Místo: planeta Coruscant
Rok: 21 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).
Šedivý opar ranního Coruscantu halil nekonečné věže chrámu Jediů, jenž se jako strážce míru tyčily nad rušným městem. V monumentalitě kamenných sloupů a tichu posvátných sálů se ozývaly kroky mladého rytíře Jedi, mistra Kaela Rindara. Pohyboval se s jistotou, jež v sobě nesla váhu zkušeností a odpovědnosti.
Dnes byl den, kdy si měl vybrat svého padawana. Rada vybrala několik kandidátů a trvala na tom, aby si mistr Rindar vybral svého učedníka co nejrychleji. Probíhající Klonové války upíraly Jediům ten luxus, vybírat nebo přidělovat padawany s trpělivostí a rozvahou, jak bylo dříve zvykem. Nevybírali je snad podle síly nebo původu, ale podle jejich nitra, které dokázalo mistra oslovit. Nebylo mnoho takových, kteří by skutečně vyzařovali světlo, jež Jediové hledali.
Před Kaelem se s tichým zasyčením otevřely velké dveře do sálu, kde čekalo několik mladých učedníků. Jejich oči byly plné naděje, touhy a nervozity. Kael vstoupil. „Dobrý den, mistře,“ odpověděli skoro sborově. „Buďte pozdraveni,“ opětoval pozdrav a lehce se poklonil. Pomalu obcházel kolem, sledoval jejich pohyby, pozoroval jejich tváře, ve kterých byl respekt, pokora, ale i zápal a očekávání. Vnímal Sílu, která je obklopovala. Cítil tlukot jejich srdcí, jejich myšlenky i obavy a pochybnosti. Všechny ty různorodé vibrace, které byly tak typické pro mladé Jedie. A právě Kaelův trénink by měl jednomu z nich přinést vnitřní rovnováhu a učinit z něj rytíře řádu. Nepatrným pohybem ruky dal celé skupince najevo, aby se posadili.
Vzadu se jeden blonďatý mladík naklonil k drobné dívce vedle něj. „Vidíš, to je on. V jednom roce se stal rytířem Jedi, mistrem, a ještě si vybere padawana. I mistr Yoda o něm řekl, že je výjimečný Jedi. Přitom je stejně starý jako můj starší bratr. Je velmi vzácné, aby byl někdo takto mladý mistrem.“
„Ano. To máš pravdu,“ přerušil jeho šeptání Kael. Mladík se rychle narovnal a vykulil své oči na mistra.
„Jak se jmenuješ, učedníku?“ pokračoval.
„Ehm… R… Rano, mistře,“ vysoukal ze sebe mladík.
„Rano? A dál?“
„Rano Ertu, mistře.“
„Těší mě, Rano Ertu,“ usmál se Kael a posadil se také. „Rano má pravdu. Stát se mistrem Jedi v mém věku není běžné. Ovšem pro mě to není nic, čím bych se chtěl chlubit. Je to závazek. Byla mi svěřena důvěra a já se musím naučit ji nést. Nejde o to něco dokazovat Radě nebo vám. Každý Jedi čelí především sám sobě. Naše mysl může být naším největším spojencem… i nepřítelem. Strach, hněv, lpění – to vše nás může svést z cesty.“
„Jediové nesmí mít emoce, mistře,“ přihlásil se aktivně malý Twi’lek.
Kael se pousmál. „Ne. Jediové emoce mají. Bez nich bychom nebyli živí. Ale nesmíme jim dovolit, aby nás ovládly. Klidná mysl a vnitřní rovnováha, jen tak můžeme naslouchat Síle. Je to to nejdůležitější a zároveň nejtěžší.“
Učedníci souhlasně pokyvovali hlavami. Kael se postupně vyptal na jméno všech, a přitom sledoval jejich auru v Síle. Někteří byli plni obav a strachu, jiní zase odhodlání a jejich myšlenky se předháněly jedna s druhou. Ovšem jeden padawan měl v srdci i mysli překvapivý klid a pořádek. Kael cítil, jak napíná síly, aby nepodléhal stejným prchlivým myšlenkám a pocitům jako ostatní. Asi právě proto, že vnímal, jak to v hlavách ostatních učedníků bouří.
Kael se na něj chvíli díval, a když se jejich pohledy setkaly, přišel k němu blíž. „Ty jsi Elan, že?“ ověřil si, že si správně zapamatoval jeho jméno. V tu chvíli cítil, jak se mladíkova snaha o udržení vnitřního klidu zhroutila a srdce se mu rozbušilo.
