Knihy by Filmový PODCAST

Rubrika: Příběhy z předaleké galaxie

  • Doktor Thorn

    Doktor Thorn

    Místo: Xygos-2
    Rok: 21 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Klonové války zmítaly celou galaxií a planeta Xygos-2 nebyla výjimkou. Agenti republiky zde nalezli zdroj surovin, který separatisté využívali při výrobě své droidí armády. Bylo naprosto nezbytné, aby republikové jednotky nad zařízením převzaly kontrolu. V polní nemocnici 42. legie byl vzduch cítit po ozónu, spáleném mase a laciné dezinfekci. Lékař-chirurg Elias Thorne seděl na převrácené bedně od obvazů a sledoval své ruce. Třásly se. Jen nepatrně, ale třásly. Bylo mu padesát, ale v šeru operačního stanu vypadal na sedmdesát. Byl hlavní lékař a chirurg, jeden z pětičlenného týmu. Ten tvořili další dva lékaři a tři asistenti, o zbytek práce se starali droidi.

    Okolo něj bzučeli lékařští droidi řady 2-1BDroid řady 2-1B
    Lékařský droid určený pro chirurgii a ošetřování těžkých zranění. Vyznačuje se vysokou přesností, rozsáhlými medicínskými databázemi a častým nasazením v polních nemocnicích i na palubách lodí.    . Byli efektivní. Dokázali sešít ránu za polovinu času co člověk, nikdy nepotřebovali spát a jejich logické procesory nezatěžoval soucit. Elias tam nebyl od toho, aby dělal běžnou práci. Byl tam pro chvíle, kdy chladná logika stroje prohlásila: „Pacient má 12% šanci na přežití. Spotřeba bacty a lékařského materiálu neefektivní. Doporučena terminace a recyklace výstroje.“

    Elias byl tím, kdo v takovou chvíli vstal, odsunul droida a řekl: „Já na ta procenta kašlu.“

    „Doktore Thorne,“ ozval se mechanický hlas hlavního lékařského droida. „Přijíždí další transport. Sedm těžkých případů. Tři jsou určeni k odsunu do paliativní zóny.“

    Paliativní zóna. Vznešený název pro kout stanu, kde se umíralo v tichu. Elias si povzdechl, nasadil si chirurgické brýle a vykročil do deště, který bubnoval na plachtovinu.

    Mezi zraněnými, které vyložili z kouřícího transportéru, byl jeden voják, který na první pohled patřil do oné „zóny“. Jeho bílá zbroj byla rozdrcená na hrudi, levá ruka chyběla pod loktem a helma byla prasklá tak, že mu odhalovala polovinu obličeje. Byla to ta stejná tvář, kterou Elias viděl dnes už stokrát. Tvář Janga Fetta. Tvář, která se mu v noci vracela v nekonečných zástupech jako zrcadlové bludiště.

    „Tenhle to schytal pořádně, pane,“ řekl jeden z klonů, který transport doprovázel. Na helmě měl žlutý pruh. „Dostal zásah z iontového děla přímo pod nohy. Jmenuje se…“

    „CT-8824,“ přerušil ho droid, který už zraněného skenoval. „Poškození vitálních orgánů 80 %. Nepřijatelná ztráta materiálu pro operaci.“

    Voják na nosítkách najednou otevřel oči. Nebyly to oči stroje. Byly plné čiré, lidské hrůzy. „Cerst…“ zašeptal.

    Elias ztuhl. „Co jsi říkal, vojáku?“

    „Jmenuju se… Cerst,“ vydechl klon a z koutku úst mu vytekla tmavá krev. „Sliboval jsem klukům, že… že se vrátím. Slíbil jsem…“

    „Jméno je irelevantní označení, které si jednotky udělují k posílení falešné identity,“ pronesl droid monotónně. „Doktore, prosím, věnujte se pacientu CT-9901, má 65% šanci…“

    Elias položil ruku na droidovo kovové rameno. „Ustup, B-12. Tohle není materiál. Tohle je Cerst. A Cerst dnes nezemře.“

    Operace trvala pět hodin. Droidi odmítli asistovat u případu, který považovali za „statistickou anomálii“ a věnovali se případům, jejichž záchranu považovali za efektivní, a tak Elias pracoval jen se svou asistentkou, mladou medičkou z Vnějšího okraje, která se ještě nenaučila nedívat se klonům do očí. Byla to špinavá, vyčerpávající práce. Elias musel ručně propojovat poškozené nervové svazky, které droidi obvykle jen vypalovali laserem. Musel improvizovat se syntetickými chlopněmi, protože ty standardní byly vyhrazeny pro „nadějnější“ případy. V polovině operace do stanu vstoupil velitel základny, člověk, který viděl ve válce jen grafy a tabulky. „Thorne! Plýtváte zásobami bacty na mrtvolu? Ten klon je geneticky naprogramován k oběti. Máme venku stovky dalších, kteří potřebují ty léky víc!“

    Elias se ani neotočil. „Pane, s veškerou úctou, běžte pryč. Teď neoperuju vojáka Republiky. Operuju někoho, kdo má jméno. Pokud chcete řešit efektivitu, jděte přepočítat pušky do skladu munice. Tady velím já,“ v hlase měl něco, na co velitel nedokázal reagovat, a tak se otočil a beze slov zmizel. Když Elias udělal poslední steh, sotva se držel na nohou. Cerst žil. Jeho srdce nebo to, co z něj zbylo, tlouklo v pravidelném rytmu ke spokojenosti přístrojů, které sledovaly jeho stav.

    O dva dny později Elias procházel mezi lůžky. Cerst byl při vědomí. Díval se na svou novou kybernetickou ruku, která byla stará, opotřebená, ale funkční. „Proč?“ zeptal se klon, když Elias kontroloval jeho obvazy. „Slyšel jsem droidy. Říkali, že jsem odepsaný. Že jsem jen… porouchaná jednotka.“

    Elias se posadil na kraj lůžka. Poprvé za dlouhé měsíce se podíval na klon a neviděl v něm jen jeden z tisíce odlitků. Viděl unaveného muže, který byl nucen dospět uprostřed ohně.

    „Protože droidi vidí jen to, co jsi, Cerste,“ řekl Elias tiše. „Vidí genetický kód a sériové číslo. Ale já… já už nemůžu dýchat v galaxii, kde jsou lidé jen čísla. Kdybych tě nechal umřít jen proto, že to bylo logické, stal bych se stejným strojem, jako jsou oni.“

    Crest se pokusil o slabý úsměv. „Děkuju… doktore Thorne.“

    Elias Thorne pocítil zvláštní bodnutí u srdce. Bylo to poprvé po letech, co ho pacient oslovil jménem. V tu chvíli si uvědomil děsivou pravdu. V této válce nebyli dehonestovány jen klony. Dehumanizace pohltila i ty, kteří je měli zachraňovat.

    Vyšel ze stanu do neustávajícího deště Xygosu-2, kde převládalo nekonečné šero, protože místní atmosféra nepropouštěla v tomto ročním období téměř žádné světlo. Přes hlavu si přetáhl kapuci svého pláště. Věděl, že zítra přijede další transport a pak další a další. Věděl, že uvidí dalších stovky tváří Janga Fetta. Ale také věděl, že už nikdy neuvidí jen čísla. A to byla jeho záchrana i jeho největší trest. Protože zachránit jednoho Cersta bylo vítězství, ale vědomí, že tisíce dalších Cerstů umírají beze jména v blátě, bylo břemeno, které ho jednou stejně zlomí.

    Elias došel pod celtu, kde házeli zbroj mrtvých vojáků. Sedl si na jednu z beden a sáhl do kapsy. Vytáhl tenkou ruličku z listů jedné místní rostliny. Před pár týdny objevil, že má velmi příjemné uklidňující účinky. Z druhé kapsy vytáhl plazmový skalpel, jednu stranu byliny zapálil a druhou si vložil do úst. Pak nasál kouř do plic. Silně, zhluboka. A s hlasitou úlevou kouř vydechl. I když to nedávalo smysl, po celém dni měl pocit, že až teď se poprvé nadechl. Déšť jako kulisa kropil vše okolo a Elias se poprvé po dlouhé době necítil jako součástka v soukolí Republiky. Cítil se jako člověk. A v téhle galaxii to byl ten nejnebezpečnější pocit ze všech.

