Místo: měsíc Pantora
Rok: 18 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).
Zvuk nářadí se odrážel od kovových stěn hangáru. Šestnáctiletý Rono Vey ležel na zádech pod trupem středně velké nákladní lodi a utahoval poslední svorníky na levém motoru. Vedle něj, s hlavou nakloněnou tak, aby viděla dovnitř, klečela jeho osmiletá sestra Lis.
„A co dělá tahle trubka?“ zeptala se už asi po desáté.
Rono si povzdechl a s lehkým úsměvem jí odpověděl: „To je palivové potrubí. Už jsem ti to říkal třikrát.“
„Já vím,“ zazubila se, „jen chci slyšet, jak to říkáš. Zníš jako táta.“
Táta – Maren Vey, majitel společnosti Vey Transport. Měl pětadvacet nákladních lodí různé velikosti, desítky zaměstnanců, spolehlivou reputaci po celém sektoru. A Rono se nemohl dočkat dne, kdy dostane vlastní loď, aby mohl konečně sám převážet náklady. Uměl pilotovat už od desíti, ale zatím jen trénoval na simulátorech a občas na prázdných tratích v kluzáku. Potřeboval ještě pár let, aby jeho přísný otec uznal, že je připraven. Rono byl ale trpělivý. Věděl, že tak, jak ho otec nyní nechává samotného opravovat jejich lodě, jednou jej pustí i za kormidlo.
Všechno se změnilo během jediného odpoledne. Do doku vtrhly imperiální jednotky. Z koridoru se ozývalo dunění těžkých bot a hlasité povely. Rono nechápal, dokud neuviděl, jak skupina stormtrooperů vede jejich otce v poutech.
„Marene Vey, jste zatčen pro pašování zbraní a napomáhání povstalcům,“ procedil velitel jednotky.
Matka, Sera Vey, vyběhla z kanceláře, bledá a roztřesená. „To je nesmysl! Jsme dopravci, ne zločinci!“
Otec se jen krátce otočil k Ronovi a Lis. V jeho pohledu nebyl strach – jen rozhodnost. „Rono… vezmi Lis. Běž ke Zlatému srdci. A nezastavujte se.“
Zlaté srdce byla jejich nejlepší loď. Maren Vey ji celou postavil se svým synem. Nebyla to jen nákladní loď, byla rychlá a vybavená tím nejlepším, co v této době galaxie nabízela. Její matně černou barvu protínaly lesklé zlaté pruhy. I proto, aby nepřitahovala příliš mnoho pozornosti, byla uzamčená v samostatném doku.
Děti se vyděšeně dívaly na svého otce. Jeden z vojáků ho strhl k zemi, ale Maren se vzepjal, popadl ze země kovovou tyč a udeřil prvního stormtroopera do přilby. Druhého srazil loktem, ale to byl jeho poslední vzdor. Ozval se výstřel a z Marenovy hrudi vyšlehl rudý plamen od zásahu blasterem.
„BĚŽ!“ zařval, když se vojáci znovu shlukli kolem něj.
Rono popadl sestru za ruku. Lis křičela se slzami v očích, ale on ji táhl, co mu síly stačily. Blasterové střely svištěly kolem nich a odrážely se od stěn doku. Doběhli k malým vratům. Rono rychle zadal přístupový kód. Za vraty stála ve tmě loď zvaná Zlaté srdce. Několik vojáku běželo za nimi. Střecha doku nad jejich hlavami se začala otevírat. Rono dál táhl sestru po rampě na palubu otcovy lodi. Bránila se, křičela a prala se se svým bratrem, který se jí snažil připoutat do sedadla. Rampu nechal Rono spuštěnou – věděl, že nebudou mít čas na formality.
Když si sedl na místo pilota, vojáci už byli u lodi. Vtom motory zaburácely. Rono proletěl startovní sekvenci z paměti. Poprvé tak sám nastartoval loď naostro. Bleskově ji odlepil od země a tah motorů odmrštil vojáky na zeď. Jak děti stoupaly z hangáru, na palubní obrazovce se objevil obraz z bezpečnostní kamery. Otec ležel bez hnutí na zemi s kouřící ránou na prsou. Jejich matka klečela u jeho těla, držela ho za ruku a dívala se přímo do kamery, jako by věděla, že ji syn vidí.
„Rono… tatínek…“ šeptala Lis skrze slzy v očích, kterými se zoufale dívala na svého brášku.
Rono polkl, stiskl zuby a odtrhl pohled od obrazovky. „Drž se, Lis. Teď už nás nedostanou.“
Loď zmizela v prázdnotě mezi studenými hvězdami. Za nimi zůstal domov, rodina a celý dosavadní život. Před nimi byla jen nejistota a dlouhá cesta do neznáma, na které se Rono musel stát pilotem dřív, než si kdy myslel.