. Planeta byla jen gigantickým hřbitovem lodí, kde se tisíce tun starého šrotu vznášely v umělých magnetických polích nad povrchem planety. Z komínů, které vyčnívaly z povrchu, pod kterým duněly recyklační a tavící pece, vycházel kouř různých barev, a tak mělo místní slunce každou chvíli jinou barvu. Přistát zde vyžadovalo buď mistrovskou ruku, nebo naprostý nedostatek pudu sebezáchovy.

    K nákladní plošině 4, což byla vlastně obrovská vrata pro transportní lodě, se snášela Korellian Shadow – elegantní, tichá loď s černým nátěrem, která vypadala jako dravý pták. Když přistála, s mohutným syčením se otevřela její rampa a zahalila jí bílá pára. Po ní sestoupil Krellis. Jeho kroky na zrezivělém kovu zněly dutě. Upravil si koženou rukavici na kyborgické pravici, jejíž servomotory tiše vrněly. Už dávno nebyl člověk. Různé části svého těla postupem času vylepšil různými implantáty nebo náhradami, a pokud na sobě měl svou helmu, kdokoliv by jej měl spíše za droida. Krellis byl muž řádu. Jeho zbroj byla čistá, jeho pohyby úsporné. Aktivoval vizor v helmě a začal skenovat zbytky starého křižníku třídy VenatorVenator
    Třída republikového hvězdného destruktoru používaná Velkou armádou Republiky během Klonových válek. Sloužil jako těžká bitevní loď i nosič stíhaček s velkou hangárovou kapacitou.    , který se tyčil před ním jako kostra pravěkého netvora. „Kdepak jsi, Grakkusi,“ zamumlal, jeho hlas zněl jako drcení štěrku.

    Několik podlaží pod povrchem, v temnotě, kde se kondenzovala vlhkost a páchl tlející olej, se pohnulo něco masivního. Skorr nepotřeboval drahé skenery. TrandoshanskýTrandoshan
    Plazí humanoidní druh z planety Trandosha, známý svou fyzickou silou, schopností regenerace a kulturou založenou na lovu. Mnozí Trandoshané působí jako námezdní lovci nebo žoldáci v celé galaxii.     lovec měl žluté oči, které vnímaly teplo, a nozdry, které dokázaly vycítit strach na kilometr. Jeho těžký dech vyvolával v šeru jemnou mlhu. Přitáhl si popruh své masivní vibrosekyry a olízl si nos dlouhým, rozdvojeným jazykem. Skorr tu byl už dobré dvě hodiny. Čekal. Lovec není ten, kdo spěchá. Lovec je ten, kdo je trpělivý a stane se součástí stínu, aby svou kořist překvapil.

    A pak tu byl Vance Mill přezdívaný Magor. Vance se svou lodí, která pravděpodobně asi ani nebyla jeho, nepřistál, on v podstatě ztroskotal o pár kilometrů dál a zbytek cesty urazil na vznášedlovém prkně, které vypadalo, že se při každém náklonu rozpadne. Jeho oči neustále těkaly a na opasku mu chrastily desítky podomácku vyrobených granátů. Vance nevypadal jako lovec. Svým zevnějškem měl blíže ke kořisti anebo k žebrákovi z nejnižších pater nejbohatších planet. „Už tam budeme, holky, už tam budeme,“ mumlal si pro sebe a plácal po kapsách své mastné vesty, ve kterých se hýbali malí mech-pavouci. Vance byl ten typ člověka, který by odpálil celou budovu, jen aby dostal pavouka na zdi, ale jeho intuice na peníze byla děsivě přesná.

    Grakkus Vane, byl postarší zloděj z nižší ligy, který si tentokrát ukrojil velké sousto.  Seděl a třásl se v rohu temné, opuštěné strojovny. Ve snaze se ukrýt, se v útrobách obřího vraku jednoduše ztratil. Tenhle tlustý podvodník si myslel, že ukrást šifrovací jádro Huttům a snažit se jej prodat na černém trhu, je dobrý nápad. Byl špinavý, hladový a vyděšený. Ozvalo se skřípění kovu o kov a pak velká rána. Dveře se rozletěly pod tlakem Krellisovy boty. Lump hlasitě vykřikl, zakopl a upadl, až to zadunělo. Krellis vstoupil, blaster v ruce, namířený přesně na Grakkusovo čelo. „Grakkusi Vane. Jménem CechuCech námezdních lovců
    Nezávislá organizace sdružující lovce odměn po celé galaxii. Zprostředkovává zakázky, dohlíží na dodržování pravidel a udržuje rovnováhu mezi klienty a vykonavateli kontraktů.    …“

    „…je tenhle cíl můj, kyborgu,“ ozvalo se z druhého konce místnosti. Skorr vystoupil z páry unikající z potrubí. Jeho postava zaplnila celé dveře. Vibrosekyra se mu v rukou rozbzučela nízkým, hrozivým tónem. „Cítím tvůj olej, plechovko. Zmiz, nebo ti vytrhnu tu tvoji mechanickou hračku i s ramenem.“

    Krellis ani nemrkl, ale hlaveň jeho zbraně se mírně stočila ke Skorrovu břichu. „Skorr Naar. Je mi líto, ale já tu byl první. Dle článku 4 Kodexu. Ten, kdo vstoupí do bezprostředního kontaktu s cílem jako první…“

    „…má smůlu, protože já už jsem podminoval celou tuhle sekci!“

    Oba lovci ztuhli. Na jedné z trubek vedoucí podél zdi seděl ve stínu Vance Mill a v ruce držel dálkový detonátor, který vypadal jako stará dětská hračka, ale červená dioda na něm blikala s naprostou vážností. „Čau kluci! Krellisi, pořád tak upjatý? A Skorre, stále smrdíš jako mokrá ještěrka. Grakkus jde se mnou. Moje drony ho našly už před hodinou, jen jsem čekal, až mi sem naženete obecenstvo,“ usmál se svými zkaženými zuby. Pomalu vystoupil ze stínu a hodil bledému Grakkusovi roubík a pouta. „Buď tak hodný a tohle si nasaď, než to tady s kamarády vyřešíme,“ mrknul na něj šibalsky. Grakkus nezaváhal a třesoucíma ruka si nejdříve ucpal ústa a pak si spoutal ruce. „Hodný chlapec,“ poplácal jej Vance po hlavě. Nastal moment, kterému se v Cechu říkalo „Uzel“. Tři zbraně, tři lovci, jeden cíl uprostřed, který si všiml, že kousek od něj je vstup do ventilační šachty.

