Místo: planeta Dantorus
Rok: 17 BBY„Before the Battle of Yavin“ – roky před bitvou u Yavinu (zničení první Hvězdy smrti).
Na planetě Dantorus vládlo dlouhé roky ticho. Tento svět nikoho nezajímal, ani republiku. Byla to chudá planeta ve vnější soustavě, kde většina obyvatel přežívala díky skromné úrodě, skryté ve stínech většinou malých roztroušených farem. Pro farmáře byla hlavním bohatstvím půda, na které pěstovali plodiny. Život zde byl tvrdý, ale byl to jejich domov.
Starý muž jménem Kallan seděl pod velkým stromem na okraji své farmy a sledoval modrou oblohu. Bílý plnovous už dávno dominoval jeho obličeji před ustupujícími vlasy a v očích už neměl tu jiskru, co kdysi. Ovšem síly jej ještě neopouštěly a v práci na farmě se stále vyrovnal mladším farmářům i některým droidům. Jeho farma patřila k největším v této oblasti. Ještě v dobách největší prosperity skoupil několik okolních farem i s poli. Jenže obhospodařovat takové množství půdy, bylo rok od roku těžší. „Letos bychom měli mít dobrou úrodu,“ řekl synovi, mladému Arlenovi, který stál vedle něj a pozoroval širé lány, které se táhly, kam oko dohlédlo. Arlen byl jediný ze tří synů, který s Kallanem na farmě zůstal. Starší bratr přišel o život již dávno při nehodě na poli. Ten nejstarší pak nechtěl strávit život farmařením a jakmile dosáhl plnoletosti, opustil planetu. Od té doby o něm neslyšeli. Jediný Arlen nepoznal matku, která zemřela při jeho porodu. Teď už to byl dospělý a urostlý muž, který měl brzy převzít celou farmu. Jejich farma neživila jen je, ale i spoustu mužů a žen, kteří u nich od rána do večera pracovali, a když bylo třeba, pomáhali si farmáři i mezi sebou.
Dalšího dne se Arlen vrátil z města, kde byl odevzdat pravidelnou daň Impériu a koupit náhradní díly na opravy zemědělských droidů. Ovšem tentokrát přivezl i jednu novinku. Vrazil do domu, kde zrovna jeho otec chystal večeři. Byl rozčilený, jeho oči nedokázaly skrýt hněv.
„Ti…,“ nedokázal najít slova, chodil tam a zpět po místnosti. Kallan všeho nechal a svého syna zastavil: „Co se děje?“
„Co se děje? Vymysleli si další, novou, nesmyslně vysokou daň, tentokrát na úrodu. Začnou ji vybírat už po dalším cyklu. Chtějí nás zničit a nechat umřít na poli!“ křížil se v jeho hlase hněv a čiré zoufalství.
Novina se rychle šířila mezi farmáři na Dantoru. Mnozí z nich byli na pokraji zoufalství, už nyní s těží vydělali dost na své živobytí, avšak Kallan se rozhodl vzdorovat, protože věděl, že pokud kapitulují bez boje, ztratí všechno – půdu, důstojnost a budoucnost svých dětí.
Arlen sledoval svého otce, jak se den co den s dalšími farmáři schází a plánuje, jak protestovat proti nespravedlnosti. „Otče, ty nemáš strach?“ ptal se mladík jednou večer, když seděli u ohně. „Bojím se, že nezvládneme ochránit to, co milujeme,“ přiznal Kallan tiše a v očích se mu odrážely plameny. „Největší strach mám z toho, že bychom se vzdali bez boje.“
Farmáři se začali scházet v centru malého farmářského města Bol Tun, diskutovali tiše a s obavami. Mnozí věděli, že většina z nich nebude schopna novou daň zaplatit, a to Impérium nebude tolerovat. Znamenalo by to ztrátu půdy, ztrátu domova, ztrátu života, který znali.
Když uběhl další cyklus, byl čas zaplatit novou daň. Impérium poslalo vojáky a důstojníky do všech farmářských měst, protože vědělo, že s místními budou problémy. Začaly tvrdé časy. Vojenské jednotky Stormtrooperů teď byly všude a začaly dohlížet na pořádek. Všichni obyvatelé věděli, že pokud by se někdo vzepřel, nikoho nebude zajímat proč.
Kallan se s dalšími farmáři několikrát pokusil s výběrčími domluvit. „Prosíme, dejte nám čas,“ říkal důstojníkovi, který s kamenným výrazem odpovídal: „Nařízení je nařízení. Daně musí být zaplaceny. Včas.“
Když už se nedalo vyjít s penězi, farmáři začali protestovat. Slova se měnila v křik, křik v rány. Až nakonec zasáhli vojáci, aby zatkli „vzbouřence“. Kallan a několik dalších bylo zatčeno, zatímco jejich rodiny byly ponechány bez pomoci, bez prostředků.