  • Expedice „Zkáza“

    Expedice „Zkáza“

    Místo: planeta Olyndra
    Rok: 38 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Planeta Olyndra byla tak bezpečná, až to bylo k uzoufání. Tráva tam měla přesně tři centimetry, ptáci zpívali ve stejné tónině a největším vzrušením na Univerzitě aplikovaných věd v Aarasinu, druhém největším městě, bylo, když v jídelně došel modarový džus.

    „Říkám vám, že ta zeď tam není proto, aby chránila město před divočinou,“ prohlásil Jax, zatímco si upravoval límec své drahé tuniky a kontroloval svůj odraz v naleštěném boku svého vznášedla. To tady měl téměř každý student, aby se mohl prohánět po ulicích a zažil alespoň nějaké vzrušení. Jax byl člověk, mladý muž, jehož hlavní dovedností bylo vypadat skvěle i při zakopnutí. „Je tam proto, aby nám zabránila vidět, co tam Rada schovává. Tajné projekty, zakázaná technologie… možná i zkamenělé vejce Acklaye!“

    „Jaxi, tvoje dedukční schopnosti jsou na úrovni podvyživeného gungana,“ poznamenala Sira, mladá Pantoranka s jasně modrou kůží a zlatými značkami na tváři. Upravila si brýle, které technicky nepotřebovala, ale vypadala v nich chytřeji a byl to oblíbený módní doplněk. „Podle ‚Encyklopedie olyndraské geografie‘, svazek čtvrtý, je prostor za hradbami pouze neregulovaným biotopem s vysokým výskytem bodláčí. Nic víc. Technicky vzato chrání vnější prostředí před naším vlivem.“

    „Bodláčí se nehlídá magnetickým zámkem, který se dá obejít pomocí mého upraveného datapadu,“ ušklíbl se Toby, vytáhlý, rozcuchaný lidský kluk, který měl věčně pod nehty šmír z droidů a v kapse alespoň tři vyhořelé pojistky.

    „Takže jdeme?“ vyhrkla netrpělivě Zoria, malá Lanničanka s obrovskýma špičatýma ušima, podupávajíc nohou. Milovala rychlost. Kdyby mohla, namontovala by si tryskový motor i na boty.

    Pátá členka skupiny, Lana, lidská dívka, která jako jediná vypadala, že má aspoň špetku pudu sebezáchovy, si povzdechla. „Jestli nás chytí, vyhodí nás z univerzity dřív, než řekneš hyperprostor. Můj otec už teď šílí z mých účtů za pokuty, které za vás platím.“

    „Lano, nebuď taková… Sira,“ rýpl si Jax.

    „Hej!“ ohradila se Sira. „Já jsem náhodou velmi dobrodružná. Věděli jste, že v roce 450 před konvencí…“

    „Nasedat!“ zavelela Zoria.

    Cesta mimo město byla… řekněme hrbolatá. Zoria skutečně odpojila omezovač, což znamenalo, že vznášedlo vydávalo zvuky jako umírající bantha a každých pět minut z něj něco upadlo. Přece jen nepatřilo k nejnovějším. Vlastně si jej postavila sama z náhradních dílů. Na víc neměla, protože většinu kreditů dala za školné. Byla jediná, která nepocházela z vyšší třídy aristokratů a vše si musela těžce odpracovat sama. V noci pracovala, ve dne studovala.

    Dorazili do vzdálené okrajové části města. Byly tu jen automatizované recyklační systémy a pár starých droidů, kteří si hleděli své práce. Skupinka studentů sice působila nápadně, ale když jste droid zabořený po pas v odpadu, máte jiné starosti. Jax vedl své spolužáky k mohutné bráně, která je dělila od vnějšího světa. Otočil se na Zoriu a šibalsky zamrkal.

    „Tak se ukaž,“ kývnul na Tobyho.

    Díky Tobyho šikovným prstům a jednomu spálenému procesoru to netrvalo dlouho a brána se otevřela. Čekali, zda se spustí poplach, ale Toby myslel na všechno. Ocitli se v „divočině“. Trest, kterým jim za to hrozil, nebyl malý, ale vzrušení z porušení pravidel a zahnání ubíjející nudy z řádu bylo silnější. Přišlo však zklamání. Ona ta divočina byla totiž jen vysoká tráva a pár pokroucených stromů, s jejichž listy si pohrával teplý vánek.

    Zmateně se na sebe dívali, až si nakonec vzala slovo Zoria. „Přece jste si nemysleli, že najdeme něco hned za hradbami.

    Jako další se vzpamatoval Jax. „Moje řeč. Musíme vyrazit dál. Nasedat a za mnou.“

    Naskočili na svá vznášedla a vydali se rovnou za nosem. Toby vytáhl svůj skener a nastavil citlivost na maximum. „Tam, na severovýchod. Něco slabého jsem zachytil.“

    Jax vzrušeně změnil směr a všichni uháněli k horám, které se tyčili nad širokým kaňonem.

    Jak se blížili, Jax vykřikl: „Dívejte!“ a ukázal do údolí.

    Uprostřed mýtiny leželo v kráteru něco velkého, kovového a nepatřičného. Bylo to tmavé, kovové a z jedné části vycházelo pulzující fialové světlo. Kolem toho se vznášel lehký opar a vzduch tam divně vibroval.

    „To je ono,“ zašeptal Toby. „To vypadá jako… jako generátor temné hmoty. Nebo starověký sithský sarkofág!“

    Sira mu vytrhla skener z ruky a její obličej zbledl. „Přístroje to nedokážou identifikovat. Materiál má hustotu, kterou jsem v tabulkách nikdy neviděla. Jaxi, jestli je to zbraň hromadného ničení, musíme okamžitě informovat senátora.“

    „Počkej!“ zastavil ji Jax, který už se viděl na titulní straně Galaktických novin. „Když to nahlásíme my, dospělí si připíšou zásluhy. Musíme to nejdřív prozkoumat. Představte si to: Pět studentů zachránilo Olyndru před mezigalaktickou hrozbou. Budou po nás pojmenovávat náměstí!“

    „Nebo nás to vypaří,“ podotkla Lana, ale i přesto byla její zvědavost silnější.

    Hodinu strávili plížením kolem neznámého objektu. Vymýšleli nejděsivější scénáře.

    „Co když je to maják pro invazní flotilu z neznámých oblastí?“ spekulovala Zoria a nervózně si mnula své uši.

    „Vzhledem k úhlu dopadu a deformaci okolní půdy,“ prohlásila Sira s vážnou tváří, „to muselo spadnout z obrovské výšky. Energie, která z toho sálá, odpovídá nestabilnímu hyperpohonu.“

    Stáli tam, pětice puberťáků v drahých tunikách, uprostřed pustiny, s pocitem, že drží v rukou osud jejich světa.

    „Musíme to otevřít,“ rozhodl Jax. „Toby, máš ten vibro-klíč?“

    „Mám, ale jestli to vybouchne, chci, abyste věděli, že Jaxovi dlužím deset kreditů a nehodlám mu je vrátit,“ zamumlal Toby.

    Srdce jim bušila. Zoria byla připravená kdykoliv skočit na vznášedlo a zmizet. Sira si připravovala řeč pro případný první kontakt s cizí rasou. Lana držela v ruce kus klacku, což byla sice mizerná zbraň, ale cítila se lépe. Toby přiložil klíč k hlavním dveřím (nebo co to bylo) a stiskl tlačítko. PSSSST. Ozvalo se syčení unikajícího vzduchu. Parta couvla o deset kroků. Jax se schoval za Lanu. Fialové světlo zhaslo a ozvalo se veselé „Cink!“.