    „Jestli to zmáčkneš, Vanci,“ řekl Krellis ledově klidným hlasem, „přijdeš o ruku dřív, než ten signál doletí k náloži. A Skorr tě pak sežere k večeři.“

    „Hssss… pravda,“ zasyčel TrandoshanTrandoshan
    Plazí humanoidní druh z planety Trandosha, známý svou fyzickou silou, schopností regenerace a kulturou založenou na lovu. Mnozí Trandoshané působí jako námezdní lovci nebo žoldáci v celé galaxii.    . „Ale ty, kyborgu, zemřeš jako první. Tvoje zbroj je sice hezká, ale moje sekera krájí durastelDurastel (angl. Durasteel)
    Standardní průmyslová slitina používaná při výrobě trupů lodí, zbraní a pancéřování. Vyznačuje se vysokou pevností, odolností vůči teplu a relativně nízkou hmotností. Patří mezi nejrozšířenější konstrukční materiály v galaxii.     jako máslo.“

    Vance se nervózně zasmál a pevněji stiskl detonátor. „Hele, pojďme se bavit jako lidi. Teda… jako dva lidi a jedna přerostlá ještěrka,“ Skorr vztekle zasyčel, ale Vance pokračoval. „Dobře, dobře. Promiňte. Jako člověk, poločlověk a ten vrčící plaz támhle. Padesát tisíc kreditů. To je hodně peněz. Co kdybychom to… já nevím… rozdělili? Ne toho chlapa, tu odměnu, samozřejmě,“ a zase vycenil svůj odpudivý chrup.

    „Kodex nezmiňuje dělení, pokud nejsou lovci v oficiálním týmu,“ poznamenal Krellis, ale bylo vidět, že kalkuluje. „Ale… pokud bychom se dohodli na společném zajištění, mohli bychom se vyhnout vzájemné eliminaci,“ dodal.

    „Já se nedělím o jídlo ani o kořist!“ zařval Skorr a udělal krok vpřed. „Na Kodex vám kašlu. CechCech námezdních lovců
    Nezávislá organizace sdružující lovce odměn po celé galaxii. Zprostředkovává zakázky, dohlíží na dodržování pravidel a udržuje rovnováhu mezi klienty a vykonavateli kontraktů.     tady není a když z vás udělám žrádlo pro červy, budu mít odměnu a o dva konkurenty míň,“ dodal výhružně.

    „Proto taky nemáš přátele a jsi takový mrzout,“ zašklebil se na něj Vance a odplivl si.

    „Nepotřebuju přátelé, nepotřebuju nikoho,“ odsekl vztekle Skorr. Grakkus se začal pomalu po zemi sunout k rezavé mříži.

    „Chyba. Kdybys měl nějaké přátele, mohl by ses vypovídat, ulevit svému srdci a zbavit se všeho trápení a nahromaděného vzteku. Ale chápu, že žít s tímhle obličejem není jednoduché. Když tě někdo vidí, říká si, zda se s tebou přátelit nebo se nechat sežrat,“ Vance vyprskl smíchem. Ani Krellis neskryl skrze svou helmu smích.

    „Já tě zabiju!“ zařval Skorr, až mu z úst létaly sliny. Vyskočil a máchl sekyrou. Trubka, na které Magor seděl povolila a zřítil se na kovovou podlahu. Skorr se znova rozmáchl, zatímco Vance tasil blaster.

    V tu chvíli Grakkus, využívající jejich hádky, prorazil nohou zrezivělou mříž, jako by byla ze skla a skočil do šachty. Jenže Grakkus byl… no, měl rád jídlo. Šachta byla stará, prorezivělá a on byl příliš těžký. S ohlušujícím skřípěním se celá konstrukce utrhla a Grakkus i s kusem potrubí propadl o podlaží níž, přímo do automatického nákladního modulu, který se právě odlepoval od servisní plošiny, aby dopravil náklad do tavírny.

    „To snad ne!“ vyštěkl Vance, nechal naštvaného ještěra ještěrem a bez přemýšlení skočil za Grakkusem. Krellis a Skorr se na sebe podívali jen na zlomek vteřiny a pak se vrhli do díry v podlaze taky.

    Následovala scéna, kterou by žádný seriózní kronikář Jediů nikdy nezapsal. Tři elitní lovci galaxie se rvali v hromadě starého šrotu na palubě automatického transportéru. Skorr se snažil chytit Grakkuse, ale Vance mu do cesty hodil pár kouřových granátů, které místo toho zasáhly Krellisovy senzory, takže kyborg začal střílet do stropu jako zběsilý.

    „Vypni to! Vypni ten plyn!“ řval Krellis, když jedna z jeho střel zasáhla nádrž s hasicí pěnou.

    Během vteřiny byl celý prostor plný bílé, lepkavé hmoty. Skorr v ní klouzal jako namydlený, Vance se v ní snažil plavat a Krellis se pokoušel zachovat důstojnost, i když jeho helma vypadala jako sněhová koule. Grakkus, celý od pěny a krve, se pokusil vylézt ven, ale Skorr vystřelil ze svého předloktí tenké lano, které se lumpovi omotalo kolem nohy a přitáhl ho k sobě jako obří pavouk. „Mám tě, červíčku!“

    „Pusť ho, Skorre, nebo ti do té tlamy nacpu svůj termální detonátor!“ šíleně pištěl Vance a tvářil se skutečně jako blázen.

    Krellis vstal, otřel si vizor a zvedl ruku. „DOST! Všichni. Podívejte se, kde jsme,“ ukázal prstem dopředu.