„Ano, mistře,“ odpověděl chlapec se světlými vlasy a obličejem plný pih. Cítil, jak se mu začaly potit ruce.
Kael zavřel oči a naklonil hlavu. „Elan Drev. Z Corellie,“ řekl polohlasně.
„Ano. Jak to víte, mistře?“ zvedl Elan překvapeně obočí.
„Tvé myšlenky tě prozradily, mladý padawane,“ usmál se mistr.
Elan nebyl největší ani nejsilnější, ale v jeho laskavých očích se zračila nezdolná vůle a soucit, které zářily jako maják v temnotě. Kael pocítil něco, co slova nedokázala vyjádřit. Hluboké spojení, jako by Síla sama promlouvala skrze něj.
„Elane,“ promluvil Kael hlasem, který byl zároveň vážný i vlídný a položil mu ruku na rameno, „dávám ti příležitost, kterou mnozí nikdy nepoznají. Cesta Jedie není jen o schopnostech, je o srdci, jež bije pro ochranu míru, slabých a hledání rovnováhy.“
Elan sklonil hlavu, jeho odpověď byla tichá, ale rozhodná. „Mistře Rindare, přijmu vaši výzvu. Ne pro slávu, ale abych sloužil světlu a ochránil ty, kteří to potřebují.“
„Přijímáš své poslání jako můj padawan, abychom spolu kráčeli cestou Síly? Abych tě vedl nejen v boji, ale i v pochopení?“
Elan přikývl a v ten okamžik se zdálo, že celý chrám zpívá tichou ódu na nový začátek. Od dveří zazněl hluboký hlas mistra Yody, připomínající všem, že Síla je živá a nikdy nezahyne.
„Cesta dlouhá, těžká bude,“ rozlehlo se místností, „ale světlo v tobě, mladý Elane, silné jest.“
Kael si povzdechl a přátelsky poklepal na Elanovo rameno. „Pojďme, padawane. Společně budeme růst a čelit všemu, co Galaxie přinese. Tvá cesta začíná.“
Elan se opatrně usmál. „Děkuji, mistře,“ sklonil hlavu. „Nezklamu vás,“ slíbil.
A tak začala cesta Elana Dreva, chlapce z Corellie, který mohl pod vedením Kaela Rindara pomalu růst v jednoho z nejstatečnějších ochránců míru v Galaxii.
Uběhlo několik týdnů. Světlo vycházejícího slunce se odráželo od věží Coruscantu a pronikalo do zahrad chrámu Jediů, které zalévalo zlatavým jasem. Vzduch byl klidný, prostoupený vůní pečlivě udržované zeleně, zatímco vzdálený ruch města jen tiše dozníval za chrámovými zdmi.
Mistr Kael Rindar stál uprostřed kruhové cvičební plochy s rukama za zády. S jeho pláštěm si lehce pohrával vítr, tvář měl klidnou, pohled soustředěný. Naproti němu Elan, mladý, hubený padawan se zamračeným výrazem a rozčepýřeným copánkem.
„Připrav se, Elane,“ řekl Kael klidně.
„Jsem připravený, mistře,“ odpověděl Elan a s dramatickým škubnutím aktivoval svůj výcvikový meč. Čepel se rozzářila modře. Hned poté neobratně přešlápl, jak se mu zasekla noha o cíp róby.
Kael pozvedl obočí. „Co kdybys začal tím, že nebudeš bojovat s vlastním šatníkem.“
Elan se zakřenil a vstal. „Zapsal jsem si to, mistře. Nepodceňuj šaty, mohou být neviditelný nepřítel.“
Kaelova tvář zůstala kamenná. Bez varování aktivoval vlastní výcvikový meč a provedl ladný výpad. Elan zareagoval v poslední chvíli, vykryl úder, ale couvl o pár kroků zpátky. Kaelova čepel přitom s elegantním obloukem klouzala kolem jeho hlavy.
„Nečekej. Vnímej. Síla proudí skrze tebe. Nedovol, aby tě vedla panika. Nech se vést smysly, nech se vést Silou. Naslouchej ji.“
Elan zhluboka dýchal, soustředil se. Zkusil protiútok, tři rychlé seknutí, pak otočku, která měla být efektní, ale místo toho mu podjela noha a skončil na zemi. Výcvikový meč mu vypadl z ruky.