    Z vnitřku se vysunula malá obrazovka a ozval se mechanický, nesmírně laskavý hlas: „Děkujeme, že jste využili služeb Galaktického expresu ‚Inter-Lux‘. Vaše objednávka: Jedna luxusní masážní kapsle s aromaterapií ‚Fialový soumrak‘ a automatickým dávkovačem chlazených nápojů byla doručena. Omlouváme se za drobné zpoždění způsobené chybou v navigaci kurýrního droida.“

    Ticho, které následovalo, by se dalo krájet. Z „černého sithského sarkofágu“ se vysunulo polstrované lehátko z drahé kůže, na kterém ležela malá papírová vlaječka s nápisem: Pro paní děkanku Portin Vus. Vše nejlepší k narozeninám!

    „To… to je křeslo?“ vydechla Zoria a její uši smutně poklesly.

    „Masážní,“ upřesnil Toby a zkusmo zmáčkl tlačítko na boku. Z křesla vystříkla trocha chlazené limonády přímo na Jaxovu dokonale vyžehlenou tuniku.

    Sira se podívala do svého skeneru. „Aha. Ta neznámá hustota materiálu… zapomněla jsem si přepnout skener z režimu ‚minerály‘ na ‚bytový textil‘.“

    Jax se podíval na svou mokrou tuniku, pak na masážní křeslo uprostřed pustiny, a nakonec na své přátele. „Nikdo,“ řekl velmi pomalu a důrazně, „se o tomhle nikdy nedozví. Jestli se mě někdo zeptá, co jsme dělali za hradbami, řekneme, že jsme… že jsme bojovali s divokými Acklayi. S celou smečkou!“

    „Jaxi,“ povzdechla si Lana a vzala si jednu z vychlazených limonád, které z křesla vypadly. „Všichni víme, že ses schoval za mě, hned jak to zasyčelo.“

    „Strategický ústup!“ vyhrkl Jax. „Siro, přestaň se smát, ta tvoje modrá barva v obličeji teď vypadá spíš fialově, úplně ladíš s tím křeslem!“

    Zoria si povzdechla a nasedla na vznášedlo. „Tak pojďte, vy hrdinové. Musíme to stihnout zpátky, než si někdo všimne, že jsme nebyli v jídelně na oběd. A Jaxi? Ta skvrna na tvé tunice vypadá přesně jako mapa soustavy Corellia. To by mohl být nový módní trend.“

  • Tři lovci

    Tři lovci

    Místo: planeta Zeffo-7 / orbitální stanice 9-Arna
    Rok: 29 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Zeffo-7, planeta v koutě galaxie, kde rez má větší cenu než čest. Atmosféra zde chutnala po železe a vzduch škrábal v krku. Planeta byla jen gigantickým hřbitovem lodí, kde se tisíce tun starého šrotu vznášely v umělých magnetických polích nad povrchem planety. Z komínů, které vyčnívaly z povrchu, pod kterým duněly recyklační a tavící pece, vycházel kouř různých barev, a tak mělo místní slunce každou chvíli jinou barvu. Přistát zde vyžadovalo buď mistrovskou ruku, nebo naprostý nedostatek pudu sebezáchovy.

    K nákladní plošině 4, což byla vlastně obrovská vrata pro transportní lodě, se snášela Korellian Shadow – elegantní, tichá loď s černým nátěrem, která vypadala jako dravý pták. Když přistála, s mohutným syčením se otevřela její rampa a zahalila jí bílá pára. Po ní sestoupil Krellis. Jeho kroky na zrezivělém kovu zněly dutě. Upravil si koženou rukavici na kyborgické pravici, jejíž servomotory tiše vrněly. Už dávno nebyl člověk. Různé části svého těla postupem času vylepšil různými implantáty nebo náhradami, a pokud na sobě měl svou helmu, kdokoliv by jej měl spíše za droida. Krellis byl muž řádu. Jeho zbroj byla čistá, jeho pohyby úsporné. Aktivoval vizor v helmě a začal skenovat zbytky starého křižníku třídy VenatorVenator
    Třída republikového hvězdného destruktoru používaná Velkou armádou Republiky během Klonových válek. Sloužil jako těžká bitevní loď i nosič stíhaček s velkou hangárovou kapacitou.    , který se tyčil před ním jako kostra pravěkého netvora. „Kdepak jsi, Grakkusi,“ zamumlal, jeho hlas zněl jako drcení štěrku.

    Několik podlaží pod povrchem, v temnotě, kde se kondenzovala vlhkost a páchl tlející olej, se pohnulo něco masivního. Skorr nepotřeboval drahé skenery. TrandoshanskýTrandoshan
    Plazí humanoidní druh z planety Trandosha, známý svou fyzickou silou, schopností regenerace a kulturou založenou na lovu. Mnozí Trandoshané působí jako námezdní lovci nebo žoldáci v celé galaxii.     lovec měl žluté oči, které vnímaly teplo, a nozdry, které dokázaly vycítit strach na kilometr. Jeho těžký dech vyvolával v šeru jemnou mlhu. Přitáhl si popruh své masivní vibrosekyry a olízl si nos dlouhým, rozdvojeným jazykem. Skorr tu byl už dobré dvě hodiny. Čekal. Lovec není ten, kdo spěchá. Lovec je ten, kdo je trpělivý a stane se součástí stínu, aby svou kořist překvapil.

    A pak tu byl Vance Mill přezdívaný Magor. Vance se svou lodí, která pravděpodobně asi ani nebyla jeho, nepřistál, on v podstatě ztroskotal o pár kilometrů dál a zbytek cesty urazil na vznášedlovém prkně, které vypadalo, že se při každém náklonu rozpadne. Jeho oči neustále těkaly a na opasku mu chrastily desítky podomácku vyrobených granátů. Vance nevypadal jako lovec. Svým zevnějškem měl blíže ke kořisti anebo k žebrákovi z nejnižších pater nejbohatších planet. „Už tam budeme, holky, už tam budeme,“ mumlal si pro sebe a plácal po kapsách své mastné vesty, ve kterých se hýbali malí mech-pavouci. Vance byl ten typ člověka, který by odpálil celou budovu, jen aby dostal pavouka na zdi, ale jeho intuice na peníze byla děsivě přesná.

    Grakkus Vane, byl postarší zloděj z nižší ligy, který si tentokrát ukrojil velké sousto.  Seděl a třásl se v rohu temné, opuštěné strojovny. Ve snaze se ukrýt, se v útrobách obřího vraku jednoduše ztratil. Tenhle tlustý podvodník si myslel, že ukrást šifrovací jádro Huttům a snažit se jej prodat na černém trhu, je dobrý nápad. Byl špinavý, hladový a vyděšený. Ozvalo se skřípění kovu o kov a pak velká rána. Dveře se rozletěly pod tlakem Krellisovy boty. Lump hlasitě vykřikl, zakopl a upadl, až to zadunělo. Krellis vstoupil, blaster v ruce, namířený přesně na Grakkusovo čelo. „Grakkusi Vane. Jménem CechuCech námezdních lovců
    Nezávislá organizace sdružující lovce odměn po celé galaxii. Zprostředkovává zakázky, dohlíží na dodržování pravidel a udržuje rovnováhu mezi klienty a vykonavateli kontraktů.    …“

    „…je tenhle cíl můj, kyborgu,“ ozvalo se z druhého konce místnosti. Skorr vystoupil z páry unikající z potrubí. Jeho postava zaplnila celé dveře. Vibrosekyra se mu v rukou rozbzučela nízkým, hrozivým tónem. „Cítím tvůj olej, plechovko. Zmiz, nebo ti vytrhnu tu tvoji mechanickou hračku i s ramenem.“

    Krellis ani nemrkl, ale hlaveň jeho zbraně se mírně stočila ke Skorrovu břichu. „Skorr Naar. Je mi líto, ale já tu byl první. Dle článku 4 Kodexu. Ten, kdo vstoupí do bezprostředního kontaktu s cílem jako první…“

