Rok: 15 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).
Pod dvojitým západem sluncí na okrajové planetě Thaleen se prašná pole zbarvovala do odstínů ohně a zlata. V té záři se rýsovaly siluety dvou malých dětí — hubený kluk s rozcuchanými tmavými vlasy a dívka s dlouhým ledabyle zapleteným copem a ofinou, která jí padala do očí.
Kairn a Lira byli nerozluční od chvíle, kdy se naučili chodit. Byli jako jedno tělo, jedna duše. Dny trávili na šrotištích, hledali vyřazené součástky, opravovali staré droidy a stavěli všechno možné — nejčastěji kluzáky, které sotva držely pohromadě. Nevadilo jim to, nejdůležitější byl zážitek z jízdy.
„Zítra tě porazím,“ volala Lira, když jí Kairn už potřetí ten den předjel.
„Vždycky to říkáš,“ smál se, a pak oba zmizeli za kopcem, motory jejich podomácku vyrobených kluzáků kašlaly a plivaly kouř.
Všechno, co věděli o závodění, se naučili od Dora Torvala, bývalého závodníka, který se na Thaleen uchýlil po zranění ze svého posledního závodu. Ukazoval jim, jak držet stroj pod kontrolou, jak poslouchat motor a hlavně — jak závod cítit. Nešlo jen o rychlost, šlo o srdce a instinkt. Dor Torval byl jejich inspirací, jejich přítelem. Věděl o závodění všechno. Vlastně nic jiného neznal. Naučil děti vše, co uměl a znal, našel v tom zase smysl života, když už nemohl závodit sám. O pár let později umíral spokojený a šťastný. Lira i Kairn byli u něj a drželi jej za ruku. Usmíval se na ně a byl vděčný. Posteskl si, že by je chtěl vidět závodit a vyhrát nějaký velký závod. Děti se na sebe podívaly a slíbily mu, že až jej vyhrají, bude to pro něj. Dor jim naposledy pevně stiskl ruce: „Spolu jste neporazitelní. Máte ta správná srdce. Jsem na vás pyšný a vždy budu,“ usmál se a po tváři mu stekla slza. Stisk polevil a z jeho očí se vytratila jiskra. Odešel.
Léta plynula a z dětí se stali mladí lidé. Jejich přátelství přerostlo v tichou, pevnou lásku, která nepotřebovala velká slova. Stále závodili — teď už nejen někde sami za městem, ale i v malých lokálních soutěžích. Jejich kluzáky už nebyly plechovky, ze kterých se kouřilo. Postavili si nejrychlejší stroje široko daleko. Vyhrávali na nich, občas nějaký prodali a postavili další.
Každý vydělaný kredit schovávali. Měli totiž nový plán, nový sen: postavit vlastní vesmírnou loď a zúčastnit se Velkého hvězdného okruhu — legendárního závodu, který se konal jednou za pět let. Dor Torval jim o něm vyprávěl. Bylo to něco jiného než se prohánět pískem na kluzáku. Je to závod, který láká závodníky a lodě z celé galaxie. Kdyby jej vyhráli mohli by si koupit dům na nějaké hezké planetě a do konce života by nemuseli pracovat. Vyrůstali v chudobě a špíně a vidina nového života pro ně byla neodolatelná. Ale ještě více chtěli závodit a vyhrávat.
Byla to práce na roky. Loď rostla pomalu, svařovaná z tisíců nalezených a koupených dílů. Nikdo nevěřil, že z toho kdy bude něco letuschopného. Kairn a Lira se ale střídali mezi závody a stavbou, podporovali se navzájem a nikdy nezapomínali, proč to dělají.
Když loď konečně stála v celé své kráse, pojmenovali ji Torval’s Dream — po muži, který je všechno naučil. Byla jiná než všechny ostatní: nepocházela z žádné tovární linky, neměla lesklý povrch ani luxusní kokpit. Ale byla jejich.
Loď se stala jejich domovem. Prodali vše, co nepotřebovali. Všechny kluzáky i hromadu součástek a dva droidy, co jim pomáhali. V lodi žili, spali a když nespali, tak trénovali a vylepšovali ji, aby byla rychlejší a lépe manévrovala. Občas si vydělali převozem nějakého nákladu na jinou planetu nebo do jiného sektoru. Potřebovali každý kredit, aby mohli zaplatit startovné Velkého hvězdného okruhu. Čas od času se přihlásili do nějakého malého závodu v sektoru. Dlouho to netrvalo a začali vyhrávat. Když spolu pilotovali v kokpitu, neexistovalo pro ně nic lepšího. V sektoru se stali obávanými závodníky a jméno jejich lodi znali na všech planetách. Nastal čas poměřit své síly s těmi nejlepšími.