Kael k němu přistoupil a nabídl mu ruku. „Ta otočka by vypadala skvěle, kdyby ses chystal odstrašit protivníka akrobatickým výsměchem.“
„Chtěl jsem být nečekaný, mistře.“
„Byl jsi. Nečekaně vtipný,“ zasmál se mu mistr. „Můžeš být nečekaný, ale ne sám pro sebe. Tvé tělo a mysl musí tvořit jeden celek. Najdi vnitřní rovnováhu a soulad. Pak protivníka překvapíš snáz.“
Elan si povzdechl, ale přijal ruku a nechal se vytáhnout. „Jak to děláte, mistře? Vypadáte, jako byste se nikdy nemusel ani snažit.“
Kael ztišil hlas a pohlédl na něj s úsměvem v koutku úst. „To přijde, můj padawane. S trpělivostí. Se soustředěním. A… s několika roky pádů, které nikdo neviděl.“
Elan se zasmál, zvedl svůj meč a znovu jej uchopil. „Zkusíme to znovu.“
„Výborně,“ kývl Kael a zaujal postoj. „A tentokrát si představ, že jsi větev stromu. Ohebný, pružný, klidný, ale schopný zasadit úder. Síla kolem tebe obtéká jako vítr. Využij to a hlavně, nezabij sám sebe, ano?“
„Na tom začnu pracovat hned,“ řekl Elan s hranou vážností a oba se znovu pustili do souboje.
Tóny výcvikových čepelí se mísily s šumem větru. Slunce pomalu stoupalo výš. A v každém pohybu bylo vidět, že pod vrstvou humoru a nešikovnosti se skrývá opravdový talent. Talent, který měl vyrůst v mistra a mistr, který si to už tenkrát uvědomoval. Cvičili znova a znova. Elan byl nezlomný a vytrvalý. Pokaždé když upadl, rychle vyskočil zpět na nohy.
Když se už slunce klonilo k západu, jeho paprsky protínaly zahrady v dlouhých zlatavých pruzích. Kael a Elan šli vedle sebe po kamenné cestičce, výcvikové meče zavěšené zpátky u pasu. Oba byli zpocení, unavení, ale Elanovi oči zářily nadšením.
„Mistře,“ začal naléhavě, „vážně, řekněte mi… šlo mi to dneska líp, že jo? Myslím, že jsem konečně zvládl ten výpad z otočky!“
Kael se pousmál a bez zastavení odpověděl: „Pokud by bylo tvým cílem upoutat pozornost okolních ptáků, pak jsi překonal sám sebe.“
Elan protočil oči, ale pak se zasmál. „Tak vážně. Myslíte, že ze mě bude rytíř Jedi? Opravdový? Myslíte, že brzy budu připravený na mise, na to pomáhat? Víte, něco jako… záchrana planety před invazí nebo tak.“
Kael zpomalil krok, zastavil se a zadíval se do korun stromů, kde se listy tiše chvěly ve vánku. Pak se otočil k Elanovi a jeho výraz byl tentokrát vážnější. „Elane, cesta každého Jedie je jiná. Není to závod. Není to o tom, kdy budeš připravený něco udělat. Je to o tom, kdy budeš připravený být tím, kým máš být.“
Elan svěsil ramena. „Já jen… chci pomáhat. Opravdu chci být užitečný.“
„A v tom je právě ten rozdíl,“ řekl Kael významně. „Někteří chtějí být Jediové proto, aby mohli bojovat. Ty chceš být Jedi, abys mohl ochraňovat. To je správný důvod. Ale i správné důvody potřebují čas a trpělivost.“
Elan se chvíli odmlčel, pak kývl. „Takže ještě ne.“
Kael se znovu pousmál a poplácal jej rukou po rameni. „Zatím jsi padawan, který se občas zamotá do vlastního hábitu. Ale taky jsi padawan, který má velké srdce a talent. A věř mi, Galaxie bude jednoho dne potřebovat někoho přesně jako jsi ty.“
Elan se pousmál, tentokrát tiše a upřímně. „A do té doby?“ zeptal se.
„Do té doby ti budeme dál trhat šaty v otočkách a mlátit do sebe výcvikovými meči,“ odvětil Kael s úsměvem a vykročil dál.
Elan se rozesmál a přidal se k němu. „A mistře, myslím, že to slovo Jediové používají příliš často.“
„Jaké slovo?“ otočil se Kael na svého učedníka.
„Trpělivost. Jako by to byla odpověď na všechno,“ poznamenal Elan.
Kael se zamyslel. „A víš, že máš pravdu?“ pokýval hlavou. „Je to odpověď na všechno.“
Ještě jednou se zasmáli a pokračovali v cestě zahradou, obklopeni klidem, jenž měl trvat o něco kratší dobu, než si tehdy mysleli.
