Místo: planeta Coruscant / planeta Baltara
Rok: 8 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).
Zlatavé paprsky coruscantského slunce jen stěží pronikaly přes hustý smog dolních pater, ale tady, v tisících metrech nad povrchem, v prestižní rezidenční čtvrti s výhledem na budovu Senátu, bylo nebe průzračné a čisté. Světlo se opíralo do velkých panoramatických oken bytu a kreslilo na naleštěné podlahy z drahého dřeva dlouhé stíny.
Terun Rask se líně protáhl pod lehkou přikrývkou. Vzduch v ložnici byl dokonale klimatizovaný, prosycený jemnou vůní ranní kávoviny, kterou už automat v kuchyni začal podle nastaveného programu vařit. Otočil se na bok a chvíli jen pozoroval svou ženu Minru. Spala s hlavou zabořenou v polštáři, obličej lemovaný tmavými, mírně rozcuchanými vlasy. Vypadala neuvěřitelně mladě a klidně. V těchto ranních chvílích, kdy byl celý ten hlučný, přetechnizovaný svět tam venku ještě daleko, cítil Terun hlubokou, téměř hmatatelnou vlnu vděčnosti. Tento klid však netrval dlouho. Dveře ložnice se s tichým, sotva slyšitelným zasyčením zasunuly do zdi a do pokoje vtrhl bosý, rozesmátý uragán.
„Tati! Mami! Už musíte vstávat, nebo nám ten transport uletí!“ vyhrkla sedmiletá Vika a s nevídanou energií skočila na postel přímo mezi ně.
Terun předstíral divoké zasténání, chytil dceru za pas a začal ji neúprosně lechtat. Vika se svíjela smíchy a její pronikavý hlas spolehlivě probudil i Minru.
„Vy dva jste se zase spikli, že?“ zamumlala Minra s úsměvem, protřela si oči a přitáhla si Viku k sobě, aby ji políbila do rozcuchaných vlasů. „Neboj se, rybičko, nic nám neuletí. Máme spoustu času.“
„Ale Petrus říkal, že musíme být na platformě přesně na čas!“ namítla Vika a dlaněmi chytila tátu za bradu, jako by ho chtěla fyzicky donutit vstát.
„Pokud jde o dochvilnost, Petrus má samozřejmě vždycky pravdu,“ ozval se hluboký, pobavený hlas ode dveří ložnice.
Stál tam Petrus Zazini, jejich nejlepší přítel a soused z vedlejšího bytu na patře. Byl už oblečený do civilního, ale dokonale střiženého cestovního oblečení a v ruce držel dva kouřící šálky. Za ním se objevila jeho manželka Monarin, která držela krabici s čerstvým coruscantským pečivem.
„Dveře byly odemčené, tak jsme si dovolili udělat ranní inspekci,“ usmála se Monarin a mrkla na Viku. „Vidím, že hlavní velení této rodiny ještě leží v posteli.“
Terun se posadil a přijal od Petruse jeden z hrnků. „Petrusi, Monarin, vy jste neuvěřitelní. Fungujete jako armádní budíček.“
„Když jde o naši první společnou velkou dovolenou po pěti letech, nenechám nic náhodě,“ opáčil Petrus a s láskou se podíval na Monarin, která mezitím vzala Viku do náruče a slibovala jí, že jí ukáže, jak se na pláži staví ty největší hrady.
Petrus a Monarin byli o pár let mladší a zatím neměli vlastní děti. Monarin se plně soustředila na svou kariéru v archivu a Petrus byl také pohlcen svou prací. K Vice se však chovali jako vlastní strýc a teta. Mezi oběma páry panovalo ono vzácné, naprosté pouto, jaké vzniká jen během let společného studia, sdílených začátků v podnájmech a vzájemné podpory v dobách, kdy galaxií ještě zmítal chaos nastolený v Klonových válkách. Teď však bylo všechno jinak. Terun i Petrus nedávno získali významné přeložení a s ním spojené povýšení. Vyšší plat jim otevřel dveře k životu, o kterém se jim dřív ani nezdálo. Tento výlet byl oslavou jejich úspěchu a symbolem nové, stabilní éry.
Tyrkysové vlny se líně přelévaly přes oslepující bílý písek a teplý vítr si pohrával s listy obřích palem lemujících pobřeží. Baltara byla rájem. Planeta v odlehlé části Vnějšího okraje byla plná rezortů pro vysoce postavené pracovníky a jejich rodiny. Každý zde mohl najít svou oázu klidu. Nikde žádný shon, žádné politické demonstrace, žádný strach. Jen nekonečné azurové nebe. Terun seděl na stíněné terase plážového bungalovu a sledoval scénu před sebou. Kousek od břehu stála Minra s Monarin, obě měly vyhrnuté lehké šaty a smály se, když jim chladivá voda omývala kotníky. Petrus klečel v písku vedle Viky a s nesmírnou inženýrskou precizností jí pomáhal hloubit vodní příkop kolem monumentálního hradu z písku.