    Nákladní modul zatím opustil útroby vraku a pokračoval do komplexu v podzemí. Jakmile se jeho magnetické kotvy zamkly do vodící kolejnice, trhl sebou. „Pánové,“ ozval se Krellis skrze pěnu, která mu tuhla na bradě, „tato loď letí do tavicí pece.“

    Grakkus Vane v rohu začal zoufale výt přes roubík, když uviděl skrze průzor blížící se žhavé hrdlo drtičky.

    „Vanci! Udělej s těmi dveřmi něco, nebo nás všechny promění v ingoty!“ zařval Skorr, jež viděl jedinou cestu ven skrze vrata nákladního prostoru.

    „Pracuju na tom, pracuju!“ Vance Mill vyhrabal z kapsy své vesty malého kovového pavouka. „Běž, krasavče, ukaž jim, co je to zkrat!“ Malý droid vběhl do ovládacího panelu dveří a o vteřinu později vybuchly pojistky v gejzíru jisker. Rampa transportéru se s trhnutím pootevřela do mrazivého vzduchu vrakoviště.

    Krellis aktivoval dálkové ovládání své lodi. Jeho Korellian Shadow se vynořila z mlhy pod nimi jako stříbrný přízrak. „Skočte!“ křikl.

    Byl to chaos. Skorr popadl Grakkuse pod paží jako pytel brambor, Vance se ho držel za nohu a Krellis je oba jistil tryskami v botách, i když je hasící pěna, od které byl Krellis od hlavy až k patě, chvílemi dusila. Dopadli na rampu jeho lodi vteřinu předtím, než se transportér s ohlušujícím skřípěním zřítil do drtičky. Zkrat vyřadil kompletně automatické řízení, takže byl modul sešrotován i se svým nákladem.

    O dvě hodiny později už nebylo po blátě a pěně ani stopy, ale napětí v kokpitu lodi by se dalo krájet. Nikdo nemluvil a lovci se na sebe téměř nepodívali. Jen Grakkus se třásl, žmoulal roubík a jeho vyděšené oči pozorovaly střídavě všechny tři zabijáky. Přistáli na orbitální stanici 9-Arna, neutrálním uzlu, kde CechCech námezdních lovců
    Nezávislá organizace sdružující lovce odměn po celé galaxii. Zprostředkovává zakázky, dohlíží na dodržování pravidel a udržuje rovnováhu mezi klienty a vykonavateli kontraktů.     provozoval jednu ze svých regionálních poboček.

    Vlekli Grakkuse chodbou, která voněla po sterilním kovu a levné kávě. Na konci bylo malé okénko ve zdi. Přepážka. Za ní seděl postarší DurosanDurosan
    Humanoidní druh z planety Duro, známý svými pokročilými navigačními schopnostmi a dlouhou historií v mezihvězdném průzkumu. Mnoho Durosanů působí jako piloti, průzkumníci nebo obchodníci po celé galaxii.     s povislou kůží a unavenýma červenýma očima – administrátor CechuCech námezdních lovců
    Nezávislá organizace sdružující lovce odměn po celé galaxii. Zprostředkovává zakázky, dohlíží na dodržování pravidel a udržuje rovnováhu mezi klienty a vykonavateli kontraktů.    .

    „Grakkus Vane,“ pronesl Krellis a hodil Grakkusův identifikační datapad na stůl. „Živý a víceméně vcelku. Chceme svou odměnu. Padesát tisíc kreditů.“

    Administrátor se ani nepodíval na zajatce. Místo toho se zahleděl na obrazovku svého terminálu, která začala zběsile blikat červeně. „Ach ano… incident na Zeffo-7. Korporace ‚Recyklační systémy Zeffo‘ už poslala hlášení. Byli docela… expresivní.“

    „Tomu tedy říkám rychlost,“ poznamenal Krellis. Vance Mill se nervózně zasmál. „No tak, pár zničených trubek a jedna stará loď… to je v rámci provozních rizik, ne?“

    Administrátor si povzdychl a začal vyťukávat čísla. „Podívejme se na to. Podle záznamů z bezpečnostních kamer slévárny jste způsobili: Strukturální poškození plošiny číslo 4. Dále poškození a ztráta automatického transportního modulu řady B. Kontaminace vnitřních prostor průmyslovou hasící pěnou…“ podíval se na ně nechápavě, „…pěna?“
    Vance Mill jen s ironickým úsměvem rozpažil, zatímco jeho komplici stáli nehnutě jako sousoší. Administrátor se na ně ještě chvíli díval a pak zase sklonil hlavu k obrazovce. „CechCech námezdních lovců
    Nezávislá organizace sdružující lovce odměn po celé galaxii. Zprostředkovává zakázky, dohlíží na dodržování pravidel a udržuje rovnováhu mezi klienty a vykonavateli kontraktů.     musel tyto nároky uznat, abychom v systému Zeffo nepřišli o licenci k lovu. Vaše činy ohrozily dobré jméno Cechu. Škoda byla tedy vyčíslena na 30 000 kreditů.“

    „To je loupež!“ zařval Skorr a práskl pěstí do přepážky. „To my jsme ty škody utrpěli! Podívej se na mě!“ ukázal na potrhanou a ušpiněnou kombinézu a oděrky po celém těle, včetně pár chybějících šupin na své kůži. „Takhle si přátele neuděláš,“ šeptnul mu Vance do ucha, načež musel rychle uhnout, aby neschytal ránu do obličeje od vrčícího Trandoshana.

    „A to není vše,“ pokračoval DurosanDurosan
    Humanoidní druh z planety Duro, známý svými pokročilými navigačními schopnostmi a dlouhou historií v mezihvězdném průzkumu. Mnoho Durosanů působí jako piloti, průzkumníci nebo obchodníci po celé galaxii.     monotónně. „Administrativní poplatek za vyřízení škodní události činí tři tisíce kreditů. Poplatek za použití orbitálního doku dva tisíce kreditů. A srážka za odevzdání cíle s pohmožděninami, které nebyly v původním popisu – dva tisíce.“

    Krellisovi ztuhly rysy. „Kolik zbývá?“

    DurosanDurosan
    Humanoidní druh z planety Duro, známý svými pokročilými navigačními schopnostmi a dlouhou historií v mezihvězdném průzkumu. Mnoho Durosanů působí jako piloti, průzkumníci nebo obchodníci po celé galaxii.     otočil obrazovku k nim.