Do startovního sektoru dorazili jako úplní nováčci, tady je nikdo neznal. Ostatní posádky — v drahých, upravených strojích — se jim smály.
„To je nějaká recese?“ utrousil jeden soupeř.
Kairn jen stiskl Lirinu ruku. „Nech je. Uvidíme na trati.“
Trasa závodu vedla přes pás asteroidů, prachovou mlhovinu i blízké průlety kolem hvězd.
Byli připraveni na startu, kontrolovali všechny systémy. „Až ti řeknu, zapneš turbo. Je to naše eso v rukávu,“ mrknula Lira na Kairna. Vše se zdálo v pořádku, loď i její piloti byli připraveni. Obrátili se k sobě a polibkem si popřáli hodně štěstí. Závod odstartoval. Hned od začátku museli bojovat nejen se soupeři, ale i se samotnou lodí. V tak velkém závodě nikdy nebyli. Účastnila se téměř stovka lodí. Velkých i malých. Některé se blýskaly, jako by zrovna vyjely z výrobní linky, jiné zase vypadaly, že sotva drží pohromadě. Hypermotor byl zakázaný, vše bylo o čisté rychlosti a pilotní dovednosti. Kairn se s Lirou museli střídat — zatímco jeden pilotoval, druhý rekonfiguroval pohon a když bylo třeba, opravoval přetížené systémy. Střídavě na sebe pokřikovali: „Zvyš výkon cívek! Přepni na druhé čerpadlo! Překalibruj stabilizátory! Rychle.“ Byli dokonale sehraný tým, oni dva a jejich loď. Každý vteřina, každé zaváhání mohlo být rozhodující.
Ve třetím úseku jim jeden soupeř zablokoval cestu, ale Lira v prudkém manévru proklouzla skrz gravitační vír, což jim dalo náskok. Kairn vykřikl nadšením: „Oooo, to byl parádní manévr,“ usmáli se na sebe. V poslední části závodu prosvištěli těsně kolem komety, která zničila dva jiné stroje za nimi. Torval’s Dream to ustál, ale trup se otřásal tak, že se zdálo, že se rozpadne.
Na posledním úseku letěli bok po boku s favoritem závodu — těžkým plavidlem Ravager. Kairn přesměroval energii z obranných štítů do motorů, loď vyrazila vpřed, až je to oba zatlačilo do sedaček.
Cílová brána se blížila. Ravager se je snažil blokovat a vytlačit, ale Lira, s očima přimhouřenýma vykřikla: „Turbo, teď!“
Kairn stiskl spínač na řídící konzoli, motory se rozzářily jasným oslňujícím bílým světlem a Lira provedla manévr, který by Torval nazval „čistým šílenstvím“. Proklouzli v mžiku pod trupem Ravageru tak blízko, že o sebe lodě zaskřípaly a protnuli cílovou linii jako první. Ticho. A pak ohlušující jásot. V kokpitu vše svítilo a hlásilo kritická přetížení různých okruhů, ale Lira a Kairn nic z toho nevnímali, protože jásali a v objetí oslavovali splnění svého snu.
Přistáli na planetě Garwon, u které se celý závod konal. K lodi se seběhl velký dav příznivců závodu, oslavovali je, křičeli a jásali. Když dvojice vystoupila z lodi, dav je popadl a nesl je k připravenému pódiu, kde se jim byla předána trofej a vysněná výhra. Společně trofej zvedli nad hlavu a pak se znova objali se slzami dojetí a radosti. „To je pro Torvala,“ šeptla Lira. „Ano, bez něj bychom to nedokázali,“ usmál se Kairn.
Oslavy trvaly dny. Získali obrovskou finanční odměnu, slávu a hlavně — pocit, že splnili sen, který začal na prašných polích Thaleenu. Slavili s nimi všichni včetně jiných závodníků. Celé to z dálky sledoval zamračeně pilot jménem Run Sal Ron, Sahadan z jedné zapadlé planety na okraji galaxie. Sahadané jsou humanoidní rasa se sytě zelenýma očima, bez uší a srstí, která zrovna nevoní. Byl pokořen, protože právě on už dvakrát závod vyhrál a právě jeho loď Ravager byla tou, jež Lira a Keirn podletěli těsně před cílem. Nelíbilo se mu, že jej porazily nějaké nuly ze smetiště. Vřelo to v něm. Nakonec se otočil a vyrazil do doků ke své lodi. Na palubě Ravagera otevřel dveře do nákladového prostoru. Pod hromadou beden našel jednu docela malou a usmál se. S bednou v ruce vystoupil z lodi, kde u rampy čekal jeho droid. Podal mu bednu: „Víš, co máš dělat.“
Večer po poslední slavnosti seděli Lira a Kairn na palubě Torval’s Dream, ruce propletené. Byli na cestě hyperprostorem, vraceli se na Thaleen. „A co kdybychom se usadili?“ navrhla Lira, pohladila Kairna po tváři. „Máme dost na celý život.“
Kairn se usmál. „Jo. Už žádné honění se za cílovou čárou. Jen my dva,“ a políbil ji na čelo.