„Takhle ne, strýčku Petrusi! Tady to spadne, musíme tam dát ten klacík jako podpěru!“ poučovala ho Vika a rozhazovala rukama.
„Rozkaz, velitelko Viko,“ smál se Petrus, utřel si pot z čela a poslušně plnil její pokyny.
Monarin se otočila, zamávala na Teruna a pak se pomalým krokem vrátila k terase, kde se posadila na lehátko vedle něj. Vzala si sklenici vychlazeného růžového džusu z místního ovoce.
„Je to tu jako z reklamy na spokojený život, že?“ řekla potichu a zahleděla se na svého manžela, který právě předstíral, že ho písečné monstrum porazilo do vln. „Někdy si říkám, jestli si to vůbec zasloužíme.“
„Zasloužíme,“ odpověděl Terun pevně, ale laskavě. „Pracovali jsme na tom. Naše generace musela obětovat hodně, abychom ten chaos zastavili. To, co máme teď, ten klid, ten řád, to není náhoda. Je to výsledek systému, který konečně funguje.“
Monarin přikývla a v očích se jí zrcadlila upřímná úleva. „Máš pravdu. Petrus v poslední době skoro nespal, jak byl tou novou prací pohlcený. Jsem ráda, že ho vidím se takhle smát. Zaslouží si vědět, že jeho úsilí buduje něco trvalého.“
Večery na Baltaře byly stejně kouzelné jako dny. Když unavená Vika konečně usnula v chladivém bezpečí ložnice, čtveřice přátel se sešla na terase při svitu tří měsíců. Popíjeli drahé corellianské víno, smáli se starým historkám z akademie a plánovali budoucnost. Mluvili o tom, jak Petrus a Monarin jednou budou mít také děti, jak budou společně jezdit na další planety a jak Vika vyroste v bezpečné, prosperující galaxii. Byl to dokonalý obraz štěstí – čtyři mladí, inteligentní a milující lidé, kteří se dívali do budoucnosti bez jediné pochybnosti.
Poslední noc dovolené byla vlahá a vzduch voněl solí a exotickými květy. Petrus a Monarin si vzali Viku na večer k sobě do bungalovu, aby dali Terunovi a Minře trochu soukromí. Terun stál na pláži, nohy zabořené do teplého písku, a díval se na horizont, kde se temný oceán setkával s hvězdnou oblohou. Cítil se neuvěřitelně odpočatý, plný síly a optimismu. Minra k němu tiše přistoupila zezadu, ovinula mu paže kolem pasu a opřela si hlavu o jeho záda.
„Na co myslíš?“ zašeptala.
„Na to, jak moc vás miluju,“ otočil se Terun v jejím objetí a políbil ji do vlasů. „A na to, že se vlastně těším domů. Ta nová práce… to povýšení, které jsme s Petrusem dostali… dává mi to pocit, že dělám něco, co má obrovský smysl. Už nejsme jen kolečka v obří byrokratické mašinérii. Podílíme se na projektu, který zajistí, že lidé jako my, jako Vika, už nikdy nezažijí válku.“
Minra se od něj mírně odtáhla a podívala se mu do očí. Na tváři jí hrál tajemný, dojatý úsměv, který Terun tak dobře znal. V měsíčním světle se jí zaleskly slzy.
„V tom případě,“ vzala jeho ruku a položila ji na své břicho, „budeš muset pracovat ještě o něco usilovněji. A po návratu budeme muset přestavět tu ložnici pro hosty.“
Terun na vteřinu ztuhl. Srdce se mu divoce rozbušilo. „Minro… ty…?“
„Ano,“ vydechla s pláčem, který byl čistým projevem štěstí. „Jsem těhotná, Terune. Vika bude mít sourozence.“
Terun ji popadl do náruče, zvedl ji do vzduchu a zatočil se s ní na pláži. Jeho šťastný smích se mísil se šuměním příboje. V tu chvíli pro něj neexistovalo nic silnějšího, než touha chránit svou rodinu. Byl připraven obětovat veškerou svou energii pro své děti a jejich budoucnost.
Návrat na Coruscant následujícího dne byl provázen radostným vzrušením. Když to v salonku transportu oznámili Petrusovi a Monarin, Petrus okamžitě objednal nejlepší pití a Monarin objímala Minru tak pevně, až se obě rozesmály.
„Budu ten nejlepší strýček v galaxii, to ti garantuju!“ prohlašoval Petrus hrdě a plácal Teruna po zádech. Všichni čtyři seděli v luxusních křeslech, plánovali nákupy dětského nábytku do nového bytu a mluvili o tom, jak skvělé je, že jejich nová práce a vyšší plat přišly v tu nejlepší možnou chvíli. Život byl naplánovaný, bezpečný a dokonalý.
