Místo: planeta Narvoss
Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).
Planeta Narvoss byla světem plným suchých stepí, větrných dun a měst postavených z červeného kamene. Život tady byl tvrdý a každý si musel vybojovat své místo pod dvojicí bledých sluncí. Ve městě Thyress se scházeli obchodníci z celého sektoru. Přiváželi koření, náhradní díly pro stárnoucí droidy, ale i věci, o kterých se veřejně nemluvilo.
V hostinci U Písečné studny seděla Nira Joven, mladá dívka s prošlapanými botami a rukama pokrytýma škrábanci. Byla to sběračka. Živila se hledáním a prodejem všeho, co ostatní považovali za odpad. Ten večer před sebou měla pohár studeného mléka z místních stád, když se vedle ní posadil hubený muž s pronikavýma očima.
„Slyšel jsem, že se vyznáš v pustině,“ řekl tiše. „Na západ od Rudého kaňonu prý kdysi havarovala stará kurýrní loď a její vrak tam stále leží. Nikdo to místo nedokázal najít.“
Nira ho přerušila: „A ty víš, kde je?“
Muž se pousmál. „Řekněme, že mám mapu, ale potřebuju někoho, kdo zvládne cestu a poradí si s nástrahami pouště.“
Jeho mapa byla na kusu staré plastové folie, místy potrhané a pokryté poznámkami v jazyce, který Nira sotva četla.
„Chceš mi nabídnout půlku nálezu?“ zeptala se.
„Ne,“ odpověděl muž. „Chci jen jednu konkrétní bednu z nákladového prostoru. Zbytek je tvůj.“
To bylo podezřelé. Ale když Nira uviděla, kde vrak leží, daleko od cest, v místě, kam se nikdo neodvážil kvůli věčně se pohybujícím dunám, její zvědavost převážila opatrnost a nabídku přijala.
Vyrazili brzy ráno na dvou stárnoucích kluzácích. Vzduch byl chladný, ale už kolem poledne slunce spalovalo kůži.
Po dvou dnech dorazili k Přelámaným věžím, skalním útvarům, které označovaly hranici Tichého moře – nekonečné plochy písku, která dokázala během pár okamžiků pohltit celé karavany.
„Podle mapy je to za tímto místem,“ řekl muž a ukázal na horizont.
„Tady vítr mění krajinu každý den,“ namítla Nira. „Jestli tam něco bylo, možná už je to pod třiceti metry písku.“
Na úsvitu třetího dne uviděli z písku trčet část kovového trupu. Byl poškozený, ale nesporně to byla loď. Stará, snad z dob před Klonovými válkami. Když Nira opatrně vstoupila na povrch lodi, zdálo se, že sedí pevně v písku. Chvíli si prohlížela trup. Poklepávala na různá místa.
„Tady to bude nejlepší,“ vybrala část trupu, klekla si a z opasku vytáhla svůj plazmový řezák. Netrvalo dlouho a do lodi udělala díru tak akorát velkou pro vstup. Muž se lehce usmál a seskočil, ze svého kluzáku. Došel k otvoru, ve kterém už Nira měla hlavu a prozkoumávala vstup svítilnou.
„Co je to za smrad?“ odvrátil se znechuceně.
Nira vytáhla hlavu ven z díry a ušklíbla se na něj. „Ta loď tady leží asi rok a je nákladní. Takže pokud nevezla parfémy, příjemnou vůni od ní nečekej.“ Šla ke kluzáku a vzala lano. Připevnila jej k němu a spustila do otvoru lodi. „Jednou jsem rabovala vrak, který převážel Lunianské zelené koření. To bylo něco. Okořeněná tlející těla Lunianů. Několik dní jsem nemohla jíst.“
Chytla se provazu, kývla na svého klienta a spustila se dolů. Muž ji následoval. Loď ležela v písku vzhůru nohama. Uvnitř našli zrezivělé přepravní boxy, několik nefunkčních droidů. Vše poházené nebo rozbité. Loď se při havárii nerozpadla jen díky tomu, že dopadla právě zde. Pak Nira objevila malou bednu, na které byl znak, jenž nepoznávala. Muž k ní přistoupil s až přílišným zájmem.
„Sviť mi sem,“ řekl dívce. Bednu pomalu otevřel. Uvnitř byly drobné krystaly, každý z nich zářil jemným, modrým světlem.
Nira si jeden vzala do ruky. „Co to je?“
„Paměťové krystaly,“ odpověděl. „A každý z nich obsahuje mapy hyperprostorových tras z dob, kdy tyto trasy byly tajné.“
Když vyšli zpět na slunce, Nira se zeptala: „A vše ostatní si skutečně mohu nechat?“
Muž tasil blaster. „Omlouvám se,“ řekl bez emocí. „Ale tyhle krystaly musí zůstat mimo ruce ostatních. Nemůžu ti dovolit odejít a někomu o nich říct.“
Nira ztuhla. V hlavě jí vířily myšlenky – pustina, žádní svědci, jen horko a písek. „A kdybych ti řekla, že je stejně nestihneš odnést sám?“ zkusila to. Muž se pousmál – a vtom se pod nimi pohnul písek.
Zpod duny se vynořilo obrovské tělo sarvesského červa, tvora, který žil v hlubinách Tichého moře. Jeho ústa byla lemována pruhy ostrých výběžků. Vztyčil se do výšky a jeho stín zakryl vrak i Niru a muže, který měl v plánu jí jen využít. Červ zasyčel. Muž vystřelil, ale jeho zbraň byla proti takové mase k ničemu. Nira byla duchapřítomná. Popadla bednu s krystaly a běžela ke kluzáku. Červ následoval její pohyb. Vrak lodi pod mužem se začal propadat hlouběji. Teď už mu nešlo o krystaly, ale o život. Snažil se dostat ke kluzáku, ale zatímco Nira startovala ten svůj, ten druhý červ rozdrtil svým tělem. Pak se vrak pod nohami muže naklonil. Muž ztratil rovnováhu a vyřezaným otvorem spadl zpět do jeho útrob. Sotva tvrdě dopadl, začal se na něj valit písek. Nira slyšela jeho křik, dokud vrak nezmizel celý pod dunou. Využila toho, že červ nebyl při své velikosti tak hbitý a mizela pryč nejvyšší rychlostí, jakou její rezavý kluzák dokázal vyvinout.
O dva dny později dorazila Nira do Thyress sama, vyčerpaná, s bednou na klíně. Nevěděla přesně, co krystaly znamenají, ale tušila, že by ji jejich prodej mohl změnit život. Místo toho ale zamířila do podzemní dílny starého archiváře, kterému důvěřovala.
„Najdi někoho, kdo s nimi naloží správně,“ řekla mu. „A neříkej, že jsem je přinesla já.“
Archivář jen přikývl. A když Nira vyšla zpět do horkého, prašného vzduchu Narvossu, napadlo ji, že je lepší být tím, kdo může příběh vyprávět, než tím, kdo se nikdy nedozví jak skončil, obzvláště, když to znamená být pohřbený zaživa v písečné pustině Tichého moře.