Když odváděli Arlenova otce, neunesl mladík bolest v srdci a vrhl se na stráže. Ovšem neměl žádnou šanci. Skončil omráčený s pouty na rukou stejně jako ostatní. Všechny vzpurné farmáře naložili do transportéru a konvoj se pomalu vydal na cestu do vzdáleného vězení, kde měli být drženi, dokud se nerozhodne o jejich trestu. Cesta byla dlouhá, plná strachu. Farmáři, svázaní a vyčerpaní, doufali v zázrak, který by jim pomohl uniknout osudu, který jim byl určen. Přece jen, naděje umírá poslední.
Konvoj jel pomalu po rozbité cestě – těžký obrněný transportér naložený spoutanými lidmi. Před ním vznášedlo s Imperiálním důstojníkem. Další vojáci v bílé zbroji doprovázeli transport na Speederbicích. Prach se zvedal pod koly. Farmáři seděli jeden vedle druhého. Někteří už litovali svého vzdoru, většina sledovala nepřítomně tmavě šedou podlahu. Kallan se naklonil ke svému synovi: „Neměl jsi jim vzdorovat… Neměl ses do toho plést.“
Syn mu sevřel zápěstí. „Musel jsem. Nemůžeme jim dát všechno, co máme. Jsme v právu, otče.“
Ozvala se rána, když jeden z vojáků udeřil starého muže pažbou blasteru. „Buď zticha nebo tě umlčím navždy!“ zařval a přitom se rozhlédl, jako by hledal někoho dalšího, koho by mohl potrestat.
Vjeli do malého údolí mezi skalami. Na jedné straně skály se nad konvojem rýsovala postava zahalená v plášti. Přikrčila se, když kolem projížděl transport, a pak sevřela v pravé ruce světelný meč. V očích bylo odhodlání, ale i opatrnost. Musí jednat rychle. Než se konvoj dostal na otevřenou pláň, postava v kápi natáhla ruce. Kamenný svah se náhle zatřásl a uvolnil se velký balvan. Zřítil se přímo doprostřed cesty. Vznášedlo i transportér prudce zastavili. Vojáci začali zmateně vykřikovat a pobíhat kolem.
„Co to bylo?! Kdo to udělal?“ postavil se důstojník.
Než stihli zareagovat, první z vojáků zahlédl rychlý pohyb. Tmavá postava se objevila vedle něj, a než se nadál, jeho blaster byl rozpůlen modrým světelným mečem. Ostatní okamžitě zahájili palbu, ale pohyby meče odrážely jeden výboj za druhým, aniž by postava zpomalila.
Když důstojník viděl, jak vojáci padají jeden po druhém, popadl komunikátor: „Posily! Potřebujeme posily! Je to Jedi!“
Postava v kápi zničila vysílačku jediným mávnutím ruky, silou ji rozdrtila na prach. Pak Jedi natáhl ruku a vytrhnul dalšímu vojákovi pušku z rukou, jako by to byl jen klacek. Důstojník se zmohl na zoufalý pokus o úder, ale postava v kápi ho jedním pohybem paže srazila na zem. Obrněný transportér se pokusil uletět, ale Jedi se otočil a prudkým mávnutím ruky vymrštil velký kus kamene přímo na kabinu s řidičem. Ta váhu skály nevydržela, nikdo nepřežil. Jedi přiskočil k zadním dveřím transportéru. Jedno mávnutí meče a dveře dunivě dopadly na zem k jeho nohám. Spoutaní farmáři na něj vyděšeně zírali. Uvnitř, u jejich nohou leželi dva omráčení vojáci, které sami přemohli v nastalém zmatku. Postava v kápi, která halila celý svůj obličej, s modře zářícím světelným mečem, tam stála jako zjevení. Další mávnutí ruky a všechny okovy padly na zem. „Jste volní, běžte,“ zaslechli neurčitým hlasem. Mladí pomáhali starším ven z transportéru. Jeden z mužů se na Jedie zadýchaně podíval: „Kdo jste? Proč nám pomáháte?“
Neznámý Jedi se jen krátce otočil, jeho tvář zůstala skrytá. „Nikdy nepřestávejte bojovat za svobodu. Až se Impérium vrátí, musíte být připraveni,“ řekl polohlasně. A než kdokoli stihl zareagovat, zmizel ve stínu kopců, jako by nikdy neexistoval. Zůstala tu jen spoušť. Těla a kouř.
Farmáři posbírali zbraně vojáků a vydali se zpět ke svým farmám. Tak se začaly šířit legendy o tajemném zachránci mezi lidmi jako lesní požár. Farmáři přísahali, že až se Impérium vrátí, budou připraveni se mu postavit, i kdyby to mělo být to poslední, co udělají.