Byla to chvíle jako ze živého snu — než ji přerušilo ostré pípnutí a červeně blikající kontrolka. Loď se zachvěla.
„Selhání hypermotoru,“ řekl Kairn tiše.
Loď vyklouzla z hyperprostoru do prázdného, temného sektoru. Navigace neznala jejich polohu. Systémy hlásily závadu za závadou. Motory se spouštěly a zase vypínaly, trup skřípal pod silou náhodných zážehů trysek.
Hledali příčinu. V kokpitu to vypadalo na kompletní selhání. „Co to je? Co se stalo?“ překřikovala Lira zvuk poplachu. „Vypadá to na hlavní rozvod, podívám se na to. Zatím odpoj primární napájení, ať se nepřetíží kondenzátory,“ odpovídal Kairn. Doběhl k černému panelu v hlavní chodbě. Mezitím všechno utichlo, pípání i zvuk motorů. Zhasla světla a rozsvítilo se jen slabé pohotovostní osvětlení. Kairn sundal mohutný kryt panelu a uviděl to. Téměř všechny kabely byly poškozené, překousané. „To ne. Ne, ne, ne,“ opakoval a díval se na tu spoušť plnou jisker. To už za ním doběhla Lira. „Co jsi zjistil?“ vyhrkla ze sebe. Kairn je se skloněnou hlavou ukázal prstem před sebe. „Jak to, jak se to stalo?“ ptala se nechápavě. „Přines detektor. Myslím, že tu máme nějaké škůdce,“ otočil se na ní Kairn. Netrvalo to dlouho a v jednom z úzkých servisních tunelů našli dvě rattroky — malá hlodavcovitá stvoření, známá svou zálibou v kabelech. Zabili je, ale škody byly obrovské. Neměli tušení, že jim je tam nasadil Run Sal Ron.
Poškození bylo kritické. Komunikace nefungovala, zásoby kyslíku a jídla zbývaly sotva na pár dní. Navigace mlčela. Byli uvězněni mezi soustavami, daleko od jakýchkoliv tras.
První den se snažili opravit hlavní rozvody, ale bez úspěchu. Neměli dost náhradních dílů. Druhý den se pohádali — frustrace a strach se mísily s bezmocí. Nakonec se usmířili. Došly jim nápady a ubývala i naděje.
„Jestli tohle má být konec,“ řekla Lira tiše, „jsem ráda, že ho trávím s tebou,“ a položila ruku na rameno svého vyvoleného, když se stále snažil najít způsob, jak loď opravit. „Ještě jsme neskončili,“ odpověděl, ale jeho hlas zněl prázdně. Upustil nářadí a otočil se k ní.
Dny plynuly. Teplota v lodi klesala. Dech se zkracoval, hlava se točila. Zásoby kyslíku se blížily k nule. Nejhorší bylo to ticho. Takové ticho, že Lira slyšela tlouct i své srdce. Občas se ozvalo plechové vrzání. To, jak si vesmírný chlad hrál s kovovým pláštěm lodi.
Už ani nevěděli kolik uběhlo dní. Za okny to vypadalo stále stejně. Temný vesmír posetý hvězdami, které se zdály být tak blízko. Hlava jim třeštila, poléval je ledový pot. Co ale při pohledu na ukazatele kyslíku věděli bylo, že se blíží konec. Třesoucíma se rukama aktivovali palubní záznamník.
„Pokud někdo najde Torval’s Dream…“ začal Kairn, od úst mu šla pára, „…říkejte všem, že jsme žili naplno. A že jsme závod vyhráli.“
„A že jsme se milovali,“ dodala Lira a pohladila ho po tváři. „Ničeho nelituji,“ dodala a usmála se na něj se slzami v očích. „Ani já ne,“ odpověděl. Polibek, který si dali byl jiný. Studený a vroucí zároveň.
Pak se vrátili do úzké kajuty, lehli si přitisknutí k sobě. Lira poslouchala jeho srdce hlavou přitisknutou na jeho hrudi a on ji pevně držel. Uběhlo pár hodin, když systém ukazatelů životních funkcí na palubním panelu pomalu přešel z 2 na 1… a nakonec na 0.
Vesmír kolem byl tichý a studený. Stále stejný, nic se nezměnilo. Torval’s Dream dál plul nekonečnou temnotou, loď dvou lidí, kteří si splnili sen — a zaplatili za něj vše.