    „…má smůlu, protože já už jsem podminoval celou tuhle sekci!“

    Oba lovci ztuhli. Na jedné z trubek vedoucí podél zdi seděl ve stínu Vance Mill a v ruce držel dálkový detonátor, který vypadal jako stará dětská hračka, ale červená dioda na něm blikala s naprostou vážností. „Čau kluci! Krellisi, pořád tak upjatý? A Skorre, stále smrdíš jako mokrá ještěrka. Grakkus jde se mnou. Moje drony ho našly už před hodinou, jen jsem čekal, až mi sem naženete obecenstvo,“ usmál se svými zkaženými zuby. Pomalu vystoupil ze stínu a hodil bledému Grakkusovi roubík a pouta. „Buď tak hodný a tohle si nasaď, než to tady s kamarády vyřešíme,“ mrknul na něj šibalsky. Grakkus nezaváhal a třesoucíma ruka si nejdříve ucpal ústa a pak si spoutal ruce. „Hodný chlapec,“ poplácal jej Vance po hlavě. Nastal moment, kterému se v Cechu říkalo „Uzel“. Tři zbraně, tři lovci, jeden cíl uprostřed, který si všiml, že kousek od něj je vstup do ventilační šachty.

    „Jestli to zmáčkneš, Vanci,“ řekl Krellis ledově klidným hlasem, „přijdeš o ruku dřív, než ten signál doletí k náloži. A Skorr tě pak sežere k večeři.“

    „Hssss… pravda,“ zasyčel TrandoshanTrandoshan
    Plazí humanoidní druh z planety Trandosha, známý svou fyzickou silou, schopností regenerace a kulturou založenou na lovu. Mnozí Trandoshané působí jako námezdní lovci nebo žoldáci v celé galaxii.    . „Ale ty, kyborgu, zemřeš jako první. Tvoje zbroj je sice hezká, ale moje sekera krájí durastelDurastel (angl. Durasteel)
    Standardní průmyslová slitina používaná při výrobě trupů lodí, zbraní a pancéřování. Vyznačuje se vysokou pevností, odolností vůči teplu a relativně nízkou hmotností. Patří mezi nejrozšířenější konstrukční materiály v galaxii.     jako máslo.“

    Vance se nervózně zasmál a pevněji stiskl detonátor. „Hele, pojďme se bavit jako lidi. Teda… jako dva lidi a jedna přerostlá ještěrka,“ Skorr vztekle zasyčel, ale Vance pokračoval. „Dobře, dobře. Promiňte. Jako člověk, poločlověk a ten vrčící plaz támhle. Padesát tisíc kreditů. To je hodně peněz. Co kdybychom to… já nevím… rozdělili? Ne toho chlapa, tu odměnu, samozřejmě,“ a zase vycenil svůj odpudivý chrup.

    „Kodex nezmiňuje dělení, pokud nejsou lovci v oficiálním týmu,“ poznamenal Krellis, ale bylo vidět, že kalkuluje. „Ale… pokud bychom se dohodli na společném zajištění, mohli bychom se vyhnout vzájemné eliminaci,“ dodal.

    „Já se nedělím o jídlo ani o kořist!“ zařval Skorr a udělal krok vpřed. „Na Kodex vám kašlu. CechCech námezdních lovců
    Nezávislá organizace sdružující lovce odměn po celé galaxii. Zprostředkovává zakázky, dohlíží na dodržování pravidel a udržuje rovnováhu mezi klienty a vykonavateli kontraktů.     tady není a když z vás udělám žrádlo pro červy, budu mít odměnu a o dva konkurenty míň,“ dodal výhružně.

    „Proto taky nemáš přátele a jsi takový mrzout,“ zašklebil se na něj Vance a odplivl si.

    „Nepotřebuju přátelé, nepotřebuju nikoho,“ odsekl vztekle Skorr. Grakkus se začal pomalu po zemi sunout k rezavé mříži.

    „Chyba. Kdybys měl nějaké přátele, mohl by ses vypovídat, ulevit svému srdci a zbavit se všeho trápení a nahromaděného vzteku. Ale chápu, že žít s tímhle obličejem není jednoduché. Když tě někdo vidí, říká si, zda se s tebou přátelit nebo se nechat sežrat,“ Vance vyprskl smíchem. Ani Krellis neskryl skrze svou helmu smích.

    „Já tě zabiju!“ zařval Skorr, až mu z úst létaly sliny. Vyskočil a máchl sekyrou. Trubka, na které Magor seděl povolila a zřítil se na kovovou podlahu. Skorr se znova rozmáchl, zatímco Vance tasil blaster.

    V tu chvíli Grakkus, využívající jejich hádky, prorazil nohou zrezivělou mříž, jako by byla ze skla a skočil do šachty. Jenže Grakkus byl… no, měl rád jídlo. Šachta byla stará, prorezivělá a on byl příliš těžký. S ohlušujícím skřípěním se celá konstrukce utrhla a Grakkus i s kusem potrubí propadl o podlaží níž, přímo do automatického nákladního modulu, který se právě odlepoval od servisní plošiny, aby dopravil náklad do tavírny.

    „To snad ne!“ vyštěkl Vance, nechal naštvaného ještěra ještěrem a bez přemýšlení skočil za Grakkusem. Krellis a Skorr se na sebe podívali jen na zlomek vteřiny a pak se vrhli do díry v podlaze taky.

    Následovala scéna, kterou by žádný seriózní kronikář Jediů nikdy nezapsal. Tři elitní lovci galaxie se rvali v hromadě starého šrotu na palubě automatického transportéru. Skorr se snažil chytit Grakkuse, ale Vance mu do cesty hodil pár kouřových granátů, které místo toho zasáhly Krellisovy senzory, takže kyborg začal střílet do stropu jako zběsilý.

    „Vypni to! Vypni ten plyn!“ řval Krellis, když jedna z jeho střel zasáhla nádrž s hasicí pěnou.

    Během vteřiny byl celý prostor plný bílé, lepkavé hmoty. Skorr v ní klouzal jako namydlený, Vance se v ní snažil plavat a Krellis se pokoušel zachovat důstojnost, i když jeho helma vypadala jako sněhová koule. Grakkus, celý od pěny a krve, se pokusil vylézt ven, ale Skorr vystřelil ze svého předloktí tenké lano, které se lumpovi omotalo kolem nohy a přitáhl ho k sobě jako obří pavouk. „Mám tě, červíčku!“

    „Pusť ho, Skorre, nebo ti do té tlamy nacpu svůj termální detonátor!“ šíleně pištěl Vance a tvářil se skutečně jako blázen.

    Krellis vstal, otřel si vizor a zvedl ruku. „DOST! Všichni. Podívejte se, kde jsme,“ ukázal prstem dopředu.

    Nákladní modul zatím opustil útroby vraku a pokračoval do komplexu v podzemí. Jakmile se jeho magnetické kotvy zamkly do vodící kolejnice, trhl sebou. „Pánové,“ ozval se Krellis skrze pěnu, která mu tuhla na bradě, „tato loď letí do tavicí pece.“

    Grakkus Vane v rohu začal zoufale výt přes roubík, když uviděl skrze průzor blížící se žhavé hrdlo drtičky.

    „Vanci! Udělej s těmi dveřmi něco, nebo nás všechny promění v ingoty!“ zařval Skorr, jež viděl jedinou cestu ven skrze vrata nákladního prostoru.

    „Pracuju na tom, pracuju!“ Vance Mill vyhrabal z kapsy své vesty malého kovového pavouka. „Běž, krasavče, ukaž jim, co je to zkrat!“ Malý droid vběhl do ovládacího panelu dveří a o vteřinu později vybuchly pojistky v gejzíru jisker. Rampa transportéru se s trhnutím pootevřela do mrazivého vzduchu vrakoviště.

    Krellis aktivoval dálkové ovládání své lodi. Jeho Korellian Shadow se vynořila z mlhy pod nimi jako stříbrný přízrak. „Skočte!“ křikl.