    Konečná suma k vyplacení: 13 000 kreditů.

    „Třináct tisíc?“ vyhrkl Vance. „To je… to je… počkejte…“ začal počítat na prstech, „to je čtyři tisíce tři sta třicet tři na hlavu! To mi nezaplatí ani ty granáty, co jsem tam nechal!“

    „A jeden kredit zbývá,“ dodal administrátor a položil na pult malý kovový žeton. „Ten si můžete rozdělit třeba v kantýně. Přeji hezký den,“ uzavřel celou záležitost.

    Lovci vyšli ven na hlavní promenádu stanice. Grakkus Vane už byl v rukou stráží a mířil k Huttům, kde ho čekal osud mnohem horší než srážky z odměny. Stáli tam a mlčky zírali na své výpisy z účtů. „Příště,“ zavrčel Skorr a jeho vibrosekyra se nebezpečně zaleskla, „příště ho sežeru hned na místě a ušetřím nám cestu.“

    „Příště,“ dodal Krellis a upravil si poškozený vizor, „si pořádně přečtu pojistné podmínky v mé cechovní smlouvě. Tohle byla logistická katastrofa.“

    Vance Mill si pohrával s tím jedním přebývajícím kreditem a díval se na své dva společníky. „Hele, pořád jsme naživu. Nakonec to byla zábava, ne? A Krellisi, ta tvoje loď je vážně rychlá. Co kdybychom…“

    Oba lovci se na něj podívali s takovým výrazem, že Vance raději polkl zbytek věty.

    „Byl to jen nápad! Jen nápad…“ zamumlal. „Ale kdybyste někdo chtěl, vím o jednom kšeftu na Ord Mantell. Osmdesát táců. Fakt drsnej týpek. Vrahoun. Odměnu na něj vypsala samotná republika. To by byl skutečný lov. A myslím, že tam žádná recyklační korporace není…,“

    Skorr si odplivl a šel svou cestou. Krellis se vydal na druhou stranu k dokům, ale ani jeden z nich neřekl „ne“. Neřekli nic. Kráčeli chodbou pryč od sebe, osamělí dravci v galaxii, která je právě oškubala, ale věděli, že se jejich cesty dřív nebo později zase zkříží. Protože v tomhle vesmíru nebyla nouze o tlusté podvodníky, ale o lovce, kteří přežijí vlastní hloupost, byla nouze vždycky. Vance se díval za Skorrem. „Stejně vím, že mě máš rád, šupináči,“ ale nedostalo se mu ani ohlédnutí. Tak se rozběhl za Krellisem. „Krellisi, příteli. Víš, já svou loď na tý planetě rozsekal, tak kdybys mě kousek svezl…,“ ale Kreliss nastoupil do výtahu a dveře se za ním zavřely. Vance tam stál sám. Ušklíbl se, poškrábal se na hlavě plné mastných kudrlin, pak se podíval na kredit ve své dlani a oči se mu šibalsky zaleskly. „Jejich škoda, dám si toho panáka v kantýně sám,“ otočil se čelem zad a vítězně vykračoval do místního baru.

  • Kapitola 10. – Ravok

    Kapitola 10. – Ravok

    Místo: planeta Onderon
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Byl to další den v hlavním městě Iziz na Onderonu. Slunce zalévalo jeho prašné ulice zlatavým světlem. Kael byl ještě v kovárně. Zněly údery jeho kladiva dopadající na rozžhavený kus železa, když do dílny vtrhl zadýchaný mladík.

    „Darvene!“ vyrazil ze sebe a opřel se o rám dveří, lapajíc po dechu.

    Kael se pomalu otočil, otřel si ruce do kožené zástěry a tázavě pohlédl na chlapce.

    „Co se děje, Fille?“
    „Viděl jsem… Ravoka! Ten… ten lovec odměn! Je tady!“

    Okamžitě to vzbudilo pozornost všech v kovárně. Ostatní řemeslníci se přestali věnovat práci a přistoupili blíž. Jeden z nich, starší muž s šedými vousy, si zamyšleně promnul bradu.

    „Co by tady dělal takový zabiják?“ zamumlal. Nebyl snad nikdo, kdo by onoho maskovaného lovce neznal nebo alespoň jeho jméno. Kael se lehce zamračil a přikývl. Ravok. Znal to jméno z povídaček a různých vyprávění. Kamkoliv lovec dorazil, všichni se klidili z ulice kudy procházel.
    „Kde si ho viděl?“ zeptal se Kael tiše.
    „Prochází hlavní ulicí. Myslím, že jde sem, sem do naší ulice. A… má s sebou toho droida. Všichni se mu klidí z cesty,“ vykoktal Fill.
    Kael kývl a sundal si zástěru. „Pojďme se podívat,“ pronesl. Jeho hlas nezněl ani vzrušeně, ani vystrašeně. BS-8 se k nim automaticky přidal.

    Když se dostali ven, ulice už byla téměř prázdná. Lidé se schovávali v domech nebo sledovali dění z bezpečné vzdálenosti. A pak ho spatřili – vysoká postava v kápi a černém brnění s maskou, která zcela zakrývala obličej. Za ním se nesl jeho droid, HK-51, kovový přízrak s červeně zářícíma očima. Štíhlý, kovově stříbrný očividně bojový droid s robustním hrudním plátem a dlouhými mechanickými pažemi zakončenými drtivými prsty. Působil jako neúprosný nástroj na zabíjení. Ravok se zastavil u jednoho domu v ulici a hlasem, který zněl jako skřípot kovu, promluvil.

