Místo: planeta Corellia
Rok: 18 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).
Ve středu skromného bytu na Corellii zavládlo ticho, které tlačilo na hruď jako těžký kámen. Tharen Karr stál u dveří, v ruce držel svou imperiální uniformu, která byla bezchybně vyžehlená, ale stejně těžká, jako břemeno, jež s sebou nesl.
Kapitán Karr byl jeden z těch, kdo měl kariéru jasně danou. Už v 16 letech nastoupil na vojenskou akademii, aby sloužil republice jako jeho otec. Během studia sledoval otce, jak bojuje v klonových válkách. Ten se bohužel nedožil dne, kdy jeho syn s vyznamenáním absolvoval. To byla pro Tharena největší rána, vše totiž dělal, aby na něj byl otec hrdý. Matka jeho vojenskou kariéru nikdy neschvalovala. Naštěstí měla i druhého syna, který netoužil po uniformě a válčení v galaxii.
Tharen byl horlivý student, kterého poháněly jeho ambice a touha všem, kteří se mu jako malému klukovi posmívali, dokázat, že je lepší než oni. Proto mu nakonec bylo jedno, zda pracuje pro republiku nebo impérium. Nástup nového vládce a transformace republiky mu přinesli možnost růstu. Během jednoho roku se mu podařilo přetavit své výsledky v povýšení na kapitána a získal vlastní sektor, kde měl řídit logistické operace. Pro mnohé důstojníky byl příliš mladý a nezkušený, ovšem admirálům se líbila jeho loajalita a preciznost, s jakou plnil rozkazy.
Jeho matka seděla na židli, pevně sevřená v pažích, v očích skleněný chlad, ale v koutcích úst se jí chabě třásl úsměv – zoufalý pokus o přirozenost. Vedle ní se opíral o rám dveří Tharenův mladší bratr Tassel, ruce v kapsách, pohled upřený do podlahy, jako by se snažil schovat před něčím, co nikdy nepochopí.
„Tak tedy odcházíš,“ řekla matka tiše, hlas se jí třásl, ale snažila se neukázat slabost. „Impérium nepotřebuje syna, co sedí doma a váhá,“ přikývl Tharen a ztěžka polkl. „Musím jít. Je to povýšení. Důstojné místo. Mám to brát jako šanci.“
„Šanci,“ opakoval bratr s jízlivým nádechem a zvedl oči k Tharenovi. „Na okraji galaxie, kde na tebe všichni zapomenou?“
Tharen přimhouřil oči: „Lepší než zůstat tady a nic nedokázat. Aspoň tam budu mít moc.“
„Moc,“ zašeptala matka, jako by to slovo znělo jako nemoc. „Moc, co tě jen tíží.“
Chvíli nikdo nemluvil. Vzduch byl těžký od nevyřčených slov, od bolesti, které vnášeli do místnosti chlad.
„Nezapomeň na nás. Nezapomeň, že máš rodinu,“ pronesla matka nakonec, ale její lesknoucí se oči říkaly něco jiného – „a snaž se nezapomenout, odkud pocházíš.“
Tharen obrátil hlavu, oči mu na okamžik zkameněly a na rtech mu probleskl slabý úsměv – ten křehký, který by nikdo neměl vidět.
„Já… budu bojovat,“ řekl tiše, ale v jeho hlase byla spíš výzva k sobě samému než slib matce.
Otočil se a vyšel do šedého světla ranního dne, zatímco v domě zůstal tichý vzdor, co nezmizel ani za zavřenými dveřmi. Matka se zhroutila do náruče svého mladšího syna.