    Byl to chaos. Skorr popadl Grakkuse pod paží jako pytel brambor, Vance se ho držel za nohu a Krellis je oba jistil tryskami v botách, i když je hasící pěna, od které byl Krellis od hlavy až k patě, chvílemi dusila. Dopadli na rampu jeho lodi vteřinu předtím, než se transportér s ohlušujícím skřípěním zřítil do drtičky. Zkrat vyřadil kompletně automatické řízení, takže byl modul sešrotován i se svým nákladem.

    O dvě hodiny později už nebylo po blátě a pěně ani stopy, ale napětí v kokpitu lodi by se dalo krájet. Nikdo nemluvil a lovci se na sebe téměř nepodívali. Jen Grakkus se třásl, žmoulal roubík a jeho vyděšené oči pozorovaly střídavě všechny tři zabijáky. Přistáli na orbitální stanici 9-Arna, neutrálním uzlu, kde CechCech námezdních lovců
    Nezávislá organizace sdružující lovce odměn po celé galaxii. Zprostředkovává zakázky, dohlíží na dodržování pravidel a udržuje rovnováhu mezi klienty a vykonavateli kontraktů.     provozoval jednu ze svých regionálních poboček.

    Vlekli Grakkuse chodbou, která voněla po sterilním kovu a levné kávě. Na konci bylo malé okénko ve zdi. Přepážka. Za ní seděl postarší DurosanDurosan
    Humanoidní druh z planety Duro, známý svými pokročilými navigačními schopnostmi a dlouhou historií v mezihvězdném průzkumu. Mnoho Durosanů působí jako piloti, průzkumníci nebo obchodníci po celé galaxii.     s povislou kůží a unavenýma červenýma očima – administrátor CechuCech námezdních lovců
    Nezávislá organizace sdružující lovce odměn po celé galaxii. Zprostředkovává zakázky, dohlíží na dodržování pravidel a udržuje rovnováhu mezi klienty a vykonavateli kontraktů.    .

    „Grakkus Vane,“ pronesl Krellis a hodil Grakkusův identifikační datapad na stůl. „Živý a víceméně vcelku. Chceme svou odměnu. Padesát tisíc kreditů.“

    Administrátor se ani nepodíval na zajatce. Místo toho se zahleděl na obrazovku svého terminálu, která začala zběsile blikat červeně. „Ach ano… incident na Zeffo-7. Korporace ‚Recyklační systémy Zeffo‘ už poslala hlášení. Byli docela… expresivní.“

    „Tomu tedy říkám rychlost,“ poznamenal Krellis. Vance Mill se nervózně zasmál. „No tak, pár zničených trubek a jedna stará loď… to je v rámci provozních rizik, ne?“

    Administrátor si povzdychl a začal vyťukávat čísla. „Podívejme se na to. Podle záznamů z bezpečnostních kamer slévárny jste způsobili: Strukturální poškození plošiny číslo 4. Dále poškození a ztráta automatického transportního modulu řady B. Kontaminace vnitřních prostor průmyslovou hasící pěnou…“ podíval se na ně nechápavě, „…pěna?“
    Vance Mill jen s ironickým úsměvem rozpažil, zatímco jeho komplici stáli nehnutě jako sousoší. Administrátor se na ně ještě chvíli díval a pak zase sklonil hlavu k obrazovce. „CechCech námezdních lovců
    Nezávislá organizace sdružující lovce odměn po celé galaxii. Zprostředkovává zakázky, dohlíží na dodržování pravidel a udržuje rovnováhu mezi klienty a vykonavateli kontraktů.     musel tyto nároky uznat, abychom v systému Zeffo nepřišli o licenci k lovu. Vaše činy ohrozily dobré jméno Cechu. Škoda byla tedy vyčíslena na 30 000 kreditů.“

    „To je loupež!“ zařval Skorr a práskl pěstí do přepážky. „To my jsme ty škody utrpěli! Podívej se na mě!“ ukázal na potrhanou a ušpiněnou kombinézu a oděrky po celém těle, včetně pár chybějících šupin na své kůži. „Takhle si přátele neuděláš,“ šeptnul mu Vance do ucha, načež musel rychle uhnout, aby neschytal ránu do obličeje od vrčícího Trandoshana.

    „A to není vše,“ pokračoval DurosanDurosan
    Humanoidní druh z planety Duro, známý svými pokročilými navigačními schopnostmi a dlouhou historií v mezihvězdném průzkumu. Mnoho Durosanů působí jako piloti, průzkumníci nebo obchodníci po celé galaxii.     monotónně. „Administrativní poplatek za vyřízení škodní události činí tři tisíce kreditů. Poplatek za použití orbitálního doku dva tisíce kreditů. A srážka za odevzdání cíle s pohmožděninami, které nebyly v původním popisu – dva tisíce.“

    Krellisovi ztuhly rysy. „Kolik zbývá?“

    DurosanDurosan
    Humanoidní druh z planety Duro, známý svými pokročilými navigačními schopnostmi a dlouhou historií v mezihvězdném průzkumu. Mnoho Durosanů působí jako piloti, průzkumníci nebo obchodníci po celé galaxii.     otočil obrazovku k nim.

    Konečná suma k vyplacení: 13 000 kreditů.

    „Třináct tisíc?“ vyhrkl Vance. „To je… to je… počkejte…“ začal počítat na prstech, „to je čtyři tisíce tři sta třicet tři na hlavu! To mi nezaplatí ani ty granáty, co jsem tam nechal!“

    „A jeden kredit zbývá,“ dodal administrátor a položil na pult malý kovový žeton. „Ten si můžete rozdělit třeba v kantýně. Přeji hezký den,“ uzavřel celou záležitost.

    Lovci vyšli ven na hlavní promenádu stanice. Grakkus Vane už byl v rukou stráží a mířil k Huttům, kde ho čekal osud mnohem horší než srážky z odměny. Stáli tam a mlčky zírali na své výpisy z účtů. „Příště,“ zavrčel Skorr a jeho vibrosekyra se nebezpečně zaleskla, „příště ho sežeru hned na místě a ušetřím nám cestu.“

    „Příště,“ dodal Krellis a upravil si poškozený vizor, „si pořádně přečtu pojistné podmínky v mé cechovní smlouvě. Tohle byla logistická katastrofa.“

    Vance Mill si pohrával s tím jedním přebývajícím kreditem a díval se na své dva společníky. „Hele, pořád jsme naživu. Nakonec to byla zábava, ne? A Krellisi, ta tvoje loď je vážně rychlá. Co kdybychom…“

    Oba lovci se na něj podívali s takovým výrazem, že Vance raději polkl zbytek věty.

    „Byl to jen nápad! Jen nápad…“ zamumlal. „Ale kdybyste někdo chtěl, vím o jednom kšeftu na Ord Mantell. Osmdesát táců. Fakt drsnej týpek. Vrahoun. Odměnu na něj vypsala samotná republika. To by byl skutečný lov. A myslím, že tam žádná recyklační korporace není…,“

    Skorr si odplivl a šel svou cestou. Krellis se vydal na druhou stranu k dokům, ale ani jeden z nich neřekl „ne“. Neřekli nic. Kráčeli chodbou pryč od sebe, osamělí dravci v galaxii, která je právě oškubala, ale věděli, že se jejich cesty dřív nebo později zase zkříží. Protože v tomhle vesmíru nebyla nouze o tlusté podvodníky, ale o lovce, kteří přežijí vlastní hloupost, byla nouze vždycky. Vance se díval za Skorrem. „Stejně vím, že mě máš rád, šupináči,“ ale nedostalo se mu ani ohlédnutí. Tak se rozběhl za Krellisem. „Krellisi, příteli. Víš, já svou loď na tý planetě rozsekal, tak kdybys mě kousek svezl…,“ ale Kreliss nastoupil do výtahu a dveře se za ním zavřely. Vance tam stál sám. Ušklíbl se, poškrábal se na hlavě plné mastných kudrlin, pak se podíval na kredit ve své dlani a oči se mu šibalsky zaleskly. „Jejich škoda, dám si toho panáka v kantýně sám,“ otočil se čelem zad a vítězně vykračoval do místního baru.