    „Vyjdi ven Maskale Fexi. Mám tě přivést živého, ale nerad bych změnil plán.“

    Nic se nedělo. Ravok chvíli vyčkával, pak pokynul droidovi, aby otevřel dveře. HK-51 bez zaváhání přistoupil, chytil velké kovové panely a za skřípavého zvuku je pomalu odsunul stranou. „Potvrzení: Rozkaz splněn,“ pronesl chladným mechanickým hlasem. Když se průchod uvolnil, droid ustoupil, aby jeho pán mohl vejít. Nějakou dobu bylo ticho. Všichni kolem byli v očekávání, co bude dál. Pak se z útrob domu ozvaly tiché dunivé rány, jako by někdo převracel nábytek. Lidé v okolí ani nedutali. Po několika minutách ticha se ozval zvuk rozbitého skla a oknem prolétla postava – muž, který dopadl na prašnou cestu jako hadrová panenka.

    Ravok se po chvíli elegantně vyhoupl oknem za ním. Muž na zemi se snažil postavit, ale HK-51 mu mechanicky přišlápl hrudník. Ravok k němu pomalu přistoupil, vzal ho za límec a zvedl na nohy.

    „Ty sis vážně myslel, že se přede mnou schováš?“ pronesl chladně. Pak mu připnul pouta a pokynul droidovi.
    „Odveď ho na loď,“ přikázal.

    Droid kývl, zvedl zajatce jednou rukou jako by nic nevážil a nesl ho ulicí. Lidé se krčili v postranních uličkách, napjatí jako struny. Najednou se z domu vyřítil další muž s blasterem. Měl strach, ale rozhodnost mu dodávala odvahu. Vystřelil na Ravoka, ale minul. Lovec se bleskově otočil a jeho blaster vyštěkl. Útočník zakřičel bolestí. Zbraň mu vypadla z ruky a on sám se zhroutil na kolena, držíc si spálené zápěstí.

    „Zrůdo! Nemáš právo!“ vykřikl, plný bolesti a vzteku.
    „Právo?“ ozvalo se z pod masky. Ravok přistoupil k muži, aniž by věnoval jediný pohled lidem okolo. Uchopil muže za hrdlo a vytáhl malý skener. Přitiskl ho k jeho tváři a chvíli čekal na výsledek.
    „Mizerná odměna,“ pronesl. „Nestojíš za námahu.“

    Pak ho prostě pohodil na zem a chladnokrevně jednou ranou zastřelil. Lidé kolem zděšeně vykřikli a někteří se rozprchli. Ravok pomalu zasunul blaster do pouzdra a rozhlédl se.

    „Zloděj,“ pronesl stroze. „Uprchl z trestanecké kolonie. Nezaslouží slitování.“

    Pak, jako by se nic nestalo, se otočil a vykročil za svým droidem. Ulice byla prázdná, jako by kolem prošla smrt sama.

    Kael to vše sledoval. Ravok byl přesně takový, jakého ho popisovali – chladný, nemilosrdný a efektivní. Bez váhání zničil kohokoli, kdo mu stál v cestě.

    „Tak to je Ravok,“ zamumlal Fill vedle něj třesoucím se hlasem.

    Kael nepřítomně přikývl. Věděl, že muž jako Ravok nevěří na náhody. Jeho přítomnost v Izizu by příště mohla znamenat potíže pro všechny.

    Jakmile Ravok a jeho droid zmizeli za rohem, napjaté ticho v ulici se pomalu rozplynulo. Jako by se to ani nestalo. Seběhlo se to rychle. Jen rozbité okno a sklo na ulici odrážející sluneční paprsky zůstaly jako důkaz. Lidé se opatrně vrátili ke svým každodenním činnostem, ale na jejich tvářích zůstával výraz strachu a šoku. V kovárně se začalo znovu ozývat bušení kladiv a syčení rozžhaveného kovu, ale konverzace byla o něco tišší než obvykle.

    Kael se vrátil ke své práci, ale myšlenky se mu neustále vracely k Ravokovi a jeho podivnému společníkovi. Když mlčenlivě zatloukal nýt do čerstvě vykovaného plátu, jeho zvědavost nakonec zvítězila.

    „Hej, Terysi,“ oslovil jednoho z kovářů, který se právě snažil opravit zlomené kleště. „Víš, co to bylo za droida? Ještě jsem nic takového neviděl.“
    Terys, vysoký a štíhlý muž s potrhanou zástěrou, zavrtěl hlavou. „Já nevím, mistře. Vypadalo to jako nějaký starý model, ale evidentně dobře modernizovaný. Nikdy jsem nic takového neviděl. A upřímně… už ani nechci.“

    Ostatní v kovárně jen pokrčili rameny a věnovali se svým úkolům. Nikdo z nich nebyl příliš zběhlý ve starých technologiích nebo modelech droidů. Kael se zamračil a přemýšlel, až nakonec pohlédl na BS-8. „Osmičko,“ zavolal na něj, „co to bylo za droida? Tady nikdo netuší, co to bylo.“

    BS-8 se pomalu otočil, červené světlo uprostřed jeho hlavy zablikalo. „Vypadal jako model HK-51, pane.“
    „HK-51?“ Kael zvedl obočí. „To mi nic neříká.“

    Droid chvíli tiše zpracovával informace. „Model HK-51 byl navržen jako pokročilý bojový droid během éry Staré republiky, přibližně před 3500 standardními roky. Vycházel z dřívějšího modelu HK-47. Tito droidi byli známí svou vysokou efektivitou při lovu cílů a v eliminaci nepřátel. Většina z nich byla zničena nebo deaktivována po válkách, které následovaly po pádu Sithského impéria.“

    Kael si utřel zpocené čelo a zkusil si poskládat všechny informace dohromady. „Takže je to nějaký prastarý droid? Jak je možné, že je ještě v provozu? Vypadal velice zachovale.“

    BS-8 přitakal. „Zaznamenány jsou pouze ojedinělé případy přežití modelů HK-51. Nejpravděpodobnější scénář zahrnuje jejich uskladnění v dávno ztracených základnách nebo lodích. Vzhledem k jejich konstrukci by mělo být možné provést jejich reaktivaci, ačkoliv to zahrnuje náročnou opravu.“

    Kael se zamyslel. „Takže Ravok musel najít jednoho z těch droidů a nějak ho opravit… nebo mu někdo pomohl. Tak či tak, mít něco takového po boku je… děsivé.“

    Terys přistoupil blíž a přidal se k rozhovoru. „Zní to, jako by Ravok potřeboval něco, co je stejně nemilosrdné jako on sám.“

    Kael přikývl a jeho mysl se stáhla zpět k tomu, co právě viděl. Ravok působil jako chladnokrevný stroj a jeho droid nebyl o nic méně hrozivý. Kovář znovu zvedl kladivo a snažil se přehlušit své obavy rytmickými údery, ale bylo jasné, že přítomnost lovce v Izizu přinesla do města neklid, který jen tak nezmizí.

