Místo: zásobovací loď Vigilant / logistická vesmírná stanice Impéria L-47
Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).
Týden po bombardování města na Orrotu seděl kapitán Tharen Karr ve své kajutě na palubě zásobovací lodi Vigilant. U svého stolu zrovna procházel hlášení. Světlo jeho holografického projektoru vykreslovalo do místnosti dlouhé stíny. Ozval se zvuk příchozího spojení. Komunikační hologram se chvíli formoval, než se ustálil do postavy viceadmirála Vedruse, přímého, neústupného muže s ostře řezanými rysy a pohledem, který dokázal zastavit proud slov i toho nejsebevědomějšího důstojníka.
„Viceadmirále Vedrusi,“ začal Karr se vztyčenou hlavou a pečlivě kontrolovaným tónem. „Operace na Orrotu byla úspěšná. Město bylo evakuováno, odpor eliminován a těžební sektor je nyní zcela přístupný pro imperiální kontrolu. Pro přehled posílám záznamy a vizuální dokumentaci celé akce,“ dokončil hrdě své hlášení, aniž by viceadmirála pustil ke slovu.
Viceadmirál jej chvíli mlčky sledoval. Potom se mírně naklonil a jeho pohled zůstal chladný.
„Zajímavé,“ pronesl tiše, až skoro znepokojivě. „Podle hlášení oddílu 8-B jste využil k dosažení cíle bombardování civilního obyvatelstva. Bez přímého souhlasu a bez koordinace s vojenským velením.“
Karr neztratil klid, ale v hlase mu přibyl podtón obrany. „Bylo nutné jednat rozhodně, pane. Civilní představitelé odmítli spolupráci a situace vyžadovala rychlou a autoritativní reakci. Chtěl jsem tím zabránit zbytečnému prodlení a demonstrovat vůli Impéria.“
Vedrus se ani nepohnul. Jeho tvář zůstala kamenná. „Kapitáne, pletete si svou funkci. Nejste velitel frontové linie. Vaším úkolem je logistika. Zajištění. Dodávky. Zásoby. Ne čistky a vojenské invaze.“
Ticho, které nastalo bylo nekonečné. Karr cítil, jak se mu mimoděk sevřela čelist. Ale neustoupil.
„S dovolením, pane… domnívám se, že výsledky mé mise ukazují schopnost nést zodpovědnost v krizových situacích. Umět se rychle a správně rozhodnout je klíč k úspěchu. Snad by stálo za zvážení mé přeřazení do významnějšího sektoru. Vnější okraj, jak víte, trpí dlouhodobým podfinancováním a…“
Vedrus se na okamžik pousmál. Ne laskavě, spíš jako lékař, který právě vyslechl směšnou diagnózu od laika.
„Rozumím,“ přerušil Karra chladně. „Kéž by se imperiální velení zakládalo na osobních ambicích. Pokud někdy budu potřebovat někoho, kdo efektivně zásobí vyprahlou, vybombardovanou pustinu, vzpomenu si na vás Karre. Myslíte si, že když budete plnit své úkoly silou bez vědomí vašich nadřízených a překračovat své pravomoci, že je to cesta vzhůru? Řekl jste nést zodpovědnost? Tu spoušť na Orrotu považujete za zodpovědnou? Stálo by za zvážení, jaký obraz zanecháváme v očích ostatních sektorů.“
Karr na chvíli uhnul očima, ale hned na to se nadechl. Než stačil odpověděl, viceadmirál pokračoval.
„Dejte si pozor, kapitáne. Nejde mi o ty mrtvé civilisty. Těch je plná galaxie, ale žádný velitel nechce velet lidem, kteří jednají bez jejich vědomí vojenskou silou. Ano, misi jste splnil. To jediné mi brání, abych z celé události něco vyvozoval. Radím vám, dělejte jen to, co je vaše práce, plňte své rozkazy. Toužíte po povýšení a lepším zařazení? Tak nevytvářejte problémy a dodržujte předpisy. Nezapomínejte na to, že i vaše nynější zařazení jste získal za vaši ukázkovou službu. Rozumíte?“
Karr polkl: „Ano, pane. Rozumím.“
Hologram se bez dalšího varování rozpadl do mihotajících se čar a zhasnul. Karr zůstal sedět v tiché kajutě. Chvíli jen zíral do prázdna, než se opřel v křesle a zabodl pohled do holografické mapy sektoru, která svítila před ním. Jeho prsty neklidně bubnovaly o stůl.
Myslí si, že mi může poroučet jako všem ostatním. Že já jsem jen další šroub v jejich mašinérii. Ale není slepý. Musel vidět výsledky. Věděl, že to fungovalo. Honilo se mu hlavou.