  • Proč Anakine?

    Proč Anakine?

    Rok: 19 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Byla jen tma. A v té tmě zněly hlasy.
    „Ty jsi vyvolený.“
    „Miluji tě.“
    „Ne, ne, prosím…“
    „Mistře Skywalkere?“
    „Tohle Jediové nedělají…“
    „Musíš proniknout závojem lží, který kolem tebe utkali Jediové.“
    „Věř mi, příteli…“
    „Anakine, zlomil jsi mi srdce. Vybral sis cestu, na které tě nemůžu následovat.“
    „Co jsi to udělal?!“
    „Je s tebou spojena velká síla. Od teď budeš znám jako Darth Vader.“
    „Anakine, kancléř Palpatin je zlo.”
    „Byl jsi můj bratr, Anakine! Měl jsem tě rád.“
    „Zdá se, že jsi ji v záchvatu hněvu zabil.“

    Pak už jen křik plný bolesti a utrpení. Každé slovo bylo jako kapka jedu. Některé pronesené šeptem, jiné jako ostrý výkřik. A všechny známé, protkané zvuky pohybů světelného meče. Mezi nimi medový hlas Palpatina, potom Padmé, pak Obi-Wan. Vzápětí dětské hlásky. Ty byly nejhorší. Drobné, křehké, a přesto těžší než všechna slunce galaktické říše.

    Anakin, teď už několik týdnů jako lord Darth Vader, učedník Darth Sidiouse, otevřel oči. Jeho pohled se zastavil o sklo nádrže. Pravidelné řetězy malých bublin stoupaly nahoru. Těžká, viskózní kapalina bactyBacta je léčivá tekutina používaná ve světě Star Wars k hojení vážných zranění. Zranění lidé jsou do ní ponořeni v regenerační nádrži, kde se jejich tělo rychle zotavuje. Používá se hlavně po popáleninách, střelných ranách nebo těžkých úrazech. ho držela ve stavu, který nebyl spánkem, ale ani bděním. Bolelo ho dýchat, bolelo ho být. Jeho zranění bactaBacta je léčivá tekutina používaná ve světě Star Wars k hojení vážných zranění. Zranění lidé jsou do ní ponořeni v regenerační nádrži, kde se jejich tělo rychle zotavuje. Používá se hlavně po popáleninách, střelných ranách nebo těžkých úrazech. vyléčit nedokázala, mohla jen mírnit bolest, která i přesto byla téměř nesnesitelná.

    Důmyslný mechanismus jej vyjmul z nádrže. Jakmile byl mimo léčivou tekutinu, bolest se nadechla k útoku na jeho smysly. Stál tam na podstavci, na svých kybernetických nohách. Několik mechanických paží lékařského droida mu ošetřilo kůži a všechny rány. Jeho tělo bylo jako jedna velká jizva. Bolest se drala ven přes Anakinovy zaťaté zuby, ale to bylo vše, co na sobě dal znát. Následovalo oblékání. Postupně jedna část obleku za druhou. Více než oblek to byla schránka, která mu pomáhala dýchat, žít a přežít. Jako poslední byla helma. Po jejím nasazení mohl dýchat mnohem snadněji. Přechod mezi nádrží a zbrojí bylo jako mučení. Každý den, znova a znova. Do jeho očí pronikalo tlumené světlo přes helmový displej, který mu přetvářel realitu v chladné ukazatele v chladných barvách. Darth Vader sestoupil z podstavce a krok po kroku vyšel ven ze své kajuty. Byl nový den.

    Hlasy ho probudily z toho, čemu teď říkal spánek i další ráno. V kajutě, kam se uchyloval na konci každého dne, byly stěny tak tlusté, že by neprošel ani křik tisíců lidí. A přesto je slyšel. Všechno, co kdy slyšel od lidí, které miloval. A které ztratil.

    Na můstku své lodi se věnoval rutinním zprávám. Od kapitána si s pohledem upřeným do prázdna vyslechl hlášení o stavu flotily, o sektorech, kde je potlačovaná vzpoura. Důstojníci poznali, že Lord Vader neposlouchá.

    „Anakine?“ ozvalo se.

    Jeho hlava se prudce otočila. Všichni zpozorněli. Kapitán byl zaskočený. Nechápal, proč se Lord Vader prudce otočil. Obával se, že se mu nelíbil obsah hlášení. Ovšem Vadera v tu chvíli flotila ani boje nezajímaly. Zbytek dne strávil sám, mlčky, beze slov, bez pohybu ve své kajutě. Ale v jeho hlavě to tepalo a hlasy se stále vracely.

    „Anakine…“

    Tichý ženský hlas ho probral v nádrži další den. Když mu automatické systémy připnuly plášť k jeho zbroji. Vyšel do chodby. Rozhlížel se. Nikde nikdo. Toho dne jej čekala inspekce pokroku výstavby Hvězdy smrti. Orson Krennic, vrchní velitel výzkumu a výstavby, a jeho šéf inženýr podávali hlášení celou věčnost. Vaderova mysl byla však zaměstnána vzpomínkami, výčitkami a bojem s hlasy, které mu zněly v hlavě. Když pak procházel šedými chodbami, koutkem oka zahlédl siluetu v šatech. Šla za ním. Otočil se. Byla pryč, ale jakoby cítil známou vůni. Když se vracel raketoplánem na svou loď, komunikátor v helmě slabě zasyčel. Žádný signál. Jen to samé jméno a známý hlas.

    „Anakine…“

    Pilot se otřásl jakoby mu někdo za límec nalil ledovou vodu. Zmateně se rozhlédl, promnul si šíji.

    Hlasy nepřestaly ani v dalších dnech. Mluvily, i když Vader z orbity pozoroval, jak střely ničí cíle na povrchu planet.

    „Proč?“ šeptalo dítě.
    „Příteli…“ pronesl Obi-Wanův hlas, těsně u ucha.
    „Zradil jsi nás,“ ozval se Mace Windu.

    V noci, když vešel do své kajuty, sundal plášť a pověsil jej na stojan. Bylo ticho. Mezi zdmi syčel jen jeho hlasitý dech.

    Pak se ozvalo: „Mistře Skywalkere!“
    Něco se v něm zlomilo. „DOST!“ jeho hlas se rozlehl kajutou jako úder hromu. Hlasy ztichly.
    „Proč jsi to udělal?“ ozval se po chvíli hlas malého chlapce.
    Vader se pomalu otočil. U dveří stál, bosý chlapec, lemovaný slabý světlem, tak osmiletý v oděvu malého padawana. Vlasy měl rozcuchané, tvář vážnou a na těle černou stopu po zásahu světelného meče.

    „Co jsi tím získal?“
    „Co jsi ztratil?“
    „Jak jsi mohl?“

    Chlapec se přiblížil. Za ním se objevily další postavy. Děti. Stejné, jaké viděl, když byl naposledy v Chrámu Jediů.

    „Jak jsi mohl?“ křičely přes sebe. „Proč?“ „Proč?“ „Proč?!“

    Vader před nimi couval, až narazil na zeď. Chvěl se a rychle oddechoval.

    „Přestaňte…,“ řekl polohlasně.
    „Proč?“ pokračovaly děti.
    „Přestaňte!“ ozval se hlasitý výkřik z jeho temné masky.
    „Proč?“
    Světla začala blikat, kovové stěny se zachvěly. Vader sevřel svou helmu oběma rukama. „DOST!“

    Úder Síly odhodil malé padawany do prázdna. Zmizeli. Jen ozvěna jejich hlasů kroužila chodbou, než se rozplynula i ta. Vader padl na kolena. Dýchal těžce. Kontrolky na jeho obleku blikaly jako na poplach.