  • Kapitola 9. – Orrotu

    Kapitola 9. – Orrotu

    Místo: planeta Orrotu
    Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Orrotu byla jedna ze zapomenutých planet ve vnějším pásu. Byla by už dávno pustá, kdyby zde nebylo bohaté ložisko quarnitu, který se nyní stal důležitý pro impérium. Největší doly byly na okraji malého hornického města Virell. Stálo v cestě expanzi dolů na vzácný minerál potřebný pro imperiální zbrojní systémy. Odtud pocházela většina příjmů, které živily všechny obyvatele planety. Zasedací síň městské rady byla prostorná, s okny obrácenými k dolům na jižní straně. V pozadí duněl těžební provoz, ale uvnitř panovalo dusivé ticho. Na jedné straně velkého stolu stáli členové rady – unavení, starší muži a ženy, oblečeni prostě, ale důstojně. Naproti nim stál kapitán Tharen Karr, ve své modré uniformě bez jediného zmačkání, s rukama za zády a výrazem, který naznačoval, že už dávno přestal poslouchat.

    „Jak jsem už řekl, kapitáne,“ začal starosta, „lidé se nechtějí stěhovat. Virell je klíčové město pro celou planetu. Můžeme vám nabídnout přístup ke vchodu z jihu, mimo obydlí—“

    Karr ho přerušil zdvižením ruky. Pomalu přešel k oknu a zadíval se ven. Jeho hlas byl klidný, až nepřirozeně klidný.

    „Je zvláštní,“ řekl tiše, „jak často civilisté přeceňují mou toleranci.“
    „Jak to myslíte?“ zeptala se jedna z radních s napětím v hlase.
    Karr se otočil. „Přeceňujete něco, co nemám. Vaše město stojí v cestě imperiální těžbě. Všechno ostatní je irelevantní.“
    „Tak nabízíme kompromis,“ řekl starosta, muž s prošedivělými vousy. „Odsuneme se blíž k útesům. Můžete začít těžbu od východu. Jen nám dejte čas.“

    Karr se na chvíli zadíval na hologram nad stolem – terénní mapa, doly, obytné zóny. Pak promluvil, tiše a s tónem, který měl znít racionálně, ale zněl spíš jako rozsudek: „Vaše město stojí přesně nad nejbohatší žílou. Čas nemáme. Impérium čeká výsledky.“
    „Stačí nám dvacet cyklů. Možná osmnáct. Přesuneme se—“ vrátila se do jednání radní.
    „Dvacet?“ Karr se mírně usmál, ale nebylo to přívětivé. „Když požádám nadřízené o odklad, budou se ptát proč. Když řeknu, že kvůli městu s dvěma tisíci obyvateli, zasmějí se. Pak se přestanou smát. A pošlou někoho, kdo se nebude ptát.“

    Odmlčel se. Pohledem přelétl všechny přítomné.

    Nejmladší členka rady se nadechla: „Ale—“
    „Myslíte si, že jste výjimka?“ pokračoval chladně Karr, ignorujíc protesty. „Že vás historie ušetří, protože jste sentimentální? Protože si myslíte, že na vás a vašich lidech záleží? Prokazujeme vám službu, když vám dáváme možnost město opustit. Už jste měli být dávno pryč, ale vy čekáte… slitování,“ dodal s pohrdáním.
    „Ale tihle lidé nemají kam jít, kapitáne!“ vykřikl starosta. „Jsou to rodiny. Ženy, děti. Žijí tady po generace.“
    Karr pokrčil rameny. „To není můj problém. To je váš problém a právě přestává existovat.“

    Otočil se ke svému důstojníkovi a zástupci, poručíku Dreskovi, který do té chvíle stál tiše za ním.

    „Připravte baterii. Cíl: obytné čtvrti, prioritně severovýchodní sektor.“
    Poručík Dresk se mírně naklonil ke svému nadřízenému a zašeptal: „Pane… mohli bychom vyjednat evakuaci. Dát jim čas.“
    Karr se k němu naklonil blíž. „Vy jste byl povýšen, poručíku?“

    Dresk rychle zmlkl. Karr se narovnal a otočil se zpět k radě. Nastalo ticho. Těžké, dusné, jako před bouří.

    „Evakuace začne za tři hodiny. Pokud budou občané spolupracovat, dostanou šanci odejít. Pokud ne…“
    Odmlčel se a pak pevným hlasem dodal: „Vojenský postup bude pokračovat bez ohledu na přítomnost civilistů.“

    Dresk přikývl, bledý. Otočil se a odešel vydat rozkazy. Starosta si ztěžka sedl. Radní se hroutili.

    „Jste monstrum,“ vykřikl jeden z nich.

    Karr se naposledy pousmál – chladně, téměř lhostejně a s neskrývanou arogancí.

    „Ne, jen jsem ochoten dělat věci pro vyšší zájmy Impéria. Plním rozkazy. Bude tady imperiální město. Zvýšíme denní produkci o 500 %. Na vás už si nikdo nevzpomene. Čas běží, měli byste začít s evakuací,“ ukončil jednání.

    Otočil se ke dveřím a v doprovodu svých vojáků opustil místnost. Radní na sebe jen zoufale hleděli. Do poslední chvíle doufali, že dosáhnout dohody. Za okny zazářil zlatavý obzor. Nad město se snášel imperiální křižník, jehož dopadající stín halil město do blížící se temnoty.

    O několik hodin později stál Karr na vyvýšeném pozorovacím bodě, na kopci několik kilometrů od města, nad kterým visel imperiální křižník se zbraněmi zamířenými na civilní pozice. Mezi domy panoval chaos. Někteří lidé utíkali, jiní odmítali opustit domy.