Následující ráno na Coruscantu už vonělo realitou všedního dne, ale Terunovi to vůbec nevadilo. Stál před velkým zrcadlem v předsíni a s absolutní precizností si uhlazoval límec. Na sobě měl olivově šedou, dokonale padnoucí a čerstvě vyžehlenou uniformu důstojníka Galaktického impéria. Na levé straně hrudi se mu leskla deska s jeho novou hodností, která svědčila o jeho nedávném povýšení. Zkontroloval si opasek, vyleštěné černé vysoké boty a nasadil si důstojnickou čepici. Z kuchyně se ozývalo cinkání nádobí. Minra tam připravovala snídani pro Viku, která se zrovna hlasitě dohadovala, že si do školy nechce vzít teplý svetr. Terun tam vešel, s úsměvem políbil svou ženu na rty, přičemž svou ruku na vteřinu nechal spočinout na jejím břiše, a pak pevně objal dceru.
„Buď hodná, rybičko. Tatínek se vrátí za několik týdnů. A přiveze ti něco hezkého,“ mrkl na ni.
„Slibuješ?“ žadonila Vika.
„Slibuju,“ usmál se.
Když vyšel na chodbu, dveře vedlejšího bytu se otevřely a ven vyšel Petrus. V naprosto stejné, bezchybné uniformě, s elegantním služebním kufříkem v ruce. Vyměnili si profesionální, ale vřelý stisk ruky. Byli to přátelé, sousedé a teď i spolubojovníci na cestě za lepším světem, za lepší galaxií.
Cestou na imperiální letovou platformu probrali detaily ohledně rekonstrukce bytu pro nové miminko. Petrus slíbil, že Terunovi pomůže s instalací nových bezpečnostních senzorů do dětského pokoje. Na platformě nastoupili do elegantního vládního raketoplánu třídy Lambda. Uvnitř už seděly dvě desítky dalších mužů a žen. Inženýři, logistici, vysocí důstojníci a vědci. Atmosféra v kabině byla elektrizující, prostoupená hlubokou hrdostí a nadšením. Jakmile raketoplán opustil atmosféru Coruscantu a zamířil do hlubokého vesmíru, piloti aktivovali hyperpohon. Okna zaplavil známý, uklidňující modravý tunel zkresleného časoprostoru.
„Slyšel jsi ty nejnovější zprávy z logistického centra?“ otočil se k Terunovi jeden ze starších inženýrů sedících před nimi. „Dodávky kyber krystalů z Ilumu byly ukončeny. Energetické jádro bude brzy v plném provozu.“
„To je neuvěřitelné,“ přikývl Petrus a položil si ruce na kolena. „Když si uvědomíte ten rozsah… celá ta struktura. To je náš technologický triumf. “
„Přesně tak,“ reagoval Terun a v hlase se mu odráželo pevné přesvědčení. „Až bude tento projekt dokončen, žádná rebelská buňka, žádní extremisté ani piráti už nikdy nebudou moci ohrozit mír v galaxii. Celé soustavy budou vědět, že Impérium má sílu udržet řád. Už žádné další občanské války. Žádný strach pro naše rodiny.“
Kolem něj seděli lidé, kteří sdíleli stejné přesvědčení. Všichni věřili, že pomáhají budovat trvalý mír, stabilitu pro sebe a své děti.
„Připravte se na výstup z hyperprostoru,“ ozval se z reproduktorů klidný hlas pilota.
Modravý tunel za okny se náhle roztříštil a raketoplán se prudce zbrzdil v reálném prostoru. Plavidlo provedlo táhlý manévr a všem přítomným v kabině se naskytl pohled, ze kterého se tajil dech. V temnotě hlubokého vesmíru jen tak visela gigantická, kovová koule. Byla tak nepředstavitelně obrovská, že okolní imperiální křižníky vedle ní vypadaly jako drobné hračky. Její povrch byl zatím nedokončený, protkaný miliony světel ze stavebních modulů, obřími strukturálními žebry a lešením, na kterém jako mravenci pracovali menší nákladní roboti. Na severní polokouli se však už jasně rýsovala obrovská, hluboká kruhová prohlubeň, ohnisko, které zatím vypadalo jako slepé oko spícího titána. V kabině raketoplánu to uznale zahučelo. Lidé se nakláněli k oknům, v očích se jim zračil úžas a hluboká úcta k lidskému géniu, který dokázal něco takového stvořit. Byl to symbol jejich nové éry. Terun se díval na rozestavěnou Hvězdu smrti, bitevní stanici, a cítil, jak se mu v hrdle stahuje pýcha. Věděl, že jeho práce na optimalizaci systémů pomůže tento kolos dokončit včas. Otevřel svůj služební kufřík, aby si připravil datapady na ranní brífink sekce. Na vnitřní straně víka měl připevněnou malou holofotografii, kterou pořídil poslední večer na Baltaře. Byla na ní Minra, která se šťastně smála do objektivu, a Vika, která seděla na Petrusových ramenou a dělala legrační obličej, zatímco Monarin v pozadí tleskala.
Terun se na obrázek své rodiny láskyplně usmál. Jemně pohladil prstem tvář své těhotné ženy, s tichým klidným povzdechem kufřík zavřel a raketoplán pomalu vletěl do jednoho z obřích hangárů stanice.