    „Odpusť, Padmé,“ zašeptal. Tak tiše, že to nezaslechl ani on sám.

    Uběhlo několik dalších týdnů. Opět hlasy. Opět probuzení. Tentokrát bez vzteku, bez boje. Přijal je. Byly jako dech – neodbytné, součást jeho existence. Smířil se s tím. Smířil se s nimi. Postel, kdysi připravená pro imperiální důstojníky, zůstávala netknutá – pro něj byla zbytečná. Jeho zničené tělo znalo jen dva způsoby odpočinku. Neúprosný chlad brnění nebo tíživé ticho bactovéBacta je léčivá tekutina používaná ve světě Star Wars k hojení vážných zranění. Zranění lidé jsou do ní ponořeni v regenerační nádrži, kde se jejich tělo rychle zotavuje. Používá se hlavně po popáleninách, střelných ranách nebo těžkých úrazech. nádrže. Vyměnil nádrž za brnění jako každý den. Hlasy, které jej sužovaly, byly v nádrži hlasitější, rezonovaly s každou kapkou tekutiny, takže sebemenší spánek byl nemožný. Přesto věděl, že ani v brnění jej klid nečeká. Vyšel z kajuty do tichých chodeb svého Star DestroyeruStar Destroyer
    Hlavní těžká válečná loď Galaktického Impéria, určená k projekci síly, blokádám a podpoře pozemních operací. Kombinuje silnou výzbroj, stíhací letku a kapacitu pro přepravu vojáků v rámci jediné samostatně operující jednotky.     . Pochopil, že mu hlasy nikdy nepřestanou šeptat a trýznit jeho duši. Věděl, že to ticho, po kterém tolik toužil, zůstane navždy něčím nedosažitelným. Jen další stíny, další výčitky, které se k němu vkrádaly, ať byl vzhůru, či ne.

  • Poslední závod

    Poslední závod

    Rok: 15 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).

    Pod dvojitým západem sluncí na okrajové planetě Thaleen se prašná pole zbarvovala do odstínů ohně a zlata. V té záři se rýsovaly siluety dvou malých dětí — hubený kluk s rozcuchanými tmavými vlasy a dívka s dlouhým ledabyle zapleteným copem a ofinou, která jí padala do očí.

    Kairn a Lira byli nerozluční od chvíle, kdy se naučili chodit. Byli jako jedno tělo, jedna duše. Dny trávili na šrotištích, hledali vyřazené součástky, opravovali staré droidy a stavěli všechno možné — nejčastěji kluzáky, které sotva držely pohromadě. Nevadilo jim to, nejdůležitější byl zážitek z jízdy.

    „Zítra tě porazím,“ volala Lira, když jí Kairn už potřetí ten den předjel.

    „Vždycky to říkáš,“ smál se, a pak oba zmizeli za kopcem, motory jejich podomácku vyrobených kluzáků kašlaly a plivaly kouř.

    Všechno, co věděli o závodění, se naučili od Dora Torvala, bývalého závodníka, který se na Thaleen uchýlil po zranění ze svého posledního závodu. Ukazoval jim, jak držet stroj pod kontrolou, jak poslouchat motor a hlavně — jak závod cítit. Nešlo jen o rychlost, šlo o srdce a instinkt. Dor Torval byl jejich inspirací, jejich přítelem. Věděl o závodění všechno. Vlastně nic jiného neznal. Naučil děti vše, co uměl a znal, našel v tom zase smysl života, když už nemohl závodit sám. O pár let později umíral spokojený a šťastný. Lira i Kairn byli u něj a drželi jej za ruku. Usmíval se na ně a byl vděčný. Posteskl si, že by je chtěl vidět závodit a vyhrát nějaký velký závod. Děti se na sebe podívaly a slíbily mu, že až jej vyhrají, bude to pro něj. Dor jim naposledy pevně stiskl ruce: „Spolu jste neporazitelní. Máte ta správná srdce. Jsem na vás pyšný a vždy budu,“ usmál se a po tváři mu stekla slza. Stisk polevil a z jeho očí se vytratila jiskra. Odešel.

    Léta plynula a z dětí se stali mladí lidé. Jejich přátelství přerostlo v tichou, pevnou lásku, která nepotřebovala velká slova. Stále závodili — teď už nejen někde sami za městem, ale i v malých lokálních soutěžích. Jejich kluzáky už nebyly plechovky, ze kterých se kouřilo. Postavili si nejrychlejší stroje široko daleko. Vyhrávali na nich, občas nějaký prodali a postavili další.

    Každý vydělaný kredit schovávali. Měli totiž nový plán, nový sen: postavit vlastní vesmírnou loď a zúčastnit se Velkého hvězdného okruhu — legendárního závodu, který se konal jednou za pět let. Dor Torval jim o něm vyprávěl. Bylo to něco jiného než se prohánět pískem na kluzáku. Je to závod, který láká závodníky a lodě z celé galaxie. Kdyby jej vyhráli mohli by si koupit dům na nějaké hezké planetě a do konce života by nemuseli pracovat. Vyrůstali v chudobě a špíně a vidina nového života pro ně byla neodolatelná. Ale ještě více chtěli závodit a vyhrávat.

    Byla to práce na roky. Loď rostla pomalu, svařovaná z tisíců nalezených a koupených dílů. Nikdo nevěřil, že z toho kdy bude něco letuschopného. Kairn a Lira se ale střídali mezi závody a stavbou, podporovali se navzájem a nikdy nezapomínali, proč to dělají.

    Když loď konečně stála v celé své kráse, pojmenovali ji Torval’s Dream — po muži, který je všechno naučil. Byla jiná než všechny ostatní: nepocházela z žádné tovární linky, neměla lesklý povrch ani luxusní kokpit. Ale byla jejich.

    Loď se stala jejich domovem. Prodali vše, co nepotřebovali. Všechny kluzáky i hromadu součástek a dva droidy, co jim pomáhali. V lodi žili, spali a když nespali, tak trénovali a vylepšovali ji, aby byla rychlejší a lépe manévrovala. Občas si vydělali převozem nějakého nákladu na jinou planetu nebo do jiného sektoru. Potřebovali každý kredit, aby mohli zaplatit startovné Velkého hvězdného okruhu. Čas od času se přihlásili do nějakého malého závodu v sektoru. Dlouho to netrvalo a začali vyhrávat. Když spolu pilotovali v kokpitu, neexistovalo pro ně nic lepšího. V sektoru se stali obávanými závodníky a jméno jejich lodi znali na všech planetách. Nastal čas poměřit své síly s těmi nejlepšími.

    Do startovního sektoru dorazili jako úplní nováčci, tady je nikdo neznal. Ostatní posádky — v drahých, upravených strojích — se jim smály.

    „To je nějaká recese?“ utrousil jeden soupeř.

    Kairn jen stiskl Lirinu ruku. „Nech je. Uvidíme na trati.“

    Trasa závodu vedla přes pás asteroidů, prachovou mlhovinu i blízké průlety kolem hvězd.

    Byli připraveni na startu, kontrolovali všechny systémy. „Až ti řeknu, zapneš turbo. Je to naše eso v rukávu,“ mrknula Lira na Kairna. Vše se zdálo v pořádku, loď i její piloti byli připraveni. Obrátili se k sobě a polibkem si popřáli hodně štěstí. Závod odstartoval. Hned od začátku museli bojovat nejen se soupeři, ale i se samotnou lodí. V tak velkém závodě nikdy nebyli. Účastnila se téměř stovka lodí. Velkých i malých. Některé se blýskaly, jako by zrovna vyjely z výrobní linky, jiné zase vypadaly, že sotva drží pohromadě. Hypermotor byl zakázaný, vše bylo o čisté rychlosti a pilotní dovednosti. Kairn se s Lirou museli střídat — zatímco jeden pilotoval, druhý rekonfiguroval pohon a když bylo třeba, opravoval přetížené systémy. Střídavě na sebe pokřikovali: „Zvyš výkon cívek! Přepni na druhé čerpadlo! Překalibruj stabilizátory! Rychle.“ Byli dokonale sehraný tým, oni dva a jejich loď. Každý vteřina, každé zaváhání mohlo být rozhodující.