    Poručík Dresk přistoupil blíž a podal hlášení. „Evakuace není kompletní, pane. Stále jsou tam desítky, možná stovka lidí.“
    Karr mlčky sledoval město. Čelist měl napjatou: „To je jejich volba,“ řekl nakonec. „Já svou už udělal. Čas vypršel. Začněte.“

    První výbuch rozmetal severní část města v oblak prachu a trosek. Karr se nepohnul. Uvnitř cítil stín pochybnosti. Ale na povrchu zůstal chladný. Jeho jméno nebude spojováno se selháním. Druhá salva zasáhla střed města. Výbuch otřásl zemí a do všech stran se valila vlna prachu. Domy se hroutily jako domečky z karet. Křik – nejdřív vzdálený, pak náhle umlčený – se ztrácel v řadě explozí. Kapitán Karr stál nehnutě, ruce měl založené za zády a hleděl na tu zkázu. Na jeho tváři se neobjevil ani náznak výčitek, jen chladný, odtažitý výraz. V očích však na okamžik probleskla úzkost – ne kvůli městu, ale kvůli tomu, jestli bude rozkaz pochopen jako síla… nebo slabost.

    Poručík Dresk stál o krok zpět a sledoval nevinné město v plamenech a prachu. „Celá západní část hoří, pane,“ řekl tiše. „Zbytek města stále stojí,“ dodal.

    Karr pomalu přikývl. „Pak pokračujte.“ Několik sekund stál, jako by chtěl ještě něco dodat, ale pak se jen tiše otočil a vykročil po rampě do svého raketoplánu. Než nastoupil, ještě se otočil k veliteli dělostřelecké jednotky: „Nepřestávejte, dokud nebude srovnáno se zemí každé obydlí,“ pronesl suše. „Ať si každý další rozmyslí dvakrát, než začne vzdorovat vůli Impéria.“

    Velitel polkl a přikývl, pak pohledem uhnul stranou. Karr nastoupil do raketoplánu. Ten se vznesl bez otálení, zatímco za ním otřásl krajinou další výbuch. Bombardování pokračovalo. Bez cíleného výběru. Jednotlivé výbuchy se slévaly v jeden dlouhý, nepřerušovaný hukot. Krajina se měnila v pustinu. Prach stoupal k nebi a zakrýval oblohu, zatímco slunce mizelo za horami, jakoby se na tu hrůzu nemohlo dívat. Až bude Karr večer sedět ve své kajutě, nebude mluvit o tom, co se stalo. Ale bude vědět, že přinejmenším nikdo nezpochybnil jeho rozkaz a on splnil ten svůj.

  • Proč Anakine?

    Proč Anakine?

    Rok: 19 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Byla jen tma. A v té tmě zněly hlasy.
    „Ty jsi vyvolený.“
    „Miluji tě.“
    „Ne, ne, prosím…“
    „Mistře Skywalkere?“
    „Tohle Jediové nedělají…“
    „Musíš proniknout závojem lží, který kolem tebe utkali Jediové.“
    „Věř mi, příteli…“
    „Anakine, zlomil jsi mi srdce. Vybral sis cestu, na které tě nemůžu následovat.“
    „Co jsi to udělal?!“
    „Je s tebou spojena velká síla. Od teď budeš znám jako Darth Vader.“
    „Anakine, kancléř Palpatin je zlo.”
    „Byl jsi můj bratr, Anakine! Měl jsem tě rád.“
    „Zdá se, že jsi ji v záchvatu hněvu zabil.“

    Pak už jen křik plný bolesti a utrpení. Každé slovo bylo jako kapka jedu. Některé pronesené šeptem, jiné jako ostrý výkřik. A všechny známé, protkané zvuky pohybů světelného meče. Mezi nimi medový hlas Palpatina, potom Padmé, pak Obi-Wan. Vzápětí dětské hlásky. Ty byly nejhorší. Drobné, křehké, a přesto těžší než všechna slunce galaktické říše.

    Anakin, teď už několik týdnů jako lord Darth Vader, učedník Darth Sidiouse, otevřel oči. Jeho pohled se zastavil o sklo nádrže. Pravidelné řetězy malých bublin stoupaly nahoru. Těžká, viskózní kapalina bactyBacta je léčivá tekutina používaná ve světě Star Wars k hojení vážných zranění. Zranění lidé jsou do ní ponořeni v regenerační nádrži, kde se jejich tělo rychle zotavuje. Používá se hlavně po popáleninách, střelných ranách nebo těžkých úrazech. ho držela ve stavu, který nebyl spánkem, ale ani bděním. Bolelo ho dýchat, bolelo ho být. Jeho zranění bactaBacta je léčivá tekutina používaná ve světě Star Wars k hojení vážných zranění. Zranění lidé jsou do ní ponořeni v regenerační nádrži, kde se jejich tělo rychle zotavuje. Používá se hlavně po popáleninách, střelných ranách nebo těžkých úrazech. vyléčit nedokázala, mohla jen mírnit bolest, která i přesto byla téměř nesnesitelná.

    Důmyslný mechanismus jej vyjmul z nádrže. Jakmile byl mimo léčivou tekutinu, bolest se nadechla k útoku na jeho smysly. Stál tam na podstavci, na svých kybernetických nohách. Několik mechanických paží lékařského droida mu ošetřilo kůži a všechny rány. Jeho tělo bylo jako jedna velká jizva. Bolest se drala ven přes Anakinovy zaťaté zuby, ale to bylo vše, co na sobě dal znát. Následovalo oblékání. Postupně jedna část obleku za druhou. Více než oblek to byla schránka, která mu pomáhala dýchat, žít a přežít. Jako poslední byla helma. Po jejím nasazení mohl dýchat mnohem snadněji. Přechod mezi nádrží a zbrojí bylo jako mučení. Každý den, znova a znova. Do jeho očí pronikalo tlumené světlo přes helmový displej, který mu přetvářel realitu v chladné ukazatele v chladných barvách. Darth Vader sestoupil z podstavce a krok po kroku vyšel ven ze své kajuty. Byl nový den.