Po chvíli se zvedl, přešel ke konzoli a mapu vypnul. Ačkoliv ho Vedrus usadil, v nitru kapitána znovu klíčila ta známá, neodbytná myšlenka. Musí mě vzít vážně. Musím jen najít způsob.
Na konci dne dorazila loď zpět na Karrovu domovskou stanici L-47. Stále si v hlavě přehrával hovor s viceadmirálem Vedrusem a věřil, že ho jen nemohl oficiálně pochválit za dobrou práci. Vstoupil do své kajuty. Byla dokonale uklizená. Každá věc měla své místo, z každého rohu byl cítit řád. Karr si sundal čepici a uniformu. Pečlivě ji zavěsil do skříně a nezapomněl srovnat límec a rukávy. Když si po dlouhém dni oplachoval v koupelně obličej, ozval se jeho osobní terminál. Oznámení říkalo: PŘÍCHOZÍ HOLOGRAFICKÝ HOVOR – MATKA a u něj známý identifikační znak z Corellie. Zamračil se.
„Ne…“ zašeptal tiše a otráveně. Ale hovor neukončil. Chvíli terminál sledoval, jako by čekal, že zase zhasne. Nakonec natáhl ruku a stiskl spínač. Na hologramu se objevila postarší žena s obličejem plným vrásek, které si Karr pamatoval už ze svého dětství. Vlasy měla stažené, ale uvolněné prameny lemovaly její obličej tak, jak to měla vždycky ráda. Byla to žena s duší idealistky, která ani po pádu Republiky nedokázala zcela přiznat, že impérium není jen „dočasný režim“.
„Tharene,“ pronesla, sotva hologram naskočil. Nebyla v tom výčitka. Ale nebyla v tom ani radost.
„Matko,“ odpověděl stroze. „Jsem zaneprázdněn. Jestli voláš jen kvůli…“
„Tvého bratra zatkli,“ přerušila ho.
Karr se zarazil. Vteřinu trvalo, než si vybavil, že má vůbec bratra. Neviděl ho od té doby, co odjel z Corellie – a to bylo dobře. Tassel mu vždy připadal příliš měkký. Idealista. Snílek. Slaboch.
„Kdy?“ zeptal se čistě ze zvyku. Doopravdy ho to nezajímalo.
„Včera. Na Coruscantu. Byl součástí demonstrace před ministerstvem dopravy – protestoval proti přesměrování zásob z okrajových světů do zbrojního průmyslu. Když je rozehnali, nepřestal… nahrávali to. Je na záznamu, jak křičí na důstojníky, že slouží tyranovi.“
Karr se opřel o stěnu a složil ruce za záda. V koutku úst mu cuklo. Ne úsměv. Spíš náznak uvolnění.
„Samozřejmě že ho zatkli,“ řekl chladně. „Zákony platí pro všechny. I pro sentimentální hlupáky.“
Jeho matka se zamračila. „Tharene, je to tvůj bratr. A ty přece…“
„Já co?“ přerušil ji. „Mám použít své postavení k tomu, abych ospravedlnil rebela? Máš vůbec představu, co by to znamenalo pro moji pozici?“
„Není rebel,“ šeptla a v očích se ji zaleskla slza.
„Každý, kdo zpochybňuje Impérium, je rebel. Tak to funguje. A víš co? Možná je dobře, že konečně pochopí důsledky svých činů. Celý život jsi ho bránila. Možná sis ho měla víc hlídat.“
Jeho hlas byl na bodu mrazu. Zmizel i ten poslední stín empatie. Ale v jeho očích se zablesklo něco jiného – zadostiučinění. Matka zbledla.
„Prosím tě, Tharene… můžeš zařídit, aby alespoň nebyl poslán do dolů… někde do neznáma? Prosím…“
„Mám práci, matko. Věci důležitější než tvé zklamané city. Jestli ho pošlou do dolů – měl si to rozmyslet, než se postavil proti zákonu. Není to moje starost. Nakonec bude pro Impérium prospěšný i on.“
„Tolik ses změnil,“ pronesla tiše.
„Ne. Jen jsi nikdy nechtěla vidět, kdo doopravdy jsem,“ odvětil a hovor ukončil.
V místnosti se rozhostilo ticho. Karr chvíli zíral do prázdna. Pak vstal a vrátil se k umyvadlu. Sledoval svůj odraz v zrcadle. Tvář měl zcela klidnou. Ale uvnitř ho hřálo jediné. Tentokrát vyhrál on, konečně.