    Ve třetím úseku jim jeden soupeř zablokoval cestu, ale Lira v prudkém manévru proklouzla skrz gravitační vír, což jim dalo náskok. Kairn vykřikl nadšením: „Oooo, to byl parádní manévr,“ usmáli se na sebe. V poslední části závodu prosvištěli těsně kolem komety, která zničila dva jiné stroje za nimi. Torval’s Dream to ustál, ale trup se otřásal tak, že se zdálo, že se rozpadne.

    Na posledním úseku letěli bok po boku s favoritem závodu — těžkým plavidlem Ravager. Kairn přesměroval energii z obranných štítů do motorů, loď vyrazila vpřed, až je to oba zatlačilo do sedaček.

    Cílová brána se blížila. Ravager se je snažil blokovat a vytlačit, ale Lira, s očima přimhouřenýma vykřikla: „Turbo, teď!“
    Kairn stiskl spínač na řídící konzoli, motory se rozzářily jasným oslňujícím bílým světlem a Lira provedla manévr, který by Torval nazval „čistým šílenstvím“. Proklouzli v mžiku pod trupem Ravageru tak blízko, že o sebe lodě zaskřípaly a protnuli cílovou linii jako první. Ticho. A pak ohlušující jásot. V kokpitu vše svítilo a hlásilo kritická přetížení různých okruhů, ale Lira a Kairn nic z toho nevnímali, protože jásali a v objetí oslavovali splnění svého snu.

    Přistáli na planetě Garwon, u které se celý závod konal. K lodi se seběhl velký dav příznivců závodu, oslavovali je, křičeli a jásali. Když dvojice vystoupila z lodi, dav je popadl a nesl je k připravenému pódiu, kde se jim byla předána trofej a vysněná výhra. Společně trofej zvedli nad hlavu a pak se znova objali se slzami dojetí a radosti. „To je pro Torvala,“ šeptla Lira. „Ano, bez něj bychom to nedokázali,“ usmál se Kairn.

    Oslavy trvaly dny. Získali obrovskou finanční odměnu, slávu a hlavně — pocit, že splnili sen, který začal na prašných polích Thaleenu. Slavili s nimi všichni včetně jiných závodníků. Celé to z dálky sledoval zamračeně pilot jménem Run Sal Ron, Sahadan z jedné zapadlé planety na okraji galaxie. Sahadané jsou humanoidní rasa se sytě zelenýma očima, bez uší a srstí, která zrovna nevoní. Byl pokořen, protože právě on už dvakrát závod vyhrál a právě jeho loď Ravager byla tou, jež Lira a Keirn podletěli těsně před cílem. Nelíbilo se mu, že jej porazily nějaké nuly ze smetiště. Vřelo to v něm. Nakonec se otočil a vyrazil do doků ke své lodi. Na palubě Ravagera otevřel dveře do nákladového prostoru. Pod hromadou beden našel jednu docela malou a usmál se. S bednou v ruce vystoupil z lodi, kde u rampy čekal jeho droid. Podal mu bednu: „Víš, co máš dělat.“

    Večer po poslední slavnosti seděli Lira a Kairn na palubě Torval’s Dream, ruce propletené. Byli na cestě hyperprostorem, vraceli se na Thaleen. „A co kdybychom se usadili?“ navrhla Lira, pohladila Kairna po tváři. „Máme dost na celý život.“

    Kairn se usmál. „Jo. Už žádné honění se za cílovou čárou. Jen my dva,“ a políbil ji na čelo.

    Byla to chvíle jako ze živého snu — než ji přerušilo ostré pípnutí a červeně blikající kontrolka. Loď se zachvěla.

    „Selhání hypermotoru,“ řekl Kairn tiše.

    Loď vyklouzla z hyperprostoru do prázdného, temného sektoru. Navigace neznala jejich polohu. Systémy hlásily závadu za závadou. Motory se spouštěly a zase vypínaly, trup skřípal pod silou náhodných zážehů trysek.

    Hledali příčinu. V kokpitu to vypadalo na kompletní selhání. „Co to je? Co se stalo?“ překřikovala Lira zvuk poplachu. „Vypadá to na hlavní rozvod, podívám se na to. Zatím odpoj primární napájení, ať se nepřetíží kondenzátory,“ odpovídal Kairn. Doběhl k černému panelu v hlavní chodbě. Mezitím všechno utichlo, pípání i zvuk motorů. Zhasla světla a rozsvítilo se jen slabé pohotovostní osvětlení. Kairn sundal mohutný kryt panelu a uviděl to. Téměř všechny kabely byly poškozené, překousané. „To ne. Ne, ne, ne,“ opakoval a díval se na tu spoušť plnou jisker. To už za ním doběhla Lira. „Co jsi zjistil?“ vyhrkla ze sebe. Kairn je se skloněnou hlavou ukázal prstem před sebe. „Jak to, jak se to stalo?“ ptala se nechápavě. „Přines detektor. Myslím, že tu máme nějaké škůdce,“ otočil se na ní Kairn. Netrvalo to dlouho a v jednom z úzkých servisních tunelů našli dvě rattroky — malá hlodavcovitá stvoření, známá svou zálibou v kabelech. Zabili je, ale škody byly obrovské. Neměli tušení, že jim je tam nasadil Run Sal Ron.

    Poškození bylo kritické. Komunikace nefungovala, zásoby kyslíku a jídla zbývaly sotva na pár dní. Navigace mlčela. Byli uvězněni mezi soustavami, daleko od jakýchkoliv tras.

    První den se snažili opravit hlavní rozvody, ale bez úspěchu. Neměli dost náhradních dílů. Druhý den se pohádali — frustrace a strach se mísily s bezmocí. Nakonec se usmířili. Došly jim nápady a ubývala i naděje.

    „Jestli tohle má být konec,“ řekla Lira tiše, „jsem ráda, že ho trávím s tebou,“ a položila ruku na rameno svého vyvoleného, když se stále snažil najít způsob, jak loď opravit. „Ještě jsme neskončili,“ odpověděl, ale jeho hlas zněl prázdně. Upustil nářadí a otočil se k ní.

    Dny plynuly. Teplota v lodi klesala. Dech se zkracoval, hlava se točila. Zásoby kyslíku se blížily k nule. Nejhorší bylo to ticho. Takové ticho, že Lira slyšela tlouct i své srdce. Občas se ozvalo plechové vrzání. To, jak si vesmírný chlad hrál s kovovým pláštěm lodi.

    Už ani nevěděli kolik uběhlo dní. Za okny to vypadalo stále stejně. Temný vesmír posetý hvězdami, které se zdály být tak blízko. Hlava jim třeštila, poléval je ledový pot. Co ale při pohledu na ukazatele kyslíku věděli bylo, že se blíží konec. Třesoucíma se rukama aktivovali palubní záznamník.

    „Pokud někdo najde Torval’s Dream…“ začal Kairn, od úst mu šla pára, „…říkejte všem, že jsme žili naplno. A že jsme závod vyhráli.“

    „A že jsme se milovali,“ dodala Lira a pohladila ho po tváři. „Ničeho nelituji,“ dodala a usmála se na něj se slzami v očích. „Ani já ne,“ odpověděl. Polibek, který si dali byl jiný. Studený a vroucí zároveň.

    Pak se vrátili do úzké kajuty, lehli si přitisknutí k sobě. Lira poslouchala jeho srdce hlavou přitisknutou na jeho hrudi a on ji pevně držel. Uběhlo pár hodin, když systém ukazatelů životních funkcí na palubním panelu pomalu přešel z 2 na 1… a nakonec na 0.

    Vesmír kolem byl tichý a studený. Stále stejný, nic se nezměnilo. Torval’s Dream dál plul nekonečnou temnotou, loď dvou lidí, kteří si splnili sen — a zaplatili za něj vše.