    Hlasy ho probudily z toho, čemu teď říkal spánek i další ráno. V kajutě, kam se uchyloval na konci každého dne, byly stěny tak tlusté, že by neprošel ani křik tisíců lidí. A přesto je slyšel. Všechno, co kdy slyšel od lidí, které miloval. A které ztratil.

    Na můstku své lodi se věnoval rutinním zprávám. Od kapitána si s pohledem upřeným do prázdna vyslechl hlášení o stavu flotily, o sektorech, kde je potlačovaná vzpoura. Důstojníci poznali, že Lord Vader neposlouchá.

    „Anakine?“ ozvalo se.

    Jeho hlava se prudce otočila. Všichni zpozorněli. Kapitán byl zaskočený. Nechápal, proč se Lord Vader prudce otočil. Obával se, že se mu nelíbil obsah hlášení. Ovšem Vadera v tu chvíli flotila ani boje nezajímaly. Zbytek dne strávil sám, mlčky, beze slov, bez pohybu ve své kajutě. Ale v jeho hlavě to tepalo a hlasy se stále vracely.

    „Anakine…“

    Tichý ženský hlas ho probral v nádrži další den. Když mu automatické systémy připnuly plášť k jeho zbroji. Vyšel do chodby. Rozhlížel se. Nikde nikdo. Toho dne jej čekala inspekce pokroku výstavby Hvězdy smrti. Orson Krennic, vrchní velitel výzkumu a výstavby, a jeho šéf inženýr podávali hlášení celou věčnost. Vaderova mysl byla však zaměstnána vzpomínkami, výčitkami a bojem s hlasy, které mu zněly v hlavě. Když pak procházel šedými chodbami, koutkem oka zahlédl siluetu v šatech. Šla za ním. Otočil se. Byla pryč, ale jakoby cítil známou vůni. Když se vracel raketoplánem na svou loď, komunikátor v helmě slabě zasyčel. Žádný signál. Jen to samé jméno a známý hlas.

    „Anakine…“

    Pilot se otřásl jakoby mu někdo za límec nalil ledovou vodu. Zmateně se rozhlédl, promnul si šíji.

    Hlasy nepřestaly ani v dalších dnech. Mluvily, i když Vader z orbity pozoroval, jak střely ničí cíle na povrchu planet.

    „Proč?“ šeptalo dítě.
    „Příteli…“ pronesl Obi-Wanův hlas, těsně u ucha.
    „Zradil jsi nás,“ ozval se Mace Windu.

    V noci, když vešel do své kajuty, sundal plášť a pověsil jej na stojan. Bylo ticho. Mezi zdmi syčel jen jeho hlasitý dech.

    Pak se ozvalo: „Mistře Skywalkere!“
    Něco se v něm zlomilo. „DOST!“ jeho hlas se rozlehl kajutou jako úder hromu. Hlasy ztichly.
    „Proč jsi to udělal?“ ozval se po chvíli hlas malého chlapce.
    Vader se pomalu otočil. U dveří stál, bosý chlapec, lemovaný slabý světlem, tak osmiletý v oděvu malého padawana. Vlasy měl rozcuchané, tvář vážnou a na těle černou stopu po zásahu světelného meče.

    „Co jsi tím získal?“
    „Co jsi ztratil?“
    „Jak jsi mohl?“

    Chlapec se přiblížil. Za ním se objevily další postavy. Děti. Stejné, jaké viděl, když byl naposledy v Chrámu Jediů.

    „Jak jsi mohl?“ křičely přes sebe. „Proč?“ „Proč?“ „Proč?!“

    Vader před nimi couval, až narazil na zeď. Chvěl se a rychle oddechoval.

    „Přestaňte…,“ řekl polohlasně.
    „Proč?“ pokračovaly děti.
    „Přestaňte!“ ozval se hlasitý výkřik z jeho temné masky.
    „Proč?“
    Světla začala blikat, kovové stěny se zachvěly. Vader sevřel svou helmu oběma rukama. „DOST!“

    Úder Síly odhodil malé padawany do prázdna. Zmizeli. Jen ozvěna jejich hlasů kroužila chodbou, než se rozplynula i ta. Vader padl na kolena. Dýchal těžce. Kontrolky na jeho obleku blikaly jako na poplach.

    „Odpusť, Padmé,“ zašeptal. Tak tiše, že to nezaslechl ani on sám.

    Uběhlo několik dalších týdnů. Opět hlasy. Opět probuzení. Tentokrát bez vzteku, bez boje. Přijal je. Byly jako dech – neodbytné, součást jeho existence. Smířil se s tím. Smířil se s nimi. Postel, kdysi připravená pro imperiální důstojníky, zůstávala netknutá – pro něj byla zbytečná. Jeho zničené tělo znalo jen dva způsoby odpočinku. Neúprosný chlad brnění nebo tíživé ticho bactovéBacta je léčivá tekutina používaná ve světě Star Wars k hojení vážných zranění. Zranění lidé jsou do ní ponořeni v regenerační nádrži, kde se jejich tělo rychle zotavuje. Používá se hlavně po popáleninách, střelných ranách nebo těžkých úrazech. nádrže. Vyměnil nádrž za brnění jako každý den. Hlasy, které jej sužovaly, byly v nádrži hlasitější, rezonovaly s každou kapkou tekutiny, takže sebemenší spánek byl nemožný. Přesto věděl, že ani v brnění jej klid nečeká. Vyšel z kajuty do tichých chodeb svého Star DestroyeruStar Destroyer
    Hlavní těžká válečná loď Galaktického Impéria, určená k projekci síly, blokádám a podpoře pozemních operací. Kombinuje silnou výzbroj, stíhací letku a kapacitu pro přepravu vojáků v rámci jediné samostatně operující jednotky.     . Pochopil, že mu hlasy nikdy nepřestanou šeptat a trýznit jeho duši. Věděl, že to ticho, po kterém tolik toužil, zůstane navždy něčím nedosažitelným. Jen další stíny, další výčitky, které se k němu vkrádaly, ať byl vzhůru, či ne.